Podyjí

 

Foto: Yin-Yang: vlevo od řeky Moravy Angern, Dolní Rakousy, vpravo Záhorská Ves, Slovensko. Na obrázku nevidíte žádný most. (Google Maps)

Tenhle text jsem původně psal pro jednu publikaci v roce 2012. V německé verzi ho mám jako Die Thayaregion již od roku 2018. V české verzi se mi letos hodil jako referát pro Festival národů Podyjí v Mikulově.

Dyje je symbolická řeka a oblast kolem ní, Vysočina, Jižní Morava, Waldviertel a Weinviertel, je příkladem historických proměn. Ze severu od Jihlavy přímo na jih přes Telč, Dačice a kolem Slavonic přitéká Moravská Dyje. Z rakouského jihu, ze Schweiggers v centru Waldviertelu přitéká přes Waidhofen/Bejdov Deutsch-Thaya/Německá (ne rakouská) Dyje. Pod hradem Raabs/Rakous, který dal Rakousku jeho české jméno, se slévají a jako jediná Dyje se v četných meandrech proplétá přes Znojmo a Laa/Lavu na východ k Břeclavi, někdy po rakouské, někdy po moravské straně, někdy tvoří hranici mezi nimi, až do Hohenau/Cáhnova, kde se vlévá do Moravy, řeky, která dala jméno Moravě.

Region Podyjí je jednou z nejstarších obydlených oblastí Evropy. Za tisíciletí se tu usadily a své stopy zanechaly desítky kmenů a národů. Její současnou tvář jí v minulém tisíciletí vtiskli Moravané, němečtí Rakušané, Češi, Židé, švýcarští novokřtěnci, Chorvaté. Na rozdíl od Čech tu nikdy neexistovala ostrá jazyková a národnostní hranice. Podyjí bylo středem plynulého přechodu mezi německy mluvící Vídní s její významnou českou menšinou a česky mluvícím Brnem s jeho významnou německou menšinou. Obce se zde lišily pouze různým podílem obou jazykových skupin. Bez regionu Podyjí by východní Rakousko vypadalo jinak a chyběla by mu řada významných osobností včetně dvou rakouských prezidentů.

Druhou světovou válkou byla tato staletá kontinuita dramaticky přetržena. Nejprve byli rozeštváni německy a česky mluvící občané proti sobě. Poté byli česky mluvící podrobeni německy mluvícím a židovské obyvatelstvo vyhnáno a vyhlazeno. A nakonec byli z moravské části regionu vyhnáni jeho německy mluvící obyvatelé. Na jejich místo přišli lidé z Čech, Moravy, Slovenska, Volyně, Rumunska, z celého světa, všichni vykořenění, všichni bez souvislostí a vazeb k místu a svými novým jižním sousedům. Značná část vyhnaných se usadila jižně od hranice v rakouské části regionu. Zprostředkovává zde své hořké zkušenosti se severním sousedem, nedůvěru k němu a resentimenty.

Následně region a jeho obyvatele rozdělila železná opona ostnatým drátem, strážními věžemi, rozkazy ke střelbě a minovými poli na dvě bezživotné, izolované periferie na hranici dvou znepřátelených světů. Dalších čtyřicet let neexistovaly žádné kontakty, žádná komunikace napříč hranicí. Dvě generace vyrůstaly pár kilometrů, často jen pár set metrů od sebe, každá ve vlastním uzavřeném světě, obě věděly víc o amerických Indiánech než o svých bezprostředních sousedech.

Po otevření hranice zde není nic, na co by se dalo navázat. Je to nulový bod, zcela nový počátek. Důsledky postihují obě strany podobně. Strukturálně slabý region, nízká životní úroveň, nízká úroveň vzdělání, nedostatek pracovních příležitostí, dojíždění za prací do odlehlých center, emigrace mladých lidí, stárnoucí populace a vymírání charakterizují jak severní části Waldviertelu a Weinviertelu, tak i sousední jihočeské a jihomoravské okresy.

Odliv obyvatelstva, ekonomiky i investic však zároveň ušetřily přírodu a osídlení před devastací překotným vývojem 20. století. Region Podyjí zůstal z velké části nedotčený, a to jak ve své původní krajinné podobě s převážně intaktní přírodou, tak i ve své urbánní podobě jako krajinný pás malebných městeček s neporušeným středověkým centrem, téměř nezasažených modernistickými přestavbami.

