Mávátkové dada, a co dál

Problém současného režimu je v tom, že už není de facto demokracií (de iure ještě ano) a je zásadně nestabilní. Ulice ho má destabilizovat úplně. Technicky vzato se má uskutečnit přechod od státu posledních zbytků obecného blahobytu (welfare state) ke státu, kde je ulice mobilizována pro militaristické zájmy jednoho promile (warfare state).


V článku Al-Tanf, Hongkong, Letná a žádná chvilka pro demokracii jsem se snažil vysvětlit, proč mám problémy s korporátně placenými demonstracemi na Letné. Konec článku citoval Leninovo dílo „Co dělat?“ jako příklad kritické analýzy imperialistické společnosti před První světovou válkou. Tento exulant seděl v roce 1903 ve veřejné knihovně v Curychu, zatímco kousek od něj Tristan Tzara dělal kabaretní dadaismus. Podobné dada prováděné na Letné v rámci korporátního fašismu je třeba třeba konfrontovat se skutečným projektem politiky, který neexistuje. Viz uvedený příklad české politiky jako zpustlé louky v Sudetech, na které se po vyhnání Němců usazují nálety a pak tam v rámci procesu sukcese vyroste les.

České dada na Letné

Českou politiku obsadili korporátně angažovaní dadaisté a udělali z ní kabaret pro masovou zábavu. Mnozí lidé se ho zúčastňují z přesvědčení, že další zacinkání klíči v placeném kabaretu přinese nejprve ochlokratické svržení premiéra Babiše, pak Zemana a pak… No, a co pak? A to je čas k tomu, abychom místo výkřiků a estrády z placených reproduktorů začali stejně jako ruský exulant v Curychu přemýšlet o tom, co dělat. Jenže na rozdíl od díla napsaného v roce 1903 nemáme potřebnou analýzu k tomu, abychom provedli antimávátkovou demokratickou revoluci. Krysaři z Letné sice pískají zdatně, ale v žoldu korporátního fašismu. Tomuto systému pochopitelně slouží i Babiš, který je vydíratelný jako každý jiný miliardářský český mafián. Babiš se dostal k moci skrze tento režim, který instauroval Klaus a spol., proto jej musí udržovat v chodu. Článek se snažil ukázat, že Babiš je svou nečinností vůči začínající anarchii faktickým hrobařem demokracie. A on přece nebude organizovat demokracii, to by jej zavřeli jako všechny ostatní české mafiány. Babiš zatím šlape stejnou vodu, jako korporátní krysaři na Letné, kteří se ho snaží shrnout. Jenže je zásadní rozdíl mezi demokraticky zvoleným Babišem a vládou ulice, které krysaři nadiktují, kdo bude jejich budoucím prezidentským kandidátem a premiérem.

Jak to dada začalo

Toto všechno jsem zažil na vlastní kůži při schůzkách, které svolaly různé skupiny někdy v roce 2013. Tehdy jsem pozoroval na vlastní uši a oči vývoj jedné skupiny aktivních sorošovců a jiných pravicových osvícenců, kteří pak připravovali tzv. Kroměřížskou výzvu a kandidaturu Drahoše. K tomu viz článek Spanilé jízdy Pražské kavárny po zemích českých, ba i moravských. Cituji z tohoto článku jeho podstatnou část, která je důležitá pro dnešek.

Od této party jsem se odloučil v momentu, když jsem pochopil, že pro regiony ve skutečnosti nechtějí udělat vůbec nic. Původní projekt občanských aktivistů, s nímž jsem ideově souhlasil, byl ten, že vznikne koordinační centrum aktivistů o dvou pólech, tedy pražským a regionálním. To zcela padlo, protože spanilé jízdy kavárny po temném českém a moravském venkově mají mobilizovat veřejnost pro zářné ideje přicházející z města, jehož neoliberální sláva se už nyní dotýká hvězd.<

Tehdy tam byla za Sorošovy neziskovky nějaká placená zaměstnankyně jménem Andriana Krnáčová, která organizovala demokracii stejně efektivně jako současná slovenská prezidentka. Nebudu opakovat, proč jsem se s touto skupinou rozešel, viz článek Dva zázraky do tří dnů a horkovzdušný balón jménem Drahoš. Z principu demokracie odmítám ideu, že mi placení političtí komedianti z neziskovek budou organizovat politický život. A co je mnohem horší, že za nimi stojí skuteční manipulátoři, kteří jsou placeni z peněz deep state za organizaci barevných a mávátkových revolucí. I takového borce jsem potkal a znám ho. A když přišel o práci, ptal jsem se ho, jestli nepotřebuje pomoc. On jen mávl rukou a řekl, že práci a živobytí má. Později jsem pochopil, jak to vlastně myslel doopravdy, když pachtoval Pražskou kavárnu a všechny kolem proti kandidatuře Zemana. Citace ukazuje, za co jsem byl ochoten se angažovat a také jsem to v této skupině dělal. A to platilo až do okamžiku, kdy jsem pochopil, že této aktivistické skupině nejde o restauraci demokracie, ale o pokračování korporátního fašismu. Jeho noví (tedy staronoví) aktéři mají být jmenování cizími a domácími agenty, tj. placenými činovníky jednoho a téhož antidemokratického systému.

