Postmoderní interpretace Nového zákona: Pavel z Tarsu (1. díl)

Kubistický portrét svatého Pavla – černobílý

…a kolorovaný

Kdyby nebylo válek, požárů a zemětřesení, mohli bychom si přečíst na matričním úřadu města Tarsu doklad o narození Paula asi v tomto znění: „Toho a toho dne 27. roku panování vznešeného císaře Augusta Oktaviána a tolik a tolik roků od založení Říma se nám narodil syn, kterému jsme dali jméno Paulos.“ Plus podpisy obou rodičů.

Také v archívu židovské diaspory v Tarsu bychom nalezli zápis: „Toho a toho dne 31. roku panování krále Heroda a tolik a tolik roků od stvoření světa, porodila ta a ta žena syna jménem Saul.“

Paulos a Saul jsou zajisté jedna a táž osoba. Paulos bylo jméno římského občana. Saul bylo jméno židovské. To známé, že po obrácení se ze Saula stal Pavel, je pouze slovní hříčka Šavel-Pavel.

Jenomže války, požáry a zemětřesení byly, takže si tyto zápisy přečíst nemůžeme. Je to škoda, všechno o Pavlovi by bylo naprosto jasné. Ale historici se jen tak lehce nevzdávají a pořád se pokoušejí o takový výklad, aby byl pravdě co nejvíc podobný. Samotný Paulos-Saul to historikům ztížil až přímo neuvěřitelně. Nikdy a nikde se totiž nezmínil o tom, kdo byl jeho otec a kdo byla jeho matka. Tajil to? Utajoval to záměrně? Jaký cíl tím sledoval? Jak to, že římští vysoce postavení úředníci jméno jeho otce velice dobře znali, jak to, že Židé zase velice dobře znali jméno jeho matky, takže vůbec nepochybovali o jeho židovském původu? Jenže historikům tento fakt nijak moc nepomůže, i když je nepochybně velice důležitý, protože ani římští úředníci, ani židovská rada nezanechali jména jeho rodičů. Asi to považovali za naprosto nepodstatné. Když byl třeba Pavel vězněn, zapsali pouze Pavel z Tarsu, tož všichni přesně věděli o koho jde. Správně měli napsat: Pavel, syn toho a toho z Tarsu. Holt to nenapsali. Kupodivu i Židům stačilo napsat pouze Saul z Tarsu, taky necítili potřebu přidávat jméno jeho matky. Z tohoto lze usoudit, že Pavel nebyl jen tak někdo, ale že to byla velice dobře známá osobnost pocházející z vyšších vrstev, ne-li z dosti vysokých.

Jeho rodné město Tarsus leží na jihu Turecka, mělo tehdy přes půl miliónu obyvatel, bylo to jedno z pěti největších velkoměst tehdejšího globálního světa. Tedy Pavel byl dítětem velkoměsta a docela bohatý, kdežto Jehošua (Ježíš Kristus) byl pouhý chudý vesničan, syn tesaře.

O životě Pavla z Tarsu je sepsáno docela dost podrobností v části Nového Zákona zvané Skutky apoštolské, přitom Pavel nepatří mezi apoštoly. Skutky apoštolské mají v ekumenickém překladu 69 stránek. Samotný text je docela nevydařený, nepovedený a nedokončený padělek vzniklý až kolem roku 100 ne-li 120, ale dovíme se tam spoustu informací o životních peripetiích Pavla.

Hned úvodem musíme vyřešit zapeklitý problém. Pokud totiž nebudeme brát v úvahu Skutky a pokud budeme číst jenom jeho dopisy (epištoly), zjistíme, že Pavel je jen a jen Žid a že se tím docela chlubí. Nikde v dopisech ale nezjistíme, že je římský občan! To až Lukáš to ve svém Evangeliu prozradil, práskl totiž na něho, že Pavel se třikrát odvolával na své římské občanství! Dokonce svatý Jeroným (překladatel Vulgáty) ve 4. století zpochybnil Pavlův původ z Tarsu, čímž Pavla vlastně veřejně označil za lháře. Mezi biblisty vznikly dokonce teorie, že Pavel popisovaný ve Skutcích je úplně jiná osoba než Pavel z epištol. Je to celkem logická úvaha, ale nepřikláním se k ní z tohoto důvodu: Ffalšovatelská dílna, která vytvořila Skutky, byla názorově odlišná od škol či dílen, které vytvořily dopisy a od škol a dílen, které vytvořily evangelia. Touhle logikou by nám ovšem vyšlo různých Pavlů nejméně pět.

