Korea 5

Přeložil Ladislav Sýkora, převzato odtud.

Předehra. SSSR a krizové situace

SSSR

Tady se nemusíme nijak zvlášť rozepisovat. Předehra byla krátká. Motivy, které hýbaly Kremlem, byly průzračné, očividné, a hlavně – zcela předvídatelné.

Proč předvídatelně – dva roky před děním v Koreji, v červnu 1948, vypukla Berlínská krize, anebo máme-li se uchýlit k ruské pidžin terminologii, kterým je dnes vyzbrojena ruská diplomacie, byl podniknut pokus „vyždímat Západní Berlín“.

Z tohoto pokusu nevzešlo nic, tedy nevzešlo nic pro SSSR, a tak mohla druhá strana pokus ocenit (a dodnes může oceňovat) jako obdobu many nebeské. Dokonce by se na Berlínskou krizi roku 1948 dalo pohlížet jako na náčrtek přípravy na Koreu, v tom smyslu, že krize byla využita v roli nástroje dosažení cílů vyššího řádu – s berlínským problémem nesouvisejících.

Sovětská blokáda Západního Berlína byla Američany využita jako „názorný příklad“ (příklad byl ve skutečnosti nahlížen z vyšší úrovně!) jako „důvod“, nebo chcete-li jako „olej“ pro překonání tření v soukolí se staroevropany, tvrdošíjně odmítajícími sjednocení s Německem.

Z úhlu pohledu USA – kdyby nedošlo k Berlínské blokádě, musely by si ji vymyslet. A ona jako z udělání vypukla a nebyla vymyšlena ve státním sekretariátu, ale to už je vedlejší. Důležité bylo, že vznikla.

Skončila za necelý rok, 12. května 1949, a už 23. května 1949 (za méně než dva týdny) byly tři západní okupační zóny sjednoceny do jednoho státu – Spolkové republiky Německo. Na jakou úroveň se obratem ruky vyšvihlo Západní Německo, vám pomůže pochopit následující detail – když začátkem roku 1949 v Německu pobýval budoucí laureát Pulitzerovy ceny Theodor White, zeptal se jen tak mimochodem spolupracovníků amerického zastupitelství, kterého německého politika by mu poradili navštívit, a dozvěděl se: „Určitě Adenauera“. A hned vytočili telefonní číslo. „Luskli prsty a šups“. Za několik hodin probíhalo interview hostujícího amerického žurnalisty s německým politikem, o němž White dohromady nic nevěděl a americká veřejnost o něm nevěděla zhola nic. Ale už jen za necelý půlrok i generálové amerických okupačních sil (a spolu s nimi angličtí a francouzští generálové) se trmáceli se svými problémy do Bonnu, kde se nyní v Palais Schaumburg, paláci z 18. stol., rozkládala rezidence kancléře Spolkové republiky Německo, Konráda Adenauera, jehož sami Němci nazývali Der Alte Fuchs – Stará Liška, či prostě Der Alte – Stařík. A Stařík prsty neluskal, nechal generály čekat v přijímací místnosti klidně i několik hodin. Seděli tam a nevěděli, koho z nich a kdy přijme. „Promiňte, ale na vás panu kancléři už dnes čas nezbude. Spojte se se mnou zítra.“ Takhle to Washington chtěl. (Tento náčrtek tehdejší situace rýsuje jinou skicu – málokdo dnes ví, že tehdejší německý kancléřský závod běželo několik favoritů, a velmoci sázely každá na toho svého. Adenauer byl americkým favoritem, anglickým Kurt Schumacher a nejslibnějším, nejpopulárnějším a „nejprůchodnějším“, se jevil Karlo Schmid, za kterým stáli Francouzi. No, a konečně outsiderem těchto závodů byl the Russians‘ man, Walter Ulbricht. Výsledek známe. Jako první „doběhl“ Adenauer. Pozoruhodné je, že z anglického úhlu pohledu byl hlavním Staříkovým nedostatkem horlivý katolicismus. Když se to vezme kolem a kolem, v Německu Američané oplatili Angličanům za hru ve Francii, kde se Angličanům podařilo přivést, či spíše protlačit k moci generála de Gaulla, proti americkému favoritovi, generálu Henri Giraudovi.)

