Zajímavá zpráva k nám přiletěla ze – Zelenským údajně obnovené – „nezávislé“. A zajímavá není rozhodnutími Kyjeva – na konto toho mohou podléhat iluzím je krátkozrací Rusové z Ruska a LDNR, ale zvláště obyvatelé dalších oblastí bývalé Ukrajiny, kterým silná „emocionální zainteresovanost“ zatemňuje mozek a spolu se zazombírovaností ukrajinským televizorem brání aspoň něco vnímat adekvátně.
Zajímavá je podle nálad kyjevského politika, a dle všeho soudě, podle pocitů vleklé nervozity v rektální oblasti. Kterou, jak známo, mají trhovci obzvlášť citlivou, a není tak podstatné, čím obchodují. Může to být jak zboží běžné spotřeby, nebo ruská vodka pod názvem „malá opička z druhu největších primátů“ („Gorilka“), nebo prezervativy ve velkoobchodním balení, anebo čest a Vlast.
Ví se, že docela do nedávna byl na vrcholu kyjevské státní moci „citlivka“ jménem Petro Porošenko. Ten také svého času, jako velmi „úspěšný obchodník“, právě oním koncem pocítil, že brzy už tak široké posluchačstvo jako v pozici prezidenta mít nebude. A proto velmi mnoho hovořil a hovořil, spěchal ještě něco říci, stihnout buď ještě pobavit lid, nebo ještě uškodit Rusku v naději, že to zámořští kurátoři ocení.
A ti noví, kteří jsou jakousi „porošenkovskou klikou-light“, také mnohé cítí a mnohé povídají. A jak se ta jejich úzkost konkrétně projevuje? Například v oné zprávě: „V Kyjevě posuzují a předkládají na různých úrovních ideu podpisu široké mezinárodní dohody, a na léta, nebo ještě lépe – na věky – zakotvit suverenitu a územní celistvost Ukrajiny.“
Prohlásil to v interwiev zdroji „Levyj bereg“ pomocník prezidenta Ukrajiny Vladimíra Zelenského Andrej Jermak. Ten se rovněž podělil o sny veškeré kyjevské politické scény, že by v takové dohodě byli zapojeni „všichni největší hráči – USA, Británie, Německo, Francie, Čína.“
Takže člověk z Administrativy ukrajinského prezidenta nesoucí jméno velkého ruského cestovatele, kozáckého atamana a podmanitele Sibiře nám řekl, že mají ideu, „aby urovnání situace skončilo podpisem rozsáhlé mezinárodní dohody“.
Takže tady opět vidíme tupé nepochopení rozdílu mezi formou a obsahem. A pracuje se nikoli na odstranění příčin hrozícího rozpadu země, ale na pokusech situaci nějak „okecat“ a zamlžit. Dohoda přece vždy bývá výsledkem vyřízení dosažené situace, ale ne jeho příčinou.
Buď jde o naivní iluze, že podaří-li se strany přimět k podpisu, pak vyvinou maximální a dostatečné úsilí k uvedení dohody do života? Možná, jako kdysi Budapešťské memorandum*), které Ukrajina (tehdy ještě ne bývalá), sama neratifikovala?
Nehledě na to, že „dříve Spojené státy vyhlásily železnou podporu, která měla být poskytována Ukrajině, a které nejspíš celá nynější kyjevská „banda“ už moc nevěří. Anebo se, při pohledu, jak USA haprují zevnitř (vztahy mezi „republikány“ a „demokraty“), obávají, že Američané budou mít jiné starosti právě v onom nečekaném momentě, kdy bude mít bývalá Ukrajina v postavení Anti-Ruska na kahánku.
Připomíná to zlé tušení zlodějského účetního sovětského družstva, který ukradl peníze a přitom jasně tuší, že přijde brzy revize – a utéct není kam, rodina děti, milenka, znovu děti… – když zavřeli i člověka z hospodářské kriminálky, kterého dřív pravidelně uplácel.
Takže noví kyjevští mocní a další představitelé kyjevské politické scény jsou skoro v panice, a snaží se získat „ochranný glejt“ od Západu, který je svého času přiměl ke zradě – jakože: „Vy přece odpovídáte za ty, které jste si ochočili“, tak pěkně jste nám to všechno slíbili! Přitom zapomínají na svou vlastní prolhanost a zásadní neplnění vlastnoručně podepsaných Minských dohod.
Za druhé zapomínají, že by zrádci neměli vykládat o humanistických hodnotách, a to ani v situacích, kdy se jim to hodí. A za třetí – v Kyjevě navíc nechápou, že Západ, tradičně historicky nebádající druhé ke zradě, už vůbec není vyznavačem výše zmíněných hodnot, a že je tradičně vždy připraven se vykašlat na své tajné spolupracovníky a vazaly, protože se jen tohle stává výhodnějším, než využívání podobných „služeb“.