Značnou část regionu tvoří kulturní a přírodní rezervace, kulturní dědictví UNESCO Telč, snad někdy kulturní dědictví UNESCO Slavonice, přírodní park Geras, mezinárodní přírodní park Podyjí/Thayatal, přírodní rezervace Leiser Berge, biosférická rezervace UNESCO Pálava, krajinná rezervace Falkenstein, městská rezervace Mikulov, přírodní památkový areál UNESCO Lednice-Valtice, Moravskodyjský klín a další.

Obě části regionu Podyjí mají přesto i nadále mnoho společného. Možná méně překvapivé je to ve Weinviertelu, na Znojemsku a Mikulovsku, kde stejná vinařská kultura poskytuje základ pro opětné vazby. V posledních desetiletích však Waldviertel jako útočiště objevili vídeňští umělci a intelektuálové a zároveň, přímo naproti, pražští umělci a intelektuálové Slavonicko a oblast České Kanady. Latentní potenciál přeshraničního propojení je však realizován velmi sporadicky.

Podobně leží ladem i značný potenciál cestovního ruchu, jedna z mála šancí pro budoucnost regionu. Je vnímán nejvýše jako výletní destinace pro velké městské aglomerace, Vídeň, Brno, částečně i Prahu – ovšem pouze na vlastní straně, zřídka přeshraničně. Charakteristicky první projekt, který vnímal a prodával celý region jako součást mezinárodní cyklistické sítě, přišel od amerických Greenways. Pro rozšíření regionální cyklistické infrastruktury však přinesl důležité impulsy, standardy a know-how. Účinné a systematické využívání regionálního potenciálu by však vyžadovalo na jedné straně povědomí společné regionální identity s ochotou spolupracovat přes hranice a na druhé organizační, finanční a politickou podporu ze strany center. Obé chybí.

Některá srovnání stojí za úvahu. Demografická devastace na české straně a její důsledky na rakouské by mohly vysvětlovat rozdíl oproti burgenlandsko-maďarskému nebo štýrsko-slovinskému pohraničí, kde plynulý přechod mezi oběma kulturami období komunismu přetrval a poté poskytl optimální podmínky pro rychlý vzestup společných kulturních, komunálních i hospodářských aktivit. V prvních letech po rozpadu východního bloku vykazoval Burgenland pravidelně nejvyšší hospodářský růst ze všech rakouských spolkových zemí a obdobný zaznamenával i západ Maďarska.

Podobně jako rakousko-české by však ze stejných důvodů muselo být postižené i německo-české pohraničí. O to více, že česká zášť z období protektorátu se soustřeďovala proti Němcům, zatímco Rakušané byli vnímáni jako Hitlerova první oběť a Čechů nejbližší přátelé. Největší část vyhnaných směřovala do Německa a i většina těch, kteří se dostali do Rakouska, byla dále vyhnána do Německa, takže koncentrace vysídlených a jejich potomků podél bavorsko-české hranice je mnohem vyšší než podél rakousko-české.

Jenže tento předpoklad se nenaplňuje. Bavorsko-české pohraničí má ve svém dynamickém vývoji blíže k rakousko-maďarskému než k rakousko-českému. Jedním vysvětlením může být snaha zlepšit vzájemné vztahy jejich cílevědomou kultivací a investicemi. Zaznamenejme, že nesená především německou stranou, která udělala dobrou zkušenost s překonáním staletého německo-francouzského nepřátelství brzy po druhé světové válce. S úspěchem, který vynaložené prostředky tisíckrát vrátil a stal se jádrem evropské integrace.

Na základě Českoněmecké deklarace z roku 1997 byl vytvořen Českoněmecký fond budoucnosti, který podporuje širokou škálu projektů vzájemného porozumění. K tomu si všechny německé politické strany udržují vlastní nadace, které rovněž přeshraniční projekty porozumění podporovaly, a podobně i řada dalších veřejných a soukromých finančních zdrojů z obou zemí i ze zahraničí.