Prvotní sbory měly tolik interpretací evangelií a tolik „christologií“, kolik bylo biskupů a patriarchů. Nový Zákon sestavil a posvětil svou autoritou až Athanasius v roce 367, do té doby se ještě vesele prorokovalo a četlo a přednášelo se úplně nepředstavitelné množství textů. Některé z nich se zachovaly, jsou to ty tzv. Apokryfy, tj. texty, které se do NZ nedostaly, nebyly přijaty, ale tehdy to ještě nikdo nevěděl, zda budou přijaty či zavrženy. Co si budeme namlouvat, byl v tom obrovitánský zmatek. Jak podobné každé předrevoluční situaci, kolik všemožných návrhů, kolik různých řešení – snad tolik, kolik bylo samotných revolucionářů. Někde používali jenom Matoušovo evangelium, to prý nejčastěji, jinde Janovo, to prý zase v Sýrii, někde Pavlovy listy, jinde ne, ale ve většině sborů byly používány ty texty nekanonické, apokryfy, které byly později ničeny, ale nepodařilo se zničit všechny, takže přece jen máme něco k dispozici a dovídáme se z nich spoustu podrobností.

Starý Zákon byl Židy kanonizován v roce 90 našeho l. ve městečku Jabné – byly přesně sečteny nejen řádky, ale i kolik slov mají řádky a dokonce i kolik písmen je na řádku, takže příště už nebylo možné přidat fakt ani písmenko. Nový Zákon to s kanonizací měl složitější, holt my Evropané jsme větší bordeláři. Jakž takž to uspořádal už zmíněný Athanasius v roce 367, pak byly pokusy o definitivní znění v pátém a šestém století, ale teprve v roce 1590 byl text kanonizován, ale i tak se našla po kanonizaci spousta chyb, a tak oficiálně byl kanonizován až o dva roky později, tedy v roce 1592. Ovšem to už přišli husité a Luther, a ti na oficiální kanonizaci dlabali, stejně tak pravoslavní. Pouze církev katolická se toho kanonizovaného textu drží dodnes a apokryfy odmítá.

Ale pusťme se konečně do toho Pavla a situaci prvotní církve ponechejme bokem.

Není důvodu pochybovat o pravdivosti životopisných údajů ohledně Pavla uvedených ve Skutcích, nebylo totiž důvodu je falšovat. Zfalšovány byly pouze názory a Pavlovo přesvědčení.

Pavel pocházel z Tarsu, po otci byl Říman, po matce Žid. Docela přijatelná je hypotéza, že pocházel z kruhu rodiny krále Heroda, ne-li přímo z ní. Každopádně patřil ke společenské smetánce, k oné elitě, k horním deseti tisícům. Jméno otce ani matky se nepodařilo zjistit. Je teorie, že otcem byl Sergius Paulos, římský místodržící na Kypru a po něm dostal jméno Paulos, ale to mi připadá příliš divoká spekulace. I když proč by ne? Matka prý byla spřízněna s rodinou krále Heroda. A proč ne? A takový Sergius Paulos by nespal s nějakou bezvýznamnou Židovkou, on se pohyboval v těch nejvyšších společenských kruzích, a ke svému otcovství se prý dokonce veřejně přiznal.

Dalším důkazem vysokého společenského postavení Pavla jsou zmínky o tom, že „vyráběl stany“. Že by on sám tělesně pracoval, je naprosto nepravděpodobné. Byl to prostě velkoobchodník, dodavatel stanů pro armádu, tedy plnil státní zakázky, což je dodnes ten úplně nejvýhodnější kšeft. Proto také ty okružní cesty po Římské říši. Byly to hlavně obchodní cesty! Zajímavůstka tehdejšího obchodu: Jenom výjimečně sebou obchodníci či podnikatelé nosili peníze v hotovosti, neboť v každém chrámu, v každé synagóze si mohl vybrat potřebnou částku, stačilo znát jméno, vyjmenovat příbuzné a případně zpaměti nějaký číselný kód, tj. kombinaci pár čísel či písmen, dnešní platební karty jsou pouze napodobeninou tehdejšího způsobu.

Podívejme se na jeho mládí. Tarsus bylo třetí vysoce kulturní velkoměsto – po Athénách a Alexandrii. Bylo kde se vzdělávat. A jako všude ve větších městech byla tam i židovská diaspora. Ovšem ti Židé v diaspoře, většinou obchodníci, byli snad úplně helenizovaní, hebrejsky vlastně vůbec neuměli. Pavel měl tedy helénistické vzdělání. Když cituje Starý Zákon, vždy ho cituje z řeckého překladu, nikdy z hebrejského originálu. Navíc cituje dvakrát z Euripídových Bakchantek! Jako asi velice schopný mladík byl poslán do Jeruzaléma a dán k dispozici Sanhedrinu. Totiž každý římský občan měl tu čest a zároveň i povinnost, odkroutit si tehdejší asi také dvouletou „vojenskou základní službu“. Pavel si to „odkroutil“ v Jeruzalémě, což bylo město oproti Tarsu přespříliš provinční a zaostalé.

