O příčinách „pomalosti“ Ruska

Lidové přísloví radí: „Spěchej pomalu“. Lidé jistě nejsou tak moudří, jak je přesvědčují jejich ambiciózní chlebodárci, kteří chtějí získat moc z rukou lidu, lidé ale mají za sebou zkušenosti desítek, ba stovek generací. To, čemu říkáme „lidová moudrost“, je zkušenost generací, nic víc, nic míň.

Proč nám předkové odkázali, abychom nespěchali? Protože snaha o co nejrychlejší dokončení vede k nevynuceným chybám. Tato zásada platí nejen v politice nebo vojenství, ale také ve sportu a dokonce i v každodenním životě. Téměř každý si vzpomene, jak náhle prohrál partii, kterou měl prakticky vyhranou, jak zakopl na místě dva kroky od vítězného cíle, jak upustil na zem čerstvě upečený koláč a další podobné nehody způsobené přílišným spěchem, který vedl ke ztrátě ostražitosti.

Kdysi dávno odpůrci nacionalisticky založeného ukrajinského státu přepracovali první dva verše ukrajinské hymny. Povedlo se: „Ще нэ вмэрла Украина, алэ вмэрты мусыть!“ (Ukrajina není mrtvá, ale zemřít musí!) A nemýlili se: Ukrajinské elity už třicet let usilovně ničí (až likvidují) vlastní stát, který mylně považovaly za nejvyšší (posvátnou) hodnotu. Proces je téměř dokončen. Zbývá vlastně už jen formalita – potvrdit zánik státnosti. Dokud však k této fixaci nedojde, vždy existuje cesta zpět.

Správně říkáme, že cesta zpět existuje, ale není šance, protože vycházíme ze zjevné neschopnosti ukrajinské elity navrhnout ze svého středu vůdce, který by byl adekvátní náročným výzvám, jimž čelí agonizující moc. Mohou Rusku jen závidět, že má Putina, a tvrdit, že kdyby ho měla Ukrajina, bylo by všechno jinak. Důvodem, proč Ukrajina nemá Putina, je však to, že je taková, jaká je. Požadavek na vůdce je primární a jeho vzhled je druhotný. Není-li poptávka, není ani žádný vůdce. Systém mu nedovolí, aby se realizoval.

Je třeba připomenout, že i v Rusku se požadavek na vůdce realizoval v poslední chvíli, kdy většina nepřátel i přátel už nevěřila ve schopnost země k obrození. Do té doby měla Moskva za sebou rozpad velkého Ruska v roce 1991, krátkou, ale neméně krutou občanskou válku v roce 1993, neúspěšnou první čečenskou válku a „Chasavjurtský mír“. V Dagestánu již začala Basajevova a Chattábova ofenzíva, která byla prologem k druhé čečenské válce, mnohem delší a krutější než byla ta první. Navíc platební neschopnost v roce 1998 právě přeškrtla relativní ekonomickou stabilizaci a znovu podkopala důvěru veřejnosti v systém, čímž znovu zmařila mizerné úspory toho, co se považovalo za střední třídu. Provincie sužoval separatismus, v armádě se rodila spiknutí a o moc se rovným dílem dělilo „sedmibankéřství“ (semibankirština) s „rodinou“.*)

Pokud se dnešní situace na Ukrajině nějak lišila, pak jen k horšímu. Události, které se odehrály ve prospěch ruské společnosti (i když možná ne dobrovolně), mnozí stále považují za ostudné a ostře je kritizují.

Teprve o desítky let později například Chasavjurtská smlouva, která se dá označit za lascivní a dokonce zrádnou dohodu, ve skutečnosti poskytla Rusku čas na soustředění sil a umožnila mu vyhnout se spálení několika zbývajících zdrojů v tyglíku nesmyslného krveprolití první čečenské války, z níž nebylo dobrého východiska. Povstalci byli schopni bojovat (i když spíše v horách než ve městech) dalších deset až dvacet let, ale Rusko, které rychle upadalo do bídy a destabilizace, by tak dlouho prostě nevydrželo. Kdyby byli západní „partneři“ chytřejší, nevyjadřovali by „znepokojení“ nad potlačením „osvobozeneckého hnutí“, což by jen přinutilo Kreml, aby se mobilizoval, ale přitom by se oháněl právem Ruska na územní celistvost, čímž by se Moskva ještě více zapletla do „nového Afghánistánu“.

