Past racionální volby

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

V souvislosti s minulými články o ilegalitě a roli ideologie v rozvoji ilegálního hnutí, jsem narazil na to, že názory čtenářů na „ideologii Ruska“ ve vztahu k ukrajinským událostem se rozprostřely málem po celém viditelném spektru barev: počínaje nesmlouvavým „Pozice Ruska v ukrajinské otázce je v pořádku, nestrkejte do naší vratké lodičky!“ a konče „Dnešní Rusko nemá žádnou ideologii, nerozhoupávejte plovoucí kasino!“ Je celkem pochopitelné, že přít se s těmito krajními stanovisky nemá smysl – v polemice s nimi nelze dospět k žádnému pozitivnímu východisku.

Ideologii Rusko samozřejmě má. Jenom to „ideální“ co se postuluje v rámci této ideologie jako konečný cíl – je pro většinu občanů nedostupným ideálem v jakkoli dlouhodobé perspektivě. Ideologie totiž – to není kus parmazánu ani trocha másla, kterou si lze namazat na chleba. Dokonce i když ideologie vypadá na fotografii jako ryba – sama o sobě v žádném případě není „chutnou rybičkou“. A z toho bychom asi měli začít naše povídání.

Ve středověku byl „ideální obrázek“, v zásadě určený náboženstvím, značně schematický a domluvený. Obrazy „ráje“ a „strašného soudu“, které lidé viděli každou neděli při bohoslužbě a pravidelném kázání v nejbližším kostele, určovaly tu ideu, kolem které se točily myšlenky a naděje většiny obyvatel. Tento archaický, ale vysoce efektivní způsob ideologického působení na masy stále ještě existuje na mnoha místech na světě: v „kukuřičném pásu“ USA, ve vzorci „kinder, kuche, kirche“, v západoukrajinských vesnicích, kde se toho od XVIII. století, kdy gramotnost byla spíše talentem, než všední dovedností, příliš nezměnilo. Dnešní výzvy k „zabíjení moskalů“, organicky vpletené do kázání provinčních farářů v západoukrajinských farnostech, jsou stejně efektivní, jako v dobách Terezína a Talerhofu, Buchenwaldu a Osvětimi. Tito lidé, zdálo by se, zcela integrovaní v našem současném světě, žijí svůj všední život stejně jako před dvěma sty lety, přijímajíce kázání v kostele, místní drby nebo kontakt se „vzdělaným sousedem“, za „poslední redakci“ světové ideologie.

Jinak funguje ideologie ve společnostech, které prošly industrializací. Zde sugesce (vštěpení a fixace potřebné ideologie) již nespočívá v bezprostřední komunikaci „člověk-člověk“, ale je obyčejně zprostředkována pomocí „společnosti spektáklu“, kteroužto koncepci zavedl francouzský filosof Guy Debord. „Společnost spektáklu“ se stala tou variantou hegemonie, kterou současný kapitalistický průmyslový svět nabízí ve formě ideologie pro celý svět. Každému člověku se v takovéto „společnost spektáklu“ nabízí svobodně si vybrat nějakou úspěšnou sociální roli. Zároveň jsou mu vysvětlovány a demonstrovány na obrazovkách a stránkách knih scénáře neúspěšných rolí. Přičemž komunikace neprobíhá pouze pomocí knih, filmů, hromadných sdělovacích prostředků, ale i, a to je zvlášť důležité, – prostřednictvím celého systému zbožně-peněžních vztahů. Jestliže se klasické náboženství snažilo distancovat od „světského“ („Císaři – císařovo“), pak „společnost spektáklu“ charakteristická pro kapitalistickou industriální fázi, naopak všemožně vtahuje lidi do procesu spotřeby a společenských zbožně-peněžních vztahů.

Sám Guy Debord, analyzuje strukturu takového celosvětového řádu, psal, že spektákl vládne dokonce i těm regionům, jejichž slabá ekonomika nedokáže zajistit dostatečnou produkci materiálních nebo kulturních statků. A provádí to právě pomocí společnosti spektáklu. Kam spektákl nedokáže přijít v podobě výrobní a budovatelské ekonomiky, – tam přichází v podobě ekonomiky spotřebitelské. Kam nedosáhne kolt kovboje, tam dosáhne „Hello, kitty!“

past3

Foto: zdroj

A právě všechny ty „černé offroady“ a „fialová saka“ devadesátých let, všechny současné „sekty prvních svědků IPhone 6s“, diskuse o latté se skořicí nebo o gubernátorovi s viagrou – znamenaly příchod západní „společnosti spektáklu“ do prostoru bývalého SSSR. Tam, kam se nedokázaly dostat americké strategické bombardéry a mezikontinentální balistické rakety,- tam se nakonec dostal McDonalds a Bentley. A vám prostě nabídli vybrat si vám vyhovující sociální roli. Je třeba říci, že sám o sobě byl koncept světového spektáklu úspěšný i v samotném SSSR.

