Připoměla mi ho série pořadů Českého rozhlasu k 80. výročí jeho odsouzení, namátkou Před 80 lety byl k smrti odsouzen generál Eliáš, Premiér jde na smrt nebo Přináším rád tuto oběť pro svůj národ. Posluchači se dozvěděli, jak ho Reinhard Heydrich hned po svém nástupu v Praze 27. září 1941 nechal zatknout a soud (český protektorátní taktně vynecháno) ho odsoudil k trestu smrti, jak hrdinsky svůj osudu nesl a že byl jako jediný předseda vlády ze všech okupovaných zemí o devět měsíců později popraven.
Posluchači se dozvěděli dokonce i to, že celou dobu spolupracoval s domácím odbojem a také s exilovou vládou v Londýně. Právě za to ho přesně před 80 lety nacisti (!) odsoudili k trestu smrti.
Skleník české historiografie je neprodyšný. Pokud do něho tu a tam pronikne něco zvenčí, je to nejvýš z německých zdrojů. Jen z těch politicky korektních ovšem. Autentické Dokumentaci k vyhnání Sudetských Němců se vyhýbá na hony. Svědectví Pavla Sudoplatova
, že Edvard Beneš i František Moravec byli agenty NKVD, odbyde jako fantasmagorii. Že tomu s Eliášem bylo jinak, že jeho zatčení bylo naopak důsledkem toho, že s londýnskou vládou odmítl dál spolupracovat, do skleníku ani po osmdesáti letech neproniklo.
Ano, Alois Eliáš spolupracoval jak s domácím, tak i se zahraničním odbojem. Ano, začátkem prosince 1939 vzkazuje Československému národnímu výboru v Paříži, že všichni členové [protektorátní] vlády bez výjimky, včetně Háchy a Havelky, stojí bez výhrad za zahraničním odbojem a uznávají jej za svou hlavu. 1
Stojí za zahraničním odbojem.
Za jeho hlavu se ovšem po evakuaci do Londýna v červnu 1940 prosadil Edvard Beneš. Ten se namísto odboje věnuje intrikám za zneplatnění své abdikace, vytvoření a uznání exilové vlády a za své prezidentství. To vše mu o rok později, v červenci 1941 po napadení SSSR Německem, Stalin splní. Vzniká tak dilema dvou vlád a dvou prezidentů.
Beneš to vidí jasně: Ta domácí musí abdikovat. Lepší je, bude-li eventuelně přizvána k vedení ta nejhorší pakáž jako v Chorvatsku, anebo bude-li protektorát a autonomie vůbec zrušena 2, vzkazuje protektorátní vládě, nucené schvalovat napadení SSSR, již v červnu. Bude nutné, abyste tím [demisí] hrozili a eventuálně to provedli, přitvrzuje v červenci. Kdyby vám chtěli ukládat nová břemena a nemohli byste tomu zabránit, je lépe odejít.
Eliáš odpovídá po česku vyhýbavě. Situace je obtížná, zásobování ohroženo, vypuknou-li nepokoje, budou z hladu, proto je zbytečné a krajně nebezpečné štvát lid do čehokoli. Jinak se nevyhneme žalářování a krveprolití. Nezapomenout, že je nutno držet veřejnou správu v řádném chodu a tak zabránit nedozírným hospodářským poruchám, které by jinak určitě přišly 3.
Rozkol mezi protektorátní a Benešovou vládou je dovršen. Od srpna 1941 již spolu dál nekomunikují.
Tím je pro českou historiografii kapitola uzavřena. Další, nesouvisející kapitolou, je až zatčení Eliáše 27. září při nástupu protektora Reinharda Heydricha.
Souvislost mezi nimi objasňuje svědectví Williama Stephensona alias Interpid (Neohrožený), šéfa Britské bezpečnostní koordinace v USA (BSC) a legendy tajných služeb. Jeho paměti sepsal v roce 1976 jeho téměř-jmenovec William Stevenson v knize A Man Called Intrepid. Autentičnost potvrzuje předmluva samotného Williama Stephensona.
Namísto dlouhých komentářů předkládám čtenářům i historikům (svůj) překlad pasáže týkající se Eliášova zatčení. Zájemci si mohou proces s Eliášem v českých archivech vyhledat a porovnat se Stephensonovou verzí. Já jsem to neudělal, ale případná zjištění by mě zajímala.
Heydrichův předchůdce ve vládě okupovaného Československa si získal přátelství místních vůdců. Čeští exulanti v Londýně, kteří byli v denním kontaktu s českými zpravodajskými kruhy, jako byla Sparta I a Sparta II a česká tajná armáda ÚVOD, Ústřední vedení odboje domácího, se obávali, že odpor vůči nacistům podkopávají kolaboranti.
Když Heydrich veřejně oznámil, že převzal kontrolu, šéfové tajné služby již byli rozhodnuti zařídit smrt významného kolaboranta, Čecha s krycím jménem JUDAS.
V oddělení M byly za pomoci informací získaných z Prosova profilu zfalšovány tři dopisy JUDASovi. Byly dopraveny osobně z Kanady do Chile, odkud byly posílány v pravidelných intervalech JUDASovi do Prahy. Chile, ve kterém dominovali němečtí ekonomičtí a političtí exulanti (agents), bylo logickým místem, kam by se JUDASova milenka mohla uchýlit. Dopisy byly podepisovány jejím falešným jménem – „Anna“. Ve skutečnosti byla jen výplodem fantazie BSC.
