Náš stát je předem plánovanou obětí

Navazuji tímto na článek O. Fischera „Obrana státu II.“ na CFP.

Proti záměru autora bránit náš stát nic nenamítám, právě naopak. Pokusím se ale zasadit některé představy autora do naší současné reality. Jsme členy EU a NATO, což nelze opomíjet při dalších úvahách ohledně obrany našeho státu. To do jisté míry dává směr a limity našim možnostem obrany, jak v další části článku blíže rozvádím.

Při úvahách o naší obraně bude mít zásadní význam především to, proti komu nebo čemu se chceme vlastně bránit.

V zásadě jde za prvé o to, že jako členové EU a NATO jsme udržováni v tom, že nebezpečí nám hrozí z Ruska a
ochrání nás NATO (zřejmě v zastaralé představě klasické konvenční války, o kterou by ale v praxi zaručeně nešlo, krom toho vojska NATO vč. našeho kontingentu jsou na ruské hranici a nikoliv ruská vojska někde za Hodonínem).

O této možnosti se hovoří neustále, ač je čistě hypotetická a v praktické rovině nereálná. S Ruskem nesousedíme, Rusko nemá zdaleka tak početnou armádu, jakou měl Sovětský svaz, jeho prvořadou starostí je uhájit území svého vlastního státu. Nikterak se tím ani netají. A pokud by došlo k odvetné palbě ze strany Ruska po jeho napadení, vojska NATO nemají dostatečné prostředky k tomu, aby nás před touto palbou ochránila, nehledě k tomu, že by v danou chvíli měla zcela jiné starosti. Budou-li u nás cizí posádky či rakety, staneme se cílem této odvetné palby. Jaderná válka by přitom byla tou poslední, a to bez ohledu na hypotetického vítěze. Prohráli by totiž všichni, my bychom byli přitom „první na ráně“.

Za těchto okolností hovořit o navyšování našich nákladů na zbrojení nemá fakticky smysl, pokud by americký prezident Trump nepotřeboval najít si záminku k odchodu USA z NATO v souvislosti se záměrem Trumpovy vlády (i světových globalistů) ukončit zahraniční politiku amerických neoconů Pax americana a stahovat americké jednotky postupně ze světa. Mimo jiné i proto, že USA na jejich vydržování ve světě již nemají dostatek finančních prostředků a že další země v rámci postupné dedolarizace již nejsou ochotné Američanům jejich vojenská dobrodružství dalšími nákupy amerických dluhopisů financovat. Jde však o dlouhodobější proces, a proto Trump zatím hledá alespoň na přechodnou dobu způsob podpory amerických zbrojovek a tím i americké ekonomiky, a to nákupem jejich (často již zastaralé) výzbroje ze strany členských zemí NATO.

Jedná se tedy o podporu amerických zájmů a nikoliv bezpečnosti dalších členských zemí NATO, čemuž obvykle odpovídá i nakupovaná výzbroj (viz náš připravovaný nákup amerických vrtulníků používaných na letadlových lodích. Nelze ovšem vyloučit, že si v rámci obrany ČR a horlivosti některých našich politiků nedokoupíme k tomu od USA ještě nějakou vyřazenou letadlovou loď). „Bonusem“ přitom pro nás je, že dojde-li k válce s Ruskem, stane se z ČR a z dalších postsocialistických zemí válčiště, a to se všemi důsledky pro nás z toho vyplývajícími. Přispějeme k tomu nadměrnou horlivostí a „zápalem pro věc“ některých našich politiků, které si stále dokola volíme.

Za druhé pro nás přitom ale existuje reálné nebezpečí z titulu masové invaze migrantů včetně teroristů ze zemí Blízkého a Středního východu a dále z Afriky směřující do Evropy a tedy i do ČR. Ačkoliv toto nebezpečí je akutní, oficiálně se o něm naopak téměř nemluví. Patrně proto, že je Bruselem tato migrace vydávána za dobro pro Evropu a členské země EU.