Není to však jen o penězích. Jako instituce Českoněmeckého fondu budoucnosti vzniklo Českoněmecké diskusní fórum, platforma, na které se každoročně setkávají a vyměňují si názory osobnosti z politiky, veřejného života a občanské společnosti obou zemí. Jestliže v prvních letech dominovala především témata historické zátěže, časem se setkání vyvinulo ve významné středoevropské diskusní fórum daleko přesahující českoněmecký rámec. Výsledkem je nejen dalekosáhlé snížení napětí a předsudků na obou stranách, ale i nezatížená přeshraniční spolupráce na obecní, kulturní, školní, hospodářské a infrastrukturní úrovni. V bavorsko-českém pohraničí sotva existují záležitosti, které by nebyly konzultovány a řešeny společně se sousedem. Podobný trend lze pozorovat i v německo-polských vztazích a příhraničních regionech.

Snížení napětí se netýká pouze budoucnosti, jak by mohl název fondu napovídat, ale vede i k procesu vyrovnávání se s historickou zátěží na obou stranách. Postoje k vyhnání prošly v České republice zásadní změnou, a to především díky angažovanosti občanské společnosti a zejména mladých lidí. Změnily se i postoje vyhnaných. Obvykle to začalo angažováním se ve svých domovských městech, ať už rekonstrukcí kostela, podporou školy nebo jinak. Se změnou na české straně se stále častěji setkávali s porozuměním a respektem, takže se dnes mnozí – a v neposlední řadě ti obzvláště kritičtí – znovu začlenili do svých domovských komunit, aktivně se účastní společenského života a jsou zde plně akceptováni. Byli-li bezprostředně po kolapsu komunistického režimu Rakušané nejoblíbenějšími a Němci nejneoblíbenějšími sousedy Čechů, o dvacet let později se pořadí obrátilo.

Revitalizace Podyjí není v dohlednu, alespoň dokud se nezmění povědomí obou stran. Je třeba poznamenat, že to nelze očekávat od politiků. Na obou stranách jim chybí francouzsko-německá poválečná zkušenost. Místo toho se zpravidla dobře přizpůsobili daným okolnostem a nejsou motivováni cokoliv na nich měnit. Iniciativa k revitalizaci regionu by musela vyjít jedině od jeho obyvatel.

Zdroj: Přemysl Janýr

2 7 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
16 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
prozaik
prozaik
22. 7. 2021 17:59

Autor, kulantně řečeno, nepíše pravdu v několika zásadních tématech. Zmíním jenom dvě. Nazvěme je „symetrie“ a „revitalizace“. Nechci mluvit za Podyjí, ale pohraničí s Polskem, které je v článku také zmíněno, nijak idylické není. Česká vláda z důvodů své vlastní idiocie nechává za peníze daňových poplatníků vyrábět a instalovat dvojjazyčné cedule na spoustu objektů i když se dotyčný název liší jen minimálně. Takový úkaz na polské straně k vidění není. Poláci se na ostravsku, těšínsku, vždy chovali trochu roztahovačně, suverénně, hlasitě, ale v posledních letech až invazně. Na horách, památkách a zejména v ZOO, jsou na každém kroku. Vždy tu… Číst vice »

Gatta
Gatta
22. 7. 2021 20:38

Už od převratu, pokud člověk přejíždě do nebo z Rakouska k nám, zvláště v noci, tak to byl šok. Najednou tma a díry v silnici, bezohlední řidiči … nebo výzdoba, muškáty „Tuzexy“ už od hraviční čáry. A to i těch nejmenších …dorfech. A to jižní morava byla v mnohem lepším stavu než třeba zapadni čechy. Podobný zážitek byl příjezd vlakem. Po triceti !!! letech se věci trochu srovnaly. Ale třeba Rakouská strana dálnice Wiena – Brno je hotova a u nás není jasná ještě ani její konečná trasa. Vzpomínám, jak jednou na coutry koncertu měli jako hosta amerického muzikanta. Když… Číst vice »

