Posun k mnohopolárnímu uspořádání světa začíná v Iráku

Leonid Savin

8. ledna 2020

V roce 2003 začaly USA svoji válečnou avantýru v Iráku a někteří západní hodnotitelé prohlašovali, že tato agrese povede ke změně modelů mezinárodní politiky a k šíření idejí mnohopolárnosti. Vydání Asian Times kritizovalo jednání USA na Blízkém východě a poznamenalo k tomu, že „tato válka, podobně jako sebedestruktivní rakovinové buňky“ podrývá neoimperialismus USA.

Immanuel Wallerstein viděl, že vpád do Iráku byl vážnou chybou administrativy prezidenta Bushe a v úpadku americké síly viděl důležité příčiny ve změně struktury, kterou sám nazývá světový systém. Bývalý člen výboru pro zahraniční vztahy Senátu USA Clifford Kirakoff jr. mluvil o tom, že když USA vtrhly do Iráku, narušily kontinuitu amerického kurzu v mezinárodních záležitostech. Bush aplikoval v Iráku koncepci Machtpolitik (mocenská politika) nacistického Německa, která ve světové politice způsobila nebezpečnou nerovnováhu. Proto byli američtí neoconi (mezi které patři i Bolton) srovnáváni s nacisty.

Nejtypičtější bylo v roce 2003 rozhodnutí evropských spojenců USA (kromě Británie), kteří odmítli podpořit americkou agresi proti Iráku. V čele evropského vzdoru tehdy byly Francie a Německo. Přirozeně bylo proti americkému ozbrojenému zásahu v Iráku, který se přeměnil na projekt IS, také Rusko.

V roce 2003 poskytl Vladimir Putin rozhovor francouzské televizi a komentoval tam iráckou krizi: „Pokud chceme, aby byl svět předvídatelnější, což znamená bezpečnější, musí být multipolární a všichni účastníci mezinárodního styku musejí dodržovat stanovená pravidla a zejména normy mezinárodního práva.“

Po zavraždění Sulejmáního jsou v Americe dvě skupiny lidí. Jedna z nich v tom vidí smrtelnou chybu Trumpa, jíž využívají američtí jestřábi-islamofobové a druhá se domnívá, že se jedná o provokaci organizovanou částí amerického establishmentu v zájmu Izraele. Existují i další konspirační verze.

Představy o dalším rozvoji událostí jsou zneklidňující: Od omezeného ozbrojeného konfliktu a protiamerické partyzánské války v Iráku až do 3. světové války. Následky záleží na tom, jaké varianty odpovědi zvolí Islámská republika a její spojenci, mezi nimiž je i síť Hizballáhu v Libanonu, Sýrii a Iráku.

Za podmínek, kdy si sami Američané v Iráku démonizovali svůj „nový pořádek“, ukazuje řada příznaků, že byl ve světě započat rozhodnější posun k multipolární reorganizaci. O nové vlně politické krize v USA mluví početné akce protestu proti válce s Íránem a vystoupení amerických politiků odsuzujících politické vraždy.

Po zostření situace na Blízkém východě navštívil dne 7. ledna neočekávaně Damašek Vladimir Putin a další den se účastnil slavnostního spuštění plynovodu Turecký proud, přičemž jednal s Erdoganem. Merkelová pojede 11. ledna projednat problémy mezinárodních vztahů nikoliv do Washingtonu, ale do Moskvy.

Irácký parlament hlasuje o odchodu amerických vojáků ze země a o zkoumání úmyslného vraždění iráckých a íránských občanů Američany. Lze očekávat podporu iráckých poslanců řadou zemí.

V Iráku je stále důležitější oblast iráckého Kurdistánu. Po zabití generála Sulejmáního bude mít Washington mnohem těžší využívat pro své zájmy Irbíl. Írán se rozhodl odstoupit z jaderné dohody definitivně. V jaderném programu tak není nijak omezen.

