Postmoderní interpretace Starého zákona: O Mojžíšovi (1. díl)

Úvodem jen stručně o tom, co je o něm napsáno v Bibli a Talmudu

Jákobův rod žil v Egyptě čtyři sta let a velice se rozmnožil. Faraónovi se nelíbilo, že je jich tak mnoho a nařídil, že každý chlapec, který se narodí, musí být utopen v řece Nilu. V té době se narodil Mojžíš. Mamince ho bylo velice líto, a aby ho zachránila, položila ho do košíku a pustila po řece, snad ho někdo najde, ujme se ho a vychová. A skutečně, faraónova dcera se koupala v řece, košík s dítětem vylovila a chlapce vychovala. Když Mojžíš vyrostl a uviděl utrpení svého lidu, byl z toho velice nešťastný.

Farao jeho lid trápil nejenom těžkou prací, ale také všelijakými naschvály. Třeba vydal nařízení, že musí ve dne spát a pracovat v noci. Nebo staří lidé museli nosit těžká břemena a vykonávat těžkou práci a mladí museli nosit lehká břemena a vykonávat lehkou práci a mladí nesměli pomáhat starým. Nebo ještě toto: Ženy musely vykonávat mužskou práci a muži ženskou. A podobných trápení si vymyslel ještě více.
Když už byl útlak málem nesnesitelný, rozhodl se Mojžíš, že požádá faraóna, aby dovolil jeho lidu z Egypta odejít. Farao o tom nechtěl ani slyšet a nedovolil jim odejít. Proto se Izraelité, tak se totiž nazývali potomci Jákobovi a říkají si tak dodnes, rozhodli odejít i bez svolení faraónova. Jakmile se faraón dověděl, že Izraelité odešli, poslal za nimi vojsko, aby je buď přivedlo nazpět, nebo pobilo. Zatím se Izraelité dostali až na břehy Rudého moře a začali se shánět po nějakém dřevu, aby si mohli postavit lodičky a vory a přeplavit se na druhý břeh. Nestačili najít ani jediný kousek dřeva, ne tak postavit lodě, a už viděli, jak se z dálky blíží egyptské vojsko. Co teď dělat?

Mojžíš měl kouzelnou hůl, pocházela od samotného Boha, tou holí udeřil do moře, vody se rozestoupily a lid přešel po suché zemi na druhý břeh. Egyptské vojsko se hnalo za nimi. Ale jen co poslední Izraelita vyšel na druhý břeh, moře se zase uzavřelo a vody pohltily veškeré egyptské vojsko. Takovým zázračným způsobem byli vysvobozeni z egyptského otroctví. (Jedna teorie praví, že mohli z Egypta odejít normální cestou, že nemuseli přecházet moře, mohli přece přejít v místech, kde je dnes postavený tzv. Suezský průplav, tehdy tam samozřejmě ještě nebyl.)

Po přejití Rudého moře lidé počítali s tím, že je Mojžíš povede rovnou do země zaslíbené, tam, kde jsou pochováni jejich praotcové Abrahám, Izák a Jákob. Jenže Palestina byla hustě obydlena a nikdo je tam nechtěl vpustit. Proto musel Mojžíš vodit svůj lid čtyřicet let sem a tam pouští a Bůh je živil nebeskou manou, kterou si mohli každé ráno nasbírat pouze na jeden den. Když si jí nasbírali do zásoby, třeba na dva dny, přes noc se vypařila, ztratila se, zmizela. Není divu, že většina lidu se bouřila a chtěla zpátky do Egypta. Že by tam byli zase otroky, to jim ani nevadilo, hlavně když budou mít plné hrnce masa. Mojžíše velice mrzelo, že jeho lid chce znovu do otroctví a že pohrdá svobodou. Přesto cestu zpět do Egypta nedovolil.

Jednoho dne vystoupil sám na horu Sinaj, to tvrdí Exodus, jiná kniha, Deuteronomium, tvrdí, že to byla hora Choréb, kde spatřil hořící keř. Bylo mu divné, že keř tak dlouho hoří, vždyť už měl dávno shořet. Přišel blíže a tu skrze oheň k němu promluvil Bůh a nadiktoval mu Desatero, které je platné dodnes.

Sám Mojžíš do země zaslíbené nevkročil, to se zdařilo až Jozuovi. Příběhy Jozua, krále Davida, krále Šalamouna a další teď vyprávět nebudu, neboť tam teče příliš mnoho krve, příliš moc se tam lidé zabíjejí, je to prostě horší než filmové horory a akční filmy dnes. A to já nemám rád. Přece nebudu vyprávět, jak syn zabíjí otce, nebo jak otec zabíjí syna, nebo jak vnuk nechá vyhodit babičku z okna v pátém poschodí… Brrrrr!

Ale protože Mojžíš patří k největším postavám lidské historie, uvedu ještě pár dodatků.

