Čínská filosofie (část 3.): Buddhismus, eklekticismus a neokonfuciánství

Počátky buddhismu v Číně

O buddhismu vědělo se u císařského dvora patrně už okolo přelomu letopočtu, v prvním století už v Číně byl, ve druhém se podél hedvábné cesty tvoří buddhistické obce, ve třetím století už jsou ke čtení buddhistické texty. V pátém století už byl buddhismus rovnoprávným partnerem konfuciánství a „tajemnému učení“ taoistů. A kráčel dál. V očích současníků bylo dost pozoruhodné, že cizí učení do čínské společnosti poprvé tak masově proniklo. Snad i proto, že bylo chápáno více jako náboženství než filosofie. Tedy jako to, co v Číně chybělo ani ne tak vzdělancům, ale obyčejným lidem. Číňané se s kulturou-nekulturou setkávali při stálých rvačkách s Huny, ale od nich toho neměli moc co přejímat, kromě kalhot a kazajek. Jejich přesvědčením, že jedničkou na světě je Říše středu, neotřáslo ani zjištění, že existovaly vyspělé civilizace ve Střední Asii, a tak si zpočátku raději mysleli, že buddhismus kdesi daleko na západě založil Lao-c‘, jenž tam na stará kolena odjel na pověstném zeleném buvolu. Buddhisté kontrovali tím, že právě na tom západě, myšlena Indie, Afghánistán atd. stal se Lao-c‘ žákem Buddhovým. A aby ty Číňany opravdu naštvali, posadili do pomyslné lavice vedle Lao-c‘ i Konfucia.

Zvláště na severu Číny se buddhismus stal rázem masovým hnutím. Mnohé buddhistické pojmy byly vykládány taoistickými termíny. Tathatá (takost = nejzazší realita) dostala název pen wu (čiré nebytí). Nirvána byla překládána wu-wej. Debatovalo se mezi zvláště jižními učenci o bytí (jou) a nebytí (wu). Šúnjatá, prázdnota, zvala se kchung. Na sklonku dynastie Chan už Číňané z překladové literatury věděli, co je hínajána a mahájána.

Mahájána chápaná v čínském prostředí už bez debat religiózně hravě vcucla čínský kult předků a konfuciánci chrochtali blahem. Pro rozvoj první fáze buddhistické filosofie se však více uplatnil neotaoismus. Na čele je uváděno „učení o prvotním nebytí“ (pen wu), jež založil čínský buddhistický mnich Tao-an (312 – 385). Další škola razila teorii „o hmotě jako takové“, „hmota je taková, jaká je“ (č´-se). Vychází se ze šúnjavády, učení o prázdnotě. Představitelem školy je Č‘ Tao-lin (314 – 366). Chlapík zvaný rovněž Č‘ tun bere hmotu = rúpa-dharmy jako prázdno. I duch jest prázdný. Prázdnota ovšem není nebytí. Č‘ Tao-lin byl oddán univerzálnímu etickému řádu buddhismu až tak, že si dovolil při diskusi (čiré konverzaci) s taoisty nesouhlasit s Čuang-c’ovým názorem, že nejvyšší normou štěstí je sledování vlastní přirozenosti poukazem na tyrany. Logiku to má. Není divu, že dospěl k výroku, že „pravda je nedělitelná“.

Další sinobuddhisté učili „teorii o neexistenci mysli“ (sin-wu). Fa-wen (kol 370) a Č‘ Min-tuo (1. polovina 4. st.) vypichují reálnou existenci dharem, které jsou „vyprázdňovány toliko v mysli člověka, jenž dosáhne buddhovství. Tato „veliká prázdnota“ ovšem umožňuje poznávání. Pak existovala „teorie vědomí obsaženého v duchu“ (š´-chan) či „škola uskladněných pojmů“. Reprezentant skladištního vědomí Jü Fa-kchuej (okolo 360) děl, že svět je „dlouhou nocí“ a vědomí je pramenem „velkého snu“. Vše, co vnímáme, jsou objekty snu. Až se probudíme v nirváně, bude vědomí zrušeno výprodejem a svět bude prázdný. Mysl nic nevytváří, a přesto není nic, co by nevytvářela.

Tao-i (†401) byl štítem školy „fenomenální iluze“ (chuan-chua). Všechno je iluze, jenom duch není prázdný, jinak by nebylo koho učit. Jü Tao-suej chtěl být chytřejší spolužáka Jü Fa-kchueje a pořídil si „teorii kauzální jednoty“. Bytí je výsledek kombinace příčin. Až příčiny zmlknou, dharmy přestanou existovat. Tao-anovým žákem byl Chuej-jüan (334 – 416). Zatímco Tao-an ctil příštího buddhu Maitreju, Chuej-jüan s partou mnichů vyznával Amitábhu, Buddhu Západního ráje. Byl proto považován za prvního patriarchu sekty Čistá země, ač tato vznikla později. Nicméně mahájánový buddhismus byl v Číně přijat jako náboženství.

Do dějin čínského buddhismu výrazně zasáhl Kumáradžíva (344-413) po otci Ind a bráhman. Ovládal sanskrt a naučil se dobře čínsky, takže mu nečinilo potíže překládat buddhistické spisy do čínštiny. Měl na to čas, poněvadž na své misijní cestě do Číny upadl do zajetí nějakého barbarského satrapy v severozápadní Číně, v němž strávil 17 let. „Ústřední vláda“ v Čchang-anu, městě, které se stalo jednou z metropolí dynastie Suej i dynastie Tchang, jej vysvobodila a Kumáradžíva žil v přepychu u dvora a překládal a překládal, pokud se nevěnoval členkám harému, který též obdržel. Znal skvěle hínajánu i mahájánu a zřejmě byl i dobrým učitelem. Jeho nejlepším žákem byl Seng-čao (384 – 414). Pocházel z chudé rodiny a v mládí se živil opisováním knih. Studoval taoistické klasiky i neotaoistická díla a načuchnuv taoismem, uplatňoval jeho terminologii při výkladu buddhistických spisů. Snaží se dokázat neexistenci pohybu, neboť dharmy přece mají jen okamžikové trvání a nemají tedy pohybu. I dí, že minulé nemůže přejít do přítomnosti a přítomné se nijak neprojektuje do minulosti. Všecko stojí. Věci jsou neměnné, trvají v minulosti, nepokračují do přítomnosti, ale i tak působí. Dharmy trvají v minulosti, ale pohyb je jen naše zdání. Existence i neexistence nejsou věčné, ale závisí na příčinách. Proto není skutečné existence i neexistence. Vše současně existuje i neexistuje, a to je ta prázdnota věcí. Zrovna tak poznání a poznané se navzájem podmiňují, není poznání bez poznávaného a poznávané do sebe vplétá existenci poznání. Obě složky nemohou být jedna bez druhé. Poznání mudrce, to je jiná písnička. My poznáváme kvality věcí, mudrc poznává samotné dharmy, které jsouce prázdné jsou bez vlastností, a to je ta pravá skutečnost, absolutní pravda. Mudrc bytuje ve světě změny, ale díky wu-wejování, ač je v ohradě pojmenovatelného, žije ve volnosti řečí nevyjádřitelné, mlčí prázdný a otevřený.

Seng-čaovým současníkem byl Tao Šeng (asi 360 – 434). I on studoval mahájánu u Kumáradžívy. V pojetí nirvány odskočil od Buddhova učení. Podstatou nirvány dle něj jest věčnost, radostnost a osobní nesmrtelnost. Všechny bytosti mají v sobě buddhovskou přirozenost, jež je pak v nirváně osvobozována. Toto „čínské pravé já“ (čen-wo či šen-wo) zmákne buddhismus, „komunismus“ i kapitalismus do jednoho batůžku, který nakonec hravě vstoupí do nirvány. Národ budoucnosti pevně stojící v minulosti. Jaký rozdíl proti „čecháčkovství“, chcete-li „evropanství“. Odplata trestem či požehnáním závisí na tom, co podněcuje naši mentální činnost. Záměrné, zištné dobré skutky, např. dary buddhistickým klášterům, k nirváně samosebou nevedou, ale nic se jimi nemůže pokazit. Osvícení dle filosofa přichází náhle, nikoli po stupních. Tuto teorii podpořil i císař Wu osobně sepsaným traktátem. Buddha sice učil postupnému poznání, ale císař je císař.

Na Kumáradžívovu třídu navazuje „Škola uskutečnění pravdy“. Pravdy jsou dvě: obyčejná a nejvyšší. Obyčejná říká, že funguje reálná existence dharem, jsou okamžikové, ale trvají a vznikají podmíněně. Nejvyšší pravdou jest, že vše je prázdné. Před znovusjednocením Číny dynastií Suej byla bouřlivě diskutována otázka nesmrtelnosti duše. Číňané, najmě vzdělanci, si odjakživa vystačili bez náboženství. Jediný Mo Ti vytvořil hypotézu boha a duše, aby se lidé báli trestu a čekali odměnu za dobro. Kult předků to byla kulturní záležitost lidského rodu a taoisté na to stejně víceméně dlabali. Taoističtí „nesmrtelní“ byli mudrci, kteří si prodloužili život, případně legendy a humorky. Příval buddhistické literatury přiřítivší se v nikoli historickém sledu, ale v divokém obkročáku vedl k brajglu v zažívání buddhistického myšlení. Tak se přihodilo, že já složené z pěti skandh, jež se po smrti osobnosti rozpojují, bylo pochopeno jako učení o nesmrtelnosti a převtělování duše. A náboženství bylo na světě, dokonce v nejideálnější světové straně. A císařové dynastie Suej toho hned využili pro zvýšení bojeschopnosti svých armád. Vojáci neradi umírali daleko od domova nejen proto, že normální člověk v umírání nevidí obzvláštní potěšení, ale i proto, že jejich pozůstalí nemohli jim přinášet oběti. A proto se na bojištích po bitvách stavěly buddhistické chrámy, kde se přinášely oběti duším padlých in corpore (hromadně jako celek) stejně jako in concreto. Ne že by vojáci umírali veseleji, ale je to nejpověrečnější banda na světě a vzhledem k jejich řemeslu je vždycky trápilo, co s nimi bude po smrti. A ne jenom je. Vzpomeňme, jak se velký trójský král Priamos vyválel v prachu před Achillem, jenom aby mu ten rabiát vydal mrtvolu Hektorovu a trójský princ mohl být řádně pohřben, jak zákony kázaly nám. Na stejnou notu dbal i Alexandr Makedonský a i proto z něho vojáci udělali Velikého.

Pravda, nějaký Džan Bao nemusel být zrovna geroj, ale kult předků je zákon, který nám naléhavě káže. Koneckonců o rodinu se staral, chlastal jenom v armádě a jeho rýžové pole radost pohledět. Dynastie Suej trvala mezi lety 581-618. Následovala po období jižních a severních dynastií, na jehož konci se podařilo této dynastii Čínu opět sjednotit, a po ní následovalo takřka třistaleté období vlády dynastie Tchang. Zakladatelem a zároveň prvním císařem dynastie Suej byl císař Wen a posledním se stal panovník Kung-ti. Hokej v buddhistické literatuře byl takový, že čínští učenci provedli klasifikaci Buddhových spisů podle pravděpodobné doby, kdy vznikly. Čtenář nalezne v E. Bondy Čínská filosofie str. 180-181. Poněvadž buddhismus ujídal z koláče pravověrné čínskosti, nalezl záhy i své kritiky a odpůrce. Jednak tvrdili, že buddhismus je cizí bacil, který kazí mravy a podkopává vládu, druhak buddhismu vyčítali, že ač žvatlá o potlačení žádostivosti, barvitým líčením pobytu duše v pekle či ráji vyvolává v lidech žádostivosti nové a mohutnější. Apropo duše: je-li tělo, je duše, nelze je oddělit: ostrost patří k noži, ale ostrost není nůž a nůž není ostrost. Není-li nože, není ostrosti. Není-li těla, není duše. To tvrdil jižan Fan Čen žijící v první polovině 6. století.