Formální slovní podpora Kremlu ze strany Západu by nezabránila Saúdské Arábii, dalším monarchiím v Perském zálivu a dokonce ani Turecku ve financování a podpoře povstalců na severním Kavkaze. Podle všeho se Západ jednoduše zmýlil, když se domníval, že Rusko nikam nesměřuje a půjde do války. Nejprve však nastala tříletá pauza, kterou zajistily ony chasavjurtské dohody, a Putinovi se díky dohodě s Achmadem Kadyrovem podařilo za necelý rok dokončit aktivní fázi druhé čečenské války a přeměnit ji z formátu centrum/region na formát mezistranického konfliktu mezi různými čečenskými klany.

Bez tříleté pauzy, kterou zajistil Chasavjurt, není jisté, zda by se Putin vůbec dostal k moci.
Druhá událost, která zajistila změnu ruských elit, jež začala na přelomu tisíciletí, souvisela s pověstnou krabicí od kopírovacího papíru.**) Dovolte mi připomenout, že krize spočívala v konfrontaci mezi pomyslným „Čubajsovým týmem“, který věřil, že Jelcin by měl jít v roce 1996 k volbám, a viděl příležitost zajistit si, když ne vítězství, tak alespoň zachování moci formálně legitimním způsobem, a „Koržakovovým týmem“***), který věřil, že volby je třeba zrušit a vládnout, tvrdě potlačovat jakoukoli opozici a nedbat na soulad jednání s ústavou.

Dnes můžeme s jistotou říci, že kdyby Koržakov v tomto byrokratickém boji zvítězil, Kreml by musel vážně oslabit armádu (kde hnízdila hlavní mocenská opozice) a zvýšit roli tajných služeb a orientovat je na potlačení jakékoli opozice. Ústupky by musely být učiněny i regionálním elitám, bez jejichž formální loajality by nebylo možné udržet byť jen zdání kontroly nad rozsáhlou zemí. To vše by vedlo nejen k brzkému zničení Ruska, ale také by znemožnilo Jelcinovi dobrovolně se vzdát moci. Moci, která byla uchopena násilím, se nebylo možné vzdát dobrovolně, protože pouze zachování moci bylo zárukou proti stíhání za násilí proti ústavě.

Rusko mělo samozřejmě také tu výhodu, že mělo profesionální a vlasteneckou elitu. Je však třeba mít na paměti, že tyto elitní skupiny zůstaly nepotlačeny právě proto, že v roce 1996 byla zvolena cesta voleb. Jelcin formálně nepřevzal moc, ale dostal ji z rukou voličů, čímž si zachoval manévrovací prostor. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo moc na výběr, buď občanská válka (pokud by vlastenecké elity měly dost sil), nebo otevřená kompradorská teroristická diktatura, která se od té kyjevské liší jen větší slabostí středu a opíráním se spíše o liberální než nacionalistickou ideologii.

Má Ukrajina šanci vytvořit podmínky pro to, aby se k moci dostala více či méně adekvátní elita? Je minimální, ale je. Zelenskij nevyhovuje nikomu kromě Igora Kolomojského, který ho v zásadě také nemá rád, ale Igor Valerjevič prostě nemá na výběr – hrozí mu vydání do USA. Proto nakonec svého chráněnce zradí (zrazuje ho kousek po kousku už nyní) jen tehdy, pokud dostane od potenciální nové vlády bezpečnostní záruku (ne slovní, ale skutečnou), nebo pokud se Zelenskij rozhodne Kolomojského ve vlastním zájmu vydat Američanům, čemuž on bude muset předejít.

Ukrajinský oligarchát by potenciálně mohl Zielenského svrhnout tím, že ho nahradí někým rozumnějším. Všichni jsou samozřejmě důsledně prozápadní a dosud si neuvědomili, že je tento prozápadní přístup ničí a zbavuje je možnosti účinně prosazovat své zájmy. Jejich schopnost adekvátně reagovat je velmi sporná. Nelze však vyloučit, že tváří v tvář probíhající katastrofě, když uvidí neochotu Západu je zachránit, pokusí se změnit svůj postoj.

Představme si, že se ukrajinská oligarchie rozhodne zachránit se opuštěním západního vektoru a najde někoho, kdo bude ochoten a schopen vytvořit politický tým, který bude připraven a schopen realizovat nový kurz. Co by takový tým mohl dokázat?