Byl jsem vcelku šokován, když jsem zjistil, že zastával funkci policejního ředitele, či šéfa tajných služeb. No zajisté ve službách Říma. Holt tatínek a vůbec římská administrativa potřebovala vědět, co se kde děje, jaké se kují plány, jaká je nálada porobených apod. Pavel se této úlohy zhostil na výtečnou, ba byl až příliš horlivý, příliš angažovaný. Musíme zde ovšem vzít také v úvahu zájmy oné střední a vyšší vrstvy Židů. Ti měli zájem na spolupráci s Římem, ti se chtěli helenizovat, my bychom dnes řekli, že kolaborovali, protože to přinášelo veliké výhody. Židovští králové, ostatně dosazení Římem, byli vyloženými a otevřenými kolaboranty. Zajisté souhlasili s římskou nadvládou či okupací a Sanhedrin byl taky pro. Římané si dosazovali velekněze dle svého uvážení, byla to jejich záležitost, nikoliv záležitost Židů, ti mohli jenom skřípět zuby.

Co asi Pavel mohl zjistit a jakou zprávu mohl podat? Asi tuto: Šéfem Sanhedrinu Ananiáš (velekněz) je kariérista schopný a ochotný za peníze udělat cokoliv. Nejchytřejší rabín Gamaliel, právník, něco jako předseda Nejvyššího soudu, je dobrák od kosti, neublížil by ani kuřeti, je naprosto loajální k Římanům, všechno by nejraději řešil po dobrém, není prostě schopen nějaké špatnosti. Zato vysoký, urostlý krasavec rabbi Akiva – stejně vzdělaný jak Gamaliel, má jasně protiřímské postoje a je pro povstání (však ho také po porážce povstání Římané „svlékli z kůže“). No a tak mohl podat charakteristiky všech 70 členů Sanhedrinu.

Dále mohl podat zprávu, že helénizovaných Židů je v Jeruzalému oproti Tarsu, Antiochii a dalších měst docela málo, že nejenom vesničané jsou vzhledem k ostatním obyvatelům říše přespříliš zaostalí a zachovávají ty nejprimitivnější a nejbigotnější prastaré příkazy a žijí velice bídně a že jsou revolučně naladěni jak proti Římu, tak proti „kolaborantům“ z řad Židů a nejraději by je všechny povraždili. Jsou tu i početní zelóti a sikáriové, (sika=dýka), kteří si často vyřizují účty teroristickými akcemi prováděnými přímo za bílého dne. V davech lidí na náměstích a živých ulicích nenápadně dýkou zapichovali vytipované osoby. Ale i mezi nimi se najde spousta lidí, kteří za peníze provedou atentát na kohokoliv. Pak existuje vcelku neškodná sekta esénců, je to taková tisícovka lidí žijících přísně střídmě a málem v komunismu, straní se společenského života, politika je jim ukradená, hledají pouze Boha, v čele mají tzv. Učitele Spravedlnosti a studují náboženské texty. Jejich odnoží jsou nazaréni, takových padesát lidí žijících v Jeruzalému, v jejich čele je Jakub Spravedlivý, bratr popraveného Jehošuy, jsou to ale primitivní nevzdělanci.

Vidíme, že je to běžná zpráva, nic neobvyklého, mohla by být napsána i v současné době.

Je ovšem jasné, že vyložené a otevřené nepřátelství proti Římu, takové ty „bojovníky za svobodu“ si nemohli dovolit trpět ani samotní Židé. Tito odpůrci Říma museli být v každém případě eliminováni. No a je jasné, že někteří z nich museli být i popraveni. No a že je Pavel vyhledával a odhaloval a předával soudu, to vyplývalo z jeho funkce. Vzpoura proti Římu je nesmyslná, to věděli všichni, mimo rabi Akivy, Judy Makabejského, zelótů a chudiny. A že kolaborantští králové Hasmodeovci příliš k uklidňování a urovnání situace nepřispívali, je také zřejmé.