Rozpuk buddhismu v čase dynastie Tchang

Tchang (Tang), čínská dynastie 618 – 907, za níž sjednocená Čína dosáhla všeobecného rozkvětu. Na konci dynastie Suej se říše rozpadla na řadu nezávislých území. V roce 617 Li Jüan obsadil hlavní město Ta-sing (dnešní Xi’an) a 618 se prohlásil za císaře nové dynastie Tchang pod jménem Kao-cu (vládl 618 – 626). Do roku 623 sjednotil celou Čínu a 626 předal trůn svému synovi Li Š’-minovi. Do pol. 8. stol. tzv. zlatý věk říše Tchang, období největšího územního rozmachu a kulturního rozkvětu. Tchang dosáhla řady vítězství nad Východními a Západními Turky s pomocí Ujgurů a uzavírala úzká spojenectví s okolními národy (Tibeťany, Kitany, Ujgury aj.), často podložená dynastickými sňatky. Byly navázány diplomatické vztahy se státy Blízkého východu a byzantskou říší. Rozkvět poezie (Li Po, Tu Fu), historiografie, filosofie, malířství, uměleckých řemesel (tchangská glazovaná keramika); tzv. zlatý věk buddhismu a čchanu (Süan-cang, Tao-süan, Šen-siou, Chuej-neng). Tchangské právo se stalo vzorem pro pozdější státy. 755 – 761 An Lu-šanovo povstání znamenalo počátek úpadku říše Tchang. 874 – 884 velké rolnické povstání Chuang Čchaa. Boje s Tibeťany a tureckými Šatoy, vnitřní boje mezi dvorskými eunuchy a pohraničními vojenskými veliteli. V roce 907 Ču Wen, jeden z vojenských velitelů, sesadil posledního tchangského císaře a sám se prohlásil císařem dynastie Liang; začátek období zvaného Pět dynastií a deset států.

Daří se i buddhismu. Kromě pronásledování kolem roku 845 je in facto oficiální ideologií. Přejímají se celé školy. Řádová škola se věnovala problematice pravidel a předpisů buddhistického mnišského řádu. Těžiště praxe této školy zvané též Škola disciplíny Jižní hory spočívá na striktním dodržování vinájových pravidel, jež obsahují podle Dharmaguptakavináji 250 pravidel pro mnichy a 348 pro mnišky. Přestože tato vinája je hínajánského původu, byla považována za závaznou také u mahájánských škol Číny. Tato pravidla byla v roce 745 přenesena Ťien-čenem i do Japonska (Ricu šú). Pravidla byla dvojí: pozitivní stanovila chování mnichů při oficiálních událostech, oslavách a při žebrání. Negativní vyměřovala, co se nesmí: usmrcovat, krást, lhát apod. Byl stanoven řád pro zasvěcování mnichů: Mnich bez disciplíny je jako voják bez knoflíku. Při sestavování kodexů chování na filosofii není čas. Ani Abhidharmová škola založená na učení Vasubandhua mladšího, a tedy hínajány, do filosofie nefušovala a navíc brzy zanikla.

Po roce 645 založil Süan-cang (asi 596 – 664) školu Fa-siang (Škola o vlastnostech dharem) či Wej-š´ (Škola-Pouze-vědomí). Po smrti zakladatele a jeho žáka Kchuej-č´ztrácela na významu a po pronásledování okolo roku 845 už nechytla dech. Zavedla do Číny vidžňánavádu v intencích Vasubandhua staršího. To znamená, že neexistuje nic než vědomí, které není na ničem a nikom závislé. Základem je „skladištní vědomí“, v němž dlí ve formě semen vše, co se stalo, a do nějž vchází vše, co se děje a co se stane. Z něj prýští nekonečno individuálních vědomí, jež jsou zajisté imateriální, ale vůči sobě vnějšně objektivní. Vše je formou vědomí a reálné jako předměty snu. Věci lidé chápou shodně v důsledku shodné karmy. Zvířata či obyvatelé pekel chápou svůj svět v rámci své karmy. Svět a život v něm je klamem s nadějí na vysvobození v nirváně. „Buddhovskou přirozenost“ ovšem nevlastní všichni. To v čínské společnosti zlámalo vidžňánavádě čínské provenience vaz a stala se jen intelektuální hříčkou.

Další přejatou školou je Škola tří traktátů, San-lun. Lídrem školy se stal Č´-cang (549 – 623), autor Eseje o dvojí pravdě, Er-ti Čang. Je dvojí pravda: světská, š‘ a pravá, čen. Pravdy existují v trojím nazírání. V prvním nazírání je světskou pravdou hovor o bytí, šúnjaváda však ví, že jest to klam, v pravé pravdě je na tomto stupni popření bytí, předpoklad nebytí, věci jsou prázdné. V druhé rovině je světskou pravdou mluvit o buď bytí, tento svět života a smrti, samsara, nebo nebytí, nirvána, třetí možnost neexistuje. V pravé pravdě se tady nemluví ani o bytí ani o nebytí. Ve třetím náhledu světskou pravdou je říkat, že buď je bytí a nebytí, nebo obojí není. Opěty tertium non datur. Pravou pravdou je, že obojí (bytí a nebytí) ani není ani je. Ani vidžňanaváda ani šúnjávada Číňany nenadchly a ani se jim nedivím. A nyní k čínským výtvorům.

Škola Čisté země (Čching-tchu-cung) má základ v Sukhávatívjúze, sútře o Čisté zemi, což je Západní ráj, Sukhávatí s Buddhou Amitábhou, jemuž tam sekunduje bodhisattva Avalokitešvara, jenž se v Číně změnil v bíle oděnou bohyni Kuan-jin. Sukhávatí je blažená země, která podle představy těchto textů leží daleko na západě. Není tam žen a není spojení muže se ženou. Vzduch je zde prosycen rozmanitými sladkými vůněmi, kvetou zde nejrůznější květiny a zrají mnohé plody. Je okrášlena mnohými drahokamy, které se na zemi nevyskytují. Rostou zde zázračné stromy, celé nebo částečně zlaté, stříbrné nebo z drahého kamení. Na stromech zpívají nesmrtelní ptáci, kteří jsou emanací buddhy Amitábhy o dharmě. Tekoucí vody mají osmero specifických vlastností, uvolňují příjemnou vůni, voda je přičemž hluboká, teplá či studená, jak si kdo přeje. K nasycení není třeba jíst hrubou potravu, ale jakékoli jídlo si kdo přeje, okamžitě se dostaví dle toho ukojení hladu, aniž by jídlo požil. Zemí se line líbezná hudba a každý slyší jen takové tóny, jaké si přeje. Tato čistá země je prostá zla, utrpení i stavu, v němž se necítí ani radost ani utrpení. Jediným cílem bytostí v této zemi je duchovní rozvoj, tento rozvoj tyto bytosti dovede k manifestaci všehovědění. Ten, kdo má takovou moc, může pomáhat bytostem na zemi, nebo v jiných sférách samsáry. Tisíce a milióny tvorů se zde rodí v lotosových květech na devíti lotosových úrovních, podle stupně své negativní karmy. Ovšem ti, kteří si přáli narodit se v tomto světě, měli nějaké pochybnosti, musí čekat v uzavřených lotosových poupatech celý 500 let, než se kalich rozevře, přičemž po celou dobu nemohou vidět ani slyšet buddhu Amitábhu. K zrození v lotosovém květu v západní čisté zemi Sukhávatí postačí čtyři podmínky, jedna z nich je samotné vzývání Amitábhova jména, především v hodině smrti. Charakter podmínek se v rámci jednotlivých tradic liší, někdy jsou popisovány takto:

1. Představování si západní čisté země spolu s buddhou Ámithabou.
2. Očištění negativní karmy, lze dosáhnout díky nahromadění zásluh a moudrosti.
3. Rozvíjení čisté motivace bódhisattvy a bódhičitty (mysl naplněná dosažením buddhovstvím).
4. Modlitby o narození v západní čisté zemi Sukhávatí.

Avalókitéšvara je jeden z nejvýznamnějších bódhisattvů v mahájáně. Doslovný význam složeniny „Avalókitéšvara“ bývá vykládán různě, na jedné straně jako „Pán, jenž shlíží shůry“, na druhé straně jako „Ten, jenž vnímá (slyší) zvuky (výkřiky) světa“ nebo též jako „Zvuk, který ozařuje svět“. V každém případě ztělesňuje Avalókitéšvara jednu ze dvou základních stránek buddhovství, slitování (karuná), takže je mu často dáváno přízvisko „Makákaruná“, velké slitování. Druhým hlavním aspektem buddhovství je moudrost (pradžňá), kterou personifikuje Maňdžušrí. Avalókitéšvara je silou buddhy Amitábhy, působící v podobě bódhisattvy, a vystupuje jako jeden z jeho pomocníků. Jeho neomezený soucit se projevuje jeho zázračnou schopností pomáhat všem bytostem, jež se na něj v krajním nebezpečí obrátí. V lidové víře chrání před přírodními pohromami a poskytuje potomstvo. V ikonografii je známo 33 různých forem spodobnění Avalókitéšvary, jež se vzájemně liší počtem hlav a paží a různými atributy. Nejčastěji bývá zpodobován s tisíci pažemi a očima, jedenácti obličeji a tisíci pažemi apod. Ve šperku, umístěném na hlavě, má většinou malou sošku buddhy Amitábhy, což je jeho nejjistějším poznávacím znamením. V rukou často svírá modrý lotos, odtud jeho přízvisko Padmapáni, „Ten, jenž má v ruce lotos“ a nádobku s nektarem. Velký počet paží symbolizuje jeho schopnost působit v každé situaci ve prospěch všech živých bytostí. V Číně je bódhisattva Avalókitéšvara uctíván pod jménem Kuan-jin, v Japonsku pod jménem Kannon. V obou těchto zemích je pojímán převážně jako ženské božstvo. V Koreji je naproti tomu znám jako Kwan Seum Bosal, v Tibetu pak jako Čänräzig. Každému jak libo. Převzato z blogu bodhisattvy Kuan Yin.

Propagátorem školy byl Tchan-chuan (476 – 542) a dále Tao-che (562-645) a Šan-tao (613-681), který to v Japonsku dotáhl na inkarnaci Amitábhy. Škola se prvotně nazývala Náboženství Bílého lotosu (Paj-lien-ťiao) a na školu Čisté země se přejmenovala až ve 14. století, aby náhodou nebyla spojována s tajnou politickou organizací téhož botanického názvu. Pro trest smrti se v Číně nikdy nechodí daleko. Z uvedeného vyplývá nad Buddhu jasněji, že postoj školy byl čistě náboženský. Víra v Buddhu Amitábhu a jeho milost se dosáhne kromě jiného výše uvedeného též stálým opakováním formule „budíž vzdána úcta Amitábhovi, A-mi-tchuo-fo“. Čím déle se a-mi-tchuo-fo opakuje, tím lépe. V tom lepším případku dá se upadnout do mystického vytržení, v tom horším se zblbne, což není jedno a to samé. Škola se rozšířila hlavně díky předestřené vidině ráje po smrti. I intelektuálové mohli si školu sesouladovat s taoistickým ideálem „věčného života“, ba i s konfuciánským idolem mudřectví. Lidi přitahovalo i tvrzení, že žijeme v posledním období světa, které je nejhorší, což skoro vždycky odpovídá tomu, co se děje za oknem.

Další čínskou buddhistickou školou je Tchien-tchaj. Je tak nazývaná podle pohoří Tchien-tchaj-šan, kde byl založen její první hlavní klášter, jíž dal konečnou podobu Č´-i (538-597). Její učení je založeno na Lotosové sútře, proto byla také často označována jako Škola Lotosové sútry (čínsky Fa-chua-cung).

Škola Tchien-tchaj považuje Nágárdžunu za svého 1. patriarchu, neboť její pojetí tří pravd vychází z teze zastávané Nágádržunou, že vše podmínečně vzniklé je prázdné (šúnjatá). Škola vychází z toho, že všechny jevy jsou projevem absolutna, „takosti“ (tathatá), což se projevuje ve třech pravdách. Rozlišuje pravdu prázdna, časové ohraničenosti, tj. zdánlivého, a středu: První pravda vyjadřuje, že dharmy nemají nezávislou pravdu a proto jsou prázdné. Druhá pravda vyjadřuje, že dharma však jako jev disponuje s časově ohraničenou „zdánlivou“ existencí a může být vnímána prostřednictvím mysli. Třetí pravda je pravdou středu, která stojí nad oběma ostatními a zahrnuje je. Tato pravda středu byla položena na roveň „takovosti“, pravému stavu, jenž se nenachází mimo jevy. Podle toho jsou jevy a absolutno jedno. Toto pojetí zdůrazňuje myšlenku totality a vzájemného prolínání: Celek a jeho díly jsou jedno, všechny dharmy jsou navzájem tak promíšeny, že každá obsahuje ostatní. Prázdno, zdánlivost a střed jsou identické a počínají v jednom bytí: „Celý vesmír je obsažen v jediném hořčičném zrníčku“ a „jedna myšlenka je 3000 světů“, jak vyjadřovali mistři této školy, tj. jedna myšlenka je univerzem všeho.