Ale to ještě pořád není vše.

SRN byla světu představena 23. 5. 1949, bezprostředně po skončení sovětské blokády Západního Berlína, ale ještě dříve, než blokáda skončila, byla 4. 4. 1949 ve Washingtonu podepsána Severoatlantická smlouva, (North Atlantic Treaty), mezinárodní obranný svaz, nám známé NATO. Mezi (North Atlantic Treaty) a tím, co dnes vnímáme pod označením North Atlantic Treaty Organization, je určitý a dost podstatný rozdíl; ale k tomu, v čem spočívá, se vraťme k hlavním rysům, o němž vypovídají výsledky celé „Koreje“.

Jak můžeme poznat z dříve uvedeného, ze vzniku SRN a NATO, jak stupeň americké přítomnosti v Evropě, tak i úroveň amerického nátlaku na SSSR na scéně „evropského divadla“ vzrostly, a vzrostly velmi citelně. Dalo by se říct téměř kriticky (Byly tam i jiné faktory, ale nemusíme je rozpitvávat). V odpověď začala zcela předvídatelná snaha SSSR odvést americký nápor stranou.

Mimo jiné si v Kremlu uvědomovali, že nestačí odvést „hrozbu“ od západních hranic, snížit americký nátlak a nejlépe jej překonat svým tlakem, uvědomovali si, že by nebylo marné smést celý neúspěch ze stolu tím, že se všeobecná pozornost upře jiným směrem. Přečkáním a zvládnutím Berlínské blokády získaly Spojené státy navíc i ideologické vítězství. Berlínský letecký most, se kromě demonstrace americké moci a amerických možností, zúročil ve skvělém propagandistickém klišé, jež ostatně velmi úspěšně působí na všeobecné povědomí lidstva až dodnes, několik pokolení poté.

Východiskem ze situace se zdála být válka. Právě taková válka, v jaké byly už zainteresovány, mimo SSSR, Velká Británie a Francie. Opakuji, že motivy a cíle měly tyto tři státy odlišné, ale východisko viděly stejné.

Ze čtyř hráčů chtěli tři – SSSR, Velká Británie a Francie – válku. (Čtvrtý ji chtěl také, ale předstíral, že ne, a to až do té míry, že dokonce přenechal jiným ve válce tak důležitý aspekt, jako je iniciativa. Co se dá dělat, chcete-li, aby vám věřili, musíte být přesvědčivý a přesvědčivost si žádá určitých obětí, a někdy prachobyčejně doslovných.)

„Jak jsme se rozhodli, tak také uděláme.“

„Chceš válku? – Dostaneš ji!“

Precedens je velmi barvitě vylíčen sovětskými klasiky. „Dům byl odsouzen. Nemohl neshořet. A skutečně o půlnoci vzplál, podpálen najednou ze šesti stran.“

Klasikové měli vášnivou obrazotvornost, a co se těch šesti stran týče, tam to malinko přehnali, a my se už dnes nedozvíme, zda někdo tančil v opuštěné kanceláři tango, ale s tím ostatním to dopadlo přibližně takto: na 38 rovnoběžce, rozdělující Koreu, 25. 6. 1950, v neděli, ve čtyři ráno, zaburácela kanonáda. Po půlhodinové dělostřelecké přípravě se čtyřmi průchody mezi hřebeny pahorků valily kolony severokorejské armády překračujíce neviditelnou zeměpisnou rovnoběžku. Za rachotem tankových pásů běžela pěchota. Začala hra na vojáky. Jenže hráli dospělí.

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře