Kterak rozumět české katolické církvi

Dominik Kardinál Duka Která občanská společnost před sebe staví vyšší morální kriteria, než katolická nauka víry? Které demokraticky spravované společnosti se podařilo uvnitř sebe zavést natolik zdravé poměry, že by se jimi přiblížila evangelijním ideálům?


Lidé z českého prostředí, kteří katolickou církev téměř nepoznali a chtěli by jí porozumět, se staví před úkol chvályhodný, ale také velmi nesnadný. Marně se bude namáhat ten, kdo nevydrží a spokojí se s předsudky, kdo dá na noviny (a to nezřídka i ty katolické), internet, média – a to i ta, jež by ráda ukazovala katolickou církev v dobrém světle – kdo z pohodlnosti pokládá proklamace některých (ne všech) vysoce stavených duchovních katolické církve za obecné postoje katolíků a naslouchá „jedné paní, která povídala“. Takový člověk skončí tam, kde ohromná většina našich občanů. U lhostejnosti vůči katolické církvi, případně u lží ochotně přijímaných za pravdu, či dokonce nenávisti ke všemu katolickému.

Proč tolik averze?

„Zatočili jsme s Vídní, zatočíme i s Římem!“ Kdo tato slova zaslechl, muselo ho napadnout, že tohle není dobrý začátek. Pronesl je T. G. Masaryk, když se v listopadu 1918 vrátil do právě založeného Československa. Byla adresována katolické církvi a znamenala totéž, co jeho další slova pronášená v euforii nově vzniklé republiky: „Katolíci u nás budou mít to, co si vybojují.“

Odhlédneme-li od toho, že první republiku její političtí představitelé – na prvním místě Masaryk – definovali vysloveně negativně (protiněmecky, protirakousky, protimaďarsky, protihabsbursky, protimonarchisticky, také protipolsky), byla Masarykova nepřejícnost a nevraživost vůči katolické církvi ranou do zad duchovního ustrojení obyvatelstva. To bylo totiž z většiny katolické, a i když ne každý věřící byl věřícím praktikujícím, zpochybnění z nejvyšších míst toho, co dosud platilo za konstantu, nemohlo v duchovním ustrojení společnosti zůstat bez následků.

Katolickou církev opustilo do poloviny dvacátých let 23 % věřících, ze značné části Čechů. Odpadlictví od katolické církve mělo tedy nacionální charakter. Významem důležitou skupinou těch, kteří se nechali z katolické církve vypsat, tvořili středoškolští učitelé. Ti, jak lze logicky dovodit, měli značný vliv na smýšlení vyrůstající inteligence. Ptáme-li se po kořenech českého ateismu a nevraživosti v postojích ke katolické církvi, pak hledejme právě tady.

Prvorepublikové Československo mělo díky svým protikatolickým postojům značně pochroumané vztahy s Vatikánem, což pro budoucnost neznamenalo nic dobrého. Státní smlouvu se Svatým stolcem nebylo schopno uzavřít po celou dobu své existence, což platí i pro éru Československa po roce 1948. Existovala pouze smlouva dílčí, takřečený Modus vivendi.

Katolická církev v období mezi dvěma válkami neměla na růžích ustláno, spíše na jejich trnech, ale stále to byla církev, která mohla konat své poslání. Následky prvorepublikové nepřejícnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Naplno se projevily po převzetí moci komunisty, po únoru 1948 a třeba dodat, že komunistům přišel prvorepublikový antikatolicismus velmi vhod.

Z ústrků se stala otevřená nenávist a vzápětí doslova fanatické pronásledování. Uvědomíme-li si, že v padesátých letech popravili komunisté 20 kněží jenom proto, že si něco mysleli anebo jen tak pro výstrahu, nesčetně duchovních pozavírali do českých gulagů, po zrušení mužských klášterů nahnali mnichy tamtéž, všemožně ztrpčovali život ženským řeholním řádům (např. nesměly přijímat nové adeptky), spatříme obraz církve plné utržených ran.