Praxe školy spočívá v cvičení meditační metody č‘-kuan a zahrnuje esoterické prvky jako použití muder a mandal. Škola Tchien-tchaj je obecně považována za všeobsáhlý směr buddhismu, neboť synkretizovala extrémy a jednostrannosti ostatních škol, což se odráželo v klasifikování Buddhova učení na „pět období a osm učení“ (čín. wu-š‘ pa-ťiao). Je pokládána za univerzální, neboť zastupuje představu univerzálního vykoupení, jež je možné, protože všichni živočichové a věci mají buddhovskou přirozenost a protože používá všechny prostředky, které jsou k dispozici, k realizaci osvícení. Důležitými díly školy jsou: Mahášamathavipašjaná (čín. Mo-che-č‘-kuan), Šest nádherných bran dharmy (čín. Liou-miao-fa-men), jakož i komentáře k Lotosové sútře, jež všechny pochází od Č‘-iho. Nepočítáme-li reprezentativního Nágárdžunu, byl prvním patriarchou Chuej-wen (550- 577), třetím byl onen Č‘-i nebo Č‘-kchaj (538-597). Jediné, co ve skutečnosti existuje, je absolutní mysl, která je celkem vzato naprosto inertní, je neproměnná, nepřibývá jí ani neubývá. Jak tedy existuje svět jednotlivin? Všechny dharmy, všechny věci jsou v absolutní mysli, na níž jsou závislé. Jejich existence je náš klam. Absolutní pravda, pravda středu, dí, že je vlastností prázdných a neexistujících dharm, že se zdají existovat. Absolutní mysl obsahuje všechny dharmy, ovšem z merita věci vyplývá, že nejen ty čisté a neposkvrněné, to by byl svět eňo něňo a netřeba by bylo ráje atd. Jsou však i karmické skutky kalící dharmy, což jest zase jen iluze produkovaná absolutní myslí. Tak se vytváří „skladištní vědomí“, jež škola Tchien-tchaj nazývá primární vědomí. Není-li boha, a ten v buddhismu není, nemohl být iluzorní svět stvořen, karmický proces je bezpočátečný, na dně karmického batohu máme i špatné skutky saurů, ba prvních členovců. A kdyby existoval bůh, tak i jeho. Absolutní mysl je vším a je ve všem celostně přítomná. Nejvyšší princip je v každé věci a v každém okamžiku. Tudy na hořčičné semínko i přítomnost tři tisícovky světů v každém okamžiku, proto i buddhovská přirozenost ve všech bytostech.

Patriarcha školy Čan-žan (711-782) učil, že i všechny neživé věci plně obsahují buddhovskou přirozenost díky celostní přítomnosti absolutní mysli. Cesta k osvícení se nazývala č‘ kuan (zastavení a kontemplace). Koncentrace, zastavení činnosti mysli, umožňuje poznávat prázdnotu a neexistenci věcí a vede k nirváně. Kontemplace, hluboké hloubání, umožňuje poznat i nečisté dharmy a „přirozenosti“, vytváření fenomenálního univerza. „Je třeba vyloučit mizernosti, ale nikoli věci samy. Velké dění je v pořádku, špatnosti spočívají ve smyslovém ulpívání.“ Další samostatnou buddhistickou školou čínské provenience je Škola Chua-jen: I ona proklamuje všejednotu a otevírá dveře k čínské mahájánové mystice. Bez kategorie boha nelze rozvinout mystické vztahy v relaci já-bůh a už vůbec ne v mystiku utrpení, při níž zažívaly orgasmus nejen jeptišky ovšemže v křesťanských krajinách. Čínská mystika byla přírodní, taoismus, a nebo chua-jenská v mystickém zážitku všejednoty.

Hlavními představiteli školy byli mnichové indoktrinovaní školami Tchien-tchaj, Wej-š‘, Čistou zemí a čchanem. Za prvního hlavouna je považován Tu-šu, známý též jako Fa-šun (558-640), za zakladatele školy pak Fa-cang (643-712). Po pronásledování kolem roku 845 se škola roztekla v čchanovém buddhismu, ovšem v Japonsku žije stále pod značkou Kegon. Matkou školy je šúnjaváda a tedy kategorie prázdnoty (šúnjatá, čínsky kchung-sin). Všechny věci jsou bez trvalého určení a bez vlastností, nejvyšší ontologickou kategorií je prázdnota, stav bez určení. I nirvána je prázdná. Prázdnota je prázdnota je prázdnota. Rozdíl mezi nirvánou a samsarou je pouze psychický blud nepoučených. Jsoucí neexistuje a tudíž, ergo litrovka, neexistuje ani nejsoucí. To, co existuje, je zajisté tedy ani jsoucí ani nejsoucí = pojem prázdnota. Tím, že jsou věci prázdné od znaků bytí nebo nebytí, tož tím mohou existovat. Tu-šun, aby objasnil „oblast dharem“ použil kategorii š‘, jež znamená jednotlivost a kategorii li = „princip“, „obecnost“. Jsou čtyři oblasti nazírání dharem: Dharmadhátu š‘, oblast jednotlivého, jednotlivin, jak je známe. Dharmadhátu li, oblast univerzálního, zákonitosti, li nemohou samostatně existovat, jsou pojmovou abstrakcí ala stolovost či koňskost. Dharmadhátu „nepřekážení si“ (wu-aj) li a š‘ navzájem, zákonitosti se projevují v jednotlivinách a jednotliviny v sobě nesou zákonitosti. Dharmadhátu „nepřekážení si“ š‘ navzájem, všechna š‘ jsou identická. Jedno š‘ jsou všechna š‘ a jedno li jsou všechna li. V jediném š‘ je úplné li. A opravdu: zákonitosti jsou nedělitelné. „Jestliže každé š‘ obsahuje principiálně všechna li (resp. celé univerzální li), pak jsou všechna š‘ v podstatě stejná (mají ‘stejný obsah’ a v důsledku toho je možno učinit i poslední logický krok a říci, že jsou i záměnná a identická. A ovšem: každé š‘ reprezentuje, odráží v sobě nebo dokonce ‘obsahuje’ všechna ostatní š‘.“ (in E. B. Č.F., str.201)

Tak jsme se dobrali naprosté všejednoty a identity. Mystické zření umožněno. Chua-jen bere existenci světa jednotlivin jako samozřejmost, neboť  ‘pravé li je jen š‘ samo’. Jednotící ontologickou skutečností je neustálá změna. Za pojmovými abstrakcemi š‘ a li a za objektivní skutečností jednoty š‘ a li je možný ještě další úhel pohledu v hlubším a detailnějším chápání skutečnosti jako všejednoty. I mžiková výměna informací mezi dvěma atomy z odlišných konců univerza. Einsteinova genialita měla více studovat čínský buddhismus. Tady bude i nirvána školy Chua-jen. Pro osvíceného je samsara (ještě jednou: svět života a smrti) identická s nirvánou. Osvícený ovšem neprchá z tohoto světa, ale jako bodhisattva nezištně zůstává v mlýnici samsary, aby pomohl k osvícení všem bytostem. Tož toto byla škola!

Škola Čchan (Zen): Čchan je čínský termín, zen japonský. Čchanová škola vznik svého učení váže na působení mnicha Bodhidharmy, jenž do Číny dorazil kol roku 520. Zda byl historickou osobou či pouhou chimérou, o tom se vedou stále diskuze. Možné je jedno i druhé. Čchan je překlad sanskrtského výrazu dhjána = meditace. Bodhidharma měl být v Indii patriarchou „dhjánové školy“, ale vtip je v tom, že žádná taková škola neexistovala. Nicméně Bódhidharma do Číny dorazil lodí do Kantonu a hned se odebral do Ťing-kchangu (dnešní Nanking), kde žil u císařského dvora. Poté pobýval jistý čas též v klášteře Jung-ning v Luo-jangu, načež „překročil řeku Jang-c’“ a odebral se do severní Číny, aby se nakonec usadil v klášteře Šao-lin v království Severní Wej (provincie Che-nan), kde strávil zbytek života. Povídá se o něm všelicos. Tak prý jednou při meditaci usnul, což jej natolik rozhořčilo, že si uřízl víčka a odhodil je. Padla však na žírnou zem a vyrostl z nich čajový keř. Kdy se tak stalo, těžko říci, ale v Šao-linu asi ne, poněvadž sotva tam dorazil, zavřel se v cele nebo v jeskyni a v poloze zazen, kteréžto doslova znamená „meditace vsedě“, čučel devět roků do zdi. Když vyšel, podle japonské tradice vylezl, poněvadž mu odpadly nohy, což vedlo podnikavé Japonce k vynálezu panenky Darumy, jež má těžiště upravené tak, aby se vždy převrátila do vztyčené polohy, koukl na podvyživené a nemocemi kvetoucí mnichy a hned je začal posilovat cvičeními, z nichž se údajně vyvinulo bojové umění kung-fu.

Osobně si myslím, že nejdříve zdokonalil metodiku žebrání, ba dokonce mnichům naordinoval manuální práci a zachránil tak nejen mníšky, ale celou školu, protože při velkém pronásledování roku 845 nebyli čchanoví mniši považováni za společenské parazity jako mnichové jiných buddhistických škol. I přes tehdejší popularitu buddhismu v Číně našel Bódhidharma pouze několik žáků. V pramenech se objevuje několik jmen jeho žáků, mezi nimiž přes různost podání má nejzásadnější postavení Chuej-kche (původním jménem Šen-kuang, asi 486-593), neboť ten zajistil pokračování zenové tradice v Číně. Chuej-kche se stal druhým patriarchou. Kromě něj měl být Bódhidharmovým žákem jistý Šeng-fu, který se údajně brzy po svém zasvěcení na severu Číny přestěhoval na jih. Z toho pak vznikly problémy. O dalším žákovi jménem Tao-jou se říká, že spolu s Chuej-kchem studovali u Bódhidharmy pět až šest let. Tao-jou měl stejně jako Chuej-kche porozumět Cestě, ale nikdy neučil. Nakonec to byl právě Chuej-kche, komu Bódhidharma předal roucho, misku své linie a též, podle Tao-süana, kopii Gunabhadrova překladu Lankávatára-sútry. Předání žebrací misky a mnišského roucha se po následujících pět generací stalo symbolickým vyjádřením předání zenového patriarchátu. Škola se do výhně úcty dostávala pozvolna a až za Chung-žena (602-675), pátého patriarchy, stala se známější. Okolo šestého patriarchy Šen-sioua (600-706) strhl se povyk. Z jihu pocházející mnich Šen-chuej (možná 670 – možná 762) roku 734 zpochybnil autoritu severního Šen-sioua prohlášením, že šestým patriarchou byl jižan Chuej-neng (638-713). Ač se proti Šen-chuejovi postavil i císařský dvůr, zvítězila jižní větev. Čchanová tradice považuje šestého patriarchu Chuej-nenga za druhého zakladatele čchanu v Číně, ale také hovoří o Chuej-nengovi jako o negramotném prodavači dřeva, jehož jedinou „praxí“ před dosažením probuzení bylo štípání dřeva, nošení dříví a drcení rýže v klášteře.

Po Chuej-nengově odchodu na věčnost škola už žádné patriarchy neměla, jenom mistry. Po Chuej-nengovi, jenž obecně přijímal buddhistické nauky, začaly do čchanu pronikat nové prvky a vznikal nový druh náboženské praxe. Role a instrukce čchanového mistra se staly v čchanu velmi důležitým fenoménem. Intuitivní styl výuky mistrů, kteří se chovali neočekávaným a magorským způsobem, byl často spojován s výkřiky a ranami, které mistři uštědřovali svým žákům, aby je pomocí těchto šokových metod přivedli k přímé a náhlé zkušenosti probuzení. Aby se zbavili navyklého dualistického způsobu myšlení a různých zbytečných a destruktivních spekulací, které jsou překážkou přímé zkušenosti probuzení, museli čchanoví žáci řešit a odpovídat na nevyřešitelné a paradoxní otázky u nás známé pod japonským názvem jako kóany (čínské kung-an, doslovně veřejná vyhláška). Na tyto krátké příběhy či dialogy se musí žák koncentrovat, meditovat o nich a hledat na ně odpověď. Odpovědi mistrů často bortily základní kánony buddhismu. Tady dva příklady: Pravděpodobně nejznámější a nejslavnější kóan pochází od čchanového mistra Čao-čou (778-897). Ten dostal od jednoho mnicha otázku, zdali pes má, nebo nemá buddhovskou podstatu. Čao-čou odvětil: „Ne/nic.“ (čínsky wu). Tato odpověď je ale v protikladu k základnímu tvrzení veškerého čchanu, že všechny cítící bytosti jsou obdařeny buddhovskou podstatou! Další velmi slavný kóan z tohoto ranku je o mistrovi Nan-chuan Pchu-jüanovi (748-835), za nímž přišli dva mniši, kteří se přeli o vlastnictví kočky. Nan-chuan jim řekl, ať mu na místě demonstrují zkušenost svého probuzení. Když to ani jeden z mnichů nedokázal, Nan-chuan rozsekl kočku vedví a každému mnichovi dal její polovinu. Tímto obtížně pochopitelným činem ovšem hrubě porušil buddhistický příkaz o nezabíjení živých tvorů.