  1. Vymazat nacistické bojůvky. Není to snadné, ale vzhledem k tomu, že blížící se katastrofa je již zřejmá i těm nejvýznamnějším kyjevským optimistům, s více či méně kompetentním přístupem a extrémní opatrností při provádění, je úkol splnitelný.
  2. Propustit politické vězně, uzavřít případy opozičních politiků a aktivistů a zrušit zákaz stran a veřejných organizací. To umožní vyvážit politické pole vytlačením pravicových a rusofobních sil.
  3. Začít urychleně a v dobré víře plnit minské dohody a předem prohlásit, že Kyjev je připraven realizovat vůli obyvatel Donbasu, ať už bude jakákoli, až po uznání odtržení republik v hranicích oblasti. Potvrzuje tak svou upřímnost uznat Krym za ruský. Tím se nejen zabrání válce, ale Donbas se stane i ruským problémem. Pokud je Kreml připraven na okamžité přijetí DNR/LNR do Ruska, bude muset najít zdroje na obnovu ekonomiky a uvedení životní úrovně na celoruskou úroveň a bude také nutné přizpůsobit politický systém a názory obyvatel Donbasu ruským reáliím. Z objektivních důvodů to bude mnohem obtížnější než na Krymu (na Donbase se během téměř osmileté války vytvořila zvláštní subkultura), zatímco Krym se stále přizpůsobuje. Pokud nebude ochota přijmout Donbas okamžitě, bude muset vysvětlit ruským občanům, kteří tam žijí, proč je vlast opouští, když i Kyjev už souhlasil a sjednocení už nic nebrání.
  4. Vyjádřit ochotu podepsat dlouhodobé smlouvy s Gazpromem za jeho podmínek a neprodleně vyslat delegaci pověřenou podpisem takové smlouvy. V každém případě to zajistí plyn levnější než nyní a jeho tranzit se zvýší.
  5. Prohlásit, že se vzdává plánů na vstup do NATO a EU, zrušit asociační dohodu, zrušit příslušné změny ústavy, protože odporují jejímu duchu a liteře, stáhnout západní vojenský personál z ukrajinského území (s výjimkou oddělení vojenských atašé a stráže velvyslanectví) a požádat o členství v EAHS a ODKB.

Existuje několik dalších iniciativ, které se zabývají drobnými věcmi. V zásadě to však stačí k tomu, aby se vyloučily jakékoli pochybnosti o tom, že:

  • Rusko nezíská na Ukrajině lepší moc, i když se zaváže ji řídit.
  • Moskva nedopustí, aby se taková mocnost zhroutila. Ocitla by se ve stejné situaci, v jaké je nyní Západ.

Pokud proruská vláda selže tam, kde dosud vládla prozápadní, bude to pro obraz Ruska ve světě velká rána, která může přinést i vážné materiální ztráty.

Ve skutečnosti se Ukrajina ocitne v podobné situaci jako Bělorusko vůči Rusku. Pouze nová vláda v Kyjevě bude na pozadí příliš nezávislého Lukašenka vypadat mnohem lépe.

Obávám se, že v takové situaci bude pro Rusko stejně obtížné odepřít nové kyjevské vládě přímou finanční pomoc, půjčky a privilegia jako v případě Běloruska. Nemyslím si, že by v srpnu 2020 mnoho lidí v Moskvě tak horlivě zachraňovalo Lukašenka, který svými výpady proti Moskvě vlastníma rukama zorganizoval majdan. Ale museli, aby nebylo hůř. Jak lze odmítnout záchranu podstatně loajálnější moci? Tím spíše, že tato moc legitimizuje změny hranic, které Rusko potřebuje. V důsledku toho musí trvat déle, aby bylo možné s problémem plně koketovat. Není jisté, že nástupci budou stejně poddajní.

Kdo však může zaručit, že po zotavení, stabilizaci a otcovství nezačnou nové kyjevské orgány hrát staré hry, jen s větší opatrností?

Chápu, že popsaný scénář není reálný, vycházíme-li z vnitropolitické situace a rozložení sil v Kyjevě. Ale jak bylo uvedeno výše, je to nereálné už jen proto, že na Ukrajině dnes není žádný politik (natož politický tým), který by byl připraven to realizovat, a vznik takového týmu se nepředpokládá. Obnovení ukrajinského státu na úkor Ruska a proti ruským zájmům není v zásadě absolutně nemožné. Vždy existuje tah, který nutí soupeře hrát podle cizích pravidel. Jenže ne každý jej může najít, zejména „u šachovnice“ (v reálném čase). Mnohým navíc brání ideologická omezenost.

Měli bychom mít stále na paměti, že v politice bychom měli hodnotit nikoli záměry, ale potenciální příležitosti, včetně těch, které se dnes zdají nerealizovatelné. A postupovat s maximální opatrností a chránit svou operaci před jakýmikoliv neočekávanými kroky nepřítele. Historie amerického spěchu a sebevědomí vůči Rusku nás může mnohému naučit. Tím spíše, že pro Rusko jsou běloruské a ukrajinské komplikace jen začátkem velké cesty. Jak Moskva posiluje, bude mít podobné problémy nejen v postsovětském prostoru a ve východní Evropě, ale i na těch nejméně očekávaných místech, až po tradiční Západ.