V komunistické ideologii neměla církev a víra v Boha žádné místo. O církvi se na veřejnosti buď vůbec nemluvilo anebo se jen očerňovala. Spousta lidí stokrát opakovanou lež přijala za pravdu. Věřící lidé praktikující křesťanství byli většinovou společností nahlíženi – pokud ne jako nepřátelé – pak jako nedospělí hlupáčci klopýtající životem o berličkách, jimiž jim měla být víra v Boha.

Nicméně katolická církev přežila čtyřicetiletou éru útlaku a ponižovaní se štítem čistějším než jiné složky společnosti. V polistopadové euforii se jí dostalo uznání a důvěry bezmála celé společnosti. Kostelní lavice se naplnily, avšak pouze na krátký čas. Dokud k nám nedorazila lákadla ryze materiální povahy.

Staré předsudky a antipatie, které kdysi zaseli Masaryk a spol., znovu ožily. Krátkodobý zájem o církev, jenž však nevycházel ze zájmu o evangelijní poselství, rychle opadl. Ostatně společnost, která měla za sebou dobrých sedmdesát let odnáboženšťování, v dobré duchovní kondici být ani nemohla. (A to ještě nepřišly na řadu restituce!)

A tak, i když se naše katolická církev mohla těšit z obzorů, které se před ní po listopadu 1989 otevřely, musela si začít uvědomovat hořkou skutečnost: Totiž že její vývoj ustrnul, že ji minulo mnohé z přelomového Druhého vatikánského koncilu a že po personální stránce není v kondici, ve které by mohla v nových poměrech konat to, co by sama od sebe měla čekat.

K čemu katolickou církev a křesťanství vůbec

Před pár měsíci probíhalo v české katolické církvi sčítání účastníků bohoslužeb. Zjistilo se, že v neděli navštíví katolické kostely (nedělní účast na mši je povinnost každého katolíka) 3,75 % obyvatelstva. Tři až čtyři lidé ze sta, to je opravdu málo, ale troufl bych si odhadnout, že o běžných nedělích, kdy se nesčítá, to bude ještě horší. U nás ve Stodůlkách, kde žije 65 000 lidí, navštíví nedělní bohoslužby asi 600 až 700 věřících. A to je naše farnost známá jako jedna z nejživějších.

Podobně na tom jsou, kromě Polska, i jinde v Evropě. Ptejme se tedy, co je pravým důvodem, proč kostel, resp. křesťanství, netáhne?

Na prvním místě je to neznalost. Povinně se u nás náboženství nevyučuje už dobrých 70 let. Děti, které nežijí v rodinách, kde se praktikuje křesťanství, se nemají o náboženství kde dozvědět. Rodin schopných vést děti ke křesťanství je u nás opravdu málo a úplných rodin s řádně sezdanými manžely ubývá. Lidí, kteří by se v dospělosti sami od sebe rozhodli poznat křesťanství, je také jako šafránu.

Na druhém místě je tu nekonečně množství jiných způsobů, jak trávit volný čas, než se aktivně věnovat víře a dění ve farnosti. Se světskou zábavou církev opravdu soutěžit nemůže.

Na třetím místě jsou předsudky a zažité lži o katolické církvi, které odrazují případné zájemce a poskytují alibi těm, kteří zájem nemají, ale rádi by vypadali po duchovní stránce vyspěle.

A pak jsou tu takové docela obyčejné lidské vlastnosti jako pýcha, která nepřipustí, že člověk není pánem světa a že víc než vládnout je sloužit. A také vědomí vlastních morálních nedostatků, se kterými se nechce nic dělat.

Důvodem odrazujícím od katolické církve jsou i všelijaká selhání církve, zejména ta z minulosti, o nichž jsme informování povětšinou jednostranně. Ty jsou nevěřící obcí nejčastěji vítány jako ospravedlnitelný argument pro odmítnutí víry jako takové.

Ať už je pohled na katolickou církev jakkoliv kritický, je nade vše vhodné si položit otázku: „Z jaké pozice vlastně církev posuzujeme?“ Z nedobytné pevnosti vlastního přesvědčení? (Cožpak je někdo neomylný? Kde beru jistotu, že bych uspěl všude tam, kde během dvou tisíciletí církev chybovala?) Nebo z pozice občanské společnosti či snad demokracie? (Která občanská společnost před sebe staví vyšší morální kriteria, než katolická nauka víry? Které demokraticky spravované společnosti se podařilo uvnitř sebe zavést natolik zdravé poměry, že by se jimi přiblížila evangelijním ideálům?) Nebo z pozice nevíry? (Vede snad nevíra, která nezná soud nad člověkem, k něčemu lepšímu než víra, která si jej uvědomuje?)