Pár příkladů dokumentujících situaci: Už Alexandr Veliký projevoval Židům náklonnost. Přesto ho Židé neměli rádi a nazývali ho urážlivě Alexandr Kozel. Ne rohy býka, ale rohy kozla, což byla veliká urážka! Židé za Římanů měli vlastní soudy, mohli zachovávat šabat, nemuseli platit daně nežidovským daňovým úřadům, nemuseli uctívat pohanské bohy a byli osvobozeni od vojenské služby! Alexandr jim dovolil každý sedmý rok daňové prázdniny, ty ostatně měli i za Peršanů. V Alexandrii v Egyptě, žilo v 1. století n.l. víc Židů než v Jeruzalému, prý 300 tisíc! Takové výhody neměl snad žádný jiný národ.

Židovský královský rod Hasmodeovců byl úplně opilý mocí. Jochanán Hyrkán, třetí syn Makabejce Šimeóna, dobyl Samaří, město zbořil, vyhloubil kanály, aby bylo centrum zaplaveno a aby se nedalo zjistit, kde město stálo. Ve Skythopolis vybil veškeré obyvatelstvo jen proto, že mluvilo řecky. V Idumeji nechal probodnout mečem všechny, kdo odmítli přestoupit na judaismus.

Jeho syn Alexandr Jannaios byl šílený, trvale opilý despota trpící záchvaty patologické zuřivosti. Nechal popravit 6 tisíc Židů jen pro, že ho vypískali, když odmítl provést židovský rituál úlitby vodě (svátky Sukot). Tuto úlitbu vodě odmítl proto, že jako alkoholik měl chronický odpor k vodě, ostatně zemřel na delirium tremens. Obětoval vepře na svitcích Tóry! No tohle muselo šokovat každého.

Tyto krutosti a masakry židovských vládců páchané na nejen porobených národech, ale i na vlastním obyvatelstvu, tedy na Židech, se roznesly i za hranice židovského státu a Židé byli obviněni z xenofobie. Bylo to podivné i Římanům. Tedy Židé v helénském světě vůbec nebyli oblíbeni a obraz Židů byl nedobrý, ba až odpudivý.

V Alexandrii byl v roce 66 našeho letopočtu docela krutý pogrom na Židy – 50 tisíc mrtvých! Ale velitelem vojáků provádějících pogrom byl Žid Tiberius Alexander, synovec Filóna. Žid Tiberius Alexander byl snad první antisemita!

Je jasné, že Židé vůbec nebyli jednotni. Zajisté, na jedné straně existovali Židé tvrdošíjně lpící na dodržování zastaralých předpisů, a na opačné straně stáli ti moderní zhelenizovaní. Na čí straně stál Pavel, je jasné – ti staří zaostalí fanatici musí zmizet, vždyť nám dělají jenom ostudu.

Pavel možná znal Filóna Alexandrijského, který se snažil spojit judaismus s helénstvím. Škoda že do češtiny myslím není vůbec přeložený a studií o něm je docela málo. Ale Filón byl a je dodnes jeden z velikých myslitelů a má nám co říci ještě i dnes. Já jsem osobně přesvědčený, že Pavel Filóna znal a že pouze s malou obměnou vlastně prosazoval Filónovy názory. Z toho důvodu taky nemělo smysl navštívit egyptskou Alexandrii, kde to bylo blíž než třeba Filippy v Makedonii, co nového by tam říkal, když tam působil samotný Filón. Setkali se spolu? Diskutovali? Vyloučené to není. Tím ovšem nechci nijak snižovat myslitelské výkony Pavlovy.

Pavel se možná nechtě zapletl do politiky, byl si jistý svou věcí, že totiž helénismus je jediné východisko. A ti pánové, kteří psali Skutky a falšovali Pavlovy dopisy, už vůbec neznali reálie doby čtyřicátých až sedmdesátých let, už to pro ně byla příliš vzdálená historie, proto ty do nebe volající „seky“, jako že třeba Pavel byl žákem Gamaliela, že u něho studoval. O tom lze velice úspěšně pochybovat, je to vlastně vyložený nesmysl. Pavel u Gamaliela nemohl studovat už proto, že neznal hebrejsky, nebo znal nedokonale. Dále proto, že Gamaliel přece vůbec neučil, neměl žádnou školu, neměl tudíž žáky. Gamaliel byl „předseda Nejvyššího Soudu“, byl to nejslavnější právník své doby. Pavel s ním mohl nanejvýš projednávat nějaký zapeklitý právní případ, mohl mu podat „podání“ v nějakém sporném případě, aby Ústavní soud rozhodl. Pavel mohl pouze pokorně předložit problém a poníženě čekat na ústavní rozhodnutí.

