Po třiceti letech: Přežitky socialismu od A do Z

Stanislav BlahaNeúplný seznam toho, co jsme za minulého režimu měli …a stále máme.


V únoru 2019 na spřáteleném webu publikovali tento článek od bulharského autora, který se velmi kriticky zamýšlí nad tím, co jsme za socialismu měli (a už nemáme) a co jsme naopak neměli (a teď konečně máme). Jde zajisté o článek zaujatý, který pomíjí vše dobré, co jsme restaurací kapitalismu ve střední a východní Evropě získali, ale jako inspirace a „nakopnutí“ otevřené debaty o třiceti letech svobody a demokracie, které budeme na podzim jistě s plnou parádou a oficiální účastí slavit, může dle mého názoru posloužit naprosto skvěle. Dnes se ho, jistě k velké radosti těch, kteří se snaží všechny dnešní problémy vysvětlit „přežitky socialistického myšlení“, pokusím doplnit o neúplný seznam toho, co jsme za socialismu měli …a stále máme:

Angažovaní umělci
Umělec, který chce v klidu vydělávat své peníze, musí v každém společenském systému buď podporovat vládnoucí elity, nebo alespoň významně mlčet. Jinak se jeho dílo ztratí z galerií, koncertních sítí, televizních programů i playlistů rozhlasových stanic. Správně angažovaný umělec naopak, stejně jako za minulého režimu, neví, kam dřív skočit. (ZDE a ZDE)

Byrokracie
Jedním z velkých požadavků v Listopadu 1989 bylo odbyrokratizování společnosti. Místo toho se počet úředníků navýšil a počet nesmyslných předpisů a nařízení roste přímo exponenciálním způsobem. Dnes si v tomto státě nemůže být nikdo jistý, že neporušuje nějaké předpisy, protože je jich tolik a jsou tak komplikované, že se v nich nemohou vyznat ani ti, kteří mají jejich dodržování vynucovat a kontrolovat.

Cenzura
Za minulého režimu byla cenzura všudypřítomná a existovaly na ni oficiální inistituce. Dnes máme v ústavě článek o její nepřípustnosti (LZSO, čl. 17, odst. 3), ovšem realita je trochu jiná. Cenzura nezmizela, jen se přejmenovala na „boj proti fake news“ a přestěhovala ze státních institucí do soukromých firem, neziskových organizací a na sociální sítě. A protiústavní snahy o její institucionalizaci stále více sílí, jak o tom píšeme ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.

Deficit demokracie
Už zase máme demokracii s přívlastkem. Od „lidové“, v níž se vše řídilo ze sovětské ambasády, jsme se dopracovali k „liberální“. A jak se to pozná? Můžeme si sice vybrat z desítek stran a tisíců kandidátů, ale ti pak ve výsledku jen v 75 procentech případů odhlasují něco, co přijde z Bruselu či Washingtonu. A o tom, jak to naši „liberální demokraté“ s tou demokracií myslí doopravdy, se můžeme přesvědčit vždy, když začnou proklínat přímou prezidentskou volbu a odmítat referendum, protože lid je sice dostatečně moudrý na to, aby je (po patřičné mediální masáži) volil, ale současně naprosto nekvalifikovaný k tomu, aby o čemkoliv rozhodl v přímém hlasování.

Ekologické problémy
Ekologové jsou dnes už stejně podezřelí jako za minulého režimu. Nic dnes nesmí stát v cestě honbě za ziskem. Odsířením uhelných elektráren a přijetím přísných emisních norem došlo k částečnému zlepšení v čistotě ovzduší, naše řeky jsou také čistější než před 30 lety, ale vyvstal nový problém se suchem způsobený neregulovanou výstavbou, na krátkodobý zisk orientovaným hospodařením v zemědělství a lesnictví a klimatickými změnami.

Flákači
Dělníci a řemeslníci sice už nesedí od svačiny až po konec pracovní doby v hospodě, ale vznikl nový fenomén „bullshit jobs“, tedy zaměstnání, jež buďto nepřináší žádné nové hodnoty, nebo naopak hodnoty ničí, viz tato kniha Davida Graebera.

Hrdinové
Každá doba potřebuje své hrdiny. Někdy dokonce ty samé, kteří včas obrátili kabáty, jindy platí čtyřverší z básnické skladby Karla Havlíčka Borovského Křest svatého Vladimíra:

Tak to chodí na tom světě
každou chvíli jinák,
dneska ctí tě za svatého,
zítra budeš sviňák.

Indoktrinace mládeže
Do škol dnes navzdory zákazu politické agitace chodí na besedy do škol formovat myšlení mladých lidé z neziskovek, prorežimní novináři a dokonce i politici, podobně jako tam v minulém režimu chodili komunističtí odbojáři, milicionáři a důstojníci okupační sovětské armády.

Korupce
Formy se změnily, obsah zůstal, sumy, o něž se jedná, se znásobily, trestní sazby jsou sice drastické, ale na spočítání skutečně odsouzených a uvězněných účastníků korupčních kauz za celé „sametové období“ nám postačí prsty jedné ruky.

Lid
Lid nikam nezmizel, dokonce je podle naší Ústavy zdrojem vší moci, (ostatně „pracující lid“ byl i v socialistické ústavě ČSSR „držitelem veškeré moci“). Fakticky je ovšem účastníkem mocenského zápasu jen v krátkých okamžicích, kdy vhazuje volební lístky do urny. Poté se stává lůzou a jeho potřeby a požadavky jdou až do příští volební kampaně na vedlejší kolej.

