P. C. Roberts: Rusko je na mušce

 …a ať už si to chce přiznat, nebo ne, bojuje o svůj život

Při obhajobě posledního kola americko-izraelské agrese proti Sýrii nasadila jedna z mluvčích amerického ministerstva zahraničí Heather Nauertová hitlerovskou notu, když obvinila Sýrii a Irán z aktu zjevné agrese proti Izraeli, a to s použitím této lži: „USA bezvýhradně podporují právo Izraele se bránit… Íránské podlé činy a vykalkulovaná eskalace jeho hrozeb a žádostivosti rozšířit svoji moc, uvádí všechen lid v dané oblasti do rizika“.

Adolf Hitler zakryl podnět rozšířit svoji moc přepadem Polska stejně podlou lží, jež k zakrytí svých agresí používají nyní Washington a Izrael. Prohlásil, že polské jednotky překročily německou hranici a napadly Německo. A přesně totožný argument použil Izrael i jeho loutky v Bílém domě a v Pentagonu, když za viníka probíhající izraelské agrese proti Sýrii vyhlásily – Írán.

Jestliže Washington a Izrael dokáží jít ve svých lžích až takto nestoudně daleko, jak se může Rusko i třeba jen na vteřinu domnívat, že USA jsou „partnerem“, se kterým by bylo možno se nějak a na něčem dohodnout?

Eric Zuesse k tomu poznamenává, že jedině Sýrie a Rusko si postěžovaly na pokračující útoky Izraelců na Sýrii i na fakt washingtonské okupace části syrského území, což jsou nejen nelegální činy postrádající jakékoli posvěcení OSN, ale jsou též totálním porušením mezinárodního práva.

Pokračující washingtonská podpora války proti zákonné vládě Sýrie a jeho podpora izraelských teroristických útoků proti syrským i ruským jednotkám podkopávají ruské úsilí vrátit do oblasti zpět mír. Zuesse též poukazuje na skutečnost, že jak Washington, tak jeho britská loutka blokují v OSN jakoukoli akci, jež by byla s to nelegální činy Washingtonu zastavit.

Zuesse má jistě pravdu. Ale nenese vinu za pokračování washingtonské kampaně proti Sýrii a Rusku i Rusko samo?

Stephen Lendman si to myslí. A proč?

Ukazuje se, že ruská vláda je tak dychtiva západní pochvaly, že zastavuje své vojenské kampaně dřív, než svou práci skutečně skončí. Sám Putin ohlásil „vítězství v Sýrii“ a stáhl odtud část svých jednotek ještě předtím, než skutečně vyčistil Sýrii od všech cizích a džihádistických okupantů, takže na místě zůstaly zbytky proamerických sil, které konflikt znovu obnovily. A přitom by stačily další dva týdny a byla by od proamerických džihádistů osvobozena Sýrie celá. Rusko ale zřejmě nechtělo roztrpčit Washington až tak, že ztratí veškerý kontakt s místním americkým personálem, třebaže Rusové jsou v Sýriii legálně, zatímco americká přítomnost je zde naopak nelegální.

A tak znovu s důvěrou v mezinárodní právo, v OSN a v “naše západní partnery“ píše Lendman, „odešlo Rusko ze Sýrie předčasně, a nabízí se tak otázka, kdy se Rusko poučí – a jestli se vůbec kdy poučí? A to o tom, že jak na fakta, tak i na právo Washington nikdy nedá, a jediným jeho zájmem bude vždy jeho panství nad světem a izraelské panství nad Středním východem“.

Lendman pak zdůrazňuje zvláště toto: „Pokud se Rusko nezbaví svého snu o partnerství s Washingtonem namísto toho, aby mu dalo ochutnat i čehosi z jeho vlastní medicíny, bude konflikt zřejmě eskalovat i nadále“.

Soudě podle těžkých izraelských útoků na Sýrii poté, co Syřané urazili izraelskou neporazitelnou image, když si začátkem února nad svým územím dovolili sestřelit izraelské bojové letadlo, má Lendman asi pravdu i v tom, že Izrael může nyní své útoky rozšířit i na Írán. Ruská televize odvysílala, že Kreml je nastálou situací vážně znepokojen, a že Netanjahu žádal v telefonickém hovoru Putina o zdrženlivost.

V průběhu celého mého života žádali američtí prezidenti o zdrženlivost Izraelce, aniž by se jí aspoň v jediném případu dočkali. A pokud jde o Rusko a Putina, domnívá se Lendman, že proti Izraeli nedosáhnou ničeho pozitivního, dokud Izraeli jasně a nekompromisně nenaznačí, kam ještě může, ale i kam už nemůže – a to v žádném případě, jít.

V souvislosti s tím se nabízí následující otázka: Je si Rusko svou silou skutečně jisto? Anebo Putina od použití síly zadržují zrádní tzv. atlantističtí integracionisté, kteří uvnitř ruské vlády i uvnitř ruské ekonomiky působí jako pověstná Pátá kolona? Pak je ovšem záhadou, proč Putin tuto malou hrstku zrádců, postrádajících širší podporu veřejnosti, toleruje, zatímco Západ a Izrael jsou vůči národním zájmům Ruska den ode dne agresivnější. The Saker shledává problém v tom, že atlantističtí integracionisté, kteří v zájmu svých kariér a zisků, a též proto, že jsou financováni neziskovkami a médií působícími v Rusku, už stačili prodat ruskou suverenitu za globalizmus. A Putin je zatím zjevně neochoten či neschopen se těchto lidí zbavit.