Pavel s Gamalielem také měli odlišný názor na Tóru. Pavel přece tvrdil, že Tóra je k ničemu, že puntičkářská interpretace Tóry je naprosto zbytečná a že odlišovat se příliš od jiných národů je pro samotné Židy škodlivé. Pavel věděl a viděl, že věc judaismu je ztracená, že trvat na bezobsažných rituálech jako je obřízka, krvavé oběti, svěcení soboty apod. je směšné, a že očekávat Mesiáše, který je osvobodí od římské nadvlády, je pouze snění.

Zajímavé je, že Gamaliel, proslulý svou tolerantností, se zastal apoštola Petra zatčeného chrámovou policií (přímo Pavlem?) za kacířskou propagandu. Nazaréni tudíž nebyli nijak zvlášť moc pronásledováni, byli prostě trpěni, vždyť dodržovali židovské zákony, nebyl důvod proti nim zakročovat. A takových podobných sekt se napočítalo osmdesát!

Jak se tedy mohl nadmíru vzdělaný Pavel „kamarádit“ s nějakou sektou nazarénů? Pavel jimi mohl nanejvýš pohrdat (nebo tam byl „nasazen jako tajný agent“). Pavla navíc naprosto nezajímal nějaký ukřižovaný Jehošua, ten pro něho byl nějakým nevýznamným banditou po právu Římany popraveným. Pavla zajímal Christos, nikoliv nějaký Ježíš-Jehošua. Christos = Mesiáš, Vykupitel, Spasitel, Osvoboditel, ale navíc ne Christos Osvoboditel z římského područí, ale Christos osobní, který každého jednotlivého člověka vysvobodí, osvobodí z pozemských pomíjivostí a strastí. Jak blízké budhismu! Jak obdobné taoistům! Jak podobné Filónovi! Jak současné!

Na svých okružních cestách tedy vůbec neučil cosi o nějakém ukřižovaném Ježíši-Jehošuovi, ale propagoval a prosazoval prořímskou politiku, vstřícnost vůči Římu, proto byl tak častokrát ze synagógy vyháněn, ono holt všichni nebyli „kolaboranti“. Samozřejmě že přidával i teologicko-náboženské názory ala Filón. S jistotou můžeme tvrdit, že nikdy nepronášel věty a myšlenky, které jsou obsaženy v „jeho“ epištolách. Prostě 90% toho všeho si vymysleli první křesťané ve falšovatelských dílnách. Teprve těch zbývajících 10% jsou jeho skutečné myšlenky ala Filón. Že je toho málo? Ále, vždyť po Sókratovi nezůstalo vůbec nic a jaká je to postava!

Podívejme se ještě na další nesrovnalosti a přímo podvody. Pavel před soudci hrdě prohlašuje: „Jsem Žid z potomstva Abrahámova, z pokolení Benjamínova, jsem Hebrej z Hebrejců, farizej, studoval jsem u Gamaliela.“ Ovšem Benjamínovci jako kmen už po perském zajetí neexistovali! Nebyl důvod se hlásit ke kmenu, který „zmizel“ před pěti staletími. To je podvod jak prase! Je to také doklad, že falšovatelé neznali příliš židovskou skutečnost, že sice znali Starý zákon, ale neuvědomili si, že Benjamínovci fakticky neexistují! Jak je to s Gamalielem a Pavlovým hlášením se k židovství jsem už popsal.

Podívejme se také na jeho zatčení v Jeruzalému, také velice zajímavé. Pavel přichází do Jeruzaléma a setkává se se sektou nazarénů, tedy s bratrem Jehošuy Jakubem Spravedlivým a dvanácti apoštoly. Ti ho prý s radostí uvítali. No, jaké to muselo být radostné uvítání, když mu nařídili, aby se očistil z pomluv. Pavel přijímá a po sedm dnů se chodí do Chrámu „očišťovat“. Pak ho Židé vyvlekou z Chrámu a málem utlučou. Zachrání ho vojáci římské posádky. Čtyřicet Židů drží hladovku do té doby, až bude Pavel usmrcen, trvají na tom. Velitel římské posádky Lysias, aby nepropukly nějaké nepokoje, raději posílá Pavla do Cesareje ke správci Antoniu Felixovi. Jako doprovod posílá eskortu 200 žoldnéřů, 70 jezdců a 200 lehkooděnců. Takovou ochranku nemá dnes ani náš president! Pavel tedy musel být velice, moc velice významná osobnost. Do Cesareje za pár dnů odchází velekněz Ananiáš, plus další členové Sanhedrinu, plus oněch 40 postících se Židů. Tedy delegace těch nejvýznamnějších osobností Jeruzaléma šla svědčit proti Pavlovi a tvrdí před Antoniem Felixem, nástupcem Pontského Piláta, že Pavel hlásá: „Přijde Mesiáš, bude krvavá lázeň a Řím padne!“ To je přece jasná velezrada, Pavla za toto musí popravit i samotní Římané. Proč Felix raději nevydal Pavla Židům, aby si ho popravili sami? A proč se ho nepřišli zastat Nazaréni? Proč nepřišel v jeho prospěch svědčit třeba svatý Petr? Proč nepřišel svědčit Jakub Spravedlivý? Asi byli rádi, že takto se Pavla zbaví, věděli přece, že Pavel byl velitelem policie a že pracuje pro Římany, možná to byla mezi nimi jenom taková hra: my víme, že jsi „tajnej“, ty víš zase to a ono, tuto hru hrajeme obojí.