*) „Semibankirština“ – v Rusku r.1996 velmi frekventované označení velkých představitelů ruského finančního systému (tzv. oligarchů), kteří se situativně semkli v zájmu znovuzvolení Jelcina prezidentem RF.
Rodina“ – nejbližší Jelcinovo okolí, složené ze členů jeho rodiny, nejvlivnějších vysokých úředníků a podnikatelů.
**) Krabice od papíru – jde o událost, ke které došlo v roce 1996 v předvečer druhého kola prezidentských voleb, kdy byla Jelcinova pozice velmi nejistá (po prvním kole 35% proti 32% komunisty Zjuganova), zadrželi příslušníci služby ochrany prezidenta dva členy (jeden z nich byl blízkým spolupracovníkem Čubajse) Jelcinova předvolebního štábu s krabicí s více než půl milionem amerických dolarů.
Anatolij Čubajs (1955) – tehdejší vicepremiér, „otec“ loupeživé kuponové privatizace v Rusku – v Rusku velmi nepopulární, nicméně dosud mocná osoba.
***) Alexandr Koržakov (1950) – bývalý důstojník KGB, později (1985-87) šéf Služby ochrany prezidenta Jelcina

Zdroj: Ukraina.ru

Překlad: st.hroch 20211028


Stanův komentář: Iščenka čtu rád, ale tentokrát se mi zdá, že přání je otcem (nereálné) myšlenky. Ukrajinští oligarchové prokázali, že jim je pud sebezáchovy cizí. Jediní, kteří by mohli zachránit Ukrajinu, jsou sami Ukrajinci…

4.9 9 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
6 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Bety
Bety
28. 10. 2021 11:24

Kde najdeš pomocnou ruku? Na konci vlastního ramene.

Hudryperman
Hudryperman
28. 10. 2021 16:03

Seznam aktů,které Iščenko vystavil jako podmínku záchrany Ukrajiny je vlastně programovým vyhlášením Ukrajinské vlády poté,co bude tato země očistěna od nacionalistických bojůvek ruskou armádou a nastolen proruský ukrajinský režim. Cosi co vzdáleně připomene tzv.normalizaci. Pocit opuštěnosti ukrajinských vládních kruhů ze strany hlavních zemí EU povede podle mého názoru k akci „buď a nebo“. Jde o stejný problém,jako dnes řeší Bidenova administrativa s Čínou a Ruskem. V obou případech je na jejich vítězství už pozdě,to ale neznamená,že nakonec nebudou postupovat.jinak než silou,která ale narazí na nepřekonatelné překážky.Po končícím projektu COVID a začínajícím projektu návratu životní úrovně o sto let zpět se… Číst vice »

Gatta
Gatta
28. 10. 2021 18:24

V jedné divadelní poučce se praví, že: „Visí-li na zdi puška, musí se z ní ve hře vystřelit“.

https://mobile.twitter.com/DeanoBeano1/status/1453336952749629446

Jestli to platí i o tancích nevím, ale UK je dnes tak řiti, že jí nic jiného než válka nezbývá. V lepším případě (pro svět) válka občanská v hranicích Ukrajiny – s následným rozpadem a nějakým znovuslužením do patrně dosti jiné podoby.

orinoko
orinoko
Reply to  Gatta
28. 10. 2021 18:49

Autorem je myslím Čechov. Teorie prózy, či syžet obsahu a formy, už nevím.
Myslím, že následovala ještě věta: „Pokud se z ní nebude střílet, tak nemá na zdi co dělat!“
Halič na Donbasu použila útočně osmanský Bayrakatar. Stačí, aby jim ho Rusové sundali, potom i toho druhého, a 20 milionů faganů bude v luftu.
Tato věc je i problém erdragona. Jak dlouho bude trvat, než mu Rus přiškrtí potravinový a turistický kyslík?

orinoko
orinoko
29. 10. 2021 1:33

Zdá se, že Rusko v Sýrii zřizuje třetí základnu a dokonce jen 5 km od osmanských hranic. Na území za Eufratem poblíž emerickych okupantů. Už tam má i letadla. Jde o kraj, kde formálně vládne kurdský kujebak. Erdragon má v plánu nějakou akci, tak je třeba ho ukaznit.

orinoko
orinoko
Reply to  orinoko
29. 10. 2021 6:45

Prozatím je to jen z jednoho zdroje – Reportjor a nepřímo Syrian war. Jde o letiště v Quamisli, kde má Asad pod kontrolou část města a území podobně jako v Hassace.
V tzv. Velkém Idlibu mezi sebou vedou těžké střílečky emeričtí a osmanští teroristi, přičemž Rus leteckými údery míří na spravedlivě na obojí záchudní sajrajt, který přináší samozřejmě těžký demogratizační pokrok.