Monopoly
Státní monopol ve všech odvětvích národního hospodářství je postupně nahrazována oligopoly (finanční sektor, obchodní řetězce, energetika, zemědělství, masmédia), kartely (mobilní operátoři, stavebnictví) či monopoly (vodárenství, odpadové hospodářství) převážně zahraničních korporací. Zaplať pánbůh, že mohou existovat malé a střední české firmy, ale je stále zřejmější, že v konkurenci s kapitálově silnými koncerny nemohou dlouhodobě obstát.

Nedostatkové zboží
Je to celkem překvapivé, ale téměř 70 let po zrušení přídělového systému a 30 let po pádu komunismu, v němž se stály fronty na dobré knihy, pravou svíčkovou a občas i toaletní papír, je to opět tady. Průšvih je, že se jedná i o životně důležité léky. A mimochodem, co se týče té svíčkové, ta se na pultech běžných obchodů vůbec nevyskytuje.

Odtrženost „elit“ od reality
Papaláši přesedli z šestsettrojek do audin a mercedesů, vyměnili šedá konfekční saka za obleky na míru a schválili si několikanásobně vyšší platy. Ale o tom, co se v jejich zemi děje, vědí ještě méně než tehdejší komunističtí tajemníci.

Prorežimní propagandisti
Soukromé i veřejnoprávní zpravodajství se postupem času většinově proměnilo na prorežimní propagandu (příslušný mechanismus popisujeme ZDE), v níž je sice na rozdíl od stavu před Listopadem 89 možno kritizovat dokonce i vysoce postavené jednotlivce, nikoliv však základní zahraničně-politické a ekonomické směřování našeho státu. Kritici jsou prorežimními propagandisty zesměšňováni, dehonestováni a vytěsňováni z veřejných debat. Ve veřejném diskurzu zavládl „doublethink“ velice podobný tomu, kterým nás „obšťastňovali“ propagandisté světlých komunistických zítřků.

Rozkrádání společného majetku
Za minulého režimu se kradlo hodně, až tak, že vzniklo přísloví „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Kradli především zaměstnanci a tehdejší trestní zákoník na to pamatoval vyššími tresty než za běžnou krádež. Přesto těch obviněných a odsouzených za „rozkrádání socialistického majetku“ bylo relativně málo, všeobecně byla snaha takové věci ututlat a řešit je „pod pokličkou“. Po roce 1989 hrstka lidí organizovaně rozkradla celé národní hospodářství a dělo se tak „v souladu se zákonem“. Drobné ani větší krádeže ze strany zaměstnanců soukromých podniků ovšem nikam nezmizely, stejně jako to, že při odhalení se pachatelé většinou k soudu nedostanou a věc je řešena vyhazovem.

„Spřátelená“ velmoc
Sovětský svaz určoval naši zahraniční politiku, režim byl podepřen sovětskými vojáky, kteří byli nejvíce vidět při přesunech kolon. Většina obchodní výměny probíhala přes RVHP, obchod se Západem byl tvrdě omezen nesmyslnými devizovými kurzy. Dnes o samostatné české zahraniční politice také nelze hovořit, americké základny zde zatím nemáme, ale vojenské kolony bratrské armády už ano. Většina obchodní výměny probíhá přes EU a je podporována uměle podhodnoceným kurzem koruny. Na obchod s Východem jsou uvaleny sankce.

Technokrati
Technokratický přístup k řešení problémů nezmizel, problémy se řeší prvoplánově, vyřešením vzniká několik problémů dalších, diskuse o důležitých věcech (energetika, zahraniční mise, voda, referendum, migrace) se buď vede v zákulisí, nebo jen mezi pečlivě vybranými „experty“ s takřka jednotným názorem. Masmédia buď nedávají oponentním názorům žádným prostor, nebo jeho nositele dopředu dehonestují. Je to podobný postup, kteří volili představitelé minulého režimu: „Diskuse ano, ale jen konstruktivní a jen s těmi, kterým to my, držitelé moci, povolíme.“

Udavači a fízlové
Udavači nikam nezmizeli, jen se z „domovních důvěrníků“ přejmenovali na „elfy“ a „bojovníky s dezinformacemi“.

Vnější nepřítel
Je až zábavné sledovat paralelu mezi honem na „americké špiony“ a „ruské hackery“. Ve všem, co nedopadne podle představ našich elit, lze najít „ruskou stopu“ či „temnou ruku Kremlu“.

Ztroskotanci a samozvanci
Místo estébáckých seznamů třídních nepřátel a chartistů teď máme seznamy „dezinformačních a proruských webů“. Pikantní na tom je, že Ministerstvo vnitra na přímý dotaz sdělilo, že žádné takové seznamy nevede, přesto s nimi hlavní bojovníci proti „fake news“ neustále operují. Přitom se jedná o seznamy, které na počátku sestavili bývalí i současní zaměstnanci velkých masmédii za účelem boje s nežádoucí konkurencí.

Závěr

Na minulém režimu prý byla nejhorší ta beznaděj a bezperspektivnost. Po 30 letech života v nových poměrech mám čím dál větší pocit, že beznaděj a bezperspektivnost je základní životní pocit v naší zemi, a to bez ohledu na panující režim.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Převzato z e-republika.cz

Přejít do diskuze k článku 6 komentářů