A proč ho nevydal Felix? Ve Skutcích je, že čekal od Pavla nějaký finanční úplatek. Ovšem představme si místodržícího Felixe, v podstatě nejmocnějšího muže tehdejšího Izraele, cožpak tak bohatý člověk by přijal nějaký nepatrný úplatek? Určitě ta finanční částka musela být docela vysoká. Navíc jako místodržící určitě věděl o Pavlově činnosti jako velitele policie a šéfa tajné služby, a takoví lidé se jen tak neodsuzují! Pavla zachránili římští vojáci už i dříve ve Filippech a pak v Korintu, tedy celkem třikrát!

Navíc si Felix z vězení, které bylo velice mírné a vlastně Pavla ochraňovalo před zabitím, pro Pavla často posílal a hovořili spolu. V roce 59 či 60 nastupuje místo Felixe nový místodržící Porcius Festus a ten znovu potvrdil, že Pavel nebude vydán Sanhedrinu, což by byla jeho smrt, ale že ho bude soudit samotný císař Nero. A Neron si to zařídil tak, že když byl k němu poslán na rozsouzení nějaký případ, který není důstojný jeho císařské velikosti, bude ten, kdo ho poslal, popraven, tedy sebemenší zneužití císařského soudu bylo trestáno smrtí. Takže Festus si byl jistý svou věcí. Když projížděl Cesarejí židovský král Herodes Agrippa II., samozřejmě že byl Žid z rodu Hasmodeovců, ale byl také nepřítelem ortodoxních Židů, se svou sestrou Bereniké, udělali zdvořilostní návštěvu u místodržícího Felixe a nechali si zavolat Pavla. Sešla se společenská smetánka Cesareje a Pavel před nimi promlouval! Copak ti nejurozenější z urozených by mluvili s nějakým bezvýznamným sektářem? Tohle shromáždění neshledalo na Pavlovi žádné provinění a dokonce král Herodes pronesl: „Pavle, málem jsi mne přesvědčil“. Takže Pavel byl poslán do Říma k císaři Neronovi. Jenže právě v roce 59 Nero císařským výnosem ruší zákon, kterým se mohli Židé s římským občanstvím k němu odvolat. Asi těch stížností bylo příliš a Nero přišel k názoru, že všichni Židi jsou stejní.

Takže co teď? Pavel je sice v Římě, ale císař ho nepřijme. Najme si tedy privátní byt a chodí po městě, navštěvuje své známé. Tím končí veškeré informace, další Pavlův osud je neznám.

Závěrem se přece jen pokusím shrnout, co si asi mohl Pavel myslet: Tóra je k ničemu, Tóra nezachrání lidstvo, Tóra je zrušena. Žádný Mesiáš, Vykupitel (Kristus) nepřijde a nezničí Římskou říši. Člověk je dokonalý a nepotřebuje jakési vykoupení, člověk se jenom musí vystříhat konání zla. Jakmile dokážeme změnit své myšlení a konání tak, abychom nedělali a nemysleli zlo, tak to jsme se jakoby znovu narodili, jsme už jiní, to staré a špatné co v nás bylo, to už odumřelo. No a tohle je cílem a smyslem života. K  tomu přece nepotřebujeme obřezaný pohlavní úd, k tomu nepotřebujeme bezobsažné rituály, krvavé oběti, šabat…

Pavla vůbec nezajímal ukřižovaný Jehošua, však o něm taky nikde nemluví, mluví o Christu, tedy o Mesiášovi o Vykupiteli, ale ne o osobě Jehošuy. Navíc, matka Jehošuy, ta slavná Panna Marie, měla ještě čtyři děti, a to se holky nepočítaly, a prý dožila svůj život v Efezu, kde Pavel často pobýval. Nikdy ji nevyhledal, aby s ní pohovořil o Jehošuovi, prostě ho to vůbec nezajímalo.

