Pět faktů k nadcházející válce na Blízkém Východě

Probíráme se tím, proč to má Írán už spočítané a zbytek světa nezasáhne

Nový rok, nikoli nadarmo přestupný, nás už stihl postrašit další válkou. Celý týden vybuchovaly granáty – ne jen tak někde, ale na amerických objektech na Blízkém Východě; hynuli lidé – nikoli vojáci, ale obyčejní turisté, kteří se posadili do špatného letadla, ale Trumpovy tweety pálily jak napalm, jako nikdy předtím. Vztahy Íránu a USA se zhoršovaly rovnou od chvíle usednutí Donalda Trumpa na prezidentský stolec. Trump nejdříve roztrhal dohody o íránském jaderném programu a Teherán se mu pomstil intenzivnějším obohacováním uranu.

Diplomatické spory přešly do otevřeného nepřátelství jak na souši (sestřelené íránské a americké drony), tak na moři (obsazení ropných tankerů), Írán znovu vyfasoval sankce – tento oblíbený ekonomický nástroj USA, ale rozsáhlé válce se podařilo vyhnout.

Do Perského zálivu se vypravily americké válečné lodi, a Bílý dům oznámil posilování seskupení na Blízkém Východě, ovšem v regionu jako celku se nestalo nic neočekávaného. Lokální incidenty a tanečky kolem ropy – co z toho se nedělo dřív?

Mnohem soustředěnější pozornost upoutala obchodní válka mezi USA a Čínou. Takže se zeptáte, co s tím má společného Blízký Východ a reálná válka? Tady jsou fakta:

  1. Připravit pole pro hlavní transakci. Trump 15. ledna konečně podepíše první balík dokumentů o obchodní dohodě s Čínou. Oznámil to on sám na svém twitteru – těsně před Novým rokem. Bylo zajímavé sledovat souboj Číny a USA. Jednou odpojí Huawei od služeb Googlu, jindy zase explodují protesty v Hongkongu… Konspirologové celý rok věštili, kam to povede a jaká bude cena ukončení obchodních potyček. Jestliže Trump oznámil konkrétní datum podpisu, znamená to jen jedno: Předběžné smlouvání už bylo zakončeno. A s velkou mírou pravděpodobnosti se Američanům podařilo usmlouvat na Číňanech to hlavní: Záruky nevměšování ČLR (nebo vměšování jen na úrovni formálních, nic neznamenajících prohlášení) do následujícího přerozdělení na Blízkém Východě. Zcela možné je, že USA přistoupí na jisté ústupky kolem Tchajwanu, který se poslední dobou stal kamenem úrazu mezi Pekingem a Washingtonem. Takže, vražda íránského vojenského velitele Sulejmáního je důležitou zprávičkou pro Čínu: V podmínkách sankcí Čína pomáhala Íránu se exportem ropy, a Američany zlikvidovaný generál nehrál v těchto transakcích poslední roli.
  2. Připravit nepřítelovy přátele. Další návštěvou mající význam ve světle blízkovýchodních rozložení bylo setkání Donalda Trumpa se severokorejským vůdcem Kimem. Není tajemstvím, že Pchjongjang měl těsné vazby s Teheránem – může to snad být jinak v klubu vyvrhelů, osy zla? Kamarádit se proti USA je podstatně lehčí společně. A nikoli nadarmo už v roce 2018 Severokorejci varovali, že se Amerikánům věřit nedá. Kroky USA v posledních letech vedly k tomu, že americká administrativa je ve světě vnímána jako nespolehlivý partner, který neplní přijaté závazky. Setkání Trumpa s Kimem na korejské hranici v létě 2019 rovněž vyvolalo mnoho konspiračních teorií – za co stojí ujištění obou zemí, že v budoucnu uzavřou „dobrý kontrakt“? A nelézt do konfliktu s Íránem je v něčem jiné?
  3. Rozdělit zóny odpověnosti s konkurenty. Vražda iránského generála Sulejmáního se odrazila v tisících repostů v ruských sociálních sítích: Sem tam se zatřepotaly iránské vlajky, všichni o překot vyjadřovali soucit s „bratrským íránským lidem“ a šedovlasý Iránec příjemného zevnějšku se stal málem „národním hrdinou, zhynulým v boji s naším hlavním geopolitickým nepřítelem“. Chtělo by se připomenout gaučovým expertům, kolikrát Rusko válčilo s Peršany. Jistě by se zápal bratrských pocitů řádně snížil. Co je pravda, to je pravda: Írán vůbec není naším přítelem. Ale ani nepřítelem – přinejmenším v tomto úseku historie. Mít radost ze smrti Sulejmáního samozřejmě netřeba, jako v podstatě ze smrti kohokoli jiného. Ale dramaticky lomit rukama rovněž netřeba. Vyřizování účtů mezi USA a Íránem není náš boj. Nicméně máme na celém Blízkém Východě rovněž svoje zájmy, jakož i spoustu velkých infrastrukturních a obchodních projektů, včetně výstavby jaderné elektrárny v Búšehru. Na Blízkém Východě se neděje nic, na čem by se klíčoví hráči nedohodli, takže i dnešní oficiální Rusko nahlíží na rozhořívající se konflikt jakoby z pozice nestranného pozorovatele – zdůrazňuji, že s klidem a výzvami k míru. Trump, tak či onak, nesjspíše použije trumf s názvem „Rusko“, aby vyřešil konflikt s Iránem ve svůj prospěch. Dříve přece právě Moskva dokázala přesvědčit Teherán k dohodě s Američany. Dnes tu, samozřejmě, nemáme rok 2015, a v Bílém domě neprezidentuje přemýšlivý Barack Obama, ale impulzivní Donald Trump. Ale můžeme docela dobře Američanům pomoci se znovu s Íránci dohodnout. Jistěže ne zadarmo. A nejde jen o Sýrii, hraničící s Irákem, na jehož území byl Sulejmání zabit, ale i Íránci atakované americké vojenské základny. Náhle odvolaná návštěva státního tajemníka USA Pompea v Kyjevě, Minsku a Kazachstánu je vážným signálem svědčícím o tom, že Blízký Východ má pro Američany podstatně větší význam než všechny postsovětské republiky dohromady. A pak se, možná, bude možné podrobněji dohodnout i o Krymu.
  4. Podělit se se všemi. Vraťme se znovu k Sýrii, která s Íránem přímo nehraničí, ale zato hraničí s Irákem, a – což je ještě důležitější – s Tureckem a Izraelem. Zní to cynicky, ale Sýrie se nejspíš stane oním koláčem, který si mezi sebou rozdělí klíčoví hráči v regionu. V Sýrii samé, jak si pamatujeme, se nacházejí dvě ruské vojenské základny. Sever Sýrie je sférou bezprostředních zájmů Turecka, které si nepřeje vznik sobě nepřátelského kurdského státu po svém boku. Írán, třebaže opatrně, pomáhal Turkům s Kurdy, a vcelku obě země v poslední době vystupovaly spíš v roli spojenců. Je možné, že Američané mohli od Erdogana získat nějaké garance nevměšování se do blízkovýchodních věcí výměnou za vyřešení kurdské otázky, nebo výměnou za část syrského území – stejně jako slíbili Rusům, že nepolezou do zóny našich zájmů v Sýrii a v Africe.
  5. Válka už probíhá. Halasné tweety Trumpa nejsou ničím jiným, než hra pro publikum. Musí přece nějak začít předvolební kampaň. Ale nebrat jeho počínání vážně také nelze. Pamatujme si zkrátka, že pokud se jedná o Blízký Východ, tak rozhodnutí k němu nepřijímá Washington, ale Dallas – Metropole amerického státu Texas a současně i ropná metropole naší planety. Všechny konflikty na Blízkém Východě přímo souvisí s ropou. Nic se nezměnilo a sotva se něco změní v příštích letech. Takže region je odsouzen k válce. No, ledaže by najednou zvládli studenou termojadernou syntézu a na uhlovodíky všichni naráz zapomněli. Jinou otázkou je, že 3. světová válka, kterou, bůhvíproč, všichni tak očekávají, sotva vyroste z nynějšího konfliktu. Ale příští válka v Perském zálivu, to je bez problémů. Tím spíš, že válka už probíhá… Stačí si vzít svodky zpráv z regionu za poslední rok nebo dva. Metody vedení válek se zkrátka změnily. Teď to nejsou rychlé a zuřivé soustředěné údery, ale nejspíš nudná hra na dlouho s jasně prověřenými cíli, s pečlivě propočítaným ekonomickým efektem každého úderu, s chytře napsaným byznys-plánem vytížení obranných podniků. Pouhá narážka na novou válku v Zálivu nutí ropu zdražovat, jako nikdy předtím. A to nemluvíme o rozsáhlé válce.

Co to vše znamená pro Írán?

Bohužel, nic pěkného. Do Íránu se rozhodli velkolepě pustit jak USA, tak Izrael i spojenci USA v Zálivu. Evropa proti tomu sotva něco řekne a Čína, Rusko a Turecko dostanou své bonusy. Írán dávno a usilovně podněcují k občanskému konfliktu, v jehož důsledku dojde ke změně vlastníků ropných polí. Bude-li to probíhat pomalu a relativně dobrovolně, nebo urychleně a velmi krvavě – ukáže čas. My se přece nemusíme znepokojovat: Ceny ropy vykonají svou práci. A potom nejspíš dostavíme i „Severní proud-2“, protože být spolehlivým dodavatelem uhlovodíků je v dnešní době hlavním faktorem stability. Pokud vám to připadá cynické, tak to znamená, že jste za haldou zpráv nezpozorovali, že právě v takovém světě žijeme …

Zdroj: Russkaja planeta

Překlad: st.hroch 200111

Přejít do diskuze k článku 13 komentářů