Bety
Bety
Reply to  Gatta
23. 7. 2021 20:12

Promiňte Gatto, ale proč bychom měli Rakušákům vůbec něco nabízet? Fakt je, že si germáni potrpí na vnější zdání a načinčanost. Ale když jsem kdysi jela přes Německo do Francie a po přejezdu hranic jsem viděla živé ploty, které nebyly zastřižené podle pravítka, zahrady stejného stylu jako naše, neupravené příkopy a nenačinčané fasády připadala jsem si po té německé upravenosti za každou cenu jako doma. Já nemyslím, že naší hlavní starostí by mělo být dělat dojem na cizinu – a to nejen v této oblasti. Naopak, naši politici bohužel nic jiného nedělají než že lezou zápaďákům do zadku všemi možnými… Číst vice »

Gatta
Gatta
Reply to  Bety
24. 7. 2021 7:49

Nejde o vnější předvádění se – stejně si myslím, že sposta rakušanek muskaty nesnasi, ale bez nich by v obci neobstaly. Jo pri prujezdu Francii jsem si taky pripadal jako doma – jen ta domluva byla tezka. No a kdyz jsme v roce 1998 prijeli na zapad nejzapadnejsi, do Portugalska, tak jsem si pripadal taky jako doma – nekdy za Husáka. A to tam uz 11 roku byli v EU. Tak aspon clovek mohl videt co nas v EU ceka. Jak rikam nejde o dojem, ale o vnitřni hodnotu. No řekněte, na co mame být hrdi za posledních 30 roků.… Číst vice »

Last edited 11 dní před by Gatta
Bety
Bety
Reply to  Gatta
24. 7. 2021 12:23

„Dlužno říci, že mnohá vinařství mají rakouského vlastníka.“
Takže myslím, že jsme nejen Rakušákům toho nabídli až moc.
Přátelili jsme se s nimi, obohatili jsme je… takže teď nad námi
ohrnují nos jako nad nesvéprávnou kolonií. Snít o tom, že nás
někdy budou uznávat jako spolehlivé partnery je fikce. Promiňte,
ale takto to vidím.

Gatta
Gatta
Reply to  Bety
24. 7. 2021 13:08

Tak to to vidíme stejně. Stát prodal firmy, obce prodaly podíly na vodárnách, lidi na vesnicích prodali svoji dědičnou půdu … ano to jsme všechny okolo „obohatili“, ale tak jsem to zrovna nemyslel. A myslenkove jsme mohli obohatit kde koho spoustou podnětů – ja se to nemá dělat. Ale třeba taková Ukrajina je prostě nepoučitelná :-) Vyklákal mi jeden ředitel podniku na hudební nástroje – s výrazným západním exportem i za socialismu, že dokud jsme byli Československo, tak že k nám jako k obchodnímu partneru měli daleko větší respekt, než po rozdělení státu. A to se s těmi zahraničními zástupci… Číst vice »

Bety
Bety
Reply to  Gatta
24. 7. 2021 17:14

„Mohli jsme obohatit myšlenkově kdekoho jak se to nemá dělat?“
Asi si zase nerozumíme. To myslíte, že jsme je mohli obohatit tím, že bychom je vystříhali nějakých chyb při zavádění lepší, sociálně spravedlivější společnosti??
Fakt myslíte, že při budování velmi nespravedlivé společnosti a snaze okrást kde koho o to někdo na západě stál???
Nebo jsme je měli varovat před tím, aby čirou náhodou neudělali nějakou chybu, která by k té spravedlivější společnosti vedla??

Gatta
Gatta
Reply to  Bety
24. 7. 2021 20:33

Se mi smazala odpoved.

Tak to zkratim.
Pisete moc dobře, jen zkuste více hledat shody v názorech a nezarazit se hned na každém rozdílu.

https://m.youtube.com/watch?v=QDh9C3xUj5w

orinoko
orinoko
Reply to  Gatta
25. 7. 2021 13:33

No, takoví už jsme, my starci na chmelu. Právě teď chci něco zkusit. Bude to stát cmrdliky , ale za pokus to stojí. Miluju mladý holky. Jednak jako starý perverzita a jednak v úžasu nad jejich mnohdy sice vycuranym, ale zároveň bezelstnym braním věci do vlastních rukou. A pak jedna ctyricatnice. Někde leží chyba a my ji akceptujeme. Nás nikdo nesmí rozdělit! Jakkoli máme různé představy o výsledku, tak cesta k němu vede jen přes náš všechny. Dneska jsem podruhé zajel na Komáři louku. A zase sám sebe pokoušel zabít zkratkami. A objevil jsem úplně nový obří rybník. A cestou… Číst vice »

