Přes všechny ohromné existující problémy máme efektivní, levný a spolehlivý zdravotnický systém. To není reklamní blábol, ale výsledek porovnání našich nákladů a výsledků vyjádřených dětskou a kojeneckou úmrtností, procentem úmrtí na infarkt, rakovinu a další nemoci.
Doposud máme fungující systém očkování a prevence dětí, těhotných žen, zaměstnanců, relativně dostupnou a levnou péči o zuby a fungující hygienickou službu. Lékaři patří k těm lépe placeným ve společnosti (pokud nejsou nastupujícími mediky v městské nemocnici). Platíme za to jednotnou zdravotní daní, frontami na operace, dlouhým čekáním v ordinacíích a (ti otrlejší) úplatky, když chceme něco navíc. Velké problémy jsou také v ocenění práce středního a nižšího zdravotního personálu.
Přesto je nám neustále omíláno, že tento systém je principiálně špatný a musí se totálně změnit, aniž by se někdo obtěžoval tato svá tvrzení doložit mezinárodními srovnáními. Pripravované změny mají naše zdravotnictví přiblížit tu americkému, tu švýcarskému, tu holandskému zdravotnímu systému, přičemž se cudně mlčí o tom, že ve všech těchto zemích se vynakládaji na zdravotnictví na osobu několikanásobně vyšší prostředky, přičemž výsledky, vyjádřené úspěšností léčby a prevence klíčových chorob jsou srovnatelné nebo horší než u nás.
To, co již realizoval a ještě chystá realizovat ministr Julínek ve své reformě, bude podle mého názoru znamenat více přímých plateb,horší dostupnost zdravotní péče, „uzákonění“ korupce, více peněz ze státního rozpočtu a zhoršení všech zdravotnických ukazatelů. Bude to znamenat vyloučení velkých skupin obyvatel z péče a riziko šíření nakažlivých nemocí, které v konečném důsledku postihnou i ty, kteří se těší na zisky z nového systému.
Na rezervních účtech zdravotních pojišťoven je v tuto chvíli cca 25 mld. Kč. Ministr Julínek navrhuje každému občanovi vyplatit 2 500 Kč jako náhradu za privatizaci zdravotních pojišťoven. Je to rozdělení těchto rezerv občanům (které z nich před tím stát i pomocí poplatků vytáhl) s tím, že od té chvíle až do nekonečna už budou jenom více a více platit. Podobný systém byl uplatněn při kupónové privatizaci, privatizaci vodárenské infrastruktury, plynárenských společností apod. se známými důsledky.
Privatizace zdravotních pojišťoven, převedení fakultních nemocnic na akciové společnosti (proč, když ne kvůli následné privatizaci?), zavedení poplatků, změny v lékové politice, neprůhledné prodeje nemovitostí – každá z těchto věci by měla sama o sobě stačit k tomu, aby Tomáš Julínek již dávno neseděl v ministerském křesle.
Nejsem proti privátní sféře ve zdravotnictví, nemám nic proti tomu, když si soukromá osoba založí svou vlastní zdravotní pojišťovnu, nemocnici nebo jiné zdravotnické zařízení. Takové podnikání, kde podnikatel investuje a riskuje vlastní peníze, kde existuje konkurence, kde má zákazník možnost si vybrat zboží podle svého vkusu a své peněženky, a kde podnikatelé musí o zákazníka soutěžit, je samozřejmě přínosem.
Takové podnikání, kde podnikatel získá zdroje k podnikání tím, že je přítel příslušného ministra, hejtmana či starosty, kde existuje národní nebo lokální monopol, a kde si zákazník fakticky nemůže vybrat kolik a za co vlastně zaplatí (a přitom platit musí), to není žádné podnikání, ale modrý tunel. Už jsme ho tady za dvacet let zažili několikrát, má to vždy stejný postup a stejný výsledek: Na jedné straně ožebračení občané, na druhé straně satelitní městečko vysmátých „manažerů“ se správnou stranickou legitimací a správnými konexemi, pocházejícími často ještě z období totality.
Představte si, že zaměstnáváte deset tisíc lidí. Představte si, že všichni jsou „výhodně“ pojištěni u zdravotní pojišťovny ve vašem vlastnictví. Tato zdravotní pojišťovna má uzavřeny smlouvy se zdravotními zařízeními ve vašem vlastnictví. Budete ten, kdo bude znát diagnózu dříve než pacient, váš zaměstnanec. A když se vám ta diagnóza nebude líbit, zbavíte se ho – jako zaměstnance i jako pojištěnce. A zisky ve firmě, ve zdravotní pojišťovně i ve zdravotnických zařízeních budou zaručeny.
Přesto se najde ještě dost naivních lidí, kteří věří tomu, že to s nimi někdo myslí dobře. Tato vláda potřebuje co nejvíce takových důvěřivců. Ovšem věřit v dobré úmysly politiků po tom všem, co jsme zde zažili za posledních dvacet let, to už vyžaduje opravdu velmi selektivní druh myšlení. Přestaňme být hlupáky, daňoví poplatníci, politici, zdravotníci – a začněme poměřovat poměr mezi cenou a užitnou hodnotou, tak jak to děláme při jakémkoliv běžném nákupu. A zjistíme, že radikálně měnit systém je nesmysl pro většinu společnosti a skvělý kšeft pro několik vyvolených.