Už několik století před Pavlem se Sókratés a Platón s Aristotelem vyloženě vysmívali náboženským představám. A Pavel, který byl vzdělán v řecko-římské kultuře, musel cítit totéž. Překlad Tóry, tzv. Septuaginta vyvolal v helénském přejemnělém světě zděšení, něco tak barbarského muselo vyvolat odpor. Nejenom že překlad byl docela kostrbatý a jazyk škrobený a nepřirozený, ale odpor vyvolávala hlavně šílená krutost a tvrdost textu. Helénistický svět byl rafinovaný, rétorický, ty jiskřivé jemnosti kyniků a stoiků, to idealistické mistrovství platoniků…, tento svět nemohl přijat takovou nekultivovanost, nevytříbenost, hrubost a nevkus. Alexandrijští vzdělanci usoudili, že je to „barbarský“ text, barbarská literatura a vzbudilo to u nich odpor a rozhořčení. Stejně tak to muselo působit na Pavla.

Jak by mohl Pavel přijmout za své, že pouze Izrael je vyvolený národ, když sám byl Říman, jak by mohl uznávat zákaz sňatků s pohany, když jeho otec byl pohan, jak mohl dodržovat příkaz nestolovat s pohany, když sám byl napůl „pohan“?

Můžu si vůbec dovolit udělat z Pavla racionalistu? A proč ne? Cožpak Řekové a Římané nebyli racionalisté par excellence? Racionalismus vůbec není výmysl francouzských osvícenců, ti jenom znovu objevili dávno zapomenuté. Čtěme Filóna, pro mne je to můj současník. A i kdyby Pavel občas použil přece jen nějaký ten „náboženský“ výraz, tak mu ho dopřejme. A i kdyby nenapsal nic jiného než toto, co následuje, bohatě by to stačilo k nesmrtelnosti:

Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to co nechci, nedělám to já, ale to zlo, které ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější podstatě s radostí souhlasím se zákonem Božím, když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu (zla), kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk. (Tohle jakoby napsal Pascal!)

Nebo:

Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné. Dát se vést sobectvím znamená smrt. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské. Žijete-li podle své vůle, spějete k smrti. Nechejte se vést Duchem, který ve vás přebývá. Tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. (To je zase jakoby Nietzsche)

Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo jsi ty, že soudíš cizího? Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu.

Nevíte, že budeme soudit anděly? Tím spíše věci všedního dne. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími?

Napsal jsem vám v listě, abyste neměli nic společného se smilníky, ale nemyslel jsem tím všechny smilníky tohoto světa nebo lakomce, lupiče a modláře, protože to byste museli ze světa utéci.

O manželství:

Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu. Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas a opět buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout. Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou jako já (svobodní), nejsou-li však zdrženliví, ať vstoupí do manželství, neboť je lepší žít v manželství než se trápit.

Jsi otrok? Netrap se tím. Ale kdyby ses mohl stát svobodným, raději toho využij.

Poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje. Jestliže si někdo myslí, že něco už plně poznal, ten ještě nepoznal tak, jak je třeba.

Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali!

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, abych získal slávu, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.

Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem, co je dětinské.

Raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov ve vytržení! Kdyby všichni mluvili ve vytržení a přišli by tam jiní lidé, cožpak by neřekli, že blázníte?

Ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.

Ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.

Nejdříve je tělo přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk je z nebe.

Každý nechť dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí a z donucení.

Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.

Nikomu neoplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.

Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla. Žijme řádně jako za denního světla, ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadli vášním. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému, milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.

Kdo jsi ty, že soudíš jiného? Nesuďte už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. Vždyť království boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti.

Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech.

Litera zabíjí, ale Duch dává život.

Vy jste Duchem Boha živého napsaným ne inkoustem, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí.

Proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ode dne obnovujeme.

Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. A tak od nynějška už nikoho neodsuzujeme podle světských měřítek. Co je staré, pominulo, hle, všecko je tu nové.

Jsme neznámí, a přece všichni o nás vědí; umíráme, a hle, jsme naživu; jsme týráni a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše.

Někteří naše záměry považují za světské – žijeme ovšem v tomto světě.

Falešní apoštolové, nepoctiví dělníci, a není divu, vždyť sám Satan se převléká za anděla světla, není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti. Jejich konec bude jako jejich skutky. (Tak takhle Pavel charakterizoval Petra a nazarény!)

Nejsem přece v ničem pozadu za těmi veleapoštoly, i když nic nejsem. A abych se nepovyšoval, byl mi dán do těla osten-posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval.

Nenechte se svést prázdnými slovy, žijte jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem.

Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil. Nemám za to, že jsem již u cíle, jen to mohu říci: zapomínám na to, co je za mnou, můj pohled je upřen k tomu, co je přede mnou.

Jejich bohem je břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.