Ale nebezpečnější, dokonce tragické, je jiné nepochopení. Žádná významná země a skutečně nezávislá a samostatná, s historií samostatného státu, nikdy nestrpí takovou situaci dlouhodobě. Znamená to, že nestrpí existenci sousedky, přeměněné nepřáteli ve svůj antipod – v tomto případě v Anti-Rusko, která si na příkaz svých kurátorů vytkla za cíl zničení Ruska.
Něco úplně jiného by bylo, kdyby jejím cílem bylo zničení USA, pokud by neustále smolila scénáře rozbití USA v masmédiích a vedla na toto téma intenzivní informační válku. Vždyť i při absenci něčeho takového, se „demokratické“ Spojené státy prakticky po celou dobu po uvedené změně státní moci pokoušely zničit kubánský socialismus a Fidela Castra osobně.
Příkladem zuřivě nepřátelského souseda může být nejen Kartágo pro starý Řím (Kartágo bylo, co do postavení a hospodářské síly někde mezi USA a Británií), jako pro Rusko její mnozí nepřátelé během jeho více než tisícileté historie, a kteří po střetnutí s námi buď na dlouho ztráceli sílu a včerejší nepřátelské možnosti, nebo území a včerejší význam – jako Švédsko.
Ale nejnázornějším příkladem nepřátelství, nepodloženého vlastními silami ve stylu, tak říkajíc šakala Tabákího z Knihy džunglí, je Polsko blíž ke druhé polovině Nové doby a tři pobaltští „tygři“ v novější historii. Je to příklad toho, čím takové spády opakovaně končí, nebo k čemu se schyluje nyní.
Protože ve zmíněné době Polsko, skoro jako Švédsko, ztratilo svůj význam a rozměry („od moře k moři“), ale neztratilo svoje tradiční nepřátelství. A proto periodicky končilo svou existenci jako stát, v naprostém souladu s moudrou větou ruské carevny Kateřiny II.: „Stát k Rusku nepřátelský nemá na mapě místo“.
A netřeba zapomínat na to, že se „dobré tradice“ Ruska nezapomínají – v dlouhodobé perspektivě Polsko buď přestane být Anti-Ruskem, nebo přestane existovat. To přece jak my, tak Němci už dávno chápeme.
Pokud jde o pobaltské země, které velmi dávno vstoupily do svazku Ruska – Estonsko a Lotyšsko po válce Petra I. se Švédskem a Litva po rozdělení „Rzeczpospolitej“ koncem 18. století – už se na tom pracuje. Vše se chýlí k tomu, že tyto země definitivně přijdou o ruský a běloruský tranzit a o dotace z EU – které jsou nejdůležitějšími příjmovými položkami jejich státního rozpočtu.
Protože peníze z cestovního ruchu a malého podnikání, jakož i americké platby za rusofobii v podmínkách zlikvidované vlastní výroby při vstupu do EU a „skoro zabitého“ zemědělství, ale také pokračující odliv obyvatelstva na Západ už brzy nebudou stačit pro normální život zatím zbylých lidí. Jen o něco později nezbyde než si vzpomenout na ruské, anebo „utajené“ ruské kořeny obyvatel a pokusit se ne-li „spřátelit“ s Ruskem, tak požádat o znovupřijetí… na kolenou.
No, a co tedy přece jen dělat s politováníhodnými představiteli bývalé Ukrajiny a jejich sny, že napsání, podepsání a dokonce ratifikace krásné smlouvy jako kouzelný amulet prodlouží „navěky“ neživotaschopný pseudostátní útvar?
Zatím jen trpělivé přání, v řadě už mnohokrát pronesených – aby se pokusili „zapojit“ hlavu, pokud se jim ji podaří najít. Protože – opakuji! – Kateřina II. z hloubi věků, ale velmi konkrétně napovídá, že: „Pokud je stát nepřátelský k Rusku, nemá místo na mapě!“
A také proto, že hodinky tikají, a trpělivost končí. Ruský mužik, jak známo, než sleze s pece, „čert z dubu spadne“ – ale až sleze – bude mazec. A to, že „Rusové dlouho zapřahají, ale rychle jezdí,“ sem také patří.
Nicméně, možná kdosi, cosi nesprávně pochopil, anebo si kvůli své tupé „chochlofobii“, zvykl spojovat část jednotného ruského národa, žijícího na území stále ještě nepřátelského potěmkinovského státu, s onou juntou. Proto znovu opakuji: zničeno bude nám nepřátelské Anti-Rusko, ale země a lidé zůstanou – v postavení nového federativního (konfederativního) státu, potenciálně znovu k Rusku bratrského.
Zdroj: YandexZen
Překlad: st.hroch
