Přeložil Ladislav Sýkora, převzato odtud.
Velká Británie
Jistému pokušení nazývat Anglii z konce 40. let 20. století Britským Impériem, odoláme, i když nazývat Anglii toho období prostě Anglií by také bylo nemístným zjednodušením, tak ji nazývejme prostě Británií, ať má radost.
Koncem 40. let byla nejen Američanům, ale také Britům zřejmá nemožnost udržet evropskou rovnováhu sil samotnou Británií. Po roce 1945 se perspektiva odchodu USA z Evropy stala Londýnu zlým snem a rovněž tak britské osamocení jeden na jednoho s dominující „silou“ v Evropě.
(Pozn. na okraj – cifra 1945 je jakýmsi historicko-politickým mezníkem, vysoký „poimperiální“ symbol, pořád ještě chápaný jako datum ukončení Druhé světové války; ti z historiků a publicistů, co jsou bystřejší, stále častěji nazývají světové historické události, natěsnané do let 1914 – 1945 roky Druhé třicetileté války. Z úhlu pohledu zákulisí událostí, a rovněž celkového historického kontextu, je toto pojetí rozhodně skutečnosti bližší, a může se stát, že tento termín úspěšně zamění obvyklé rozdělování fakticky jedné války na dvě etapy – 1. a 2. světovou válku. I když nejspíš můžeme říct, že v ruskojazyčné historiografii taková formulace nenajde oporu, protože jak v SSSR, tak v Ruské federaci je rozmach Druhé světové války zkreslen, a zaměňován za „Velkou Vlasteneckou“ válku, jež, pravda, byla zásadním, ale přece jen fragmentem Druhé války světové, a pokud by byl časový rámec rozvržen namísto šesti do třiceti let, pak by se význam Velké Vlastenecké války o to více zmenšil, což by bylo bolestně přijato ani ne tak obecně lidským chápáním, jako spíše chápáním ideologů ruského státu.)
Nu dobrá, zahledíme-li se z Londýna, po roce 1945 nastalo takové rozložení, ve kterém Británie nemohla nejen udržet svět, ale ani Evropský poloostrov sama, a z tohoto pohledu potřebovala ani ne tak spojence (spojenec je časově ohraničen), ale spíše partnera, potřebovala stát, který by disponoval nejen odpovídajícími možnostmi, ale i pochopením, že udržovat Evropu v nějakém rámci (svého druhu „láhvi“), není pouze v britském, ale také v jeho zájmu. Takové státy byly po roce 1945 dva, a všichni víme, které.
SSSR přitom ze samozřejmých příčin nepadal do úvahy, takže zůstaly jen USA. Šlo jen o takovou drobnost – ubezpečit se, že Američané nejen vše chápou, jak je třeba, a nejen rozpoznávají ve věci svůj vlastní zájem, ale ještě navíc projeví přání svalit na svá ramena evropský balvan se vším, co obnáší; a kdyby takové přání neprojevili, vyvolat ho, a kdyby v nich doutnalo, pak ho rozdmýchat. Háček spočíval v tom, že USA jako vítěz Druhé třicetileté války aspirovaly na následnictví poražených, což znamenalo v první řadě následnictví Velké Británie. Na druhé straně byl háček lákavě zahnut do tvaru nesnází, které USA čekaly při převzetí pomyslného balvanu, pod jeho tíhou by chtě-nechtě musely snížit tlak na mnoho britských držav, roztroušených na naší, v současnosti neveliké, kouli.
Ve svých počtech vycházel Londýn z toho, že udržení vzpurné Evropy bude prvořadým americkým zájmem, bylo přece jasné, že – „jinak to snad ani nelze chápat?“ Nicméně nehledě na očividnost a chápání, Angličané poznali, že i Američanům se, zrovna tak jako jim samotným, hodí partner. Jenže Angličané jim do té role moc nezapadali z důvodu, že jejich stát se nerozkládá na kontinentu. Kromě toho byla poválečná Británie slabá ve všech odstínech toho slova a Američané, po válce oškubávajíc Brity jako lipový květ, byli současně nuceni držet je nad vodou.
Měli Bitové vůbec nějaký trumf? Aspoň nějaký, třebas nicotný? Ano, měli. Británii zůstal trumf, zůstal jí, nikde se neztratil, pravý poklad – britská diplomacie. Diplomacie vytříbená, byť hroutícího se, ale pořád ještě Impéria.
A zejména díky tomuto trumfu získali Britové na scéně evropského divadla nějakou roli. Museli nalézt své místo, pravda, už nešlo o osud Impéria, šlo o osud jejich Ostrova. Angličané měli zkušenost a staletou prozíravost, ale přece jen neměli křišťálovou kouli, nemohli nahlédnout do budoucnosti, a proto nemohli usoudit, kdo v Americe nabude vrchu – izolacionisté nebo globalisté, a na tom záviselo, jestli se Američané z Evropy stáhnou, nebo v ní zůstanou.
Nakolik stát (normální stát), očekává lepší budoucnost, ale raději se zajišťuje pro tu horší, Angličané dělali divy diplomatické obratnosti a roku 1948 založili svaz pod názvem Treaty of Brussels (Bruselská dohoda – v SSSR tehdy svaz pojmenovali názvem s ponižující příchutí Bruselský pakt).
Dohoda byla podepsána v Bruselu 17. 3. 1948 a podepsali ji Velká Británie, Francie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Svrchované smluvní strany podepsali dohodu o ekonomické, sociální, kulturní spolupráci a kolektivní obraně. Poslední závazek byl rozhodující. Komu se chystaly bránit země „staré Evropy“? Před podpisem se mnoho hovořilo o komunistické hrozbě, ale ve střízlivých článcích dohody se slovo komunismus či zkratka SSSR nevyskytovaly, zato je tam dvakrát zmíněno Německo.
V preambuli a v sedmém článku se zřetelně mluví o tom, účastníci dohody se zavazují poskytnout si vzájemnou ozbrojenou pomoc v případě… of a renewal by Germany of a policy of aggression. Treaty of Brussels byla předchůdkyní NATO. Angličané nejenže v roce 1948 s touto myšlenkou přišli, udělali také několik kroků k ustanovení Organizace Severoatlantické smlouvy, tak, jak ji známe dnes, jak chci připomenout, v 21. století. Zaměření Bruselského paktu bylo protiněmecké, dávalo Británii sice ne velkou, ale přece jen naději, osnovu, možnost drápkem se zachytit a nepadnout do propasti. Kdyby Američané z Evropy odešli, Angličanům by zůstalo pro krizi aspoň něco. Kromě toho, byť neznali americké plány, bylo možno určitým způsobem USA namotivovat tak, aby to bylo pro Londýn výhodné. A jak motivovat stát lépe, než válkou? Ne velkou – Bože chraň! – malinkou. Ne vojnou, vojničkou. Někde v dáli, čím dále, tím lépe.
Kalkulace stavěli na tom, že USA nepovedou dvě války naráz, studenou (ta už byla v plném proudu), a byť malou, horkou, a když se ocitnou před výběrem mezi jestřábem na střeše a sýkorkou na nebi, dají přednost cvrlikání. V tomto přesvědčení Angličany utvrzovala americká vnitropolitická situace, jež tam zavládla počátkem padesátých let.
Neuvěříte tomu, ale anglické počty se ukázaly správnými. Na východě se situace nevyvinula tak, jak Londýn doufal, no ale co už. Pro Angličany je příznačné, že Američany podceňují. Jedná se o jistou formu řevnivosti.
Převzato z ostrova Janiky