Pákistán oficiálně oznámil, že nebude poskytovat USA ani jiné zemi své území k vojenským akcím proti jinému státu. Stejně tak Katar. Spojené státy požádaly země NATO o podporu. Na 14. ledna je naplánována schůzka členů NATO na vysoké úrovni. Ale podle toho, jak Trump vykládal bajky partnerům NATO, bude mít dosažení podpory dražší. Jednu z hlavních rolí zde bude mít Turecko. To v roce 2003 Washington nepodpořilo a nyní bude podpora asi ještě nejistější.

Američané jsou stále pod útokem v Afghánistánu i v dalších zemích, kde je obyvatelstvo nechce. Po úspěšném útoku somálského hnutí al-Šabab na americkou leteckou základnu v Keni (zabiti tři Američané) Trump a ministerstvo zahraničí USA na Twitteru mlčí. Jako kdyby zabití nebyli Američané a jako kdyby nešlo o teroristický útok. USA odůvodňují svoji přítomnost v Africkém rohu bojem s terorismem, ale přitom připustili proniknutí somálských teroristů do Keni a provedení výbuchu v šesti jednotkách letecké dopravy, kde byla i lehká turbovrtulová průzkumná letadla speciálních operačních sil USA, osazená mnoha senzorovými platformami. Z toho, že se útok v Keni nepodařilo zmařit, vyplývá, že účinnost americké rozvědky a sil speciálního určení jsou slabé. Vraždou Sulejmáního byla zadána perspektiva událostí v regionu Blízkého východu.

Převzato z Fondsk.ru

***

Putin a Erdogan – políček USA a příklad pro západní svět

Alina Kuzmina

Na slavnostním otevření Tureckého proudu byli přítomni Vladimir Putin, T. R. Erdogan, Alexandr Vučič a Bojko Borisov. Putin pronesl projev, který je možno hodnotit jako „lehký úder pod pás“ USA, které chtějí novou válku v Íránu. Podle slov ruského vůdce ukazují Rusko s Tureckem příklad vzájemného vztahu a spolupráce.

„Žijeme s vámi ve složitém světě a bohužel v regionu, ve kterém se nacházejí skutečné tendence k vyhrocování situace. Ale Turecko a Rusko všem ukazují jiné příklady – vzájemný vztah a spolupráci pro blaho našich národů a národů celé Evropy, celého světa. Jsem přesvědčen, že budeme stejně konat i v budoucnosti a snažit se o nové úspěchy.“

Situace na Blízkém východě je opravdu znepokojivá. Horší ale je, že v roce 2020 uběhlo teprve 8 dní a Američané stihli zavraždit íránského generála, Írán dokázal na oplátku bombardovat válečnou základnu USA v Iráku a v Teheránu spadlo ukrajinské letadlo.

Někteří lidé si události propojují. Část si myslí, že letadlo sestřelila „omylem“ íránská PVO, někdo z toho, v analogii s pádem malajského Boeingu v roce 2014 na Donbasu, obviňuje Washington. Írán předkládá jako předběžně stanovenou příčinu požár motorů. Ukrajina nejprve odmítla verzi o teroristické akci a sestřelení, ale později vzala svá slova zpět. Pokračuje vyšetřování. Černé skříňky byly nalezeny.

Převzato z Rusvesna.su

***

Evropa diletantů, aneb Evropa sevřená atlantismem

Dmitrij Sedov

10. ledna 2020

Po posledních událostech kolem zavraždění Sulejmáního jsou evropští vůdci rozpačití. Z jedné strany se obávají šíření konfliktu mezi Íránem a USA a z druhé jim faktické bezpráví NATO neumožňuje zadržet  avantýry USA. Ve Washingtonu se s názorem Evropy nepočítá. To, o čem mluví celý svět, nutí kvůli „atlantické solidaritě“ Evropu mlčet.