Dobře míněná kritika je vždycky užitečná. U nás je však s dobře míněnou kritikou katolické církve téměř nesetkáme. Církev kritizují z největší části lidé, kteří ji neznají, neznají křesťanské učení, nikdy si nepřečetli Bibli, nikdy se nepodíleli na životě farnosti. Co jiného může taková kritika přinést, než posílení těch proudů v katolické církvi, které trpí strachem z otevřenosti a zahleděností do sebe?

Katolická církev mezi pravicí a levicí

Papež Benedikt XVI. v jedné ze svých knih píše, že víra, která ve své bezmoci hledá oporu u politických struktur, chřadne a nakonec se jimi nechá ovládnout. Něco podobného platí i naopak: Politika, která se chce prosadit prostředky víry, sama sobě neprospěje a víře jenom ublíží.

Ukazuje se, že v naší společnosti, v níž katolická církev po desetiletích strávených v nemilosti stále hledá své místo, jsou Benediktova slova stále nejasná. Střídavě to vypadá, jako by církev jednou nadobro zakotvila v táboře pravice a jindy jako by se svým učením přikláněla k levici. Podívejme se na tento rozpor detailněji, neboť z něho pramení řada neporozumění mezi katolickou církví a širší společností.

Pravice se snad všude na světě vyznačuje dvěma postoji: sociální bezohledností a politikou pro elity. Pravice je ovšem na rozdíl od levice prozíravější a chytřejší a nebourá to, co může využít. Katolická církev, která tu je po dva tisíce let a je nositelkou apoštolské posloupnosti, má totiž to, co se nikde nekoupí: tradici prověřených hodnot. Pravice by byla opravdu hloupá, kdyby si církev znepřátelila. Protože jak lépe přesvědčit lid o jediném správném vyústění dějin, jímž má být právě ona, než dobře sehranou rolí souputníka církve, která je zde od nepaměti.

Prosazovala-li pravice církevní restituce a dokázala-li se bleskurychle po odchodu kardinála Vlka a nástupu Dominika Duky na arcibiskupský stolec domluvit na užívání katedrály, nebylo to proto, že by chtěla napravovat křivdy, ale proto, aby měla církev na své straně. Přirozeně že také s výhledem na to, že z církevního majetku jejím byznysmenům něco kápne.

Domohla-li se církev podpory v politice, nebylo to patrně bez vlivu biskupů, kteří při druhé prezidentské volbě přemlouvali poslance, aby volili Klause, který po nechutných tahanicích nakonec zvolen byl. Podobných případů, kdy nynější kardinál Duka otevřeně nahrává pravici, je více, než je snesitelné. Nemálo věřících si jistě kladlo otázku, z čeho vychází Dukovo souznění s Klausem, když na Klausovi si něčeho křesťanského nelze všimnout. Když Duka napsal do sborníku vydaného ke Klausovým sedmdesátým narozeninám pochvalnou esej, anebo později nechal řečnit Klause při svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi, zvedla se mezi katolíky vůči Dukovi nevídaná kritika.

Naštěstí čeští katolíci se vztahují téměř výhradně ke kněžím svých farností, případně ke kněžím, kteří mají mezi nimi tu nejlepší pověst, a o činnost biskupského sboru projevují jen minimum zájmu.

U vztahu katolické církve k levici je to poněkud jiné. Avšak ani tady nejde o vztah, který by pro společnost jako celek byl prospěšný. Levice je ve vztahu ke katolické církvi přímější a vlastně docela čestná. S církví vůbec nepočítá, ba dokonce ji ani nenapadne, že by ji mohla mít na své straně. Levice je v tomto opravdu rovnější a také o pořádný kus hloupější.

Také katolická církev od levice nic nečeká, ale neměří ji stejným metrem jako pravici. Vidí v ní stále komunisty. A také liberály, v čemž se nemýlí, jenže do toho, aby viděla liberály na pravici, se jí už nechce.