Skoro každý mistr chtěl být chytřejší těch druhých, a tak se čchan kouskuje do řady škol. Za plejádou mistrů Me-cu (†788), Nan-čchüan (748-843), Čao-čou (778-897), Po-čang (720-814), Chuang-po (†850) a Lin-ťi (†867) rýsuje se škola Lin-ťi, jap. Rinzai, která pod značkou zenbuddhismu oblbuje Západ i v současnosti. Zvonky z české historie na internetu nenajdeš, ale pšouky kdejakého zenového takymistra se rozebírají do nekonečna. Svět už jiný nebude.

Od druhé poloviny 9. století se čchan v Číně šíří přímo masově, kláštery se pro hochy stávají jakýmisi výchovnými ústavy a zazenové se meditace staly skvělou výchovnou metodou, jak omladinu zklidnit. Než si povšimneme cesty čchanového buddhismu do Japonska, chvilku pobudeme u dynastie Tchang. Dynastie Tchang vládla v Číně v letech 618 až 907. A nebyla to jenom umělecká tvorba – zejména literatura, najmě pak poezie, sochařství a malířství, kterou se Tchangové tak pozoruhodným způsobem vepsali do dějin Číny. V prvních desetiletích jejich vlády dosáhl vrcholu i technický pokrok, hospodářská prosperita, jakož i imperiální expanze. V hlavním městě říše Čchang-anu, dnešním Si-anu, a dalších velkých městech kvetla řemesla a obchod. Vyvážel se porcelán, hedvábí a na základě nových výrobních postupů rostla produkce papíru. Byl tu taky vynález knihtisku. Nejstarší zachovaná tištěná kniha pochází z roku 868. Spadají sem i počátky diplomatických styků s Japonskem, Indií, Persií a Arábií.

Velice čilý byl náboženský život. Počátkem 8. století bylo v hlavním městě 16 taoistických a 91 buddhistických klášterů. Nemluvě o tom, že i vyznavači manicheismu, křesťanského nestoriánství a zoroastrismu měli možnost zajít do svých svatyní v Čchang-anu. Bylo to milionové, kosmopolitní město, kde jste mohli potkat obchodníky z Blízkého a Středního východu, ale i zemí Dálného východu, jako Japonska, Koreje a dalších. Čína v té době byla velkým vzorem pro sousední země. Japonci a Korejci převzali konfuciánský systém, taoismus i čínskou podobu buddhismu. Japonská města se stavěla podle půdorysu Čchang-anu. Vzdělanci Dálného východu studovali klasickou čínskou literaturu a napodobovali tchangskou poezii. Kulturní výměna však proudila i opačným směrem a Číňané ochotně přijímala cizí vlivy. Vedle buddhismu se čínské umění obohatilo o různé motivy stepních národů. Velice pozitivně se projevuje také myšlenkový a umělecký vliv Indie a Západu. Všechny tyto trendy nebyly zcela nové, začaly se formovat už v předcházejících stoletích a za vlády dynastie Tchang se rozvinuly naplno a vší silou. Literární tvorbě u Tchangů dominuje poezie. Báseň se stává univerzálním výrazovým prostředkem, kterým lze vyjádřit všechny prožitky, pocity i duševní stavy. Tato poezie je výlučně lyrická, a přestože nemá děj, její široký tematický záběr je překvapující. A není divu, tvoří takové kapacity jako Li-Po, Wang Wej či Tu Fu.

Tímto se dostáváme k choulostivé otázce: Poesie a filosofie, jak se to rýmuje? Já bych řekl, že velmi dobře. Ne každá báseň je plně věnována určitému filosofickému učení, jak jsme to viděli v 1. díle FSDF u Tita Lucretia Kara, ale v každém dobrém verši je i kus filosofie zvláště pak, když jsou básníci silně lízlí taoismem, buddhismem a vínem. Tady jsou nejvýraznější vzorky: Wang Wej (?701-?761). Čínský básník, muzikant, politik a malíř (?699 – ?759). Dosáhl doktorské hodnosti a vysokých úřadů. V době jedné dvorské vzpoury byl sesazen na nižší úřad. Na sklonku života odešel žít na venkov. Wang Wej je nejvýznamnějším představitelem krajinářské školy tchangské poezie. Charakteristickými prostředky jeho básnického díla jsou kontrast a zkratka. Často zpracoval stejný námět současně obrazem i básní. Velkou částí jeho díla proniká buddhistické pojetí života. Býval nazýván Veršující Buddha.

Li Po, Li Tchaj-po, Li Taibo, * 701, † 762, čínský básník; člen císařské akademie. Část života prožil ve vyhnanství. Lyrické sbírky, z větší části věnované přírodním scenériím, vynikají popisy slavných míst, inspirovaných historií a bájemi. Užíval písňové formy, např. jüe-fu. Psal i variace na staré básnické mistry. Z jeho díla se dochovalo okolo 900 básní. Česky vyšlo Zpěvy staré Číny (přebásnil B. Mathesius), Pavilón u zelených vod, Měsíc nad průsmykem.

Tu Fu, * 712, † 770, čínský básník. Pro estetické i morální hodnoty svého díla je považován za patrona čínské poezie. Vyjadřoval se ke své době a zejména k těžkým podmínkám života lidí za války. Osobní poezii psal pod vlivem životních zklamání, kdy zjistil, že sám nemůže ovlivnit chod věcí. Tu Fu psal všemi tehdy užívanými formami; často je přizpůsoboval svému citu. Typická je pevná kompozice básní a málo zdobný jazyk. České ukázky vyšly ve výboru Zpěvy staré Číny. A to je třeba poznamenat, že díky českým sinologům, básníkům a zpěvnosti našeho jazyka máme k dispozici skvělé překlady.

Dělá se to takto: Provede se doslovný překlad, tedy sinolog provede: tichá noc myšlenka lůžko před jasný měsíc svit pochybovat je (to) zem na jinovatka zvednout hlava vyhlížet jasný měsíc sklonit hlava myslit stará ves a s ním pracují poetové následovně:

Poutník probouzí se v hospodě za tiché noci
Na bílém loži probouzím se tich,
svítí to měsíc – či sem napad sníh?
Pozvedám hlavu: hledím na měsíc,
skláním ji: myslím na zem otců svých.
Bohumil Mathesius, 1925

Myšlenka tiché noci
Před mé lůžko luna vrhá ostré svoje světlo;
chvíli v pochybách jsem, jíní nejiskří-li na zemi se.
Zdvihám hlavu, hledím vzhůru k skvělé luně,
hlavu skláním pak a v rozpomínky nořím se
na svůj domov.
Jaroslav Pšenička, 1902

V cizině
Daleko v cizí krajině jsem ležel. Světlo měsíční
chvělo se před mým lůžkem lesklé, stříbrné.
Zvedl jsem hlavu. – Zprvu myslil jsem,
že je to jitřní rosa, jež se leskne tam,
pak jsem však pochopil, že luna, luna je to jen…
A smutně hlavu k zemi nakloniv.
na domov vzdálený jsem vzpomínal.
Otakar Žižka, 1942

Myšlenky za tiché noci
Před lůžkem jasné luny zář je tak bílá,
že váhám – snad se to jíním zem zatřpytila.
Pozvedám hlavu a na jasnou lunu hledím,
skláním ji, vzpomínka na domov hlavu nachýlila.
Marta Ryšavá, 1926

Za tiché noci
Zas probouzím se do bělostné noci.
Není snad celá země pod sněhem?
I zvedám hlavu: svítí jasný měsíc.
Skláním ji: myslím na svou rodnou zem.
František Hrubín, 1978

Do tiché noci asi měsíc vtrh
jeho třpyt jak vločky mrazu usedají na víčka
za jejich zavřenými dveřmi přece tepleji zdá se
i když krb už stydne a srdce zavírá se
jen pocit a už se vrtí a mysl pozvedá se
světlo luny křeše jíním
naléhá čímsi známým
zvedám hlavu pátráním
to měsíc nití stříbrnou sešívá čas do přehledna
od rodné střechy přes peřeje do vzpomínky nekonečna
Karel Hoff, 2009

Tento exkurz není samoúčelný, nabízí nám materiál pro ono. A kdo ví, o čem ještě. Však uvidíme, co připutuje, s čínskou filosofií jsme ještě neskončili. Čchanový buddhismus jakžtakž dožil do doby Mingů (1368-1644), kdy jej zbaštila škola Čisté země. Rozšířil se však do dalších asijských zemí; do Japonska ho importoval mnich Eisai (1141-1215) na počátku éry Kamakura (1192 – 1333). Uvedl školu Lin-ťi, jež se v Japonsku nazývala Rinzai. Krajem Kamakury se moci chopili samurajové, profesionální válečníci, pro něž se zenový buddhismus stal ideologií, jíž využívali pro vojenský a tělesný trénink i pro zbudování morálního kodexu urozeného bijce, tzv. bušidó. Prdel neskutečná, buddhismus jako nástroj válečníků.

Dalším pionýrem zenu byl Dógen (1200-1253), jenž založil japonskou verzi školy Soto. Čchanová škola se ve filosofii plně spolehla na práci ostatních buddhistických škol. Byly to koncepce vzniklé na bázi šúnjavády. Čchanoví mistři se plně zaměřili na praxi, tj. realizování mahájánových poznatků. Nelze přehlédnout, že čchanoví učitelé byli nasáklí taoismem a konfuciánstvím, kterýžto domácí kulturní odkaz patřičně vmíchali do čchanu. Zřetelné je to v orientaci na dosažení buddhovství teď a tady, žádné nesčetné inkarnace tolik proklamované v indické tradici, něco takového se v Číně nemohlo ujmout. Svázat život s přirozeností neusilováním, to je TAO. Prázdnota je chápána jako přirozenost, shluk všeho, buddhovství ve všem, poznatelno v okamžikovém osvícení. Osvícení ovšem není poznáním či splynutím s nějakou substancí ala bůh apod., neboť nic takového neexistuje; dosáhne se „toliko“ nepomíjející stav přirozenosti, univerzum v zrnku písku, věčnost v letících plátcích okvětí broskvoní, meandr řeky, odřené koleno syna, déšť v pustých horách, pohár vína, to je ten zázrak buddhismu.

Mysl musí být otevřená, nikoli sterilizována jógovým cvičením. To je tak dobré akorát na zasunutí nebo vyhození ploténky, jinak je to víceméně blbost. Mysl má být seřízena s přirozeností: sedím, abych seděl, chodím, abych chodil, tehdy může v mžiku mysl potemnět osvícením. Jindy jest možno osvítit šokem: kóanem, ba i fackou. Není však facka jako facka, poskytnout ji může pouze učitel, na jehož přirozenost je žák napojen. Pro současné žáky a učitele záležitost hrůzně neuskutečnitelná nejen proto, že fackování jest zakázáno. Z praktického hlediska je téměř nemožné zařídit vazbu žáka na učitele delším pobytem. Trochu by to mohla vykompenzovat osobnost učitele, ale v reálnu i toto jest chimérou. To, co bylo běžné v antice a opouštěné ve středověku, novověk z praktických důvodů takořka vymazal. A přitom veškeré vzdělávání je jen a jen o osobnosti učitele. Od abecedy až po taoistické „nosit vodu a štípat dříví“, tj. žít v normálním světě. A to nejde bez života se špetkou koření romantismu a smíchu, ale i drsností tekoucí doby; a to staří Číňané věděli.

Tři kumpáni

Jasmínu loubí. Sedím u vína,
zve dobré druhy dobrá hodina –
a já jsem sám. Vtom náhle nad strání
kulatý měsíc se mi uklání,
já jemu. Se mnou v modrý nebes klín
můj kývá stín.

