Národ – sprosté slovo!?

Fenomén nacionality dnes, ale i v kontextu českého národního obrození

Úvodní předmluva k sérii textů o českém národě a jeho osobnostech a tématech

Mám takovou zkušenost, že dnes, vysloví-li se někde slovo „národ“ či „národní“, začnou se mnozí lidé přinejmenším „tvářit poněkud divně“. Jste snad nějaký extremista, když vyvěsíte českou vlajku? Když si na klopu připnete trikolóru atd.? Bývaly doby, kdy básníci a vlastenci nemuseli dokazovat, že jsou „jinak slušní lidé“…

Podle některých intelektuálů je dnes vlastenectví vnímáno v zásadě kineticky. „Kdo neskáče, není Čech!“ Projevuje se vlastenectví v masovém měřítku už jen při sportu? Existuje vůbec něco jako kolektivní duch národa?

Definujeme-li termín „národ“, můžeme hovořit o dvou úhlech pohledu. Rozdíl mezi britským a tradičním kontinentálním pojetím tkví v otázce existence, resp. absence státu. Z německého slova „Volk“ je odvozen národ na lidovém principu. Naproti tomu britský pojem „Nation“ definuje národ společně se státním zřízením. Češi to se státním zřízením měli v dějinách komplikované.

Země Koruny české se roku 1526 staly součástí mnohonárodnostní Habsburské říše. V ní setrvaly až do roku 1918. Nebýt národního obrození, nebýt Masaryka, nebýt amerického prezidenta Wilsona, nebylo by roku 1918 ani Československa. Dnes z něj zbylo jen to „zparchantělé“ slovo Česko. Ne náhodou mi tento odtržený kus připomíná Protektorát.

Vlastenectví se u veřejnosti stále ještě nosí v poněkud příznivější konotaci. I když se najdou i tací, kteří o něm hovoří s apriorním despektem. Vysvětleme si na úvod dva termíny: Pozitivní vlastenectví a negativní vlastenectví. To první představuje tzv. patriotismus. Slovem patriot pojmenováváme toho „hodného vlastence“. Naproti tomu toho zlého jsme označili jako šovinistu. Příkladem šovinistů byli Němci v letech 1933 – 1945, přezíraví, nadřazení, podmaňující.

I v kontextu patriotismu existuje jistý dualismus. Mám na mysli koncept zemský a koncept jazykový. Tzv. zemský patriotismus interpretuje národ podle významu „narodit se“ v určité zemi (na určitém území). Např. německá historická šlechta by byla, řečeno s trochou nadsázky, více národní než čeští exulanti… Nutno však podotknout, že tento konstrukt se prosazoval jen v počátcích národně-obrozenského procesu.

Někteří prosudetští pseudohistorikové by však nejraději tento konstrukt z přelomu 18. a 19. století aktivně implementovali pro dnešek. Jejich intence stvořit až groteskně filantropickou, rádoby dobročinnou německou šlechtu – sponzorující své okolí – je až tak moc uměle přikrášlená, až se sama stává nedůvěryhodnou. Kdepak biedermeier dnes!

Josef Jungmann obrátil kurs definování českého národa směrem k jazyku. Jungmannův „jazykový obrat“ poněkud vyostřil vztahy mezi jeho „družinou“ na jedné straně a starší generací na straně druhé (osvícenským analytickým myšlením a exaktním přístupem ovlivněnou generací, tedy generací Josefa Dobrovského). Dobrovský však nebyl o nic míň vlastenec než Jungmann, třebaže psal o češtině v němčině. Musel tak tvořit, chtěl-li napsat odborné a ve vědeckých kruzích respektované dílo.

Historik Miroslav Hroch hovoří o třech fázích vzniku národa. První fázi považuje spíše za teoretickou, kdy se formuluje nějaký „národní program“. Miroslav Hroch ji definuje jako fázi učeneckého zájmu. Druhá fáze je označována jako období národní agitace. Troufám si říci, že zde se kormidla vlastenectví chopili právě jungmannovci. Definice národa na fundamentu jazykového patriotismu zapříčinila jistou „redukci“ dobového vlasteneckého cítění. Ale co jiného vlastnili Češi, nežli svou řeč?

Třetí a poslední fázi při vznikání národa pojmenovává Miroslav Hroch terminologickým souslovím období odezvy. V případě geneze novodobého českého národa by se dalo hovořit např. o politických demonstracích či o realizaci národní myšlenky se vznikem Československa (1918). Zde bychom dokonce mohli použít i onen masarykovský konstrukt – národ československý.

Národ československý již dnes nevlastní ani svůj společný stát. Kdo rozdělil stát, ale i obě větve jednoho národa, je třeba mít stále na paměti. Císař je dnes už zcela nahý! Mohli bychom tak parafrázovat legendární pohádku Hanse Christiana Andersena.

Z Československa se nám dochoval jen ten „zparchantělý“ výraz Česko. Někteří soudobí politici by i jej nejraději přidružili ke Spolkové republice Německo. Už jim ani nezáleží na tom, jestli jako 17. spolkovou zemi, či jen jako poddanou kolonii. Podle toho pak jednají.

Jsme snad takoví novodobí ruchovci a lumírovci??? Jsme Češi, nebo Evropané, Světoobčané? Nebo nejsme již ničím?!

Duchovní bezdomovci?!

Nahé jsou národy bez knih! Tak praví nejstarší jazyková obrana Čechů. A nazí jsou dnes i všichni politici bez lásky k vlasti… „Hele, a nejsi Ty náhodou nějaký extremista, Ty, tam s tou trikolorou na klopě?!“