orinoko
orinoko
Reply to  orinoko
25. 7. 2021 13:54

Myslete si co chcete, ale jsme to právě my, kdo se vzepjal k poslednímu odporu, který ještě stojí za zmínku.Ulice už je jen na mladých.
Známe to: Předat úspěšně kolik ve štafetě může jen obeznámený zkušenostmi. Ale potřebuje přitom mladistvou energii.
A co je zvláštní? Mládež vnímá, že vůbec nejde o covida.

Gatta
Gatta
Reply to  orinoko
25. 7. 2021 16:54

Hele ori – na tohle jsem čekal – jak začneš o mladých holkách.

Co takhle prima krásná dívčí kapela :-)
https://www.youtube.com/watch?v=vLovK6Gn-38

orinoko
orinoko
Reply to  Gatta
25. 7. 2021 17:30

Jo, trochu rozpačitý, ale ty tři vlevo z pohledu mě hodně berou. Jednu v Pejru na Střepině, co obsluhovala / snědá nohatá holka / jsem vzal za ruku a povídám – nenech se kurvit tetováním. Něco málo měla na bicepsu. Vždycky, když pak šla okolo, tak si mě neuvěřitelně prohlížela. V Hradci Na váze mi úplně jiný typ holky nestačil dodávat volné účtenky kvůli zápisům. Na uších jsem měl sluchátka a mně bylo jasné, jak ona to vnímá – co se to tu děje? Tohle už jsem sem myslím dal. Ale mám jiný živý záznam jiné věci, kde ze šílené… Číst vice »

orinoko
orinoko
Reply to  Gatta
25. 7. 2021 17:46

Tohle jsem si dal u Slováků jako první oblíbené. Krátké, ale já nebyl k utišení.
Sám život píše život.

https://www.mojevideo.sk/video/35508/poj_na_mna_ty_bejku.html

Gatta
Gatta
Reply to  orinoko
25. 7. 2021 20:33

Holky jsou ze Slovinska – původně folklorní soubor.
Nahodny objev – na YT toho maji víc, i z turné po USA.

Mě se ale líbilo tady tohle, v tom komisním prostředi nějakého kulturáku, kde takovou muziku člověk prostě nečekal.
No a hudebně to je vlastně i trochu k tématu článku.

No, ale hlavně jsem Ti chtěl udelat radost, něčím o co bys jinak byl v životě zcela jistě ochuzen. :-)

orinoko
orinoko
23. 7. 2021 12:08

Trochu to tam znám. Baba pichla kolo, chtěla něco vidět. A já to ODSkakal. Pak mějte báby rádi.
Ale to vám povídám – kdo neviděl Šobes , tak nepoznal Dyji. To je úkaz typu Písečná duna ve Vlkové nad Lužnicí. Anebo Paměť Mikuláše Dačického, kterak řezník Brixi mladého Gutstejna na životě zkrátil, neb tento mu pokoušel manželku. Stalo se u nás, když se na Kutnach kradla ruda, a u nás na Hutním rybníku zpracovala a dávala do obehu. To jsem našel na Hrádku v Kutné Hoře. Kdo nezná tamní Hrádek, nezná Hory Kutné.
Mikuláši, veliké díky.

idiotronic
idiotronic
24. 7. 2021 0:05

Může se zdát, že za ta léta se všechno mohlo vrátit k normálu, Podyjí je , jako všechny říční nivy příjemné místo k životu…ale lidská společnost a historie je setrvačná. Kdysi jsem se tak zasnil, jak by to bylo fajn, kdyby do záporného Německa vypadala státní hranice asi jako do toho kladného, a to jak při pohledu z vlaku do Drážďan, tak při cestě na Pravčickou bránu .Kolo jsem nechal nezamčené dole a šel nahoru, cestou potkával dvojjazyčné skupiny. Cestou do Železné Rudy jsem ale byl kontrolován ve vlaku třikrát a pak se mne ptal ještě nějaký iniciativní blb v… Číst vice »