překlad Janika, převzato odtud.
Nejlepší způsob, jak se vypořádat s pojmem vlastenectví, je založen na teorii Modrého světa, s přihlédnutím k teorii komunismu.
Nejprve ke komunismu. Díky protisovětské propagandě lidé zcela zapomněli význam tohoto konceptu.
Podle definice komunismus je svět bez zlodějů, zejména bez vykořisťovatelů.
Tam, kde jsou zloději, je Modrý svět. Modrý svět je takový svět, který je vždy organizován v zájmu zlodějů. Viz například Ukrajina. A Rusko.
Jak se s touto situací vypořádá rozumný ne-zloděj?
Je zřejmé, že člověk ne-zloděj má zájem o ochranu vlasti před jakýmikoliv zloději. Je to jeho vlast a je pro něj cenná právě proto, že v ní nejsou legální zloději a proti nelegálním společnost bojuje.
Ne-zloděj může a měl by být v tomto smyslu vlastencem komunistické společnosti. Ale pokud neexistuje žádná taková společnost a svět je – Modrý, to znamená, že je rozdělen mezi klany zlodějů, co má potom člověk ne-zloděj dělat, když nemůže mluvit o zničení zlodějů a vytvoření společnosti bez nich? – V podmínkách Modrého světa je „vlastenectví“ ochrana území „svých“ zlodějů od „cizích“ zlodějů. Ale zloději nejsou košile. Žádní zloději nejsou „bližší tělu“ čestného člověka. Nejsou žádní „naši“ zloději, ani „cizí“ zloději. Jsou to jen zloději. Bez ohledu na území, etnický původ, náboženského vyznání, barvu pleti a další vnější znaky. A když si to uvědomíte, pak co je vám do jejich zlodějských bojů?
Existuje přísloví: „Páni (zloději) se perou, otrokům pačesy rvou“. No, tak nebuďte otrokem, odstupte stranou. Nechte pány rvát si vlasy. Nebo idioty, kteří nechápou, v čem je smysl jejich lásky k jejich „rodným zlodějům“. A ne-zloděj by si měl v podmínkách Modrého světa vybrat tu jeho část, kde jsou zloději co nejdále od něho, a pokud je to možné, co nejméně je krmit. A to je v souladu s pravdivým příslovím: „ryba hledá, kde je hlouběji a člověk je tam, kde je lépe.“ A lidem je lépe tam, kde nejsou zloději.
To je všechno, co má smysl říkat o vlastenectví. Břízky jsou samozřejmě dobrá věc, ale ne ve stejné láhvi s Jumaševy, Deripasky a nějakými Abramoviči. „Za vlast, za Jumaševa!“ – to není zábavné.
Převzato z ostrova Janiky
14 komentáře
Velká firma si organizaci musí zařídit tak jako tak a problém je, že tyhle pakárny vyžadují i od firem o deseti zaměstnancích, což je přinejmenším nonsens. A u těch velkých už je to papírování pro papírování, protože jakmile se s něčím takovým začne, vymýšlí se neustále nová „vylepšení“ (A to nemluvím o připitomělé periodicitě těch auditů, kdy už se vymýšlejí neshody pro neshody u firmy, která vyrábí neustále to samé, co tam chcete pořád vymýšlet?). No a ve velké firmě se dívají na manažera kvality jednak jako na ubožáka, který nic lepšího dělat neumí a jednak se směsí soucitu, že musí všechny ty audity přetrpět. Navíc jsou všechny tyhle věci nástrojem řízení a sběrem informací o firmách.
Například u a.s. jdou už podle mého ty účetní a finanční audity neskutečně přes čáru, kdy se jim mezinárodní auditoři hrabou v účetnictví, a jsou nuceni vyvěšovat na internet o sobě prakticky všechny informace, ty které tam nevyvěsí, si uloží auditoři (kteří se v těchto firmách střídají cca čtyři PricewaterhouseCoopers, KPMG…) ve funkci auditorů a kontrolorů. Kde se nakonec všechny ty informace stékají si můžeme klást otázku. S ohledem na řízení jsou takové informace k nezplacení, že? Jestli tohle není jasný příznak nadnárodního řízení, tak už nevím.
A když už jsme u té kvality. Není to výsměch? Se všemi těmi kurvítky? Cílem prostě není zvyšování kvality, ale především sběr informací o ekonomice, aby věděli, kdy kde koho a jak přidusit, nebo naopak pobídnout, podle toho, jaké sledují cíle.
