Michel Chossudovsky: Americkou konvenční válku proti Íránu nelze uskutečnit

Irácká varianta blitzkriegu se současným zapojením pozemních, námořních a leteckých sil je pro útok USA a jejích spojenců na Írán nepoužitelná. A to z těchto důvodů:

Americká hegemonie na Středním východě je v důsledku nově vznikající zdejší struktury vojenských aliancí oslabena.

USA už dnes nejsou schopny provést proti Íránu stejný útok, jaký provedly proti Iráku.

Existují dva hlavní faktory omezující americkou agendu ve vztahu k Islámské republice Írán.

1. Íránské ozbrojené síly

Írán je považován za „silnou vojenskou mocnost“ s 534 000 lidmi ve zbrani v armádě, námořnictvu a letectvu. Dokázal vytvořit raketové vojsko, které by v případě amerického útoku na Írán zasáhlo americké vojenské cíle nalézající se v Perském zálivu.

2. Nově vznikající struktura vojenských aliancí

Ta se vyvíjí už od roku 2003 dodneška – a v neprospěch USA. Několik z nejznámějších amerických spojenců tzv. pytlačí s nepřítelem. Země, které mají společné hranice s Íránem, např. Turecko a Pákistán, uzavřely s Íránem dohody o vojenské spolupráci, což vylučuje možnost pozemní války proti Íránu z jejich území a současně ve zdejší oblasti negativně ovlivňuje plánování amerických námořních a leteckých operací.

Až donedávna patřily Turecko i Pákistán coby hostitelské země amerických vojenských základen k důležitým americkým spojencům. Avšak dnes spolupracuje Turecko aktivně nejen s Íránem, ale i s Ruskem. A 12. července 2019 získala Ankara (ještě před dříve domluveným termínem), od Ruska letecký obranný systém S-400, čímž de facto vystoupila z integrovaného obranného leteckého systému zemí USA, NATO a Izraele.

K čemuž asi už není třeba dodávat, že NATO se nalézá v krizi. Odchod Turecka z NATO se dnes už považuje za hotovou věc a Amerika si zvyká i na to, že spolehnout se nemůže ani na své včerejší nejvěrnější spojence. Vždyť i vojenské síly USA a Turecka dnes například v Sýrii podporují ty vojenské složky, které zde bojují proti sobě.

A ještě jedna věc: Několik členských států NATO zaujaly pevný postoj vůči politice Washingtonu proti Iránu:

„Nejzávažnějším projevem rostoucí nespokojenosti s americkým vedením se stala idea Francie a dalších evropských zemí vytvořit nezávislou a „pouze evropskou“ obrannou sílu“.
(Otištěno v National Interest v květnu 2019)

A dokonce i Irák naznačil, že není ochoten s USA v případě jejich války proti Íránu spolupracovat.

Za dnes existujících okolností není žádná ze sousedních zemí Íránu, kterými jsou Turecko, Pákistán, Afghánistán, Irák, Turkmenistán, Ázerbájdžán a Arménie ochotny dovolit americkým pozemním silám zaútočit na Írán z jejich území. A žádná z těchto zemí by s USA nespolupracovala ani při vedení války letecké.

Lze tedy říct, že USA jsou na Středním východě stále více a více izolovány a postrádají dokonce i podporu svých spojenců z NATO.

Nicméně se i za těchto okolností nalézáme na nebezpečné křižovatce. Jiné než včerejší, ale stejně ďábelské formy vojenské intervence se totiž právě v těchto dnech vypracovávají na rýsovacích prknech vojenských plánovačů Pentagonu. Patří k nim zejména tyto:

  • Různé formy „amerického válčení“, např. útoky raketové;
  • americká a spojenecká podpora teroristických paravojenských skupin;
  • operace s použitím taktických nukleárních zbraní (bloody nose operations);
  • akce vedoucí k politické destabilizaci a barevné revoluci;
  • útoky pod falešnou vlajkou a vyhrožování válkou;
  • sabotáže, konfiskace finančních aktiv, citelné ekonomické sankce;
  • elektromagnetická válka a válka klimatická, vedoucí ke změně životního prostředí;
  • válka kybernetická;
  • válka chemická a biologická.

Jak vidno, světu a Íránu nezbývá už nic jiného, než čekat, po které z uvedených možností američtí stratégové sáhnou.

Z Global Research vybral a přeložil Lubomír Man

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments