Korea – 11

Přeložil Ladislav Sýkora, převzato odtud.

Opět, stejně jako v Pusanu, se ukázala v nejlepším světle námořní pěchota. Do X. armádního sboru se zapojila 1. divize námořní pěchoty, dvě americké pěší divize (3. a 7.) a dvě jihokorejské pěší divize. Cílem Číňanů bylo obklíčení X. sboru a byli tomu blízko, ale hlavně díky smělému počínání námořní pěchoty se jim obklíčení dokončit nepodařilo a X. sbor se probil do přístavu Hungnam.

Ústup X. sboru probíhal v extrémních klimatických podmínkách, za téměř nepřetržitého vysilujícího palebného kontaktu s Číňany:

Nicméně, na rozdíl od nekoordinovaně ustupující 8. armády, která buldozery odhrnovala překážející obrněnou techniku, X. sbor ustupoval organizovaně a s minimálními ztrátami. 30. října 1950 se námořní pěchota zmocnila letecké základny severokorejské lidové armády na letišti v Yonpo a v listopadu a prosinci z ní bylo evakuováno více než čtyři tisíce lidí, včetně těžce zraněných a odesláno více než 20 tisíc tun nákladu. Ale hlavní evakuace probíhala z přístavu Hungnam. Bylo evakuováno 105 tisíc vojáků, vyvezeno 350 tisíc tun vojenské techniky, 17 500 automobilů (tento údaj zahrnuje i určitý počet tanků), 29 400 padesátipětigalonových  barelů leteckého paliva a téměř 2 000 tun potravin. Hungnamská evakuace byla největší evakuaci v námořní historii, této operace se účastnilo 193 vojenských a civilních lodí.

Prostě jen zajímavá fotografie, člen námořní pěchoty vystupuje na palubu, na rameni  mosinskou pušku¹ jako suvenýr:

Když byla evakuace dokončena, přístavní objekty Hungnamu vyletěly do vzduchu:

Všechny? Ne, všechny ne; nyní přejdeme k velmi delikátnímu tématu, v moderní historiografii sotva zmíněnému, ovšem bez něj je obtížné pochopit, „o čem byla“ Korejská válka.

Potíže, kterými musel projít ustupující X. sbor, se neomezují jen na sněhovou mrazivou zimu a Číňany. Byla tam ještě jedna, dnes utajovaná okolnost, a tato okolnost je nesmírně důležitá k pochopení kontextu událostí – silnice, po kterých X. sbor ustupoval do Hungnamu, byly ucpané uprchlíky. Severokorejskými uprchlíky. Severními Korejci, kteří chtěli odjet spolu s Američany.

Kromě 105 tisíc vojáků z Hungnamu odvezli 98 100 uprchlíků.

To je jedna z evakuačních lodí, „Meredith Victory“, jež jako poslední odrazila od Hungnamského přístavního mola.

„Meredith Victory“ byla nákladní loď o výtlaku 15 tisíc tun. Dostala příkaz odvézt část výše zmíněných barelů paliva. Po naložení paliva povolil kapitán Leonard Larue  uprchlíkům vyšplhat na vlastní nebezpečí na palubu. Dav stál podél ledového vlnolamu a prosil Američany, aby je vzali s sebou. „There was a long line of refugees along the beach as far as the eye could see.“² Nákladní loď nebyla navržena pro přepravu osob, bylo na ní 12 (dvanáct!) míst pro cestující, a když Larue dal zelenou, posádka obratně stloukla z toho, co se namanulo, schody, a na palubu se valil příliv lidí, který zaplnil pět podpalubních prostor a horní palubu. Loď odplula s více než 14 tisíci uprchlíky, „with cargo of souls.“³ Na palubě nebylo žádné jídlo, žádná voda, žádný doktor ani tlumočník. Během těch tří dnů, co plula loď po moři, se na „Meredith Victory“ narodilo pět dětí; porody si vzal na starost první důstojník.

(V roce 1954 kapitán Leonard Larue udělal krok, který od něj nikdo nečekal, námořník vystoupil na břeh a odešel do kláštera. Z kapitána Larua se stal benediktinský mnich. Prožil dlouhý život a dal svou duši Bohu roku 2001 v opatství svatého Pavla v Newtonu, ve státě New Jersey. Zemřel a byl pohřben jako bratr Marinus.)

Ale Severní Korejci neutíkali jen z oblasti Hungnamu.

Lidé, zoufale se škrábající po zbytku mostu přes řeku Tedong, odpáleného odcházejícími Američany – to jsou obyvatelé Pchjongjangu. Odcházejí na jih za ustupující 8. armádou. Tehdejší realita, zachycená na fotografiích, vydává poněkud disharmonický tón s nám známou propagandistickou písničkou o událostech.

Jestliže v případě šance uniknout seveřané prchali, jak to vypadalo s jižany?