Spektakl vzniká vždy na základě přebytkové ekonomiky a právě s její pomocí spektákl nastoluje v kterékoliv společnosti svoji hegemonii, nehledě na jakékoliv ideologické, kulturní, sociální nebo dokonce policejní bariery. Pouze lidé sjednocení chudobou dokáží efektivně vzdorovat spektáklu. To je také důvod proč na konci padesátých let zvítězila linie generálního tajemníka Chruščova na výstavbu „gulášového komunismu“ do roku 1980. Jen co se ekonomika SSSR stala minimálně přebytkovou a dokázala definitivně opustit přídělový mechanismus, okamžitě vyvstala jednoduchá otázka, kam nasměrovat tento přebytek. Na další práci na průlomových technologiích, na pokusy posunout stávající hranice možného, nebo – na vytvoření „společnosti spektáklu“ za cenu těchto přebytečných zdrojů a podle sovětských šablon. Nakonec zvolili tu druhou variantu a rozhodli se vybudovat v SSSR svoji ersatz spotřební společnost a doprovodit ji podobně ersatz „společností spektáklu“. Jak si ještě pamatujeme, spotřeba se podle západních měřítek zadařila pouze průměrná, kdežto spektákl – slabý, se špatným dějem a mizernými herci.

Ne, lidé zůstali stejní, změnili se pouze nepatrně.

Když tu náhle, někdy koncem šedesátých let, zmizelo všechno to, co posouvalo zemi vpřed. Zmizel Měsíc, zmizelo osvojení Světového oceánu, zmizely dobré filmy a veselé písničky, zmizela idea, a ideologie se pomalu začala rozpouštět v každodennosti a každodenním hledání něčeho „naprosto nezbytného, nedostatkového a, pokud možno, – z dovozu“ (Jé, vy máte taky polskou soupravu? Já jsem za ní dal o 25 rublů navíc…“). Spektákl, v jeho pozdněsovětské variantě, nabídl lidem tutéž „pevnou čínskou zástěnu“ iluze rozmanitosti a přeludu dostatku, ale současně zbavil svět v redakci SSSR jakéhokoliv smyslu a nahradil ho banálností a prázdnotou. V určitém okamžiku však sovětská varianta „společnosti spektáklu“ začala prokluzovat. Lidé zbavení idejí mohou po dostatečně dlouhou dobu spotřebovávat žvýkačku spektáklu, ale nakonec také začnou klást nepříjemné otázky. Stejně jako náboženství nedokázalo zabránit lidem, aby si do svého světa vpustili industriální způsob života, tak ani „společnost spektáklu“ nedokáže zabránit příchodu následujícího levelu.

S počátkem nástupu industriálního světa bylo náboženství nuceno se měnit. Reformace, „protestantská etika“ – to všechno byly vynucené kroky. Bohužel, klasické nedělní kázání nedokázalo lidi udržet mimo rámec zbožně-peněžních vztahů – a v důsledku bylo nutno vymýšlet takovéto „náhražky“ a „hybridy“, které umožnily stáhnout Krista z oltáře přímo do chrámové předsíně a posadit ho mezi penězoměnce.

Zda to bylo dobře, nebo špatně – není předmětem tohoto článku.

Ano, můžeme neustále diskutovat o tom, že Rusko zachrání jedině pravoslaví. Dokud ale bude pravoslaví v životě průměrného Moskvana nebo Novosibiřana zaujímat místo v rohu místnosti o vánocích – v ideologii ruské společnosti se nic nezmění. Dokonce v Německu, kde je „kinder, kuche, kirche“ podstatně silnější, než v Rusku, mají následující anekdotu: Stěžuje si jeden pastor kolegovi na netopýry na zvonici. Všechno poserou, nedají se nijak vystrnadit, nic nepomáhá. A kolega mu povídá: tak je biřmuj, a už nikdy víc je v kostele neuvidíš. Vysvětlení anekdoty, kdyby něco, je zde. Tamtéž jsou i zajímavé informace o tom, proč dnes v Německu podíl ateistů dosahuje 52% (v Rusku se za ateisty považuje pouhých 6,8% obyvatel). A proč jsou zbožně-peněžní vztahy mnohem silnější než ideologie nebo náboženství.Stačilo by zavést (jako v Německu) církevní desátek – a hle, ateistů bude hned nadpoloviční většina obyvatelstva.