Také levice – a ta naše dvojnásob – má ve svých základech neměnné stavební kameny: Ráda boří, nechápe duchovní hodnoty a nemá úctu k tradici. To jsou důvody, proč levice považuje církev za zbytečnou, proč se jí nikdy v ničem nezastane, proč komunisté u nás církev tak brutálně pronásledovali. Levice v posledku sama sebe okrádá o nejniternější podstatu toho, co je v jejích základech dobrého: o sociální učení, které nepotřebuje marxismus, o sociální učení katolické církve. To je totiž tím nejdůkladněji skrývaným pokladem katolické církve. Bohužel, v naší katolické církvi se o něm skoro nemluví, a to jak na úrovni biskupů, tak i farností. Zřejmě jsou to dozvuky éry komunismu – které si u nás tak rádi pěstujeme, ale církev by s tím už jednou provždy měla skončit – že se vším, co začíná písmeny „soc“, česká katolická církev nakládá až moc opatrně.

Před třinácti lety u nás vyšlo dílo naprosto mimořádného významu, na němž se ve Vatikánu pracovalo desítky let: Kompendium sociální nauky církve. Kniha není ničím menším, než návodem na lidská jednání na všech organizačních úrovních společnosti. Návodem s jediným cílem: dosažení dobra pro všechny. V samém úvodu knihy se doslova píše, že je určena také veřejně činným osobám, institucím apod. (Vážený čtenář jistě promine osobní vsuvku: nemám nejmenší pochybnost o tom, že sociální učení, které na nás z knihy promlouvá, je slovem Božím.)

Na naší levicové scéně jsem však nezaznamenal jediný signál zájmu o toto dílo. Nebyla to ovšem náhoda, ale jen další z důkazů duchovní prázdnoty a hlouposti české levice. Dosud totiž nepochopila, že katolická církev je jí blízká svým sociálním učením. Chtělo by se zrcadlově odvětit, že ani katolická církev nevzala dostatečně na vědomí levicové postoje týkající se sociální spravedlnosti a vidí na levici především její ateismus. Jenže to není pravda, protože to je pokaždé levice, v jejímž táboře se najde dostatek lidí, kteří si při vhodné příležitosti do katolické církve rádi kopnou. Přičemž se nikdy nenajde jedinec, který by je okřikl. Pak není divu, že lidé z katolické církve pro levici – zejména tu organizovanou – ani v nejmenším nehorují. Reakcí církve pak je – což je dílem jak levice, tak pravice – že v sobě posiluje autoritářské tendence, které s křesťanstvím nemají nic společného. (Viz kázání Petra Piťhy v katedrále.)

Kdyby levice nebyla hloupá a po duchovní stránce nevnímavá, tak by se ve zjitřené a neustále se vracející debatě o Mariánském sloupu alespoň v nějaké míře postavila za jeho obnovení. Nejenže by tím vzala vítr z plachet vypočítavé pravici, jíž o Mariánskou úctu v nejmenším nejde a dělá si ze sloupu truc-podnik, ale mohla by začít léčit svůj militantní ateismus přihlášením se k matce všech utištěných, přímluvkyni a utěšitelce lidí, pro něž v kapitalistickém světě mamonu není důstojného místa k žití, k Panně Marii.

Bez katolické církve?

Katolická církev vždy byla a také nadále nepochybně bude velmi významnou součástí naší společnosti. Není sice jedinou, ale co do bohatství tradice a šíře působnosti – celosvětová působnost a jednotné učení – je mimořádně významnou zvěstovatelkou pravých mravních hodnot. Uvědomíme-li si, že uzdravení české společnosti a její nasměrování k obecnému dobru, po němž vesměs všichni toužíme, je i úkolem minimálně celozápadním, pochopíme, že bez katolické církve to nepůjde. Je proto neprozíravé ji chovat v nenávisti, pokládat ji za zbytečnou a nesnažit se jí porozumět. Byli bychom sami proti sobě.