Věrně zachytil skutečnost pozoruhodný americký fotograf Carl Mydans, jeden z rané plejády talentovaných umělců – řeholníků, kteří stáli u počátků fotožurnalistiky jako fenoménu našeho bytí. Mydans zanechal po sobě spoustu otisků reality, za svého života pobýval na mnoha místech, mimo jiné v Koreji, a v prosinci 1950 se ocitl v Soulu a byl svědkem událostí, lidstvem úplně zapomenutých. „Zapomenutá stránka historie.“ (Vzhledem k tomu, že historie je objektivní, a stává se v ní to, co se stává, a ne to, co znáte z televize, je možno foliant Historie kdykoliv otevřít se záložkou na správném místě a osvěžit paměť zapomnětlivým, či uvést ve známost cosi, do té doby vám neznámého.)

Událost byla nazvána (a stále se nazývá) „Útěk ze Soulu“. Zachycena a později vystavena pro poučení Mydansovými potomky, je k nalezení na netu. Kdo by si ji chtěl prohlédnout podrobněji, ať hledá „Last Days Of Seoul“ – jedná se o velmi obsáhlou sérii fotografií⁴.

Vždycky jsem se divil, proč se téma Soulského exodu nesnažila západní propaganda rozcupovat. Tak mnoho pozornosti se věnovalo rozdělenému Berlínu a „zdi“, a přitom korejský případ „hlasování nohama“ byl mnohem názornější a „vyčuhující“.

Jak si jistě vzpomínáte, poprvé byl Soul dobyt seveřany v červnu 1950. Z dosud neznámých důvodů, těsně před pádem města, jihokorejský prezident I Sung-man pronesl k občanům rozhlasový projev a vyzval je, aby zachovali klid a zůstali na svém místě. V Soulu v té době žilo více než jeden a půl milionu lidí. A přestože jich přibližně na 400 tisíc uklidňující výzvu neuposlechlo a snažili se hlavní město opustit, většina raději zůstala.

Ale když Číňané a seveřané postupovali k Soulu podruhé, lidé už věděli, co mohou čekat, a město opouštěli. Soul „utekl“.

Na hlavní silnici vedoucí na jih ustupovala vojska OSN a probíhala evakuace jihokorejských institucí (byly odvezeny archívy, muzea, galerie, také všichni vězni). Po celém městě byly rozhozeny letáky s oznámením, že po občanech, kteří budou na hlavní silnici, se bude střílet, a ti, kteří chtějí město opustit, by měli odcházet bočními cestami. Pro uprchlíky Američané sestavili přes řeku Han-gang, rozdělující Soul na severní a jižní část, pět pontonových mostů:

Stále dál a dál a dál:

Odcházejí prostí lidé:

A inteligence také:

Odchází opozice:

Odchází všichni:

Odchází všichni:

Za pár dní ze Soulu odešlo přes milion obyvatel.

Když do hlavního města Jižní Koreje dorazili Číňané a severní Korejci, vstoupili do téměř prázdného města, v Soulu zůstalo méně než 100.000 obyvatel. (Když se po válce vrátili lidé domů, vztahy s těmi, co tam zůstali, byly velmi špatné. Jak na úrovni obyčejných lidí, tak na úrovni státní bylo v masovém povědomí, že tam zůstali jen ti, co zůstat chtěli. „Ti, co se chtěli dočkat seveřanů“. Nepomáhalo žádné ospravedlňování, přestože zdaleka ne všichni ze sta tisíc, co zůstali, sympatizovali se zkratkou čtyř písmen – KLDR.)

Před čím lidé utíkali?

Utíkali před takovýmito lidmi:

A takovými:

A slušnými lidmi tohoto typu:

Avšak lidé v prošívaných bundách byli prostě jen viditelným zosobněním „nového režimu“, skutečné příčiny korejského, zdaleka ne sametového rozchodu, byly uloženy mnohem hlouběji. A tyto příčiny jsou velmi zajímavé, protože umožňují pochopit zákulisí událostí, které se týkají nejen minulosti, ale zrovna tak palčivé budoucnosti.

Pozn.:

1. Zbraň sestrojil (spolu s belgickými bratry Nagantovými) Sergej Ivanovič Mosin (1849-1902), důstojník carské armády, později pracovník tulské zbrojovky a v roce 1891 byla zavedena do výzbroje ruské armády jako „tříčárková puška vzor 1891“ (trechlinějnaja vintovka obrazca 1891 goda). Pojem „tříčárková“ označoval ráži zbraně. Čárka byla staroruská délková míra a rovnala se 2,54 mm (čili 1/10 imperiálního palce). Tři čárky tedy znamenaly 7,62 mm.
2. Byla tam kolem pláže dlouhá řada uprchlíků, kam až oko dohlédlo.
3. S nákladem duší
4. Našel jsem např. tuto tehdy zachycenou korejskou realitu:

Převzato z ostrova Janiky