Čím že tedy porazil kolektivní Západ pozdní SSSR? No dobře, ztratili ideologii. No, nedokázali vytvořit svou vlastní kvalitní společnost spektáklu, jejich vlastní zboží bylo špatné a neodpovídalo potřebám. No ale byly dostupné mateřské školky, bezplatné školy i university, dobrá medicína, solidní bydlení? Proč všechno tohle (a ještě kosmos, a osvojení hlubin a nitra Země, a armádu, a námořnictvo, a vážnost ve světě) – všechno vyměnili za pozici „benzinové pumpy“ a země, která čím dál tím víc závisí na prvovýrobě? A proč dnes, nehledě na to, že „nepřítel je před branami“, situace s mobilizací ekonomiky nic moc nejde?

Takže, za prvé, v Rusku nevznikl obraz „ideálu“, nějakého toho „města na kopci“ nebo „tajemného města Kitěž“, kam by se dala vetknout vlaječka „cíl cesty“ ve virtuálním navigátoru. Již jsem uváděl, že pro mě neexistuje větší hodnota, nežli hodnota lidského života. A právě ukrajinské události vrhly světlo na vztah současného Ruska k hodnotě lidského života.

Všechny pokusy racionálně vysvětlit cesty Ruska v ukrajinských událostech z nás činí obyčejné statisty „společnosti spektáklu“. Je pro nás výhodné, aby Krym byl Rusko? Samozřejmě. Námořní základna, teplé moře, majestátní hory. Bombardér Tu-22M odstartoval z letiště Belbek – a může to mydlit přímo do Incyriliku. A Bosporský průliv je v dosahu dokonce i pozemního komplexu „Bastion“. A není třeba nikoho žádat o povolení.

Stejně tak racionálně lze objasnit i pozici Ruska ve vztahu k Donbasu. K čemu je Rusku Donbas? Svého uhlí má Rusko dost, metalurgické závody – jsou staré harampádí a veteš, struktura obyvatelstva – odtrhněte a zahoďte. Bytový fond se rozpadá ještě z dob pozdního SSSR. Jaký se tam dá udělat spektákl? Pouze spektákl občanské války. Ovšem, jak již bylo zmíněno, právě pokus SSSR racionálně „dohnat a předehnat Západ“ v úrovni materiálního blahobytu vedl k jeho zákonité prohře. A dnes Rusko dělá tutéž chybu. Zkouší racionalizovat svoji volbu.

Krym se, bez přehánění, stal ztělesněním „ruského snu“. Snu o spravedlivém světě, kde je nakonec zlo potrestáno a dobro na posledních stránkách knihy vítězí. Téměř dva miliony lidských životů nebyly vrženy do pekla války – mohou klidně spát, nerozptylujíce se blízkou kanonádou.Donbas se pro Rusko stal protikladem tohoto snu, stal se zkouškou pevnosti.

Málokdo si uvědomuje analogickou konstrukci „amerického snu“. Když jsem v besedě se svými americkými přáteli, kteří příliš nechápali, co se to na Ukrajině děje, položil jednoduchou otázku: „Kdyby dnes znovu začala mexicko-americká válka a Mexičané by znovu obklíčili Alamo – přemýšleli byste o tom, zda je racionální pomáhat státu osamělé hvězdy? Dokonce i kdyby podle vás před 25 lety nadělali spoustu všelijakých chyb při vyhlašování své nezávislost?“ Američané odpověděli naprosto jednoznačně: ano, pomohli. Bez jakýchkoliv podmínek a omezení.

Jestliže Rusko, které má dnes všeho všudy 146 milionů živých duší – proti 300 milionů USA, 400 milionů Evropské unie, miliardě Indie, miliardě a půl Číny, dosud nepochopilo, že jeho lidé – jsou to nejcennější, co má, ta nejvyšší hodnota, kolem které je třeba vytvářet veškerou ideologii, pak nemá šanci přežít v budoucím světě. Jeho cesta povede na zadní dvorek společnosti spektáklu. Cizího spektáklu.Který, mimochodem je dnes blízko svému zakončení – stejně jako obklopující nás globální geoekonomický svět, spotřebitelská ekonomika a laciná energie, která bude brzy nahrazena svým protikladem…

Co dělat dál? To si musí rozhodnout Rusko samo. Toto rozhodnutí za něj nikdo neudělá.

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku 3 komentáře