Podyjí

Foto: Yin-Yang: vlevo od řeky Moravy Angern, Dolní Rakousy, vpravo Záhorská Ves, Slovensko. Na obrázku nevidíte žádný most. (Google Maps)

Tenhle text jsem původně psal pro jednu publikaci v roce 2012. V německé verzi ho mám jako Die Thayaregion již od roku 2018. V české verzi se mi letos hodil jako referát pro Festival národů Podyjí v Mikulově.

Dyje je symbolická řeka a oblast kolem ní, Vysočina, Jižní Morava, Waldviertel a Weinviertel, je příkladem historických proměn. Ze severu od Jihlavy přímo na jih přes Telč, Dačice a kolem Slavonic přitéká Moravská Dyje. Z rakouského jihu, ze Schweiggers v centru Waldviertelu přitéká přes Waidhofen/Bejdov Deutsch-Thaya/Německá (ne rakouská) Dyje. Pod hradem Raabs/Rakous, který dal Rakousku jeho české jméno, se slévají a jako jediná Dyje se v četných meandrech proplétá přes Znojmo a Laa/Lavu na východ k Břeclavi, někdy po rakouské, někdy po moravské straně, někdy tvoří hranici mezi nimi, až do Hohenau/Cáhnova, kde se vlévá do Moravy, řeky, která dala jméno Moravě.

Region Podyjí je jednou z nejstarších obydlených oblastí Evropy. Za tisíciletí se tu usadily a své stopy zanechaly desítky kmenů a národů. Její současnou tvář jí v minulém tisíciletí vtiskli Moravané, němečtí Rakušané, Češi, Židé, švýcarští novokřtěnci, Chorvaté. Na rozdíl od Čech tu nikdy neexistovala ostrá jazyková a národnostní hranice. Podyjí bylo středem plynulého přechodu mezi německy mluvící Vídní s její významnou českou menšinou a česky mluvícím Brnem s jeho významnou německou menšinou. Obce se zde lišily pouze různým podílem obou jazykových skupin. Bez regionu Podyjí by východní Rakousko vypadalo jinak a chyběla by mu řada významných osobností včetně dvou rakouských prezidentů.

Druhou světovou válkou byla tato staletá kontinuita dramaticky přetržena. Nejprve byli rozeštváni německy a česky mluvící občané proti sobě. Poté byli česky mluvící podrobeni německy mluvícím a židovské obyvatelstvo vyhnáno a vyhlazeno. A nakonec byli z moravské části regionu vyhnáni jeho německy mluvící obyvatelé. Na jejich místo přišli lidé z Čech, Moravy, Slovenska, Volyně, Rumunska, z celého světa, všichni vykořenění, všichni bez souvislostí a vazeb k místu a svými novým jižním sousedům. Značná část vyhnaných se usadila jižně od hranice v rakouské části regionu. Zprostředkovává zde své hořké zkušenosti se severním sousedem, nedůvěru k němu a resentimenty.

Následně region a jeho obyvatele rozdělila železná opona ostnatým drátem, strážními věžemi, rozkazy ke střelbě a minovými poli na dvě bezživotné, izolované periferie na hranici dvou znepřátelených světů. Dalších čtyřicet let neexistovaly žádné kontakty, žádná komunikace napříč hranicí. Dvě generace vyrůstaly pár kilometrů, často jen pár set metrů od sebe, každá ve vlastním uzavřeném světě, obě věděly víc o amerických Indiánech než o svých bezprostředních sousedech.

Po otevření hranice zde není nic, na co by se dalo navázat. Je to nulový bod, zcela nový počátek. Důsledky postihují obě strany podobně. Strukturálně slabý region, nízká životní úroveň, nízká úroveň vzdělání, nedostatek pracovních příležitostí, dojíždění za prací do odlehlých center, emigrace mladých lidí, stárnoucí populace a vymírání charakterizují jak severní části Waldviertelu a Weinviertelu, tak i sousední jihočeské a jihomoravské okresy.

Odliv obyvatelstva, ekonomiky i investic však zároveň ušetřily přírodu a osídlení před devastací překotným vývojem 20. století. Region Podyjí zůstal z velké části nedotčený, a to jak ve své původní krajinné podobě s převážně intaktní přírodou, tak i ve své urbánní podobě jako krajinný pás malebných městeček s neporušeným středověkým centrem, téměř nezasažených modernistickými přestavbami.

Značnou část regionu tvoří kulturní a přírodní rezervace, kulturní dědictví UNESCO Telč, snad někdy kulturní dědictví UNESCO Slavonice, přírodní park Geras, mezinárodní přírodní park Podyjí/Thayatal, přírodní rezervace Leiser Berge, biosférická rezervace UNESCO Pálava, krajinná rezervace Falkenstein, městská rezervace Mikulov, přírodní památkový areál UNESCO Lednice-Valtice, Moravskodyjský klín a další.

Obě části regionu Podyjí mají přesto i nadále mnoho společného. Možná méně překvapivé je to ve Weinviertelu, na Znojemsku a Mikulovsku, kde stejná vinařská kultura poskytuje základ pro opětné vazby. V posledních desetiletích však Waldviertel jako útočiště objevili vídeňští umělci a intelektuálové a zároveň, přímo naproti, pražští umělci a intelektuálové Slavonicko a oblast České Kanady. Latentní potenciál přeshraničního propojení je však realizován velmi sporadicky.