Společnost poklonami nešetří –
tak byl jsem sám, a teď jsme tři.
Chce měsíc pít. Jak mám ti podat číš?!
Stín zdvíhá pohár. Copak nevidíš,
že dneska za vás za oba
pít musí moje hříšná nádoba?

Co je to ale, chlapci rozmilí?
Já piju – vy jste z toho opilí!
Měsíc se motá, žvatlá ke stínu,
ten se snítkou zas tančí jasmínu,
jen já tu sedím klidně při víně,
jim připíjím a dobré hodině.

Tož loutnu sem – a píseň se mnou noťte,
pak na kutě mě, chlapci, doprovoďte,
vždyť do jedné se vejdou postele
kumpáni světlé noci veselé.
A zejtra navečer, až první hvězdy vzplanou,
u vína v loubí, chlapci, nashledanou.
(Li Po a jeho druzi v klasickém překladu Bohumila Mathesia)

A když Li Po, tak i další zmiňovaní výše:

Lüančijské peřeje

Podzimek šedivý na řeku mrholí.
Do bílých balvanů bije proud peřejí,
zpěněných peřejí; mělkými tratoly
brodí se volavky vážnými kročeji.
(Wang Wej)

Čtyřverší na Li Po

U džbánku vína Li sto básní napíše,
noc dospí v hospodě, když měsíc dozáří.
Císař pán pozve jej, Li s díky odmítá:
Jsem přece vína bůh, ó pane císaři!
(Tu Fu)

Nástup

Koně supí, káry řvou,
vojáci táhnou se šípy a luky.
V oblaku prašném přes mosty čety jdou, pluky;
otcové, matky, ženy a děti s nimi jdou,
za šat je chytají, údy jim hladí pro pocel krátký:
žen smutek stoupá mlhou a padá deštěm zpátky.

Dí lidé: odkud? kam? proč? Co z vás udělali?

Vojáci klnou: vpřed… a na pochod… a vpřed…
Nám bylo patnáct let, když na sever nás hnali
teď rozkaz na západ… vpřed… na pochod a vpřed…

Když povolali nás, tu černá rouška kryla
mladou nám hlavu, dneska pobělila,
my vrátili se — v novou válku jdem.

Nenasytný císařův je hlad po vládě světa.
Před ním jako dým se tratí tisíců dech lidí.
Marně ořou naše ženy — bodlák v polích zkvétá —
marně ořou, jenom trní jednou na nich sklidí.

Válka žhne jak oheň žravý, žere muže, chlapce,
život lidský neplatí dnes víc než psa či vrabce.
Před stářím, kdo dneska ještě v úctě se tu sklání?
Běd mám ještě víc, ó bratři, malovati?
Ani zima nepřeruší divoký běh zbraní;
rodiče? — Ti na to ještě daně platí…

Kéž až naše ženy budou
čekat těžkou chvíli,
kéž by jenom chlapce nerodily!
Dceru v lože sousedu dáš jako prázdnou číši,
syn však shnije nepochován, nezahrabán v poli…

Císaři, zdas v Kukunóru ve snu břeh zřel holý,
kde to z kupek lidských kostí vlhkým chladem čiší,
tam, kde křičí noví mrtví
starým mrtvým ve sny?

Tmou táhnou oblaka, dští studeně — a hoře
z tisíců úžlabin se řine se skal v moře.

Buddhismus nakonec Čínu neovládl, ale tak jako v Indii zmobilizoval hinduismus, oživil v Číně konfucianismus, který se zmátořil a brzy převládl. Ovšem buddhismus byl až do moderní doby jediný myšlenkový import, který se v Číně uchytil a vykázal podnětný vliv na čínskou kulturu. Křesťanství, manicheismus i islám získaly v určitých dobách nějaké ty přívržence, ale jinak ticho po pěšině. Až marxismus a tržní ekonomika, obojí v čínské modifikaci, učinily z Číny moderní velmoc, která nejenže uživí více než miliardu svých občanů, ale sahá i po hvězdách.

Eklektické filosofické směry třetího až desátého století

Čínská filosofie měla vždy vizi dokonalého lidského života v souladu s kosmem jako šťastný prožitek v perfektně a harmonicky fungující společnosti. To, co nám připadá jako neuskutečnitelná hovadina, bylo Číňany bráno naprosto vážně a ani je nenapadlo tento sen opustit. I proto se dřív nebo později v každém myslitelském proudu objeví parta bystroušů, kteří dospějí k myšlence, že je třeba sjednotit závěry jednotlivých škol, protože zajisté každá z nich má dílčím způsobem pravdu; stačí to dát dohromady. Tak i Číňané. Snažily se o to text Kuan-c‘ filosofa Ťi Ni-c‘ a kniha Lü-š´Čchun – čchiou (Jara a podzimy pana Lü). Pořadatelem knihy byl Lü Pu-wej (zemřel 235 př.n.l). Byl to hlavní ministr ve státě Čchin. Seřadil přesně texty různých škol, takže z ní vytvořil hodnotný historický dokument. Dílo, které bylo dokončeno týmem specialistů v roce 239 př.n.l., se stalo monumentální prací, jenž shrnovala dostupné informace o různých filosofických školách a prakticky pokrývala veškeré tematické okruhy. Lü Pu-wejovy Letopisy jara a podzimu jsou prvním teroretickým dílem v čínské historii, které je výsledkem organizovaného, plánovaného a společného úsilí starověkých čínských učenců a politiků.

Od chvíle, kdy byl Lü Pu-wej (Lü Buwei) poveřen regentstvím za neplnoletého Čenga, jenž se až v r. 221 př.n.l. stal Prvním svrchovaným císařem, začal pan Lü kolem sebe shromážďovat vzdělance a schopné muže ze šesti států a stal se ve svém domě patronem asi tři tisícovky nadaných jedinců. Lü Pu-wejem sponzorovaní vzdělanci revidovali vyprávění z minulosti, připravovali reedici záznamů z Období jara a podzimu a sbírali nejdůležitější události, které se odehrály v šesti zemích, jež se později staly součásti prvního sjednoceného čínského impéria. Jejich úkolem bylo přehodnocovat a systematizovat myšlenky nejrozmanitějších filosofických škol do nové knihy pod názvem „Lü Pu-wejovy Letopisy jara a podzimu“.

Dílo má tři části pod názvem: „Osm pohledů“, „Šest disertací“ a „Dvanáct zápisků“, celkem 161 esejí, z nichž se dochovalo 160. Kniha je obsahově velmi dobře uspořádána; zaznamenává a systematizuje myšlenkové bohatství různých filosofických škol. Tématicky pokrývá široké spektrum znalostí, včetně filosofie, politiky, společenské morálky, a etiky, jako i vědy historické a přírodní, protože byla vypracována na pokyn Lü Pu-weje, je v mnoha směrech odrazem jeho filosofických a politických názorů. Kniha spojující taoistické a konfuciánské doktríny dostala později název Výběry (Eclectics).

Pak je tady filosof, voják a alchymista Ke Chung (?253-?333), jenž fušoval do medicíny a farmakologie, aniž by opomenul historiografii, filosofii, poesii a už zmíněnou alchymii. Je to taoista, opírající se o Lao-c´a. TAO vidí asi takto: „Tajemné je prapředkem přírody a praotcem myriád druhů věcí. Ve své hloubce je tak nepatrné a nezřetelné, že je nazývám nepostřehnutelným. Jeho délka nepozná konce, proto mu říkám – zázračné. Svou výšku překrývá ještě i deváté nebe a je tak rozlehlé, že zahaluje celý vesmír. Je jasnější nežli Slunce a Měsíc, je rychlejší než blesk či letící oř. Mihotá se nejasné a vzápětí mizí jako stín, vlní se a protéká mezi hvězdami, rozlévá se doširoka jako křišťálová hlubina, valí se jako mlha a plyne jako mraky. V myriádách druhů věcí se projevuje jako věčné bytí, pohrouženo ve své nehybné tišině je věčným nebytím. Ponořeno do velikých temnot stojí výše nežli Severní hvězda. Kov ani kámen se mu nemohou vyrovnat svoji tvrdostí, mlžný opar či perlivá rosa nemají jeho měkkost a poddajnost. Je hranaté a přeci to není čtverec, je kruhové a přeci to není kruh. Nikdo neví odkud přichází a nikdo je nemůže následovat tam, kam jde. Tajemné způsobuje, že nebe se klene do výšky, zatímco země spočívá nízko, že mraky se pohybují a déšť se snáší k zemi. Ve svém lůně objímá Prvopočáteční jednotu a vytavilo se z ní dva praprvky Jin a Jang, v jeho dechu se zrodil Prapočátek forem, z jehož bublavého chaosu se vyplavily miliony druhů věcí. Tajemné otáčí cyklem dvaceti osmi souhvězdí zvěrokruhu a ztvárnilo věci v jejich prvotní podobě, je uzdou i bičem mechanismu vesmíru a v rozevřené náruči nese třpytící se mlhovinu hvězd. Stlačuje dolů kalné a nechává vystoupit čisté, proto se odděluje kalná voda Žluté řeky od čistých vod řeky Wej. Přidáváním se nepřeplní a ubíráním se z něj nic neubude, vynášení je neučiní slavným a úsilí je nemůže unavit.“

Konfucianismus je samosebou produktem taoismu, nicméně studium a literatura jsou důležité, je ovšem nutné studovat i přírodu. Baví jej magie a jako správný alchymista věří v elixír života a nesmrtelnost mu není nedosažitelným pojmem. Staromilství je hodno posměchu. Ovšem kromě kulturního dědictví, najmě pak literatury. Rovněž ctnosti si váží, bez ní nelze nahlédnout TAO. Dobře zmustrovaná společnost uplatňuje humanitu, spravedlnost a mravnost pro každého jednotlivce. Nevyhýbá se ani poplku o povinnostech úředníků a zásadách pro vladaře. Ani obřady nejsou k zahození, pokud nejsou konfuciánsky přepísklé. Špatní lidé se musí trestat a pití vína vede k zhovadilostem. Každá výraznost jest oduševnělá, tedy i hory, řeky a jezera. Duchové existují, to je nabeton. V Evropě takový chlapík bude se jmenovat Paracelsus.

Další taoista Pao Ťing-jen, současník Ke Chungův, odmítá konfuciánskou představu, že Nebesa stvořivše lid, dosadila mu pány. Toto vzniklo na zemi, kdy si silní podmanili slabé a chytří oblbli prosté. Vznikla vykořisťovatelská společnost, v níž bohatci žijí v přepychu a lid hladoví a mrzne a ještě musí makat na knížata. Není divu, že se lid uchyluje ke vzpourám. Žádná vůle nebes, prachobyčejné člověčí svinstvo.

Pchej Wej (267-300), konfuciánec, který to dotáhl na ministra, ale tak jako mnoho dalších kariéru neustál a při jednom palácovém převratu byl popraven. Jako pravověrný konfuciánec hluboce želel, že taoismus dostal se do popředí zájmu, a proto se ve svém díle věnoval vyvracení neotaoistických principů: nebytí, prázdnota a nekonání. Výchozím stavem je chaos, z něhož všechno pochází. Základem života je Princip, jehož materiálem je Bytí. Bytí se projeví skrzeva hmotu. Nebytí, Nic je blbost. Z Ničeho nemůže povstat něco. Bez bytí není povstávání. A i když to, co povstalo, povstalo samo od sebe, muselo se činit, konat. Bez konání nelze v životě a v přírodě ničeho dosáhnout. Tady, zdá se, wu-wejování podcenil.

Čang Žung (444-497) hodlal smířit taoismus s buddhismem, tvrdil, že cíle i východiska jsou oběma totožné. Za souběžná východiska považoval ticho a nepohnutost. Jeho současník Čou Jung se vrchem domníval, že s taoismem a buddhismem tvoří jednotu i konfucianismus. Ku Chuan (asi 430-493) děl rovnou, že buddhismus je in merito (v podstatě) taoismus. Stalo se tak už in statu nascendi (ve stavu vzniku), neboť Buddha jest inkarnací Lao-c‘. Z této úvahy mu vyplynulo, že buddhismus není pro Čínu potřebný, koneckonců jsou Indové barbaři. Sútry sice hovoří jasnou řečí a oslovují tupé, temná řeč taoistických textů je pro lidi vyspělé.