Změna režimu od welfare state k warfare state

Nejsem idiot, abych vyměnil jedno agenta za druhého, kterého navíc bude plně kontrolovat cizí agentura, jak to bylo za komoušů. A to je také důvod, proč se proti Babišovi protestuje. Nikomu z jednoho procenta zahraničních korporací a politických skupin ovládajících deep state nevadí, že Babiš krade. To přece dělali a budou dělat všichni političtí agenti před Babišem i po něm. Konec konců, kradení korporátně ustavených politiků je prémiová odměna za to, že šlapou transatlantickou vodu proti Kremlu. Stačí se podívat na gigantické machinace v pobaltských republikách typu praní špinavých peněz skrze tamější pobočky Danske bank. Globálním agentům na Babišovi vadí zásadní fakt, že nereaguje okamžitě na telefonáty, která dostává od hochů, kteří spolu transatlanticky mluví. A jsme u jádra pudla, proč alespoň koupil ty zastaralé americké vojenské vrtulníky. Ať žije Letná, že ano. Asi jsem jeden mála lidí, který se v den výročí kapitulace Paulusovy armády dívá na ruské dokumentární filmy o bitvě u Stalingradu a bitvě u Kurska. Nové filmy už přiznávají i strategické chyby Stalina a citují celou řadu velmi zajímavých archivních dokumentů, mimo jiné i z německých generálních štábů.

Problém současného režimu je v tom, že už není de facto demokracií (de iure ještě ano) a že je zásadně nestabilní. Ulice ho má destabilizovat úplně. Technicky vzato se má uskutečnit přechod od státu posledních zbytků obecného blahobytu (welfare state) ke státu, kde je ulice mobilizována pro militaristické zájmy jednoho promile (warfare state). Znalci jistě ví, že cituji Marcusovo dílo Jednorozměný člověk (1964). Mávátka vlastně ani nechtějí demokracii, protože to by znamenalo, že začnou organizovat občanskou politiku za své peníze a ve svém volném čase. O to jsme se pokoušeli před volbami 2014, za naše peníze a v našem volném čase. Demokracie nám za to stojí, protože jinak skončíme zase u Stalingradu. Prostě a jednoduše jsme začali spojovat aktivisty s tím, že vzniknou dvě aktivní koordinační centra, jedno v krajích a jedno v Praze. Tím by se vytvořila rovnováha mezi dvěma póly občanského aktivismu, která nefungovala v centrálně spravovaném systému OF těsně před prvními volbami. Kvůli naší (tj. i mé) politické neschopnosti a amatérismu se stalo, že OF zaniklo hned po vyhraných volbách.

Protože jsem své občanské a aktivistické chyby uznal, pokoušeli jsem se o nový začátek. Připomínám hlavní článek k Babišovi z roku 2014 (Volby 2014: přechod ke korporativní vládě jednoho vůdce). Pak bylo jasné, co se mělo dělat v letech 2013-14 a konec konců i po volbách. Mávátka jsou organizovaná tak, že mají chtít také jednoho vůdce, ale jiného. Já chci funkční demokracii, a ne současný korporátní fašismus, kterému už 20 let žehnají čeští a moravští biskupové. Popsané akce v rozmezí asi 2 let byly naše občanská odpověď na vítězství politické divize Agrofertu. Ale miliardář Babiš byl legálně zvolen proto, že předešlé politické garnitury kompletně vytunelovaly zdejší demokracii. Neuspěli jsme, ale snažili jsme a leccos jsme pro věc udělali. A na základě našeho občanského aktivismu jsme se rozešli s placenými agenty neziskovek. Mávátkoví aktivisté se sdružují na dadaistických akcích, které tyto skupiny organizují. A jejich cílem je udržet současný status quo, ale s vlastními vládními agenty. A tento zcela ziskový korporátní cirkus navíc platíme ze svých daní.