Podobně leží ladem i značný potenciál cestovního ruchu, jedna z mála šancí pro budoucnost regionu. Je vnímán nejvýše jako výletní destinace pro velké městské aglomerace, Vídeň, Brno, částečně i Prahu – ovšem pouze na vlastní straně, zřídka přeshraničně. Charakteristicky první projekt, který vnímal a prodával celý region jako součást mezinárodní cyklistické sítě, přišel od amerických Greenways. Pro rozšíření regionální cyklistické infrastruktury však přinesl důležité impulsy, standardy a know-how. Účinné a systematické využívání regionálního potenciálu by však vyžadovalo na jedné straně povědomí společné regionální identity s ochotou spolupracovat přes hranice a na druhé organizační, finanční a politickou podporu ze strany center. Obé chybí.

Některá srovnání stojí za úvahu. Demografická devastace na české straně a její důsledky na rakouské by mohly vysvětlovat rozdíl oproti burgenlandsko-maďarskému nebo štýrsko-slovinskému pohraničí, kde plynulý přechod mezi oběma kulturami období komunismu přetrval a poté poskytl optimální podmínky pro rychlý vzestup společných kulturních, komunálních i hospodářských aktivit. V prvních letech po rozpadu východního bloku vykazoval Burgenland pravidelně nejvyšší hospodářský růst ze všech rakouských spolkových zemí a obdobný zaznamenával i západ Maďarska.

Podobně jako rakousko-české by však ze stejných důvodů muselo být postižené i německo-české pohraničí. O to více, že česká zášť z období protektorátu se soustřeďovala proti Němcům, zatímco Rakušané byli vnímáni jako Hitlerova první oběť a Čechů nejbližší přátelé. Největší část vyhnaných směřovala do Německa a i většina těch, kteří se dostali do Rakouska, byla dále vyhnána do Německa, takže koncentrace vysídlených a jejich potomků podél bavorsko-české hranice je mnohem vyšší než podél rakousko-české.

Jenže tento předpoklad se nenaplňuje. Bavorsko-české pohraničí má ve svém dynamickém vývoji blíže k rakousko-maďarskému než k rakousko-českému. Jedním vysvětlením může být snaha zlepšit vzájemné vztahy jejich cílevědomou kultivací a investicemi. Zaznamenejme, že nesená především německou stranou, která udělala dobrou zkušenost s překonáním staletého německo-francouzského nepřátelství brzy po druhé světové válce. S úspěchem, který vynaložené prostředky tisíckrát vrátil a stal se jádrem evropské integrace.

Na základě Českoněmecké deklarace z roku 1997 byl vytvořen Českoněmecký fond budoucnosti, který podporuje širokou škálu projektů vzájemného porozumění. K tomu si všechny německé politické strany udržují vlastní nadace, které rovněž přeshraniční projekty porozumění podporovaly, a podobně i řada dalších veřejných a soukromých finančních zdrojů z obou zemí i ze zahraničí.

Není to však jen o penězích. Jako instituce Českoněmeckého fondu budoucnosti vzniklo Českoněmecké diskusní fórum, platforma, na které se každoročně setkávají a vyměňují si názory osobnosti z politiky, veřejného života a občanské společnosti obou zemí. Jestliže v prvních letech dominovala především témata historické zátěže, časem se setkání vyvinulo ve významné středoevropské diskusní fórum daleko přesahující českoněmecký rámec. Výsledkem je nejen dalekosáhlé snížení napětí a předsudků na obou stranách, ale i nezatížená přeshraniční spolupráce na obecní, kulturní, školní, hospodářské a infrastrukturní úrovni. V bavorsko-českém pohraničí sotva existují záležitosti, které by nebyly konzultovány a řešeny společně se sousedem. Podobný trend lze pozorovat i v německo-polských vztazích a příhraničních regionech.

Snížení napětí se netýká pouze budoucnosti, jak by mohl název fondu napovídat, ale vede i k procesu vyrovnávání se s historickou zátěží na obou stranách. Postoje k vyhnání prošly v České republice zásadní změnou, a to především díky angažovanosti občanské společnosti a zejména mladých lidí. Změnily se i postoje vyhnaných. Obvykle to začalo angažováním se ve svých domovských městech, ať už rekonstrukcí kostela, podporou školy nebo jinak. Se změnou na české straně se stále častěji setkávali s porozuměním a respektem, takže se dnes mnozí – a v neposlední řadě ti obzvláště kritičtí – znovu začlenili do svých domovských komunit, aktivně se účastní společenského života a jsou zde plně akceptováni. Byli-li bezprostředně po kolapsu komunistického režimu Rakušané nejoblíbenějšími a Němci nejneoblíbenějšími sousedy Čechů, o dvacet let později se pořadí obrátilo.

Revitalizace Podyjí není v dohlednu, alespoň dokud se nezmění povědomí obou stran. Je třeba poznamenat, že to nelze očekávat od politiků. Na obou stranách jim chybí francouzsko-německá poválečná zkušenost. Místo toho se zpravidla dobře přizpůsobili daným okolnostem a nejsou motivováni cokoliv na nich měnit. Iniciativa k revitalizaci regionu by musela vyjít jedině od jeho obyvatel.

Zdroj: Přemysl Janýr