To Jen Č‘-tchuej (?531- ? začátek 7. století) buddhismu fandil, ale vyzvedával tradiční konfuciánské ctnosti a jejich zaujetí pro knižní studium. Ťin-lou c‘ (508-555) jest pseudonymem pro filosofujícího císaře dynastie Liang (502-557) jménem Liang Jüan-ti, jenž císařoval v letech 552-555. Skončil špatně, byl popraven i se svými příznivci. Nikoli však proto, že se považoval za Konfuciova pokračovatele a že se pro jistotu hlásil i k taoismu Čuang-c‘. Prostě svou pozici neustál, jeho poezie a filosofie hrály roli jenom přidruženou, pokud vůbec. S ničím novým totiž nepřišel.

Výrazným eklektikem byl jakýs Liou Čou (asi 519-570). Pokusil se skloubit všechny čínské školy nenapadené buddhismem. Vpád buddhismu, mimo jiné, vnesl do čínského myšlení problém nesmrtelnosti duše, problém, který do té doby čínští vzdělanci přehlíželi jak neužitečnou dálnici. Ačkoli existovala lidová víra v duchy a strašidla a „politicky“ i kult předků zařazený do linie kulturní tradice, nesmrtelnost duše čínské filosofy nevzrušovala, až buddhistické reinkarnace takový problém nastolily.

Obhájcem nesmrtelnosti stal se konfuciánec a nebuddhista Čeng Tao-čao, často zvaný Čeng Tao-c‘ (†516), člen císařské akademie, skvělý správní úředník dokonce oblíbený u lidí. Zabýval se poezií a napsal filosofický traktát o nepomíjivosti ducha, Šen-pu-mie-lun. Duch je jemnější než tělo a je zdrojem života. S tělem na sobě závisejí, ale nedá se říci, že duch po vyhasnutí těla mizí. Toto své tvrzení ovšem nijak nevyargumentoval.

Tvrdým skeptikem a odpůrcem buddhismu byl autor srovnání duše a těla s nožem a ostrostí Fan Čen (první polovina 6. století s narozením kolem roku 470). Učení o nesmrtelnosti duše mu pilo krev, a když se dostal ke dvoru, který byl komplet v buddhistickém dresu, nedokázal utajit svoje názory a měl problémy. Svůj esej Šen-mie lun napsal ve formě dialogu s odsouzením nesmrtelnosti duše. „Duch je totéž co tělo a tělo totéž co duch. Proto duch zajde, když zachází tělo. Námitka: ‘Duch a tělo nemohou být totéž, protože duch má vědomí’, odpověď: ‘Tělo je podstata ducha a duch je činnost těla. Proto nemůže být tělo od ducha odlišné.’ Námitka: ‘Opak je pravdou – co by byla myšlenka, kdyby tělo a duch nebyly od sebe odlišné?’ Odpověď: ‘Jméno je rozličné, ale podstata identická.’“ Tyto dialogy patrně probíhaly i za účasti císaře, poněvadž ten prohlásil, že není-li nesmrtelnosti duše, není ani buddhismu. Hodnostáři se přirozeně neodvážili císaři odporovat, ale Fan Čenovi znepříjemňovali život, jak jen mohli. Přesto Fan Čen unikl nejhoršímu a doklepal to jako akademik a dvorní rada. Možná více než debaty o nesmrtelnosti duše na císaře zapůsobilo tvrzení vždy působící na čínskou duši, že totiž buddhismus je škodlivý pro společnost, neboť odvádí lidi od rodin a vyrábí flákající se mnichy a neužitečné poustevníky.

Úředníkem, jenž byl jednou nahoře, podruhé dole, byl i Liou Jü-si (snad 772-842). Napsal pojednání o Nebesích. Uvádí, že mezi Nebesy a člověkem je buď pozitivní a aktivní vztah, nebo není. Liou se přiklání k druhé koncepci. Nebesa jsou největší z toho, co je, ale člověk je nejskvělejší bytostí. Tao Nebes tvoří bytosti, tao člověka určuje, co je správné a co nesprávné. Nebesa jen zírají, kdyby aktivně zasahovala, kde by se vzalo tolik špatnosti. Nebesa do mravnosti nekafrají, to je věcí člověka. Zákon Nebes je přírodní zákonitost bez znalosti práva a bezpráví, dobra a zla. To platí, dokud funguje lidský zákon, když pomine, nastupuje chaos. K Nebesům vzhlížíme, jenom když je zle, je-li dobře, ani po nich nevzdechneme. A tím je vypořádán s teistickou koncepcí Nebes.

Taoisté k buddhismu zpočátku přistupovali benevolentně, dokonce mu poskytli i svou terminologii, ale jakmile se buddhismus uchytil ve vládních kruzích, stali se jeho vášnivými odpůrci. Taoisté nikdy příliš nehorovali pro spekulativní filosofii a spletitost buddhistické metafyziky jim nestála za námahu, raději se věnovali psaní poezie a kontemplaci v jasmínu loubí či v dešti větrných skal. Když už se jim zachtělo intelektuálně dovádět v průběhu boje o posty u císařského dvora, zaměřili se na alchymii a magii, v lepším případě na medicínu a farmakologii. Kdo by odolal poptávce po elixíru života navzdory tomu, že vedle horentních odměn hrozily i nejtěžší tresty. Náhoda je blbec, a tak se šiky natěšených taoistů staly nefalšovanými šarlatány. Výjimeční borci, a tím byl každý král i králíček, považovali nesmrtelnost za epiteton constans k titulu. První svrchovaný císař Čchin Š’chuang-ti, doblbnutý taoistickými alchymisty, vyslal loďstvo (v této době byl vynalezen kompas!) do Východního moře, aby nalezlo Ostrovy nesmrtelných (Pcheng-laj, Fang čang a Jing-čou); zajisté nebyl první, ve 4. století podobné výpravy pořádali čchinští panovníci Wej-wang a Süan-wang, rovněž i mocní státu Jen. Loďstva mohla nalézt maximálně Ameriku, ale Ostrovy nesmrtelných ani omylem. Šarlatáni, jimž šlo o krk, se nevzdávali. A tak jistý Mistr Lu děl Čchin Š’chuang-timu, že elixír nefunguje, neboť císař je mezi lidmi, kteří na účinnost stoprocentního teriaku mají neblahý vliv. Ať se tedy císař stáhne do ústraní. Teprve potom, zbaven zlých duchů, jež plovou kolem lidí všedních a nehodných, začne elixír fungovat. A jeho Svrchovanost byla nadšena. Dal svých 250 paláců propojit krytými cestami, aby se mezi nimi mohl tajně pohybovat. Všude čekali hudebníci, ženské a chlast. Jenom ta nesmrtelnost ne a ne. Jediným výsledkem bylo, že císař blil, kudy chodil, a blbl a blbl. Mistr Lu záležitost bedlivě sledoval, a když bylo zřejmé, že jej každým okamžikem navštíví kat, zdrhl i se svým parťákem Mistrem Chou. To rozesmutnilo císaře natolik, že dal popravit 460 učenců a mágů. Prý je zaživa zahrabali do země, a ani se tomu nedivím, pokud se to přihodilo. Tož i tímto se bavili taoisté.

Někteří však o filosofii zavadili. Jako třeba neznámý autor pod pseudonymem Wu-neng c‘ z konce 9. století. „Lidská přirozenost je duch a život je čchi, fluidum. Společně povstávají samovolně ze sebe sama. Souladí spolu jako okarína a flétna a jako jin a jang. Tělo je nástrojem přírody a života, je jejich projevem. Příroda a život jsou přirozeně živé, v podstatě věčné a tělo je bez nich neoživené.” K čemu se bát smrti, když duch a život jsou věčné a tělo vlastně ani živé nebylo. Svět vznikl z prvopočátečního chaosu, nebe a země nebyly ještě rozděleny a existovalo jen éterické čchi. Pak se čchi rozdělilo na jin a jang a už to valilo. Lidstvo se rozvojem duševních schopností vyhrabalo z počátečního zvířecího stavu, stvořilo kulturu a s ní i všechny nectnosti civilizace. Lidé se od zvířat zas tak neliší, jak si lidé myslí. I ona mají svou řeč a mravnost nikoli horší lidské.

Konfuciáni to přehánějí se zdůrazňováním pokrevních vztahů mezi příbuznými. Ti nám jsou blízko jenom proto, že je známe lépe než ostatní lidi. Samovolnost, spontaneita je nesmírně důležitá pro život člověka. Pokud se člověk spoléhá na smysly, jedná spontánně a tedy dobře. Jak však začne rozumovat, vytváří si problémy a strasti. Jak potom chápat prázdnotu a TAO. Když se budu starat sám o sebe, nikomu moc nepomůžu, ale mu ani neublížím. Nedávejte bídným ryby, ukažte jim nanejvýš, jak se chovají a loví. A jsme u wu-wejování: Práce přináší jen starosti a potíže.

Křováci, můj příklad, nikoli toho taoisty, shánějí potravu tři čtyři hodiny denně, a jsou po zbytek dne šťastní. Vše je stejně určeno osudem. Konfuciánské ctnosti pouze oblbují lidi. Těžko říci, zda egocentrismus Wu-neng c‘ je obdivuhodnější, než vztek Lao-c‘ nad útlakem.

Pravý taoista Čchen Tchuan (cirka 895-989) se živil sám, cáral po horách a lesích, na kariéru dlabal, i když byl ke dvoru zván, psal básně, aby se nakonec utáhl do taoistického kláštera, kde věnoval se telepatii a studiu Knihy proměn. Všechny bytosti přetékají čchi a jsou udržovány principem Li. V polovině 10. století žil Tchan Čchiao, poustevník a alchymista. TAO je na počátku prázdnotou, jež se proměňuje v ducha, ten pak v čchi, to ve formy, z nichž pocházejí všechny věci. TAO pak obráceným postupem uzavírá kruh. Koloběžnost systému vede filosofa k teorii znovuzrozování. Prázdnota, duch, čchi coby materiální substrát, krev, tělo, dítě, chlapec, muž, stařec, mrtvola, prázdnota, duch, čchi atd. Buddhismus jak prase. Všechno poznání je relativní, sova má noc ve dne a den v noci, v shluku kamení vidíme tygra, v zelené vodě draka, vzpomeňte na provaz a hada. Vše je prázdné a ani mé tělo není existentní v pozitivním smyslu. „Není nic, oč by se bylo možno opřít pro poznání. Ani v našem těle, ani v našem duchu není pevná opora pro poznávání.“ Klamou smysly i rozum. TAO je prázdnota, která všechno ví. Skutečné poznání přináší intuice a prázdnota. Vedle nekonání a nevládnutí tu máme i nepoznávání. Tchan hodlá slupnout i konfuciánské ctnosti, přece jenom by bylo nevhodné nechat je ležet na úhoru a jeden nikdy neví, buddhismus ztrácí dech, co když se konfucianismus vzpamatuje a dostane se k lizu. A tak Tchan vidí, jak TAO, prázdnota a nebytí, aby se udrželo, hází tuto úlohu na TE. Ani to však nemůže být činné a sklepává odpovědnost na humánnost, žen, z níž povstávají všechny věci. Věci mnohé jsou „za vodou“, jiné v nebezpečí. A tu se zjeví pečovatel i, spravedlnost. Čistící činnost i – inteligence vyextrahuje dobro a zlo, což je práce pro li, mravy. S tímto zauzlením mají mravy chťačky nechťačky potíže a oslovují moudrost, č‘. Nástupem č‘ dochází k spoustě změn, které dovrší k ideálu sin, poctivost.

Podle Tchana jednání bytostí žene hlad. To už bych mu věřil. I to, že stát má být šetrný a pamatovat na možnost neúrody a podporovat zemědělství. V Číně bylo vždycky dost lidí a hladomory se zjevovaly častěji než sin. Plné sýpky, to bylo správné č‘. O nic jiného nejde dodnes a nejen v Číně. Spis Kuan jin-c‘ z 10. nebo 11. století získal název podle legendárního „velitele průsmyku“ Kuan jin-c‘, kterého Lao-c‘ zkorumpoval rychle napsaným Tao-te-ťingem. TAO je v tomto díle nepoznatelné a jeho synonymy jsou nebesa, osud, duch a tajemství. TAO je jsoucno, substance. Všechno je jasně TAO, jediná skutečnost vše vytváří. Není však bohem a projevuje se jako osud. Mezi skutečností a snem není rozdílu. Vnějšího světa se zbavím jenom tak, že ho vyloučím ze svého vědomí. Můj zdánlivý duch tvoří věci po milióny let bez přestání… Není žádné věci, která by byla beze mne, já věci přetvářím. Věci existují díky myšlení. Je to plácání mezi nedomrlými mysticismem autora, který cos zaslechl o vidžňánavádě.