Pracoval jsem nějaký čas na pozici vedoucího kvality u středně velké firmy dodávající komponenty pro automobilový průmysl.
Z mého pohledu je ISO při rozumném přístupu k zavádění přínosem. Zavede do firmy systémově řízený pořádek, definované odpovědnosti. Negativem je nárůst papírování, které často přeroste do vytváření papírů pro papíry.
Jakmile přijdu do nějaké firmy, okamžitě poznám, jak s tím izem na tom jsou. Jestli je to Potěmkinova vesnice nebo fungující zavedený standard.
Firmy to zk… ISO vůbec nechtějí, je jim vnucováno jako razítko od vymahatelské firmy, že jsou košer a jejich zboží je potom prodejné a mohou se účastnit výběrových řízení, což by bez tohoto razítka nemohly. To byste pane asi mohl vědět, když jste takový odborník. Protože jinak by se vám na to vaše ISO každý vy… a to zvysoka. A že je celý management v předklonu? A co mají jako dělat, když přišli vrchní vymahači? A sám vlastními slovy potvrzujete, že jde jen o cáry papírů, nic víc a nic míň. Tak tady přestaňte kázat o dámách, protože když čtu takový příspěvek, tak i kdybych si snad někdy chtěla činit nárok na takové oslovení, vyvolává to u mě výrazivo čistě dlaždičské. Prý zvyšování kreditu, nenechte se vysmát, proboha.
Nesluší ústům, ba ani prstům, krásné dámy používat takové obraty… A už vůbec jí nesluší vyjadřovat se k tématům z nichž „vidí pouze nějaké fragmenty, které si nedokáže pospojovat dohromady“…
Víte, o realitě i zákulisí ISO bych mohl napsat knihu nebo scénář. Přesto, nebo právě proto, vím, že problém je zakopaný přesně v tom, co jsem již zmínil.
Právě to Potěmkinovské klima, kdy firmy navenek „chtějí“ mít ISO, ale ve skutečnosti, vnitřně, se jeho zavedení zuby, nehty brání, protože ho vlastně nechápou, hnusí se jim a považují ho jen za „kupu papírů“. Jakmile však vkročí auditoři, tak je celý management v předklonu, jako u Gogola, kajou se, slibují, se vším souhlasí a narychlo lepí ve vedlejších kancelářích dokumenty, které už měli mít dávno hotové ( a hlavně zavedené v praxi… ).
A proč je nemají ? To už jsem vysvětloval… A tak pořád dokola, rok za rokem, pokračuje úpadek a hniloba čehosi, co na počátku mělo a mohlo být přínosem, kdybychom žili ve světe ve kterém je dobro odměňováno a zlo trestáno.
Chodíte na kontroly k doktorovi ? A proč ? Vždyť prověřování nějakého stavu je přece „absolutně K NIČEMU“.
Jaký je rozdíl mezi procesním a funkčním řízením ? Je lépe řešit důsledky nebo příčiny ? A přitom to jsou tak jednoduché otázky a celá tlupa inženýrů na ně často hledí s otevřenou hubou, protože selský rozum se na jejich fakultách nevyučoval, a „hoši, co spolu mluví“ se nějakými zákony či normami ve svém rozletu přece nezdržují… I když by jim to mohlo prospět i ekonomicky ( ve zvyšování kreditu firmy, důvěře zaměstnanců i odběratelů, hospodárnosti, atd. ).
(…)
Všechny francouzské daně jsou pečlivě promyšleny. To jenom na první pohled vypadají jako dokonalý kontraproduktivní marasmus. Tedy s upřesněním, že z pozice normálního člověka, který si přeje pracovat a vy-dělávat, vítězit nad zahraničními konkurenty, to tak opravdu je. Ale daně se ve Francii vybírají pro zcela jiný účel. Cílem daňové politiky tohoto státu je připravit podnikatele o vlastní kapitál. Podnikatel se musí plně podřídit bance, pracovat pro banku a být závislý na bance. Banka mu bude milostivě poskytovat úvěry (procenta z úvěrů vyplácená bance nejsou součástí zdaňované základny), usměrňovat ho a poučovat. To znamená, že podnikatel má následují volbu: pokusit se pracovat bez bank, do roka zbankrotovat a být dlužníkem celý svůj život, nebo se podřídit bance, všechno jí odhalit, ukázat a pravidelně jí skládat účty, žít z drobků a celý svůj podíl odevzdávat bankéřům. Banky tak mají hlavu podnikatele na svém popravčím špalku a vždy mohou zatáhnout za provázek gilotiny.» (http://www.contrtv.ru/common/3630).