Nenechme se odradit jevy, se kterými se mezi katolíky také setkáme, a kvůli nimž můžeme o lecčems katolickém zapochybovat. Žádná lidská organizace není utvářena jenom těmi, kteří ji příkladně reprezentují. Avšak dnešní katolická církev je zdravá a nebojí se unést chyby těch, u nichž je naděje na nápravu navzdory tomu, že selhávají. Mnohem, mnohem více je však v církvi dobrého. Vedle učení a tradice poukazující k věčně platným vzorům lidského počínání zmiňme všemi (až na nechvalné výjimky) uznávaného papeže Františka, ohromnou většinu kněží (neznám osobně kněze, jehož bych nemohl chválit), bezesporu i většinu biskupů, řeholnic a řeholníků a značnou část věřících. Poznáme to ve chvíli, kdy katolické církvi porozumíme.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články (1)

Převzato z e-republika.cz

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
7 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
racek
racek
14. 3. 2020 22:20

No, myslím že ve vztahu čechů ke katolické církvi hrál Masaryk a komouši tu nejmenší roli. Hlavní příčinou byla láska katolíků k čechům, vyjádřená v Kostnici a pak v křížových výpravách, násilné rekatolizaci (samozřejmě pro jejich dobro), čarodějnickými procesy , příkladným životem církevních hodnostářů a ostrakizací jiných náboženství v celé éře Rakouska.
Holt někdy se nezavděčíte, že i když se myslí na spásu duše, třeba v očistných plamenech, že… Zrovna tak dnes to myslíme muslimové s námi zrovna tak dobře. S prostředky v podstatě stejnými.

Gatta
Gatta
15. 3. 2020 8:05

Už od základní školy a potom i v život mě učil o věcech přemýšlet a ne něčemu, či dokonce jen někomu slepě věřit. Po roce 1989 jsem chtěl poznat o co jsem tím socialistyckým omezováním církví prišel. Za 30 roků jsem to nezjistil – dokonce ani ty „církevní restituce“ jsem jaksi nepochopil. Tedy kromě toho že šlo o neprůhledný obrovský přesun majetku. A že majetek zajišťuje vliv. A jo … ještě to, že katolicismus je vlastně taková trocha laskavého budhismu naroubovaná na stále živý kmen Starozákonního netolerantvího krutého židovství. Tím vůbec nezpochybňuji, že svět funguje podle vyšších „nesmrtelných“ zákonů, které… Číst vice »

Jáchym
Jáchym
15. 3. 2020 8:09

Možná by pro začátek úplně stačilo, kdyby každý názorový proud ctil opozici těch ostatních….. :-)

LiL
LiL
15. 3. 2020 9:29

V úvodu bych striktně oddělil víru a církev. Ten kdo věří, církev nepotřebuje a církev jako instituce je z pohledu historie pouze mocenským aparátem. Nemyslím si, že Masaryk činil kroky, které by tak dramaticky omezily život, ve vznikající demokracii – spíše naopak. Církev, jak již bylo řečeno, za třicet let nedokázala nic a majetek je pouze ona hrst stříbrných. Takže až zakokrhá kohout v zahradách- uvidíme.

Admirál
Admirál
16. 3. 2020 13:30

Autor vyčítá Dukovi příklon nepřiměřený příkoln k pravici, nepostřehnul, že se nejedná o příklon k pravici nýbrž ke konzervatizmu.

Současné dělení společnosti ostatně neprobíhá na pravo-levé ose, ale střet probíhá mezi konzervativci a pseudolevicí schovávající se z liberální hesla. Konzervativní levice je u nás na huntě, částečně j zastupuje KSČM.

Duka tudíž nemá jinou volbu.

J. W.
J. W.
16. 3. 2020 18:09

Co bylo, to bylo, odpusťme si, co jsme si, ale jestliže byli ti katolíci před 1989 proti starému režimu, po roce 1989 měli být proti novému dvakrát tolik. Ejhle, nějak si s ním padli kolem krku, jako mravní autority z obou stran…

Gatta
Gatta
16. 3. 2020 18:13

J. W. napsal

Co bylo, to bylo, odpusťme si, co jsme si, ale jestliže byli ti katolíci před 1989 proti starému režimu, po roce 1989 měli být proti novému dvakrát tolik. Ejhle, nějak si s ním padli kolem krku, jako mravní autority z obou stran…

Láska k majetku a záliba ve stříhání oveček spojuje.