Levice a čekání na Kašpárka

Pavel LetkoO žádné bratrství, solidaritu či dokonce pravdu a lásku v dnešním pojetí „levice vs. pravice“ opravdu nejde.


Tak levice dostala v posledních volbách zase na frak. Slušelo by se ovšem říci, že se jedná spíše o pseudolevici, alespoň v případě ČSSD určitě. A lepší už to nebude. Přinejmenším s obrazem levice, jak jej známe z minulosti. Tedy levice teoreticky vázané na Karla Marxe, případně Lenina či další myslitele, ale dnes prakticky přisáté na vemeno neoliberální kapitalistické moci. Tak jako tak můžeme být samozřejmě u nás v Čechách klidní, žádná změna se nekoná a bez pokynů ze Západu ani konat nebude. Ostatně, jak by dopadl takový pokus, jsme mohli sledovat v Řecku v roce 2015. Zájemcům o zprostředkování toho, co se tehdy mezi čerstvě zvoleným levicovým vedením Řecka a orgány Evropské unie stalo, nabízím film „Dospěláci v místnosti“.

Ztráta důvěry

Není divu, že se šíří ztráta důvěry a soudržnosti občanů, dalo by se hovořit až o atomizace společnosti. Tento trend můžeme pozorovat jak ve Spojených státech, tak v českých zemích, stejně tak jako všude v Evropě. Ztráta důvěry ostatně stála za porážkou komunistických stran východního bloku počínaje Sovětským svazem a konče Československou socialistickou republikou. Dnes podobně kandidáti na vedoucí funkce ve státě ztratili ve vzájemných soubojích jakékoliv zábrany, a tak není divu, že je ztrácí i jejich voliči. Nechutnost kampaní od Spojených států po Českou republiku překračuje všechny myslitelné meze. Bohužel dno politické nekultury leží každým rokem níže, než jsme si dokázali představit. Spadli jsme prostě společně a nerozdílně do žumpy.

Pupek světa kupodivu neleží v Praze

My v Čechách určitě na špici světového intelektuálního dění zcela jistě nebudeme, nemáme na to ani odvážné pastýře ani ovce, můžeme být tedy svým způsobem klidní. Přesto se můžeme alespoň pro zajímavost pokusit predikovat budoucí světový a nakonec i domácí vývoj na politické scéně či správě věcí veřejných. Na pořadu dne je stále zřejmější nastupující vedoucí úloha Číny, Ruska a dalších zemí postupně se vymaňujících z vlivu Západu. Politika se již úzce nedělí na pravou a levou, nýbrž na účelnou a neúčelnou. Marxe, Lenina či Mao Ce-tunga je možné vidět spíše ve zpětném zrcátku, nikoliv nalepené na čelním skle tak, jako tomu bylo v minulosti. Dogma, ať Marxovo nebo Friedmannovo, není použitelným argumentem. Budoucnost má politika, která je úzce vázaná na odpovědnost jednotlivce, a to až do statků i hrdel. Svatý Úspěch, to se počítá. Kritériem je pak souhlas veřejného mínění, prospěch celku, tedy národa nebo státu. V současnosti by se možná v případě Číny a koneckonců i Ruska dalo hovořit o levicovém pojetí, levicových idejích prosazovaných pravicovými prostředky. Moc je vracena od anonymních bankéřů, držitelů akcií, miliardářů všeho druhu k viditelným reprezentantům státu. Můžeme tomu říkat fašismus, státní kapitalismus, socialismus či jinak, ale, řečeno s klasikem, „to je tak vše, co s tím můžeme dělat“.

Individuální nebo nacionální prospěch

Soudržnost celku je uskutečňována kombinací tlaku moci, tedy těch, co jsou zrovna u vesla, a ekonomického či sociálního nátlaku. Předpokladem je samozřejmě nacionální a kulturní sebeuvědomění takové společnosti. Západ se svým pojetím soukromých zisků a společenských ztrát je odsouzen k úpadku. Západ hlásající individuální odpovědnost a praktikující kolektivní nezodpovědnost na úrovni vlád, správních, dozorčích či jiných rad a komisí krachuje. Systém, kde mocní manipulují s loutkami v čele států, je odsouzen k válce či konfrontaci, tedy řešením, na která je sice zvyklý a která mu jdou opravdu dobře, nicméně záruku konečného vítězství nikdy neměl a mít nebude.