(PS: Od těch her s nenulovým součtem jsou to všechno citace ze Základů sociologie podle Koncepce sociální bezpečnosti, tedy z jedné z tlustých knih…)
(…)
Má se za to, že daně jsou potřebné, aby z nich byla udržována zdravotní péče, silnice, armáda, vzdělání, nemajetní, nezaměstnaní apod. To je samo-zřejmě částečně pravda. Ale pouze z té malé části. Daně jsou potřebné pře-devším k obsluze státního dluhu a jiných existujících dluhů, které byly nadě-lány se státní zárukou. Zde jsou přibližné údaje: Státní dluh Francie 1 500 000 000 000 euro. Plus další dluhy a deficity financované státem — 700 000 000 000. Celkem je to okolo 2 200 000 000 000. Na obsluhu, tj. na každo-roční výplatu úroků za tyto dluhy, je potřebných 110 000 000 000 euro, tedy přibližně 100 miliard euro ročně. To je více než 5 000 euro na každého pracu-jícího Francouze. Každá rodina máma + táta + dcerka + syn dluží 10 000 euro ročně za dluhy, které nenadělali. Ty výpočty jsou pouze přibližné, vždyť zajímavé jsou pouze řády těch čísel. Průměrná mzda je dnes ve Francii 1500 euro měsíčně.
Ještě jeden mýtus, kterým se utěšují pokrokoví Francouzi, kteří říkají: „My máme velké úspory. A ty peníze, které si u nás půjčuje stát, to jsou naše peníze. A úroky z našich vkladů za to dostáváme.“ Abyste tvrdili něco po-dobného, musíte opravdu být Francouzem: To znamená vědět kulové, ale být si jistý, že víte všechno.
Francouzi mají opravdu velké úspory: 75 000 000 000 euro. Cha, cha. A ten dluh je 2 200 000 000 000. Vyjádříme-li to ještě zjednodušeněji, tak mají úspory 75 euro a dluží 2200. Cítíte ten rozdíl? Pouze na úrocích jsou dlužni ročně 110 euro při svých „úsporách“ 75 euro!
Zkrátka, obsluha dluhu je financována z daní a dalších „půjček“. Peníze na „půjčky“ centrální banka jednoduše „tiskne“, ale s rozmyslem, aby si to-ho ty tupé ovce nevšimly a stále věřily v „peníze“.
Podíváme se na článek – Jak jsou ve Francii nastaveny daně:
«Hezky sladěně tady funguje dvouruční pila sloužící k zotročení pito-mečků, kteří si usmyslí, že budou podnikat: Daně jsou velmi pečlivě a dů-kladně nastaveny tak, aby vám sebraly všechno, co překračuje příjem, řek-něme, nad 10 tisíc euro měsíčně. Daně jsou progresivní a vyhnout se jim je možné pouze prostřednictvím korupčních schémat ve vládě.
Takovým způsobem, ať už si vyděláte třeba milión nebo i deset miliónů, se vám nahromadit vlastní provozní kapitál nepodaří. Není to matematicky možné. Musíte se vždy nevyhnutelně s podlézavým úsměvem obrátit na banku a žádoucí je, abyste se přitom posledních 200 metrů nejlépe plazili po kolenou.
Dvouruční pila „daně – banka“ funguje bezchybně a výjimky ve Francii neexistují. Když tedy, řekněme, podnikáte a přitom nemáte v bance úvěr, tak to samo o sobě vypadá nepravděpodobně. To jednoduše francouzský mozek nemůže pobrat a zcela jistě vás začnou prověřovat, zda neobchodujete s drogami nebo neprodáváte Albánce Rumunům či naopak.
Takto o vás především banky, a vůbec ne finanční úřad, vědí úplně všechno. Bankám sami všechno ochotně vyložíte, až budete žebrat o další almužnu. Úředníci finančního úřadu si tak zbytečně nemusí s ničím dělat hlavu. Stačí jim zvednout telefon a zavolat si do banky. Tam také zavolají všichni, kteří se o vás zajímají. Dozor nad shromažďováním informací a jejich legálním poskytování má mít takzvaná Commission nationale de l’informatique et des libertés. Tak prý „republika“ šlape na paty těm, kteří zneužívají sběr informací.
