Německo tehdy a dnes

Německo je stát sociálních inženýrů a politických extremistů – „odezdikezdistů“. Tehdy (myšleny 30. léta 20.století) měli Němci vůdce, který národu a Evropě vnucoval ideologii rasové čistoty, nyní mají vůdkyni, která národu a Evropě vnucuje, aby se vzdaly národní a kulturní identity (viz zde).

Co mají oba tyto extrémy společné? Tehdy této ideologii pomohly ke společenské praxi liberální a křesťanská strana, korporace a rodová aristokracie, dnes opačnému extrému pomáhají ke společenské praxi opět liberální a křesťanská strana, korporace a rodová aristokracie.

Jako kdyby Německo chtělo ostatním státům a národům v obou případech násilně vnucovat své sociálně inženýrské projekty a narušit přirozený řád věcí. V aktuálním případě pak navíc přepsat historickou zkušenost západních zemí s islámskou ideologií.

V obou případech však německé politické špičky pomáhaly korporátnímu kapitálu hledat východisko z prekérní krizové situace. Tehdy cestou tzv. národního socialismu, tj. svedením lidu od sociální revoluce směrem k loupení u jiných národů a obohacení vlastního vyvoleného národa – „rasy“ (zdá se, že i dnes má tato politika u některých států své věrné následovníky), dnes cestou tzv. multikulturalismu, to jest umělého a vnuceného smíchání kultur a „ras“, což povede u nekompatibilních hodnotových řádů ke konfliktu (viz Korán o náboženské konverzi, násilném vnucování vlastní ideologie a potlačování jiných názorových představ – viz politická praxe vůči názorovým oponentům v islámských státech, postavení jiných církví v muslimských zemích, vztah k homosexuálům a homosexualitě obecně – obzvlášť šariátních, které se dnes staly hlavními spojenci západního světa, postavení ženy ve společnosti, no go zóny a z toho plynoucí perspektivní hrozby náboženského  radikalismu, albanizace a terorismu…).

I v tomto druhém případě jde o odvedení mas od řešení podstaty systémové krize kapitalismu, od řešení extrémní polarizace světa bohatství a chudoby, kdy bohaté 1 % stále víc vlastnicky pohlcuje a požírá celý svět.