Dopisy JUDASovi byly v New Yorku podle připravených předloh přepsány dívkou slovenského původu. Znění předloh sestavil odborník BSC, který o zamýšlené oběti v Praze nic nevěděl. Jediné, co měl k dispozici, byla studie napsaná profesorem, který analyzoval nepřátelské osobnosti. O JUDASovi toho bylo známo dost na to, aby mohl zformulovat sérii dopisů přesvědčivě dokazujících, že je Anna obeznámená s jeho osobním životem. Papír, na kterém byly dopisy napsány, byl připraven odborníky v kanadském papírenském průmyslu podle vzorků papíru používaného v Chile. Také těm nebyly poskytnuty žádné další informace, než které byly pro jejich část práce nezbytné. Falsifikátoři byli vybaveni inkoustem, pery a obálkami odpovídajícími falešnému příběhu, že JUDAS komunikuje s někým v Santiagu.
JUDASovo skutečné jméno bylo Alois Eliáš; byl generálem a předsedou loutkové vlády v Praze. Je pochybné, že by do jeho svržení prostřednictvím dopisů JUDASovi byli zapojeni více než tři muži obeznámení s jeho identitou.
Němečtí cenzoři, kteří falešné dopisy ze Santiaga zkoumali, nabyli přesvědčení, že generál Eliáš musí udržovat tajnou komunikaci s nepřáteli nacismu. Dopisy obsahovaly fráze a čísla, které působí jako kódy. Například: „Otec ve středu 17. chytil 75 ryb. Bratr nebyl v pořádku, ale chytil jich 82“.
Když byl Eliáš gestapem vyslýchán, záhadné věty jako „Pečuj o značky a nedělej nic s polskými zlotými“ vysvětlit nedokázal. Dopisy spadly z čistého modrého nebe. Jak Němci tvrdili, byly důkazem, že komunikuje v otevřeném kódu. Co by jinak mělo znamenat: „Pletla jsem Karlovi svetr s použitím 14 přaden vlny každým 60 stop, i když dvě měla jen 28 stop“?
Na to Eliáš odpověď neměl. Když popřel, že by Annu znal, gestapo ho upozorňovalo, že ale ona ví všechno o něm. Jak by jinak mohla psát o zvycích jeho bývalé manželky nebo o okolnostech neobvyklé smrti jeho bratra?
Soud s premiérem Eliášem prokázal Heydrichovu skutečně neomezenou moc v dobyté zemi. Eliáš byl obviněn před Sekcí I Lidového soudu 1. října 1941. Byl souzen, odsouzen a ráno 2. října popraven za činnost ve prospěch nepřítele. 4
| 1 | Jan Gebhart, Jan Kuklík: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XV.a, strana 327 |
| 2 | Jan Gebhart, Jan Kuklík: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XV.b, strana 37 |
| 3 | Tamtéž, strana 42 |
| 4 | William Stevenson: A Man Called Interpid; The Lyon Press, Guilford, Connecticut 1976, ISBN-13: 978-1-58574-154-0; strana 351-353 |
Zdroj: Přemysl Janýr
Stanův komentář:
- Český protektorátní soud soudil podle vůle německých nacistů, byl zrovna tak svobodný ve svých úvahách jako soudy, které soudily v 50. letech. Taky by se mohlo ještě zdůraznit, že na konci parašutistů se podíleli čeští četníci a hasiči.
- Obvinit Beneše na základě jediného (a dle mého názoru celkem pochybného) zdroje se mi nezdá úplně fér.
- Přes veškerou snahu se mi nepovedlo najít vystavené protokoly ze soudního jednání s Eliášem. K čemu máme ÚSTR?
Dojde i na Janyra. Jakkoli proti němu nic nemám. Považuji ho za velmi inteligentního clobrdu. Bez ironie. Ale musím v knihovně nejdříve něco najít. A to je problém. Když nemůžu najít ani kompletní produkci kapely Iron Butterfly. Někdy žasnu, co všechno jsem stihnul pořídit do současné doby. Třeba skoro 3000 CD. Ale kam se hrabu na Terryho Bozzia, fenomenálního bubeníka, který se ztrácí uprostřed svých bicich nástrojů jak v pralese. Anebo rakouského Langa. Ten vejde na scénu workshopu a už předvádí sólo na bicí. Ve stoje mu k tomu stačí jen dvě paličky. Z minima maximum.
A já musím hledat.
Nejspíše sem… Tedy opravdu nikdy by mě nenapadlo, že budu svědkem „únorového“ puče na vrcholku jurské pyramdíry. Všechno nasvědčuje, že se k tomu schyluje. Leda že by se na scénu vlétl deus ex machina.
Copak asi tehdy, před mnoha lety, ve Vídni na hospodském záchodku, řekl Janýr dělníku a signatáři Charty Jiřímu Vańkovi, že ten mu za to pěstí pořádně poškodil ciferník? A proč asi pak Vaněk svůj podpis na Chartě dodatečně a velmi hlasitě zrušil? Pan Janýr by nám mohl o tom také trochu povyprávět, když už tady napsal takový hnus, že generál Alois Eliáš byl „významný kolaborant“?
Pan Janýr kope za sudeťáky, dokazuje to v každém svém výplodu.
Takový Beneš se na lásce jeho života svými dekrety krutě provinil a hle, už tu máme NKVD, v protiruské hysterii dobrá karta na podporu jejich zrušení.