To vysávání lidí je založeno na hrách s nenulovým součtem: Hra s nenulovým součtem je termín z matematické disciplíny, která se nazývá „teorie her“.
Hra s nenulovým součtem je hra, jejíž princip je postaven takovým způsobem, že nezávisle na strategii, kterou zvolí různí účastníci dané hry, je výhra vždy jednoznačně a předem určena pouze pro jednoho z nich. Hry se mohou účastnit jak individuální hráči, tak i korporace. V případě, že jsou účastníky hry korporace, je souhrnná výhra ve hře s nenulovým součtem určena pouze pro jednu z nich. Ovšem mezi účastníky, ze kterých se korporace skládá, mohou být i takoví, kteří prohrají a naopak mezi účastníky, ze kterých se skládají ostatní korporace, mohou být i takoví, kteří i při celkové prohře své korporace získají nějakou dílčí výhru. Tato okolnost může dobře krýt charakter hry jako hry s nenulovým součtem, jestliže hráči nevnímají hru a její algoritmiku jako celek, ale vidí pouze nějaké její fragmenty, které si nedokážou pospojovat dohromady.
(…)
V základu parazitismu jedinců a různorodých menšin na práci a životě okolní většiny leží různé druhy „her s nenulovým součtem“. Institut půjčky s úrokem, o které se mluvilo v kapitole 8.4, je pouze jednou z množství takových „her s nenulovým součtem“ v životě společnosti…
Prý auditů se musím zastat – to zaprvé a zadruhé česká snaha s něčím vyjebat. Dvě hovadiny v jednom. S ohledem na to, že ty zatracené audity nejsou firmám z hlediska nastavení jejich funkčnosti absolutně K NIČEMU, nechápu, nač se těch parazitů zastávat. Dneska je důležitější mít podepsaný a hlavně zaplacený audit, než nevyrábět brak. To vědí absolutně všichni, kdo se v tom pohybují, ať už z pohledu firem, nebo z pohledu těch parazitů provádějících „audity“. A že už to nikdo nebere vážně včetně těch, co je jako provádějí? Protože to jsou vesměs rozumní lidé, kteří to dobře vědí a kteří vidí tu nesmyslnost, což jim ovšem nebrání vydělávat si takto na chleba. Ovšem silně pochybuji, že je to nějak naplňuje hrdostí na to, co musí dělat. A k tomu čecháčkovství… To když slyším, tak… Tady si počtěte, jak to funguje u jednoho z asijských tygrů: http://www.vodaksb.eu/diskuse/comment-page-69/#comment-171799
A jestli se u nás projevuje v něčem to čecháčkovství, tak jedině v tom, že k tomu přistupujeme jako Švejk, proto ti parazité lidem ve firmách nedělají většinou zbytečné problémy.
Lidé se dají delší dobu ovládat, pokud je přesvědčíte, že je to pro jejich dobro. Jakmile ale zjistí, že je vodíte za nos, začne se vám ta vaše tak dlouho budovaná (viz Dolmen) „demokracie“ hroutit, což se právě teď začíná dít. A takové ty rezignační řeči, to je tak asi to nejlepší, čím můžete délku existence téhle zpotvořené „demokracie“ jen podpořit.
Auditů ISO se musím zastat, jelikož problém není v prověření poctivosti firmy, problém je v permanentní české snaze se vším „nějak vyjebat“. Což je platforma na kterou dlouhodobě přistupují nejen prověřované firmy, ale i samotné prověřující orgány a dokonce i jejich dozorové ( ČIA ), takže v současnosti už certifikáty ISO opravdu nedokazují naprosto nic. Včetně jejich vystavení od tzv. „renomovaných společností“, které jsou zkorumpovatelné naprosto všechny, což mi nedávno vzalo poslední zbytky iluzí ( např. o Bureau Veritas ).
Největší slabinu článku spatřuju hlavně v obratech : „nebuďte otrokem, odstupte stranou“ a „vybrat tu jeho část, kde jsou zloději co nejdále od něho“. To už právě v „Modrém světě“ není možné. Jak mi trpce, po letech občanského aktivismu, dochází – chudý člověk si prostě nemůže vybírat kde bude pracovat, kde bydlet… Musí vzít, co je. Což samozřejmě vyvrací, jedno ze základních paradigmat kapitalismu : „I ty můžeš být bohatý, když se budeš snažit“.
