P. C. Roberts: Washington izoluje neexistence diplomacie

Současně s pádem Sovětského svazu padla i poslední překážka pro americké dychtění být jedinou supervelmocí světa. Neokonzervativci, kteří se právě v době pádu SSSR dostali ve Washingtonu k moci, využili příležitost a nahradili diplomacii hrozbami a nátlakem. Neslavný příklad této změny pochází z času režimu Bushe ml., kdy náměstek ministra zahraničí Armitage vzkázal Pakistánu: „Dělejte, co se vám říká, nebo vás zbomabardujeme zpět do doby kamenné.“ A Pakistán tehdy skutečně udělal, co mu bylo nařízeno.

V případě dnešního Ruska se tato hrozba jeví poněkud nestřídmá, a to z toho důvodu, že Rusko by dokázalo bombardování Americe vrátit. A tak se washingtonská hrozba zredukovala na: „Dělejte, co se vám říká, nebo na vás uvalíme sankce.“

Sankce jsou vyjádřením hegemonie jedné země nad druhou. Jsou vyjádřením toho, že ten, který sankce uvaluje, se cítí být povolán k tomu, aby ostatním suverénním státům říkal, co mají dělat, respektive nést následky v případě, že se diktátu postaví.

Ve chvíli, kdy Amerika získala pocit, že je jedinou supervelmocí světa, staly se sankce důležitým instrumentem její zahraniční politiky. Clintonův režim nasadil sankce proti Iráku. A když OSN poté oznámila, že tyto sankce zabily půl milionu iráckých dětí, položil novinář Lesley Stahl v televizním programu „60 minut“ tehdejší ministryni zahraničí M. Albrightové otázku, zda americké sankce mají cenu půl milionu dětí. Načež se dočkal této odpovědi: „Ano, tu cenu mají.“

Stejně dnes američtí sionisté uvažují, pokud jde o Palestice, jak to za všechny vyjádřil i jeden z izraelských ministrů: „Děláme ve své oblasti totéž, co dělali Američané s rodilými Američany, zvanými Indiáni.“ Nu a protože oba státy spojuje zločin stejného druhu, vetuje dnes Washington všechny akce OSN proti izraelským zločinům na Palestincích. A kdyby se dnes Lesley Stahl zeptal washingtonské vlády, zda její zájmy mají cenu sedmi zemí, které Amerika zničila jen v tomto novém 21. století, určitě by se dočkal stejné odpovědi jako kdysi od M. Albrightové: „Ano, tu cenu mají.“

Kdykoli se nějaká země nepodřídí rozhodnutím Washingtonu, uvalí na ni Washington sankce. Dnes jejich tíhu nesou na sobě Írán, Severní Korea, Rusko a Venezuela – a Washington navíc nutí další země, včetně jeho eropských spojenců, aby též na všechny strany uvalovaly sankce, jinak Washington uvalí sankce i na ně samotné.

K čemuž dochází právě v těchto dnech, kdy Trump, veden svými izraelskými neokonzervativními agenty, stáhl americký podpis z íránské nukleární dohody, podepsané USA, Íránem, Ruskem, Čínou, Francií, Británií a Německem, a svým evropským vazalům, na předmětné dohodě též podepsaným, vzkázal: „Když svůj podpis z íránské nukleární dohody nestáhnete stejně jako my, uvalíme sankce i na vás.“

Tohle už je ovšem strava těžko stravitelná nejen pro vlády evropské, ale i pro vládu britskou, jež všechny dohromady poctivě slouží Washingtonu jako vazalové už od roku 1945. Rebelii lze cítit i slyšet na celém kontinentu, a též oficiální figury EU říkají, že nadchází čas na to, aby Evropa sledovala své vlastní cíle a nikoli cíle Washingtonu.

Je tahle rebelie trvalá, anebo jde jen o hru oněch evropských vůdců, kteří si s její dopomocí chtějí na Washingtonu vynutit vyšší všimné, než od něj pobírají dosud? A pokud tak tomu opravdu je, kolik bude muset Washington z kapsy vytáhnout, aby tuto evropskou rebelii utišil?

Vladimír Putin po léta polykal hrozby a urážky a čekal, kdy washintonská arogance jeho evropské impérium rozloží. Možná se mu za jeho trpělivost právě teď dostává odměny. Náznaky izolace Washingtonu od zbytku světa totiž nelze přehlédnout. Washington např. nařídil Indii a Turecku, aby nekupovaly ruské zbrojní systémy, ale obě tyto země Washingtonu vzkázaly, že jeho vměšování odmítají a hodlají ve svých nákupech v Rusku pokračovat. Předseda Evropské komise Juncker řekl, že pro Evropu nadešel čas, aby znovu navázala vztah s Ruskem a ustala s útoky na ně.

Obrátí se tedy EU, jež je výtvorem americké CIA, proti Washingtonu?

Je to možné. Washington pohrozil Německu sankcemi, jestliže se bude i nadále účastnit projektu North Stream 2, který má přivádět energii z Ruska do Evropy. Čímž dal samozřejmě najevo, že nedostatek energie v Evropě je pro něj lepší alternativou, než když je Evropa energeticky závislá na Rusku. Protože závislá, a to ve všech směrech, může být jedině na Spojených státech.

Německá kancléřka Merkelová, dlouholetá washingtonská loutka, oznámila, že Spojené státy přestaly být spolehlivým politickým spojencem, a že Německo „potřebuje vzít svůj osud do svých vlastních rukou“. A poslední průzkum veřejného mínění prokázal, že s tímto jejím prohlášením souhlasí 82 procent Němců.

Může být totiž ještě něco bizarnějšího i bezradnějšího, než je politika, vyhrožující nejen potenciálním či vymyšleným rivalům, ale i svým vlastním spojencům?

Zdroj: Paul Craig Roberts

Vybral a přeložil Lubomír Man