Neokonfuciánství a jeho rozkvět za dynastie Sung v 8. až 12. století

Konfucianismus byl z filosofického nebe od konce dynastie Chan sfouknut taoismem a hlavně pak buddhismem. Není divu, neměl ontologii a babral se pouze v etice a společenských problémech. Nicméně ze státní správy hoši nezmizeli, naopak vlády je potřebovaly, taoisté o úřady moc nestáli a chlapíci toulající se po horách s flaškou v ruce a veršem na rtech nejsou zrovna výkonní byrokrati. Navíc to jejich plácání o lidu. Kdo vládne, chce své lidi. A konfuciáni vždy oddaně sloužili vládnoucím; těmi byla statkářská nižší šlechta. Ale potřebovaly je i knížecí a císařské dvory, jejichž vládcové se nimrali v prázdnotě dharm či rozmařilosti a na řízení svých dominií neměli proto čas, chuť a často ani schopnosti. Konfuciánci byli vždy připraveni, dobrý úředník je sloužící úředník a už tehdy platilo, že byrokracie je armáda s tendencí množit se. Samozřejmě v intencích své třídy, proto se konfuciáni vehementně snažili o obnovení systému státních zkoušek na základě znalostí klasických konfuciánských knih.

Sotva nastoupila dynastie Tchang, byl roku 622 systém státních zkoušek obnoven. Ekonomické otěže držela třída statkářů a ta se na konfucianismus mohla vždy spolehnout. Jiný kapitál, třeba obchodní, byl držen zkrátka. Statkáři si své mocenské postavení uhájili a skrzeva konfuciánský byrokratický aparát si udržel vliv na despotickém císařském dvoře. V takovém kamarádíčkování okrádání lidu a státu, korupce a rodinkaření stávají se běžnými metodami vládnutí. Tak jako naši noekapitalističtí vůdcové přerychle zapomněli na líbivá hesla ala ‘nejsme jako oni’ či ‘pravda a láska vítězí’, tak i konfuciáni opustili svůj morální kodex a krádež povýšili na ekonomický princip. To přirozeně vyvolává blbou náladu na všech frontách, a když pak v 19. století evropský kapitalismus prorazil čínskou izolaci, Čína padla na kolena. I díky konfucianismu, který ze svých ideálů v praxi učinil odpudivé fráze. Asi jako tzv. socialismus. Nihil novi sub sole už od dob ben Akivy. Co je pěkné na papíře či v převolebních spotech, nemusí a většinou ani nefunguje v reálu. Tak to prostě chodí.

Po pádu dynastie Tchang se na severu ustavila dynastie Sung. Za dynastie Sung (960-1276) si velkostatkáři ještě více upevnili své významné postavení, země prosperovala hospodářsky i kulturně, ale jen s vypětím všech sil odolávala tlaku severních „barbarských“ kmenů. Sungové byli zřejmě politicky dost neobratní, ačkoli sungský císařský dvůr každoročně kitanské říši Liao odváděl daň ve stříbře a hedvábí. Tangutští vládci dynastie Západní Sia podnikající ničivé výpady od severozápadu navíc k bohatým darům dostávali i čaj. Pití tohoto stimulujícího nápoje se mezi kočovnými kmeny obývajícími okrajové části na severu a severozápadě země masově rozšířilo už za vlády dynastie Tchang. Protože se strava nomádů převážně skládala z tučných mas a mléčných produktů, čaj jim pro svůj obsah zdraví prospěšných látek částečně nahrazoval nedostatek ovoce a zeleniny. Stal se pro ně nezbytnou součástí života a pro Číňany prostředkem k jejich ovládání. Pokud začaly kočovné kmeny říši příliš ohrožovat, dodávky čaje byly přerušeny. Čaj byl s nomády také směňován za koně, kteří byli pro čínskou říši pokládáni za tak důležitou obchodní komoditu, že za vlády Tchangů dokonce vznikl Úřad pro koně a čaj, který dohlížel na výměnný obchod s čajem mimo území Říše středu.

V rámci boje proti Kitanům však uzavřel poslední panovník dynastie Severních Sungů císař Chuej-cung (1100 až 1125) v roce 1125 smlouvu s tunguzským stepním kmenem Džurčenů. Chuej-cung byl vůbec číslo: velký ctitel umění, nadaný básník, kaligraf, malíř, zahradní architekt, vášnivý milovník a znalec čaje. Tento elegantní „Syn nebes“ napsal v roce 1107 zajímavý a zasvěcený spis Ta kuan čcha lu (Pojednání o čaji), v němž se zabývá sklizní, zpracováním i přípravou čaje. Razil názor, že se čaj hodí k politickým diskusím i filosofickému rozjímání. Chuej-cung se musel velice organizovat, poněvadž ve svém nádherném paláci v Kchaj-fengu pečlivě zaléval a opečovával plantáž tří tisíc devíti set žen!

Po vítězství nad Kitany obsadili nevděční Džurčenové hlavní město dynastie Sung Pienling (dnes Kaj-pching) a založili tam dynastii Ťin, která vládla do r. 1234. Předáci dynastie Sung, bez Chuej-cunga, jenž upadl do zajetí, v němž za devět let zemřel, se stáhli na jih a vládli z nového hlavního města Linan (dnes Chang-čou). Toto nádherné sídlo si za hlavní město silně okleštěné říše zvolil jeden z uprchlých císařových bratrů. Mír si nový císařský dvůr vykoupil postoupením severních území džurčenským dobyvatelům a placením vysokých ročních tributů. Tím epocha Jižních Sungů (1127-1279) získala dostatečný prostor pro ekonomický i kulturní rozvoj. Buď jak buď: Tři století vlády dynastie Sung (960-1279), rozdělené na období Severních a Jižních Sungů bývají označovány jako nejskvělejší věk Číny.

Tlak severních barbarů sílil a nakonec si Čínu podmanili Mongolové. Roku 1215 obsadili tito skvěle organizovaní válečníci v čele se svým vůdcem Čingischánem Peking a do r. 1234 zničili říši Ťin. Když vyhnali vládce dynastie Sung (1279), ovládli celou Čínu. Rozešli se nejen se starou čínskou kulturou, ale i s překonanou tradiční formou státní moci.

V 11. století se v Číně objevila celá řada neokonfuciánských myslitelů, kteří ovšem měli své předchůdce. Jedním z nich byl Wang Tchung (584-617). Vzájemné doplňování Nebes, země a člověka plus humánnost, žen, spravedlnost, i, dodržování mravů, li, moudrost, č‘, poctivost, sin, tvoří mu Tao. Jeho poznávání, jak jinak než studiem, má člověk věnovat celý život.

Křísitelům konfucianistické filosofie bylo jasné, že musí přijít se svou vlastní ontologií. Kde brát a neriskovat. S filosoficky silným buddhismem by to risk byl. Ale taoismus je v podstatě náš. Třeba Kniha proměn je kanonickým dílem jejich i naším. A je toho víc. Proto není obzvláštním překvapením, že neokonfucianismus byl nazýván „Škola studia TAO“, Tao-süe-ťia. Komu připadal název příliš okatý, používal raději pojmenování Škola studia lidské přirozenosti a principů, Sing-li. Prvním tatínkem neokonfucianismu je Chan Jü (768-824).

Chan Jü žil v době po jednom z největších vojenských povstání v čínských dějinách, když se proti císaři Süan Cungovi (713-755) vzbouřil turecký míšenec, generál An Lu-šan, a jeho vojska v dlouholetých bojích zpustošila celou severní Čínu. I zazdálo se konfuciánsky laděné byrokracii, že je dosti buddhismu a Konfucius volá. Chan Jü se stal opovážlivým mluvčím této party. Vystoupil proti buddhismu při dvorském ceremoniálu k uctění jakési přepravé Buddhovy kosti. Zázrakem ušel trestu smrti, což z něj učinilo autoritu, i když vyhnanství ve vzdáleném kraji neušel. Takový borec může pak klidně prohlásit, že dědicem Konfuciovým byl Mencius, zatímco Sün-c‘ stál za prd. Hodil pár veršů:

Probděná noc

Větrem se bambus houpá,
na kámen měsíc sed.
Do chvění Mléčné dráhy
stín divoké kachny vlét.

Na naše shledání myslím,
víčka má míjí sen.
Zatím co radostí zpívám,
strak repot vzbouzí už den.
(Chan Jü)

a prohlásil, že Tao je naše, aby se neokonfuciáni nemuseli pýřit a ošívat. Dále opět upřel pozornost na lidskou přirozenost. Taoistické wu-wejování a buddhistické vyhasnutí viděl jako únik z reality a devastující společenský parazitismus. Do křížku s buddhistickou metafyzikou se raději nepustil a neokonfuciánci to vděčně respektovali. Dumání o prázdnotě dharm a mlácení slámy o kultivaci osobnosti jsou přece jen sakra rozdílné ligy. Není jednodušší „řešit“ otázky správného vedení života jedince i společnosti? Ani v otázce lidské přirozenosti nepřipadl na něco zbrusu nového. Buď je dobrá, jak děl Mencius, nebo špatná, což razil Sün-c‘, či smíšená, s čímž přišel Jang Siung na ramenou ještě starších borců. Přirozenost je prostě složenina z výše uvedených konfuciánských ctností. Základním kamenem konfuciánských ctností je humánnost, žen. To je univerzální láska, kterou uskutečňuje i, spravedlivost. Jednání dle tohoto vzorce jest tao.

Drsnou srandou jeví se, že to ti kluci mysleli doopravdy, i když každodenní konfrontace s realitou jim jejich žen rozháněla do všech pěti světových stran. Není vinou všech těchto snílků, že to nefunguje. Vidíme to dnes a denně a furt si nabíjíme hubu. Být zastáncem těchto teorií neznamená nebýt člověkem. E. Bondy práská na Chan Jüa, že ve vyhnanství náš filosof předčítal krokodýlům svá nařízení, že se mají vystěhovat, což tito v úctě před čínským Františkem i učinili. A když Chan Jü neměl s kým popít čaj či drobet vína, ruče se skamarádil s buddhistickým mnichem, který se do exilu dostal možná i díky jemu. Navzdory svým oficiálním prohlášením si Chan jü uvědomoval, jak ten svět funguje, a tak dospěl k závěru, že člověk je smradlavost reprezentující úpadek sil jin a jang. Lidé jsou červi na mršině, kterou sami plundrují. Kdyby je někdo vyhladil, pomůže Nebesům. I to by bylo řešení, ale co když TAO nemá druhý pokus v brašně zázraků?

V některém roce okolo r. 844 zemřel Li Ao, synovec Chan Jüův. I on byl přesvědčen, že vážně pojímané řeči o etice vše vyřeší. Nebyl prvním ani posledním tohoto ranku ani v Číně, ba ani ve světě. Opakuje s Menciem, že lidská přirozenost je dobrá, jinak by nemělo smyslu pokračovat dál. Nicméně ona dobrota může být zkreslována city. A ty se dají potlačit či aspoň zredukovat. Dokážeme-li je zmrtvit, máme tu čirou přirozenost, jež koresponduje s Nebesy a zemí. To může dokázat každý, uplatní-li ryzost, čcheng. Ryzost vede k uklidnění mysli, to je základní předpoklad pro to stát se světcem. Vidím, slyším, ale nejsem tím otravován. Rozšíření znalostí spočívá ve zkoumání věcí, ke-wu. Věci zkoumám, ale nejsem jimi ovlivňován. Tak si rozšiřuji znalosti a kráčím k úplnosti, k ryzí vůli. Pak je napravena mysl a osobní život jest kultivován. Tím je uspořádaná rodina a svět dosáhne míru. Teď může člověk utvořit trojici s Nebesy a zemí. Osvobodit sám sebe, jak to hlásají buddhisté, je nechutný egoismus. Zharmonizovat univerzum, to je to pravé ořechové. To je neokonfuciánské.

Thangka Buddhy Amitábhy. Thangka je svinovací malba používaná zejména v tibetském buddhismu. Většinou zobrazuje buddhy, bódhisattvy, výjevy ze života lámů i každodenního života. Vyobrazení jsou většinou propracovaná a zahrnují mnoho detailů, které mají vymezený, symbolický charakter. Vyobrazení podléhají přesným geometrickým proporcím, což platí i o barvách, které jsou také přesně vymezeny. Převládá oranžově červená.