Anonymní americký vládní úředník řekl den po vraždě novinám New York Times, že NSA zachytila hovor mezi ajatolláhem Chameneím a generálem Sulejmáním a nezjistila žádné plány generála organizovat nějaký útok na představitele USA.

Ovšem toto západní media „nezaznamenala“ a šířila Trumpův tweet, že „byla přijata opatření, aby se zabránilo válce“ a ještě Pompeovo prohlášení o tom, že Sulejmání připravoval „útok proti americkým zájmům“. Jeden z novinářů na brífinku na ministerstvu zahraničí žádal předložit fakta k této verzi, jenže vedoucí se na něho utrhl: „My musíme něco obhajovat? Proč bychom to dělali?“

Začátkem ledna přijal irácký parlament rozhodnutí o vyexpedování amerických vojsk, a to do roka. Ve stejném dni ohlásil Trump, že USA mají na mušce 52 íránských objektů, včetně důležitých kulturních. Evropští šéfové to neriskovali komentovat.

Nyní přehodnocují Dánsko, Polsko, Lotyšsko a Finsko svoji účast v iráckém dobrodružství USA. Avšak jejich gesto je pouze symbolické. Vždyť třeba polský vojenský kontingent v Iráku čítá 268 osob a lotyšský jen 6.

Na spěšném zasedání Rady NATO  6. ledna bylo navrženo zastavit pokusy o „násilí a expanzi“ … Teheránu. A šéfka Evropské komise, bývalá ministryně obrany SRN Ursula von der Leyenová hlubokomyslně oznámila „připravenost podpořit ty, kteří v konfliktu zůstávají klidní a rozumní“. Koho tím myslela, není jasné.

Dne 11. ledna poletí Merkelová a Maas do Moskvy za Vladimirem Putinem, pravděpodobně v naději domoci se toho, aby ruský vůdce na Teherán uplatnil „kolektivnímu Západu“ potřebný vliv.

V rámci operace Mučedník Sulejmání provedl Írán dva útoky  na americké objekty v Iráku, mezi nimi i na leteckou základnu Aín al-Assad na západě země. Washington popírá škody na těchto zařízeních. Americký prezident k tomu nejprve mlčel a potom vystoupil s oznámením, že se při útocích nikomu nic nestalo a škody prý byly minimální. Přitom se pochlubil: „Vypadá to, že Írán ustoupil.“

Sám při tom vypadal jako ustoupivší. O padesáti dvou íránských objektech na mušce už nepadlo ani slovo. Za několik hodin se na internetu objevily satelitní snímky od komerční společnosti Planet. Ty ukázaly značné poškození, ale zda byly oběti, není jasné. Hangáry s technikou i další služební zařízení utrpěly znatelně.

Na Západě bývají v podobných situacích tiskové konference. Zde nebylo nic. Jestliže Íránci zveličovali účinek raketového útoku, proč „nejmohutnější armáda na světě“ nezadržela útoky na své základny? Pokud se Íránci nezalekli slibované „nebývale tvrdé a strašné odplaty“ a na americké objekty útočili, proč americká administrativa takovou drzost nekomentuje? Jak se ve Washingtonu dívají na odhodlání Teheránu zaútočit ještě na 104 (2×52) objektů USA a jejich spojenců?

Co mají dělat „věrní atlantisté „- evropské vlády, od nichž žádá veřejnost objasnění situace?

Evropští vůdci na kontinentu nedospěli do úvah Borise Johnsona, který oznámil odhodlání zaútočit na Írán raketami. Jestliže jsou členské státy NATO spojeny „atlantickou solidaritou“, proč by nemohli Evropané žádat od Washingtonu vyčerpávající informace o vztazích USA s Íránem? Jenže Evropané jsou zticha. Jsou zhypnotizováni chimérou atlantismu. Zdá se, že Churchill říkal: „Žijeme v epoše velkých událostí a malých lidí.“ O tomtéž psaly německé Die Zeit v článku ze 6. ledna s názvem Čas diletantů.

Převzato z Fondsk.ru