Nad jemenským konfliktem

V konfliktu v Jemenu nejde jen o trvající tradiční rivalitu mezi Íránem a Saudy. Americké invaze a následná eliminace Saddáma Husajna spolu s rychle rostoucím tempem cen ropy udělaly z Íránu regionální velmoc. Íránci obdrželi v důsledku těchto událostí miliardy dolarů navíc, které využili mimo jiné k nakupování vlivu v oblasti. V době íránsko-írácké války se z Íránských revolučních gard vyčlenily Al Kuds – tzv. Jeruzalémské jednotky – odpovědné za zvláštní operace. Jejich hlavní úlohou má být v budoucnu osvobození Jeruzaléma, ale zatím se věnují vyzbrojování a podpoře islámských revolučních skupin na celém Blízkém východě, rovněž přepravují, vyzbrojují a cvičí rekruty ze zahraničí, někdy operují přímo v místech konfliktů, radí povstaleckým kmenům atd. Spolupracují úzce s Hizballáhem v Libanonu, Mahdího armádou v Íráku, operovali v Bosně, Afghánistánu. Operační oblast je opravdu rozlehlá.

Z Íránu se prostě stal hlavní hráč regionu. Změna nastává od roku 2012, kdy s dalšími sankcemi  příjmy za ropu a plyn poklesly cca o polovinu včetně toho, že Írán neměl přístup – vzhledem k bankovním sankcím – k již vygenerovaným příjmům v amerických a evropských bankách. Vývoj /pokles/ cen ropy v roce 2014 uměle způsobený Spojenými státy a Saúdskou Arábií Írán za této situace potěšit rozhodně nemohl. Nepokoje v Sýrii, které začaly na jaře 2011, patří do soutěže o vliv na Blízkém Východu. Válka v Sýrii tak představuje svým způsobem jen pokračování nevyhlášené války v zastoupení mezi Íránem a veřejně nedeklarovanou koalicí tvořenou Saúdskou Arábií, Katarem a Tureckem, které přehodnotilo předtím přátelské vztahy.

Tato situace nejen zvyšovala ekonomický tlak na Írán, ale rovněž ohrožovala geololitickou pozici vybudovanou za předchozí desetiletí. Zdá se, že militantní náboženští fanatici vytvořivší územní formaci zvanou Dáeš /ISIL/ Íránu doslova spadli z nebe, neboť přetransformovali nepřátelský postoj vlády USA vůči němu a vývoj je nutí stát se o něco smírnějšími i vůči Asadovu režimu. Představa, že „jejich prozápadní“ rebelové porazí bojovníky Dáeš, Al Núsru a další podobné „džihádistické milice“ se rozplynuly a ze Sýrie se patrně stává další rozpadající se státní útvar jdoucí cestou Iráku a Libye. Tento další posun velmi pravděpodobně vrátí Írán do původní pozice silného hlavního hráče celé oblasti. A Turecko se Súdskou Arábií nejsou nadšeny z vyhlídek hospodářské prosperity jejich regionálního soupeře.

Těžko považovat za opravdový důvod zahájení vojenských akcí proti Jemenu ze strany Saúdské Arábie požadavek na návrat prezidenta Abd Rabú Mansúra Hádího, který nejprve rezignoval a potom se uchýlil do exilu. Jeho úmysl rozdělit zemi na federaci složenou z šesti celků zcela ztroskotal. Šíité by tím mimo jiné přišli o přístup k moři, na což nemohli přistoupit.

Vojenská účast Saúdů v Jemenu má spíše důvod v pocitu ohrožení jak případné změny rovnováhy v oblasti ve prospěch šíitů, tak následně v ohrožení jejich současných nábožensko-politických příbuzenských elit v oblasti vnitřní bezpečnosti Saúdské Arábie. Náš „západní“ problém je, že jsme náchylní vnímat konflikty islámského světa velmi černobíle. Ale škatulky v této oblasti nikam nevedou. Je zde málo znám kritický postoj Saúdů např. k Muslimskému bratrstvu. Jeho vzestup znamenal nadvládu sunnitského islámu v Egyptě. Měli by tedy mít radost. Neměli. Vyděsilo je, že by mohlo dojít k politickému pohybu a zpochybnění statu quo vlastních stávajících saúdských elit. A tak po převratu a sesazení premiéra a vůdců Muslimského bratrstva král Abdulláh chválí egyptskou armádu za záchranu země před terorismem, extremismem a pobuřováním. Jejich vlastní šíitské obyvatelstvo (údajně cca 15 %) v oblastech bohatých na ropu by mohlo snadno začít požadovat nějaká větší náboženská práva, případně náboženskou rovnost a adekvátní podíl účasti na vládě v království. Aliance regionu bývají velmi překvapující a nemají vůbec hranice slepého západního pohledu. Např. šíitští Íránci podporují sunnitské hnutí v Palestině (Hamás). Nebo již zmíněné problémové vztahy Saúdů a Muslimského bratrstva. Nebo nejnověji aliance šíitských milicí s Kurdy a sunnitskými kmeny v operacích proti ISIL u Tikrítu.

Zajdíja je jedna ze šíitských sekt pojmenovaná po Zajdovi ibn Alím, jednomu z potomků z linie prvního šíitského imáma a Fatimy, dcery Mohameda. Liší se uctíváním pěti imámů, z nichž pátý je sám Zajd. Říká se jim také Pětníci, angl. Fivers. V 8. století je nacházíme v Hedžábu, Íránu, Iráku a severní Africe (Maroko, Idriss I.). Huthiové, „Ansar alláh“, boží partyzáni, jsou povstalecká skupina zájdských šiítů dnes vedená Abdalem Málikem Huthím, bratrem zakladatele.

Írán sice popírá vměšování se v Jemenu, ale kromě dalších signifikantních známek např. zástupce velitele Íránských revolučních gard brigádní generál Hussain Salami uvedl, že Ansaralláh je strategicky kopie libanonského Hizballáhu.

Předchozí prezident Sálih dokázal být na rozdíl od současného uprchnuvšího Hadího muž na svém místě. Byl u moci 33 let. Uměl vycházet s kmeny a hrát si s nimi na „rozděl a panuj“. Rovněž uvážlivě dělením zajišťoval, aby nikdo nebyl tak silný, aby ho napadnul. Nad návratem Sáliha se vznáší v současné chvíli množství otazníků.

Pokud se Saúdové rychle nedohodnou s kmeny v severním a jižním Jemenu a neukončí válečné tažení, íránský vliv se tím jen posílí.

Pokud si dovolím k celé záležitosti jeden osobní komentář, tak vůbec nechápu celkové prvoplánovité, nekoncepční a místy i podivné rozvažovaní USA administrativy o arabském světě. A to dlouhodobě. Tak mi to alespoň zvenku připadá. Současná situace kolem „Iran deal“ na mě dokonce dělá dojem, že Obama podrazil nohy svému oficiálnímu tradičnímu spojenci USA Saúdům jen kvůli nezvladatelné osobní animozitě vůči izraelskému premiérovi Netanjahuovi.

Převzato z ostrova Janiky