Süan-cang (přibližně 600/602 – 664) byl proslulý čínský buddhistický mnich, učenec, cestovatel a překladatel, který žil za čínské dynastie Tchang (618 – 907). Stal ze známým především díky své cestě, během které se vydal z Číny až na Indický subkontinent a zpět. Trvala mu celkem 17 let. Cestou si psal zápisky, které se dochovaly a dodnes vycházejí v nových, revidovaných vydáních. Dnes jsou velmi cenné, jelikož zaznamenávají jedno z mála svědectví té doby o nejrůznějších končinách, kterými Süan-cang prošel. Na cesty vyrazil proto, že byl nespokojen s výkladem vidžňánavády. Přinesl zpět do Číny téměř sedm set originálních děl hínajánového i mahájánového buddhismu v sanskrtu, ze kterých sedmdesát pět přeložil do čínštiny. Jeho pomocníkem byl Kchuej-č‘ (632 – 682).

Typické zobrazení Bódhidharmy s vousy a vypouklýma očima bez víček. Bódhidharma (sanskrt; čínsky Pchu-tchi-ta-mo, zkr. Ta-mo; japonsky Bodaidaruma, zkr. Daruma) byl indický buddhistický mnich, podle tradice jihoindický princ, který se podobně jako Buddha vzdal přepychového světského života. Byl údajně posledním indickým patriarchou zenu (čínsky čchanu), který toto učení přinesl do Číny. Mimo to je také považován za zakladatele kung-fu, jelikož měl mnichům z kláštera Šao-lin předat tělesná cvičení, z kterých se následně toto bojové umění vyvinulo. Moderní vědci jako Fung Yu-lan a Pelliot naznačují, že příběh o Bódhidharmovi je zbožným výmyslem pozdější doby, kdy škola zen potřebovala historickou autoritu, která by podpořila její tvrzení, že zenová praxe je přímým přenosem zkušenosti od Buddhy samotného. I když někteří historici zpochybňují autentičnost Bódhidharmy jakožto historické osobnosti, existuje mnoho pramenů, které se o Bódhidharmovi zmiňují. Nejvýznamnějšími jsou Záznamy chrámu Luo-jang z roku 547, Životopisy nejvýznačnějších kněží z roku 645, spis Čchuan-fa pao-ťi (Vzácná kronika předávání dharmy) z 8. století anebo Tao-süanův třicetisvazkový spis Ťing-te čchuan-teng-lu (Záznam o předávání světla či Lampa předávaná z ruky do ruky) z roku 1004. Zmiňované prameny poskytují neúplné a někdy rozporné informace, přesto mnoho význačných historiků a buddhologů jako prof. D. T. Suzuki, Heinrich Dumoulin a Kenneth Ch’en nepochybují o tom, že Bódhidharma byl skutečnou historickou osobností, byť opředenou předivem legend a mýtů. Tradičně je Bódhidharma zobrazován jako divoce vypadající chlapík s vousy jako strniskem a do široka otevřenýma pronikavýma očima. Pro nedostatek dokumentů však není zcela jasné, jak Bódhidharma vypadal a kým skutečně byl, jedná se proto spíše o postavu spadající do oblasti legend.

Mně se víc líbí tato představa; tento chlapík mohl vymyslet kóany typu: „Jaký zvuk vydává jedna tleskající ruka? Jak vypadala vaše tvář, než se narodili vaši předkové?”

Wang Wei (699? – 761)

Li Po (701-762)

Tu Fu (712 – 770)

Dobový obraz Ou-jang Siou od neznámého autora, Ouyang Xiu (1007-1072), Ou-jang Siou (v transkripci pinyin Ouyang Xiu, dvorským jménem Jung-šu, užíval také literární pseudonym Starý bumbalista, případně Vysloužilý učenec Jednoho ze Šesti. Jeho básně jsou často uvolněné, vtipné a zlehčující sebe sama (dával si v nich přezdívku Starý bumbalista), daly by se většinou zařadit do anakreónské poezie (lyrika opěvující víno a lásku). Psal především drobné básně, a to formou cch‘, písňová forma, která navazuje na lidovou poezii a písně, a š‘, klasický čtyřslabičný verš. Tyto své drobnější básně shromáždil ve sbírce Západní jezero je dobré. Tuto sbírku tvoří deset básní napsaných na melodii písně Sklizeň moruší. Tato sbírka zvětšila oblibu vážné poezie u široké veřejnosti. Jeho nejvýznamnějším básnickým dílem je napůl autobiografická lyrická báseň Pavilón starého bumbalisty (česky v antologii Zpěvy staré Číny v překladu Bohumila Mathesia), považovaná za jednu z nejlepších čínských lyrických básní vůbec. A tady je:

Pavilon starého bumbalisty

Mé bílé Pu zelených prostřed hor,
z nichž nejvýš stoupá jižních kopců pás,
stříkaný sluncem.

Když tam se člověk z města zahledí,
vrcholky dva svou jasnou zelení
do očí bijí:
je hora Langje to, kde v kyprém listoví,
kde v sedle mezi dvěma temeny
pramínek hrká,
pramínek hrká, Vinné zřídlo zván,
a hrkot jeho slyšíš do šíra
krajem se toulat.

Jdi cestou – kolem hory vine se –
nad zřídlem uzříš malý pavilon
s lomenou střechou.

Mnich zbožný stavěl pavilon ten tu,
však jméno dal mu župan města Pu
s přáteli svými,
jenž chodívává mnohý věru rok
na dobrý truňk sem, vína popít lok,
černého vína.

Je župan stár (och, braši, tuze stár!),
pár doušků už mu lampáš rozsvítí
ve staré lebce.

Že tolik stár je, časem napilý,
pavilon přezdil bujné ve chvíli
šelmovským jménem.

Pro víno nechodí však starec sem,
leč pro tu horu, pramen hrkavý,
pro radost očí,
pro jasnou radost starých očí dvou,
kterou tu župan vzdušnou pod střechou
do vína míchá.

Zde slunce vyjde: mlhy rozhání,
zde mraky chodí: horu obalí –
dni horské, noci! –
zde luka voní vůní hořkavou,
zde se sluncem hru hrají stínovou
hlavaté buky;
zde jíní nahou skálu postříbří,
zde v potoce se blýskne mělčina —
roční jak doby,
roční jak doby chodí po horách
a nakukují panu županu
pod modrou střechu.

Pan župan denně večer chodí sem,
pan župan denně v noci vrací se,
rok jak jde kolem,
pan župan horu a ten pramínek
zří odpoledne, večer, za noci,
nově vždy, jinak.

Tu: drobné babky chodí na klestí,
tu: zpocený se poutník rozhostí
ve stínu buku;
zde slyšíš křik a onde odpověď,
stařeček vede vnuka na výlet
z městečka Pu sem.

Zde přátelé k potoku usednou
a tučnou rybku občas vytáhnou
s bělavým bříškem
a pijí chladnou vodu ku vínu,
jež o patro tře v šťastnou hodinu
znalecký jazyk.

Dá hora zvěř, klín pole salát dal,
pan župan hostům pilně doléval —
kde je však župan?

Ten starý pán docela šedivý,
co právě v křeslo zapad napilý,
to je pan župan!

Když pak se slunce sklání nad horou
a dlouhé stíny lidí klopýtnou
o sebe časem,
na zpáteční se cestu vypraví
pan župan v čele celé výpravy
v měsíčním jase.

Noc šoulá se už stopou králičí.
Hned tu, hned tam cosi pískne, zakvičí
radostí náhlou,
že tihle hluční lidé odešli
a bílou, horskou noc že nechali
králíkům, bukům.

Co ale jejich radost zářící! —
Zde vizte, hle — po bílé silnici,
klaně se uctivě starému měsíci,
starý
pan župan
města
Pu
šněruje
si to tu
s přáteli, již se také radují,
že za ním to tak pěkně šněrují
k bílému Pu,
a neví ani, banda opilá,
že starý župan z nich zas radost má
největší vlastně:
vždyť zejtra v tichu jitřní komnaty
o sobě, o nich on zas tyhlety
psát bude básně.

Neboť ten župan města Puiu
jsem já: Ou-jang Siu

(to iu k Pu jsem přidal já, Karel Hoff, omlouvám se, ale teď je to celé.)

Sympaťák Šao Jung (Shao Yong, Shao Yung, 1011-1077), také známý jako Shao Kang-jie (Shao K´ang-chieh). Jeho životopis (v knize Letopisy vzdělanců dynastií Sung a Jüan, Yuan) jej popisuje jakožto jednoho z největších mudrců a vzdělanců své doby. Shao Yong byl expertem ve všech uměních a vědách předtím, než dosáhl dvaceti let věku. Jelikož ho nezajímalo budování kariéry ve státních službách, rozhodl se časem pro život v horách. Bez ohledu na počasí oblékal jednoduchý oděv, v zimě si netopil a v létě nepoužíval vějíř. Byl upřímný, pokorný a přátelský. Přátelil se z mnoha největšími vzdělanci své doby, což byli S‘-ma Kuang, Čchen Chao, Ch’eng Hao, a Čcheng I, Ch’eng I, ale stejně tak i se zemědělci, rybáři či dřevorubci. O jeho životě koluje mnoho historek, ale nejznámější popisují jeho schopnost předpovídat budoucnost. V jedné z nich šel po lese s přítelem a zaslechli křik havrana. Šao Jung zpozorněl a řekl: „Za dva roky bude sever země v chaosu.“ Jeho přítel se dotázal, jak na to přišel, a odpověď zněla: „Když plyne opar od severu k jihu, země je stabilní. Pokud plyne obráceně, země se řítí do chaosu. Havran je jižní pták a jeho křik symbolizuje dech jihu. To znamená, že opar jihu bude určovat běh událostí a lidé, žijící na severu budou trpět, protože požár jihu vysuší vláhu severu.“ Nedlouho poté, Wang An-š‘, ministr a poradce císaře, prosadil sérii reforem, která vyústila v pohromu jak pro vládu, tak i pro lid. Lidé ze severní Číny nesli větší tíhu reforem a také více trpěli. Když se blížila doba smrti Shao Yunga, navštívili jej zmínění přátelé Si-ma Guang (S‘-ma Kuang), Cheng Hao (Ch’eng Hao) a Cheng Yi (Ch’eng I). Chtěli jeho tělo pohřbít poblíž jeho vesnice, tak by mohl být stále ve svém oblíbeném okolí. Šao Jung pochopil jejich úmysly, a proto jim řekl, ať to nedělají, protože hrob by narušil energii a harmonii této krajiny. Frajer až do konce.

To je on, Wang-An-š, jenž též kritizoval státní zkoušky, protože pomíjely lidskou kreativitu, manažerské schopnosti, prosazoval, aby se u státních zkoušek taky zkoušela samostatnost rozhodování, právo a další potřebnosti pro kvalitní správu. Ani tyto reformy neprosadil v míře, kterou si přál.

Čcheng I, imaginární podoba z roku 1665.

Spisek Velké učení byl okolo roku 200 př.n.l. zařazen do Konfuciovy Knihy obřadů. První komentář k němu napsal S‘-ma Kuang a tak se k němu dostali i bratři Čchengové. Inspirací pro Ia byl následující citát: „Dávní předkové když chtěli napravit svou mysl, nejprve se starali o ryzost svých myšlenek. Když chtěli dosáhnout ryzosti svých myšlenek, snažili se nejprve rozšířit své vědění. Toto rozšíření vědění spočívá ve zkoumání věcí.“ (In E. B., ČF, str. 265, poznámka.)

Si Ču anebo (častější) Ču Si, pinyin Zhū Xī, (* 18. října 1130 – † 23. dubna 1200) byl čínský filosof, představitel neokonfuciánské školy dynastie Sung, završitel neokonuciánské scholastiky (jakýsi čínský Tomáš Akvinský nebo arabský al-Gazzálí). Do konfuciánství začlenil buddhistické a taoistické představy, vytvářel komentáře ke konfuciánským klasickým spisům a dal jim metafyzický a filosofický základ. Za prvotní považoval ideální princip li, za druhotný materiální princip čchi. Ideální substance li nemá formu, ani kvalitu, je nedostupná smyslovému vnímání. V procesu ustavičného střídání pohybu a pokoje vzniká pět praprvků bytí: voda, oheň, dřevo, kov a zem. Z ideálního principu li vyplývá vrozená povaha člověka. Základem společenského života musí být přísné dodržování etických a politických zásad konfuciánství.