Jsem z podstaty politického přesvědčení mírumilovný člověk, protože jinak nedostanu Babišův důchod. U Stalingradu není nejlépe, viz zmíněné filmy, které popisují zlomové události Druhé války. Nyní jde o to, že se máme připravovat na Třetí válku, která jako obvykle má směřovat na východ. Jak řekla nějaká Majdalénka po nezdařeném americkém pokusu kompletně vytunelovat Rusko. Je strašně nespravedlivé, že je to tak velká země a má tak mnoho přírodních zdrojů. Nový Drang nach Osten samozřejmě nejde provést hned, lidi ještě nejsou dostatečně uvědomělí. Zatím je třeba bojovat proti nepřátelským webům našeho typu, pak je třeba zajistit nástup zmanipulovaných politiků do vlády přes nátlakové akce mávátkové ulice, pak je třeba zlikvidovat zbytky demokracie militarizací společnosti a jejím on-line fízlováním. To všechno udělal Hitler s klikou tehdejších fašistů v roce 1933 a to se postupně realizuje dnes. Viz článek Uzavřený kruh korporátního fašismu a heslo „Kurt Schröder“. To je ten bankéř, v jehož vile vznikla Třetí říše během schůzky německých banksterů a průmyslníků s Hitlerem, viz článek Prolhat se až ke korporátnímu fašismu. Pokud mávátka povedou k politickému aktivismu, o který jsme se marně pokoušeli před komunálními volbami 2014, tak prosím. Ale mávátka organizují agenti stejného režimu, který chce warfare state. Cílem tohoto populismu je přechod na stát obecné militaristické mobilizace, což pro 99,99 % občanů není zrovna ideální.

Co dělat, ten Lenin konečně

A teď konečně k Leninovu dílu, které připravilo půdu pro ruskou revoluci. Citované dílo mimo jiné způsobilo, že nový režim prakticky ihned po Říjnové revoluci ukončil účast Ruska v imperialistické První světové válce. Viz heslo Brestlitevský mír. Z hlediska dneška to znamená, že musíme vidět stejně jako Lenin s patnáctiletým předstihem, proč a jak probíhá demontáž welfare state a proč a jak nastupuje vláda korporátně-fašistické kliky připravující systém warfare state. A nyní již můžeme konečně citovat revolučního klasika.

Jaké ponaučení si tedy máme z minulosti vzít? Dějiny celého ruského socialismu ukázaly, že jeho nejnaléhavějším úkolem je dnes boj proti absolutistické vládě a za vydobytí politických svobod; naše socialistické hnutí se takříkajíc koncentrovalo na boj proti samoděržaví. Na druhé straně dějiny ukázaly, že v Rusku je mezi socialistickým myšlením a vyspělými představiteli pracujících tříd daleko větší propast než v jiných zemích a že za takové situace je ruské revoluční hnutí odsouzeno k bezmoci. Z toho pak sám sebou vyplývá úkol, k němuž je povolána ruská sociální demokracie: proniknout se socialistickými myšlenkami mezi masy proletariátu, probudit v něm politické sebeuvědomění a organizovat revoluční stranu pevně spjatou s živelným dělnickým hnutím. V tomto směru už ruská sociální demokracie vykonala mnoho, ale ještě víc zbývá vykonat.

To byl program ruských revolucionářů pro dalších deset let. Citát převeďme do naší reality v parafrázi věty za větou. Dějiny českého mafiánského kapitalismu ukázaly, že naším nejnaléhavějším úkolem je dnes boj proti korporátnímu fašismu a za vydobytí politických svobod. Naše mávátkové hnutí se takříkajíc koncentrovalo na boj proti Babišovi. Na druhé straně dějiny polistopadového vývoje ukázaly, že v Česku je mezi skutečným aktivistickým myšlením a mávátkovými představiteli pracujících tříd daleko větší propast, než v jiných západních zemích. Ve Francii si už dávno žluté vesty dělají revoluce samy a korporátní agent Macron po nich zcela pochopitelně střílí, zatím jen gumovými projektily. Ale i ty mají na následek trvalé oslepnutí a jiná těžká zranění. My jsem zatím odsouzeni k bezmoci, protože dadaisté na Letné žádnou funkční demokracii nevytvoří a vlastně ani vytvořit nechtějí. Chtějí jen pokračování českého politického showbyznysu s jiným ksichtem, a v tom jim jistě bude vyhověno. Vždyť proto také deep state tento populistický dadaismus svolává a platí.

A citujme klasika dále. Z toho pak vyplývá úkol, k němuž je povolána občanská společnost v Česku: Proniknout s demokratickými myšlenkami mezi masy pasivních konzumentů politiky jako masové zábavy, probudit v nich politické sebeuvědomění a organizovat demokratické strany pevně spjaté s živelným občanským hnutím v podobě grass-roots. Tento termín označující místní aktivistické skupiny v politice ještě Lenin neznal, ale jeho realitu pochopitelně ano. To byly dělnické socialistické buňky a kroužky, kvůli kterým ho vyhostili z Ruska a pro které psal citované dílo. Závěr pro nás bohužel není podle Leninovy analýzy. V tomto směru zatím česká občanská společnost vykonala málo a všechno zásadní je třeba teprve vykonat. Začněme s uskutečňováním lokální demokracie doopravdy, bez mávátek. Až budou propojené kraje, začněme organizovat Prahu. Matička nerozumu je z pochopitelných neoliberálních důvodů více politicky pomatená, než zbytek rozkradené republiky. Normálním zchudlým lidem z tohoto základního tragického důvodu ještě zůstal zdravý rozum.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 550 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Převzato z e-republika.cz

Přejít do diskuze k článku 20 komentářů