Pavel dostal nějaký dar z Filip: Ne že bych si naříkal na nedostatek; naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Učinili jste však dobře, když jste mi pomohli v mých těžkostech.

Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích a na vesmírných mocnostech.

Někdo si v marné pýše libuje v uctívání andělů. (Kdepak je tady Pavel farizej!?) Vydávají za moudrost sebeponižování a askezi, ale to nic neznamená pro ovládání tělesných vášní.

Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou. I vy jste dříve tak žili, odhoďte to všechno: zlobu, hněv, špatnost, pomluvy. Neobelhávejte jeden druhého, svlecte ze sebe starého člověka i s jeho skutky, a oblecte nového.

Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně. Děti, poslouchejte své rodiče. Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly. Kdo se dopouští křivdy, dostane za to odplatu.

Nebuďte ve tmě, aby vás den nemohl překvapit jako zloděje. Vy všichni jste synové světla a dne. Nepatříme noci ani temnotě. Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. My však patříme dni, buďme střízliví.

Těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost, neoplácejte zlé zlým, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem.

Někteří z vás vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je, aby řádně žili a živili se vlastní prací.

Zákon je dobrý, když ho někdo užívá správně. Zákon není určen pro spravedlivého, nýbrž pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruce proti otci a matce, pro vrahy, smilníky, zvrhlíky, únosce, křivopřísežníky, a co se ještě příčí zdravému rozumu.<

Židé zakazují lidem ženit se (s pohanem) a jíst pokrmy (vepřové maso). Ale všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat.

Bezbožné a dětinské báje odmítej.

Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, je horší než nevěřící.

Kdo závodí, nedostane cenu, nezávodí-li podle pravidel. Také rolník musí nejdříve těžce pracovat, než sklidí úrodu.

Vyhýbej se prudkosti mládí, usiluj o spravedlnost, lásku a pokoj, nepouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé; víš, že vedou jen k hádkám. Člověk se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný se učit a být trpělivý.

V posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň. Patří k nim ti, kdo vnikají do rodin, aby nalákali lehkověrné ženy plné hříchů, ovládané rozličnými touhami, které by se chtěly učit, a nikdy nemohou přijít k poznání pravdy. Přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. Avšak ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy a věnuj se své službě.

Je mnoho těch, kteří se nepodřizují, vedou prázdné řeči a svádějí lidi: jsou to hlavně ti, kteří lpí na obřízce. Těm je třeba zavřít ústa! (Tož tohle Pavel asi nenapsal, byl přece tolerantní, i když: „Zavřít hubu zbytečným tlachalům,“ jak překládá Luther, se týkalo Židů, tedy Židům zavřít huby, to by nebylo v rozporu s Pavlem). Pro hanebný zisk učí tomu, co se nepatří a rozvracejí tím celé rodiny. Nedrž se židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy. Čistým vše čisté. Ale poskvrněným není nic čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněné. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.

Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závistí, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli.

Hloupým sporům o rodokmeny, rozbrojům a hádkám o Zákon se vyhýbej. Jsou zbytečné a k ničemu!

Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili a způsobili si mnoho trápení. Ty se tomu však vyhýbej, usiluj o spravedlnost, lásku, trpělivost a mírnost.

Tyhle věty přece nemohl napsat nějaký náboženský fanatik. Copak takovýto člověk by zakládal nějakou církev založenou na nějakých dogmatech?! Klidně bychom tyto věty mohli přiřknout Sokratovi. A tyhle věty bohatě stačí k nesmrtelnosti. Ovšem taky to mohli napsat první křesťané v oněch „falšovatelských“ dílnách – v tom případě všechna čest jim, je to překrásné!

A co závěrem? Měl Pavel pravdu s tím „zhelenizováním“ Židů? No, jak se to vezme. Dopadlo to prostě jinak, než předpokládal Pavel, to na jeho velikosti nic neubírá. Pavel se velice angažoval na tvrdém helenizování Židů, měl zájem, aby židovstvo zmizelo. Byl to internacionalista. Měl pravdu? Spíše: daly mu dějiny za pravdu? Musíme smutně konstatovat, že nedaly. Židé přetrvali do dneška. Jejich fanatický nacionalismus a rasismus jako ojedinělý jev přetrval další dva tisíce let, kdežto Římská říše zanikla. Kdoví, možná kdyby se Židé zhelenizovali, možná by ani ty různé jiné nacionalismy a rasismy v Evropě vůbec nevznikly, nemuselo docházet k pogromům a ani k holokaustu by nedošlo, a Evropa mohla být internacionální a nerasistická stejně jako Čína a jižní Amerika.

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře