Nešťastný národ

Ptáte se, který? Stačí malé zamyšlení a vyvodíte, že ten náš. A to odedávna.

Vždycky se o nás otíral nějaký mocnější stát a většinou jsme za ten kratší konec tahali my.

Náš kníže Václav uznal, že německý císař je silnější a slíbil mu posílat ročně stádo volů (bohužel se ten zvyk neudržel). Když nadutí církevní páni nechali Mistra Jana upálit a nám se to nelíbilo, poslali proti nám křižácké armády. To jsme ještě ustáli, ale když ti, co za těch válek přišli k majetku, si ho chtěli užívat i za cenu poddání se katolickému králi Zikmundovi, byl konec. A když jsme si vyprovokovali třicetiletou válku, dostali jsme přes ústa a panstvo v Čechách bylo poněmčeno na dlouhých 300 let.

To jen tak ve stručnosti o šerém dávnověku. Ale ani v novověku to nebylo lepší. Díky vlastencům jsme se ubránili poněmčení (hlavně tedy lid z venkova) a začali se domáhat i politicky národních práv. To se podařilo až díky výsledku 1. světové války. Nedůvěra k německy mluvícím státům v našem sousedství trvala a tak jsme se zkusili opřít o dva z vítězů této války – o Francii a Británii. To byl ovšem omyl. Oba tyto národy sice dokázaly zkolonizovat větší část zámořských světadílů, ale střet s vzestupujícím nacistickým Německem neriskovali. Raději ten státeček, o kterém matně věděli, že je někde za Německem v Evropě, přenechali Hitlerovi a těšili se, že mír je zachován (a jejich kolonie nedotčené). Dlouho to nevydrželo.

Když do 2. světové války vstoupily Spojené státy americké (svou ekonomickou sílou) a Sovětský svaz (svou lidskou sílou), bylo rozhodnuto a Německo se sesypalo. Po smutné zkušenosti s našimi bývalými „protektory“, jsme si mysleli, že raději změníme stranu a upneme se k tomu velkému dubisku na východě.

A zase jsme šlápli do lejna. Místo spolupráce se obě původně spojenecké strany začaly vzájemně podezřívat z nekalostí a skončilo to studenou válkou. Naši tehdejší komunističtí politici se ochotně podřídili velkému bratru z Moskvy a často byli papežštější než papež. Když se po generační výměně komunistických kádrů začalo u nás blýskat na časy (šedesátá léta), nasupil se velký bratr (u kterého o generační výměně nebylo až do osmdesátých let ani slechu) a zašlápl nás na věčné časy (co trvaly dvacet let) zase do bahna, kde si libovaly normalizační komunistické kádry.

Pak došlo k té generační změně v Sovětském svazu a přes tuhý odpor naší komunistické věrchušky se to sesypalo i u nás. Rok jsme se radovali ze svobody, začali cestovat, ale … jako za husitů, malá sobečtější část národa si začala ukrajovat z ekonomického krajíce větší kus a usoudila, že si ten majetek udrží, když se o něj podělí se zkušenějšími z kapitalistického Západu. A tak větší část národa utřela hubu ve formě privatizačních kupónů a ti mazanější k majetku přišli (až později se mezi nimi při přetlačované o majetek začalo argumentovat, kteří z nich jsou demokraté a kteří překabátění komunisti). Ale hodně velký krajíc si utrhly finančně silné firmy ze zahraničí. A do toho přišla i emancipace Slováků, kteří pohrdli naší bratrskou ekonomickou pomocí a odtrhli se natrvalo. Naše mezinárodní vztahy se taky překlopily. Místo ideální neutrální středoevropské zóny (Švýcarsko, Rakousko, Česko) jsme se stali partnery Západu.

A pokud jsem zmiňoval, že po 1. světové válce se Francie a Británie staraly především o svoje zájmy, není to dnes o nic lepší. Spojené státy, jako hlavní ekonomická sila po 2. světové válce, měly zájem toto své postavení (zvláště po rozpadu anglické a francouzské koloniální říše) upevnit. Proto provozovaly politiku zatlačování takzvané socialistické části světa. V rámci studené války probíhaly i menší války horké se střídavými úspěchy na obou stranách. V Africe se socialismus (i přes občasnou přátelsko-vojenskou spolupráci – Násir, Kaddáfí) neuchytil. V Asii to na plné čáře vyhrála Čína, o Vietnam se dlouho bojovalo (nejdřív se tu chtěla udržet Francie, pak ji nahradily Spojené státy). Nakonec se i Spojené státy musely stáhnout (ačkoliv proti partyzánům nasadily bombardování či Agent Orange – v jiné mocenské situaci by bylo jeho nasazení považováno za válečný zločin). Zadní dvorek USA – Střední a Jižní Ameriku – se podařilo udržet na úrovni nesvébytných banánových republik.

A tak se dostáváme k současnosti našeho národa. Dost velká část národa se domnívá, že jsme bezpodmínečný příklon k Východu nahradili devótním příklonem k Západu. Kritický pozorovatel mezinárodních událostí musí konstatovat, že probíhá boj o celosvětovou moc. Ideologicky pochopitelný souboj kapitalistických států se socialismem je nahrazen ideologicky už nezdůvodnitelným bojem o světovou hegemonii (Trump to ostatně svým America first! nepopírá). A my jako národ v tom zase lítáme. Vstupem do Evropské unie musíme poslouchat, co nám předepíší z Bruselu (a jen matně se bráníme v rámci Visegrádské čtyřky) a musíme po vstoupení do NATO posílat své vojáčky do zbytečně vyvolaných konfliktů v boji o zdroje nafty.

Ano, přiznejme si otevřeně, že o tu naftu jde. Ty barevné revoluce v arabských státech s řečmi o nastolování demokracie jen maskovaly účel a to, aby ovládání zdrojů nafty přešlo z rukou diktátorů (nechutně nezávislých) do rukou globálních monopolů. Ale podařilo se to jen částečně, Írán tvrdě brání svou nezávislost, Irák a Libye jsou rozvrácené a s tou těžbou to není valné, Sýrie se sice s ruskou pomocí ubránila, ale část jejich naftových polí obsadila americká armáda a výtěžek někdo prodává přes Turecko. Jen tak na okraj – Venezuela, velký producent nafty – se také zmítá v nepokojích, ale naftové monopoly zatím situaci pod kontrolou nemají.

Náš národ zatím může svobodně diskutovat a pochybovat. Zatím, protože třeba přirovnat imigraci k invazivnímu šíření rostlin je už stíháno. Zatím nám to hodně pomalé přiblížení se západní životní úrovni pomáhá alespoň v tom, že se k nám nehrne vlna imigrantů (politicky korektní je prý mluvit o uprchlících). Protože, když to před pěti lety začalo (kdo to asi vyvolal?), tak političtí vůdci Západní Evropy nic nepochopili a nic se z dějin nenaučili a hloupě hlásili: My to zvládneme. Dnes už potichu přiznávají, že nezvládli a veřejně začínají alespoň řečmi bránit řecké hranice. Jak to, že se do Evropy cpou masy z Asie a Afriky? Kdo jim nakukal, že v Evropě budou žít bez práce a líp než doma? Kdo platí ty tisíce lodí a lodiček, co je převážejí přes moře do Evropy? Kdo a proč tím tlačí na Evropu? Co od ní chce? Jde o tu absolutní světovou hegemonii, které vadí evropské nezávislé státy?

A tak to vypadalo dobře, když Evropa hlásila, že to zvládne … jenže i my v tom dnes lítáme.