Nebudeš. Poctivou prací, pokud vůbec najdeš zaměstnání, si lze vydělat na kolo, na dovolenou v Chorvatsku, na nové boty nebo notebook. Ale už si nelze vydělat dva miliony na byt nebo dům, nemluvě o zahradě, autu, investicích do kultury, sportu, dárků, dovolených.
Takže obyčejný, chudý člověk se ani nemůže odříznout od tohoto zločinného systému, protože by si ho ten systém stejně našel a zahubil ho, příp. by dotyčný ještě dřív zemřel sám, hlady a zimou, kdesi na útěku… Je nucen pracovat ve firmách vyrábějících hovadiny, podílet se na develotrských stavbách, kupovat ksindly poškozující přírodu.
Doba pokročila a systém už : „nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen…“.
To Irena
V komentáři k následujícímu článku Tribuna napsal Svoboda:
Hitlerovi a jeho věrným stačilo zhruba 14 let ( 1925 – 39 ), aby pomocí neustálé propagandy ovládl a přetvořil většinový názor německé společnosti v pohledu na Slovany, Židy, atd. Dnešní „věrozvěsti“ kapitalismu měli k dispozici přes 28 let… Právě proto tak trvají na „demokracii“, protože postoje většiny už mají dávno zmáknuté, celé generace jsou hodnotově přeformátované, takže s nějakým voláním po spravedlnosti, solidaritě, pravdě nebo obraně vlasti lze dnes budit akorát smích…
Tak je to. Ovečky si to nechají rády líbit, Ireno, právě proto, že už jsou přeformátované, lze říct, že za ty roky téměř vhodně geneticky modifikované. Návrat k normálu by mohl způsobit jen nějaký velký společenský otřes (potravinová, či energetická bída, válka, velká přírodní katastrofa apod.), nebo tlak zvenčí.
Celé je to blábol. Závěrem jako je, že máme nechat zlodějům v tom jejich kradení volné pole nebo co?
Cituji: „Je zřejmé, že člověk ne-zloděj má zájem o ochranu vlasti před jakýmikoliv zloději. Je to jeho vlast a je pro něj cenná právě proto, že v ní nejsou legální zloději a proti nelegálním společnost bojuje.“
Problém je, že tohle dávno neplatí. Stát ovládly nadnárodní struktury a mafie a to kradení povýšili na „legální“ úroveň. Dneska už k vám do hospody nepřijdou pro výpalné tak, že by tam přišli bouchači a porozbíjeli nábytek. Dnes vám přijdou provést audit, zavést systém ISO a další a další tyto vymoženosti, které někdo zná jen z vyprávění a někdo z praxe. Dnes už vůbec nejde o to, co je účelné a potřebné, ale jen a jen o to, jak podojit na sto různých způsobů ovečky, ovšem vždy „legálně“. Dokud si to ty ovečky nechají líbit.
K tomu vlastenectví dva aktuální postřehy (humor došel):
1. Kdo je aktuálním vzorem pro naši mládež? Doktor Ivo Rittig. Komunistický režim jej zavřel za rozkradení prodejny a nynější jej učinil čistým jako lilium. (www.petr-kubac.blog.cz)
2. Při rozhovoru o promarněné stavbě pevností za RČS podotkl francouzský historik, že našel v pramenech , že už ve 20. létech XX. stol.
panovala jednota mezi německými a francouzskými finančníky v tom, že nějaké Československo nikdo nepotřebuje. Přesněji : Jan Keller – 100 let Republiky. http://www.casopisargument.cz
Nějak tomu autorovi nerozumím. Nemá rád zloděje, to je jasné. Ale jak si představuje to „držet se od nich dál“ a nechat je, ať se perou jen mezi sebou?
A směšovat břízky a Děripasku? To si myslí, že se poperou jen mezi sebou
a na jeho pačesy nedojde?
Zloději mají jen jednu národnost a to zlodějskou! A pačesy těm ostatním rvát
budou, to je v jejich programu to hlavní!
Vlastenectví jsou právě ty břízky. Zloději jsou něco jako cizopasná plíseň
a vlastenectví funguje jako dezinfekční prostředek. Vykašlat se na břízky
protože jsou postiženy plísní… žádný skutečný zahradník (ani vlastenec)
by to neudělal!