Pošta působí paniku

Byl jsem na poště. A měl jsem štěstí, že nevlastním žádnou střelnou zbraň. Nechci mít žádnou. Jsem od přírody člověk nervózní, který se snadno v krizových situacích rozčílí, zvláště když oplývají úřední pitomostí.

Byl jsem na poště. Té kamenné, nebo spíše z doby kamenné. Emailová pošta žádnou paniku nepůsobí. Šíření emailových poplašných zpráv nikoho ze židle nezvedne. Občané se hezky do sytosti po mailu vyžvaní, uklidní se a pak se dobře nají.

Po jídle občané, pokud neusnou, opět zasednou k monitoru počítače nebo televize, aby se rozrušili, jejich trávení opět vyprodukovalo falešnou potřebu hladu, a situace se mohla zase opakovat. Kila sádla, která přitom nabírají, působí přirozeně svojí tíží tak, aby se znovu posílil jejich odpor k tělesnému pohybu i jakémukoliv tvořivému myšlení.

Byl jsem tedy na obyčejné poště, ale nejsem si jist, jestli to byla pošta česká. Upozorňuji, že jakákoliv podobnost této pošty s poštou českou je opravdu čistě náhodná. Prostředí, situace i osoby, které popisuji, jsou vymyšlené, podobně jako všechno v americkém filmu. Možná, že jsem se předávkoval trávou, perníkem, koksem, demokracií nebo jiným špatně řezaným svinstvem, a tak se mi všechno jenom zdálo. Pravděpodobně jsem se astrálně pohyboval v nějakém paralelním vesmíru, jehož jediným účelem je pouze mediální masírování a nasírání. Jinak si to nelze vysvětlit.

Na té poště jsem strávil hodinu, a nedivil bych se, kdybych oplátkou za odeslaný dopis dostal zpátky virus za korunu. Ne, nejsem tak hloupý, abych jako jiní čekající zákazníci běžel na poštu s obyčejným dopisem, místo abych využil e-mail. Můj dopis byl úřední a velice důležitý. Závisely na něm osudy mnoha lidí a nemalé finanční ztráty. Proto musel být odeslán fyzicky. Nešel ve 21. století poslat e-mailem s úředně zabezpečeným elektronickým podpisem. Musel jsem se bohužel ponořit do tenat poštovního domu hrůzy, který byl vzdor IT výdobytkům v ještě horším stavu nežli v 19. století. Ostatně ona plesnivá a rozpadající se budova úřadu byla z oné doby.

Když jsem na tu retro poštu přišel, čekalo tam 8 občanů. Když jsem odcházel, čekalo jich tam již 16. Bylo tam 6 přepážek, za kterými byli 4 zaměstnanci, z nichž 2 obsluhovali, a 2 měli přepážky zavřené a pořád za nimi něco významného smolili. Po chodbě se důležitě procházeli další 4 zaměstnanci, kteří neměli co dělat, než překážet. Jeden z nich byl i bez roušky.

Prostory byly plné reklamních poutačů na všechny možné služby, kraviny a výrobky, jenom nikoliv ne na poštovní. Místnosti byly jimi přecpané k prasknutí a bázlivý lidský materiál se zaskočen těsnal mezi nimi. Úřední odstup 2 m bylo možné dodržovat jenom napsaný na papíře vylepeném na dveřích, které se bezúčelně samy stále automaticky zavíraly a otvíraly.

Zvláště mne zaujala dosti značně vyžraná a zpocená vedoucí pošty, která periodicky procházela s vystrčeným pajšlem chodbou. Mají tam asi pěkné platy. Odér jejího chemického parfému nepřerazil vepřový zápach, který se linul z jejího podpaždí. Bylo zjevné, že promenáda s rouškou dělá dobře její důležitosti a úřednímu sebevědomí. Někteří z čekajících občanů nevydrželi a po půlhodině se vzdávali svých pošetilých úmyslů. Pochopili, že poštovní služby se na kafkovské poště zásadně neposkytují. V nejlepším případě vám musí postačit jen pořadové číslo z elektronického automatu.

Sláva, po hodině čekání jsem byl konečně, ač poněkud pomalu, odbaven. Slintal jsem za rouškou, vyvalené oči mi slzely a po zádech mi stékaly čůrky potu. Nic zlého netuše, jsem jako postřelený vyrazil z pošty vstříc dalším demokratickým zážitkům.

Za 4 dny jsem se telefonicky od adresáta dozvěděl, že dopis sice pozdě a v pořádku došel, ale můj podpis na zaslané listině poštovní úřednice špatně ověřila, takže je neplatný. Všechno špatně! Škoda za 200 tisíc na úkor státu. Jsem pojištěn, seberou mi maximálně jen pár platů.

Do práce ani na poštu už nikdy nejdu, na způsobené škody kašlu, on to někdo zatáhne. Zavolal jsem praktickému lékaři, že mne příšerně bolí hlava, mám vysoký tlak i horečku. Hodil jsem se do domácí karantény. Marodit rok do invalidního důchodu snadno vydržím. Cpu se paralenem, koupil jsem si včas 50 ks balení. Beru prášky na nervy. Lahvového piva mám dost, občas si zahulím trávu, a čekám na konec. Umřít v domácím prostředí je přece nejlepší.

Přejít do diskuze k článku 8 komentářů