Jestliže ovšem atlantističtí integracionisté uvnitř Putinovy vlády dokáží blokovat jakékoli ostřejší Putinovy reakce na aroganci Washingtonu, nabízí se otázka: Jak skutečně mocný je vlastně Putin? Vyhrál snad válku o Sýrii proto, aby ji následně předal Washingtonu a Izraelcům? A nevzpouzí se v člověku spravedlivém obraz Putina, hlavy mocného státu, hájícího své počínání před kriminálním vůdcem státu Izrael?

Samozřejmě, víme dobře, že Izrael vlastní Washington, ale že by vlastnil i Rusko?

Kolikrát už Putin oznámil ruské vítězství v Sýrii, stáhl se, a pak zas musel zpět poté, co se síly Washingtonu zotavily? A proč Putin stále odmítá začlenit odpadlické ruské provincie na Ukrajině do Ruské federace? S návratem Krymu zpět do Ruska souhlasil s ohledem na ruskou námořní základnu v Sevastopolu, ale udělit stejnou výhodu ruským provinciiím Doněcku a Luhansku odmítá. A to za situace, kdy Washington vyzbrojuje ukrajinský nacistický stát nejmodernějšími zbraněmi a ruskému obyvatelstvu uvedených provincií tak při snaze ukrajinského vedení násilím dotlačit obě provincie pod svůj palec hrozí ještě krutější válečné útrapy než dosud.

Putin by ovšem celý ukrajinský konflikt mohl ukončit tím, že Doněck a Luhansk přijme prostě zpět pod ruskou střechu, ale zatím se zdá, že o ničem takovém neuvažuje. Říká se, že všechny věci promýšlí daleko dopředu, jenže osud Ruska a též nás všech bude rozhodnut spíš v čase krátkém.

Dá se pochopitelně rozumět i tomu, že Putin svým zdůrazňováním mezinárodního práva se pokouší upozornit Evropu a Evropany na to, jak mimo právo a nad právem Washington stále jedná, ale spíš tím maří zbytečně čas. Už po dlouhá desetiletí figurují evropští vůdci na výplatní pásce Washingtonu a nezajímá je vpravdě nic jiného než aktuální stav jejích bankovních kont.

Neokonzervativci ve Washingtonu věří, že když se jim podaří odstranit Putina, obnoví Washington svou vládu nad světem. Čínu totiž považují za zemi, která přijme americké vedení výměnou za bohatství. Což je předpoklad možná i chybný, ale Washingtonu dobře slouží ke koncentraci všech jeho sil proti Rusku, přičemž do svých aktiv stále započítává své spojence z Páté kolony uvnitř ruské vlády.

Může Rusko odolat tlaku Washingtonu bez toho, aby se těchto zrádných lidí zbavilo?

Odpověď na tuto otázku je následující: Nikdo by neměl podceňovat Putina.

Nicméně by si Rusko mělo být plně vědomo faktu, že tvůrci neokonzervativní politiky považují Rusko za stát slabý, postrádající kuráž, kterou naopak Washington i docela titěrný Izrael mohou kolem sebe rozhazovat plnými hrstěmi. Což Washington může dosvědčit, když ukáže na glóbu, kam až se jeho moc rozšířila od pádu Sovětského svazu, a Izrael může podobný rozmach dosvědčit při pohledu na Střední východ, či na svou současnou aktivitu v Sýrii. A co je neméně důležité? Žádné náklady nesmí být považovány za příliš vysoké, pokud se za ně dá koupit jakékoli očernění Ruska. A ruská pasivita naopak zve buď k jeho podrobení se, či k nukleární válce. A ať už si to Rusko přiznává, či nikoliv, bojuje v současné chvíli o svůj život. A to i když navenek vypadají věci tak, že i vysocí ruští představitelé si nebezpečí, jež zemi hrozí, neuvědomují. Sergej Šemezov např. řekl, že Rusko je ochotno prodat Washingtonu ruský protiletecký systém S-400 – a to asi proto, aby se Američané rychle naučili, jak na něj vyzrát, a ruský technologický náskok tak vzal v co nejkratším čase za své.

Jestliže Šemezov jen nevtipkoval, pak má asi problém s vnímáním reality.

A na závěr: Putin uškodil své pověsti, když se setkal s Netanjahuem a jednal s ním nikoli jako s politikem zločinným, ale jako s jedním ze světových vůdců, které Rusko uznává.

To byl bláznivý kousek, který podryl jeho reputaci vůdce, který jde neúchylně po stezce principů morálních, jež vždy nadřazuje nad úvahy o prodělku či výdělku.

Svět potřebuje vůdce. Naděje vkládal do Putina.

Zdroj: Paul Craig Roberts

Vybral a přeložil Lubomír Man