Mluvím, mluvíš, mluví

Ilustrace: Jan Kadubec

Kdysi se říkalo: Mluv, jak ti huba narostla. Někdy si říkám, že bych chtěl vidět osnovy předmětů na novinářské fakultě (tedy ona je to asi součást Fakulty sociálních věd). Mnozí říkají, že absolvent sociálních věd je v praxi nepoužitelný vzdělanec, končící v neziskových organizacích (tj. živených z daní nás všech). Mluvený projev některých našich novinářů skutečně  nepůsobí dojmem vysokoškolské  vzdělanosti. 

Je dnes už běžné, že politici používají výraz bysme místo správného bychom. A v písemném projevu se občas projeví ještě horší by jsme. Ovšem pozor na formulaci pro druhou osobu – by jsi a by jste je totiž také špatně. Správně je jedině bys, respektive byste.

Potíž mají řečnici i s formulací, když mluví o páru něčeho. Správně je jen se dvěma rukama, nohama. Výraz  se dvěmi je nesprávný.

Ve škole jsme se učili, že něco mohu a bylo nám řečeno že v mluveném slovu lze připustit i můžu. Dnes už jsou oba tvary považovány za rovnoprávné.

Doba mění i jiné výrazy. Před lety nás učili o dokonavých a nedokonavých slovesech. Podle toho se formuloval budoucí čas. Takže bylo rozumné říkat  třeba „soustředím se“. Dnes je u novinářů i politiků běžné říci budu se soustředit.  Jazykovědci to vzdali a už to připouštějí, i když nás starší to tahá za uši.

Za komunistů jsme měli třeba chozrazčot či perestrojku. Teď jsme se přestrojili do angličtiny a to i tam, kde to není potřeba. Dřív se řeklo „mějte se krásně“, dnes , kdo chce být in, tak řekne „mějte krásný den“, což je otrocký překlad anglické fráze. Roztomilé je i když v televizi účinkující projeví údiv a řekne vau! Ještě nedávno by řekl: „páni!“ nebo „pane jó!“. Kdo jde s dobou, mluví jako v hollywoodském filmu a tak slyšíme vyslovit Wau!

Je to daň době. V padesátých letech jsme slýchali v básních „piju čaj a Čína zvítězila“ nebo „do květů bezu, bílých kalin svobodu poslal soudruh Stalin“. Dnes slyšíme, že nelze sedat na otoman, kde v pětačtyřicátom seděl generál Patton.  Možná by sedělo, připomenout si lidové „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Kdo se vlastní schopností neuživí, ten musí poklonkovat a čekat, co mu spadne ze stolu šéfů.

Novináři v naší televizi také předpokládají, že jsme se všichni učili anglické spelování (vyslovování písmen abecedy) a tak místo, aby česky vyslovili zkratku covid testu pécéer, uslyšíme písíár. Divím se, že nechodíme do velkoprodejny nábytku ájkea, ale do IKEY (to ájkea slyšíme od našich osmašedesátníkových emigrantů z Kanady).  Ještě, že se u nás říká UFO a ufouni, taky bychom mohli slyšet júefou a dumali bychom, o co jde. Zajímavé, že novinářští experti stále ještě v jiných případech hovoří o úesá a jen Honza Vyčítal zpíval o hoších z júesej.

Jiné národy si s vyslovováním problémy nedělají  a tak jsme mohli slyšet kanadské reportéry, jak hlásí, že branku střelil Džégr nebo kdysi na Hlasu Ameriky, když hovořili o muzice na železnou oponou, uváděli, že přední český orchestr řídí Čerol Vleč. Protože jsme se tehdy anglické spelování ještě neučili, dalo dost práce pochopit, že šlo o orchestr Karla Vlacha. V ruštině zase cizí jména přepisují foneticky, tak to taky dělávalo potíže, pochopit o kom ruský novinář píše.

Ještě, že v hospodách se hovoří po našem.