Válka 21. století

Bohužel, válka, ve které bude kapitalismus postkoloniálního Západu poražen, může být válkou poslední. Hra na nenulový součet skončí s nulovým součtem jak pro vítěze, tak pro poražené. Mínusy nebude mít kdo sčítat. Nejen v důsledku použití atomových bomb, ale mnohem spíše s použitím jiných, méně viditelných zbraní. Dnešek nám více než kdy jindy ukazuje, že současná i budoucí světová válka se vede neviditelnými zbraněmi, z nichž čelní místo pravděpodobně zaujmou ty biologické.

Tragikomicky se tak jeví nákupy samohybných děl a dalšího drahého šrotu pro potřeby nebezpečných her České armády. Samozřejmě za podpory pseudolevicové ČSSD. Covid necovid, krize nekrize, střílet se musí, i kdyby na chleba nebylo. Naše levice tak stále čeká na Kašpárka, který v rukou loutkovodiče vymete nehodného krále a usedne na jeho místo. Jde však o čekání na Godota, marné čekání, Kašpárky na trůně už jsme tu měli.

Organizovaný zločin proti organizovanému zločinu

Naše armáda, stejně jako naše společnost, je nastavena v módu minulosti. Nakolik jsme se nezúčastňovali koloniálních válek, když byly běžnou součástí Západu, dnes, v době kdy jsou celosvětově zostuzeny, vyzbrojujeme naši armádu ke zločinným misím po všech koutech Země v zájmu zbrojních, ropných a dalších korporací. Z toho plyne, že v čele takového státu může být jedině gauner, otázkou je pouze to, zda s nálepkou piráta, křesťana či jiného kýče, agenta KGB, StB či CIA. Polarizace „levice vs. pravice“ ztratila smysl. Jde o podobný případ jako „Camorra vs Cosa Nostra“. Lumpové proti rošťákům. Nějaké hlubší ideje nehledejme. Nenechme se zmást, zločinci vždy měli i kodex cti, ctili některé mravní zákony, neboť bez mravních zákonů nemůže existovat žádné společenství. Nenechme se však mýlit, o žádné bratrství, solidaritu či dokonce pravdu a lásku v dnešním pojetí „levice vs. pravice“ opravdu nejde.

Spasitel to už možná nestihne

Komunistický manifest byl geniální a účinnou zbraní konce 19. a začátku 20. století podobně jako v 15. století kalich, cep, sudlice a řemdich. V 21. století však k porážce mocných gaunerů tohoto světa stačit nebude. Svět na moderní Manifest budoucí doby teprve čeká. A dost možná, že se ho nikdo nedočká, neboť úspěchy na poli vědy ve spolupráci s přírodou či čertem (každému dle jeho víry) působení „člověka rozumného“ na této planetě ukončí. Dost možná, že Boha vesmíru ta zábava člověčí už tak nějak nebaví. Možná se otočí zády k třeskuté silvestrovské řachandě a reklamě na novou kolekci bůhvíčeho nejpotřebnějšího a v nestřežené chvilce vědec či vyznamenaný generál otevřou Pandořinu skříňku, v důsledku čehož po nás nastane veta natotata. Pěkně elegantně a bez rámusu.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

3.8 6 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
3 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
fajt
fajt
10. 11. 2020 8:17

v tom krutém dostihu za mamonem ( jdoucí brutálně za všechny přírodní a vesmírné zákonitosti), který dokonale gumuje čelní lalok zbytečně hypertrofovaného mozku opičáka, je úplně jedno, kdy to stvořitel ( spasitel není a nebude) stihne vypnout, důležité je, aby to udělal – jinak bude mít problém i on. ..)

zart
zart
Reply to  fajt
12. 11. 2020 9:05

Stvořitel má přece právě v tom problém, a právě to vypíná, a dokonce nic dělat nemusí, už to jde samo. Prvnímu, komu se vygumoval čelní lalok, byl přece on sám….

zart
zart
10. 11. 2020 19:54

Článek se mi na první rychlé přečtení líbil, ačkoliv byl místy optimistický (naivní). Např., že „Západ se svým pojetím soukromých zisků a společenských ztrát je odsouzen k úpadku.“ Myslím, že je odsouzen k zániku, podle určitého úhlu pohledu, to má již za sebou. Ten zmiňovaný Marx, Lenin, Mao Ce-tung a jiní se pohybovali v prostředí pracující třídy (tělesně). Dnešní společnosti tvoří jako hlavní třídu, maloměšťácká třída střední. (Všimněte si, prosím, jak ten Bidet jí maže med kolem huby, že ji podpoří atd. Jako základ ekonomiky, se zmnoží profese kadeřníků, masérů, kavárníků, pedikérů, hospodských, dealerů drog, vetešníků, úředníků, odborníků a jiných… Číst vice »