K ochraně našich hranic potřebujeme zabezpečovací zařízení a armádu, kterou jsme sami v nedávné minulosti zdecimovali a zbytek pak rozeslali do různých misí po světě či podřídili velení cizí mocnosti. Na případný boj s teroristy na našem území pak potřebujeme specialisty z řad policie a zvláštních útvarů spíše než příslušníky armády. K tomu potřebná výzbroj se ale zásadně liší od nákupu obrněných vozů do pouště či podobné výzbroje používané v rámci jednotlivých misí v cizím zájmu po celém světě.

Je bohužel skutečností, že masovou migraci do Evropy podporuje, spoluorganizuje a spolufinancuje bruselské vedení EU, jehož zákony a směrnice se námi volení politici zavázali nadřazovat těm našim. Za situace, kdy nás a další členské země tlačí vedení EU do uzavírání smluv legalizujících přísun migrantů vydávaných za uprchlíky do Evropy a jejich rozmísťování do členských zemí EU, nelze přitom rozumně čekat, že nám obrana našeho území bude ze strany EU a jejích skutečných majitelů jako hlavních organizátorů přesunů obyvatelstva v počtu až 150 milionů lidí z dalších kontinentů do EU trvale trpěna.

Všem vyhovět nejde a stále platí heslo „bližší košile než kabát“. Podle toho bychom se měli zařídit i my při ochraně našich národních zájmů. Je přitom jasné, že nastává doba, kdy se budeme muset rozhodnout pro jednu z těchto alternativ:

  1. Členství v EU s naší zemí plnou migrantů, postupně islamizovanou, která odevzdá zbytek své suverenity do Bruselu a zanikne spolu s naší národem.
  2. Odchod z EU za účelem naší záchrany před perspektivou podle první alternativy. Čeká to i Maďary, neboť při sílícím přílivu migrantů a tlaku ze strany EU jim nic jiného nezbyde. O vývoji v dalších zemích V4 nechci nyní spekulovat, ač jejich problém je stejný, leč podmínky v nich odlišné.

Podle toho, komu či čemu se chceme bránit, je třeba přistoupit i k případným investicím na naši obranu. Dle konkrétních potřeb a za konkurence schopných, nikoliv tedy přemrštěných cen. Je přitom zřejmé, že v prvé řadě musí u nás dojít k těmto krokům:

  1. Vyhodnocení skutečných (a nikoliv politicky „korektních“) nebezpečí, která naší zemi a nám obyvatelům hrozí.
  2. Určení personálních a materiálních potřeb a souvisejících opatření za účelem eliminace těchto nebezpečí.
  3. Vyjádření zájmu vedení našeho státu na jeho obraně vůči konkrétnímu (nikoliv jen obecnému) ohrožení a připravenosti tuto obranu organizovat a realizovat. Zatím náš stát spíše reaguje teprve na vzniklé situace, než aby jim předcházel. V případě migrace by tento zlozvyk byl pro nás zhoubný. V případě vybudování amerických základen na našem území platí totéž.
  4. Provedení opatření umožňujících potřebnou obranu našeho státu.
  5. Konsensu většiny našich občanů s takovým záměrem. K tomu může dojít teprve tehdy, budou-li naši občané státem pravdivě informováni a budou-li vidět zájem vedení státu o naši obranu a ochotu pro to podniknout patřičná opatření. Pak teprve může získat náš premiér většinovou podporu, jak je tomu v případě premiéra Orbána v Maďarsku.

Při našich úvahách o navyšování nákladů na obranu je třeba klást si především následující otázky a v praxi z nich též vycházet:

  • Jde skutečně o náklady na naši obranu nebo na nová válečná dobrodružství v zahraničí v cizím zájmu?
  • Zvyšováním nákladů na zbrojení se z ČR velmoc nestane. Není tedy účelnější zajistit naši bezpečnost v Evropě mírovými prostředky v rámci OBSE, která k tomuto účelu byla zřízena a která je v přemíře válečného úsilí NATO v posledním období neprávem odsouvána do pozadí?
  • Není navyšování nákladů na zbrojení jen úlitbou pro strýčka Sama?
  • Není NATO již zastaralé z hlediska své struktury, zájmů a praxe, které neodpovídají vůbec Washingtonské smlouvě, jíž byla tato organizace založena? Stále více hlasů z členských zemí NATO to již naznačuje.
  • Nenastal čas k jednání o jiném formátu naší kolektivní obrany (mimo NATO a Společnou evropskou armádu)?
  • Počítáme s tím, že v případě skutečné potřeby pořídit další výzbroj pro naši obranu a bezpečnost je třeba dát přednost našim tuzemským výrobcům?
  • Jsme připraveni zajistit i personální stránku zajištění naší obrany, tj. posílení stavu naší armády vč. její logistiky, dále pak domobrany a bezpečnostního sboru tak, aby měl nové zbraně a zařízení vůbec kdo obsluhovat, chránit naše hranice, zajišťovat bezpečnost v našem vnitrozemí atd.?

Jak z uvedeného vyplývá, je náš stát (a my s ním) v obou uvedených případech předem plánovanou obětí, byť v každém z obou případů poněkud jinak. V prvním případě jako spoluinvestor do údržby a obnovy americké ekonomiky bez nároku na zisk a navíc jako zájemce usilující o to, vytvořit z ČR budoucí válčiště a cíl ruské odvetné palby v případě vyvolání válečného konfliktu s Ruskem (tedy v roli užitečného idiota), zatímco ve druhém případě jako oběť dlouhodobých plánů světových globalistů na ovládnutí a přeměnu Evropy na evropský islámský chalifát, a to za pomoci vedení EU jako jejich nástroje (tedy opět v roli užitečného idiota usilujícího o spáchání sebevraždy).

To, co se kolem nás již delší dobu odehrává, lze označit za souboj 2 odlišných projektů, a to amerického projektu Trojmoří (Mezimoří) a již zmíněného projektu světových globalistů. Některými nuancemi se pro nedostatek prostoru a pro větší přehlednost nechci nyní zabývat. V obou případech jde tedy o skutečně nerůžové vyhlídky pro náš stát a občany. Ale upřímně, dělali jsme dosud něco pro to, aby tomu bylo jinak? Má-li dojít k nápravě, je především nezbytná pravdivá informovanost našich občanů a kolektivní hledání třetí alternativy. Namísto toho dostáváme od mainstreamu a ČT jako údajně veřejnoprávní televize za naše peníze zelený salám přetřený na růžovo v podobě cizí propagandy. A najdou se u nás ještě lidé, kteří z naprosté neinformovanosti tuto zhoubnou praxi dokonce obhajují.

Poznámka autora článku o navýšení nákladů na obranu „klidně na 3 %“ (ačkoliv zatím nejsme ani na polovině a podle vyjádření odborníků na rozpočet nejsme v dohledné době schopni navýšit náklady na obranu ani na 2 %, nemluvě o jejich účelnosti, jak výše rozvedeno), pramení zřejmě z nedostatečné znalosti autora, o jaké částce v absolutním vyjádření je řeč, jakož i z jeho zřejmé neznalosti současného napětí v rozpočtové sféře při velkém každoroční odlivu zisku od nás do zahraničí a neochotě našich vlád tuto praxi v nadměrném a stále rostoucím rozsahu zastavit.

Připouštím ale, že v případě zastavení spolufinancování politických neziskovek u nás lze peníze na takové navýšení nákladů na obranu v našem státním rozpočtu nalézt. To ale vyžaduje, aby si vláda konečně udělala skutečný rozvojový program s výhledem na nějakých 20 až 30 let a na jeho základě i řádný žebříček priorit, které hodlá finančně (a jinak) postupně podporovat. Přihazovat v rámci možností pouze peníze tam, kde „nejvíce řvou“, aby měla vláda klid, aniž by se starala o to, jaký efekt to přinese, tím dobrým řešením zaručeně není.

Má to ale jeden zásadní háček. Tak dlouho jako samostatný stát při našem dalším setrvávání v EU nevydržíme. A toto je přesně bod, od něhož je třeba veškeré úvahy začít odvíjet.

Otázka naší obrany před migračními vlnami si vyžádá detailnějšího rozboru, a proto se jí budu věnovat v samostatném článku.

Přejít do diskuze k článku 4 komentáře