Foto: Imaginární portrét Mojžíšovy manželky I (autor Jan Kadubec)

Úkolem Mojžíše bylo vyvést Izrael z egyptského zajetí. Tento úkol splnil. Navíc dal lidem Desatero, podle kterého se řídíme dodnes. Desatero nebo také Dekalog či Deset slov zní takto:

1. Budeš mít pouze jednoho Boha.
2. Nezobrazíš si ho, protože Bůh je neviditelný.
3. Jeho jméno nebudeš vyslovovat (Židé dodnes nevyslovují jméno Boha, tj. Jahve, Elohím, Ádonaj, ale říkají pouze Hospodin nebo Pán Bůh).
4. Budeš jeden den v týdnu světit, tzn., nebudeš pracovat a necháš odpočívat i zvířata.
5. Budeš si vážit otce i matku, protože ti dali život.
6. Nikoho nezabiješ.
7. Budeš žít v manželství.
8. Nebudeš krást cizí majetek.
9. Nebudeš lhát.
10. Nebudeš nikomu závidět.

Dovést svůj lid do země zaslíbené se mu ovšem nezdařilo, i když se několikrát pokoušel vniknout do Palestiny, byl vždy vojensky odražen. Jak si máme ovšem vysvětlit čtyřicetiletý pobyt na poušti, když víme, že živit se nebeskou manou je nesmysl? Nejdříve si něco málo řekneme o životě nomádů, tedy pastevců. Nomádským způsobem dodnes žijí lidé v Mongolsku, Kyrgizii, severní Číně a i jinde, takže můžeme předpokládat, že život nomádských Izraelitů byl totožný s životem dnešních nomádů. Pastevci potřebují k životu pouze trávu, vodu a stan, to je všechno. Putují z místa na místo a vzdálenosti třeba stokilometrové jsou pro ně běžnou záležitostí. Neznají nějaké státní hranice, ty jsou jim lhostejné a jsou jim k smíchu. Samozřejmě, že když přijdou k usedlým zemědělcům, jsou nevítanými hosty a se svými stády se musí držet mimo obdělávanou půdu. Jejich jediným majetkem je stádo a stan.

Bylo by ovšem velikým omylem si myslet, že jsou to hladoví chudáci. Mají vlnu, kůže, výrobky z nich, mají nadbytek masa, překrásné tkaniny a podobně. Tyhle přebytky vyměňují za zlato a stříbro, protože tyhle kovy jsou lehce přenosné a snadno se dají v případě potřeby ukrýt ve skalách pouští. A zlato, stříbro a drahé kameny, jak víme, neztrácejí na ceně, a když se z nich vyrobí zlaté šperky, mají cenu ještě vyšší.

Toto bohatství přecházelo z pokolení na pokolení, takže o bohatství nomádů se vyprávějí neskutečné zkazky. Nomádské ženy byly ověšeny kilogramy zlatých ozdob. Nomádské ženy nejenže bohatství ochraňovaly, ale i přenášely z místa na místo – mužům odpadla jedna starost. Dnešní feministky by určitě protestovaly proti zneužívání žen na nošení těžkých zlatých a stříbrných břemen. O takovém bohatství se usedlým zemědělcům nesnilo ani v nejbujnějších snech. Když odcházeli Izraelité z Egypta, určitě si sebou nebrali nábytek. Už jenom fakt, že když byl Mojžíš čtyřicet dnů na hoře a sepisoval podle diktátu Desatero, jeho brácha Árón s dalšími tančili kolem zlatého telete, které určitě nevážilo jenom pár kilogramů, spíše to byly metráky. Nač by tedy Izraelité potřebovali božskou manu? Stačilo přece přijít do nejbližší vesnice či města a koupit si jídlo a vůbec veškeré potřeby, třeba i zbraně! V sobotu se neobchodovalo, proto jídlo vydrželo dva dny. V Bibli je zmínka, že v pátek si lid mohl nasbírat na dva dny many, v jiné dny pouze na jeden den! Dělat větší zásoby by bylo při neustálém putování nesmyslnou a zbytečnou přítěží.

Mojžíšův lid dobře věděl, že dobrovolně je do Palestiny nikdy nikdo nevpustí a že zbývá jedině násilné obsazení země. To znamená vycvičit vojáky. Mojžíš tedy zavedl vojenskou kázeň, vyhlásil povinnou vojenskou službu a zavedl přídělové válečné hospodářství. Vše podřídil jedinému cíli, to jest dobytí země zaslíbené brannou silou.

Všichni toho vojančení měli až po krk, a tak Mojžíše zavraždili. Mojžíš přece zemřel v plné síle a v očích měl lesk! Dalo by říci, že to bylo generálské spiknutí. Vzpoury se zúčastnilo 250 knížat, které vedl Kórach. Na místo Mojžíše nastupuje Jozue a ten splní sen – obsadí zemi zaslíbenou. Ovšem obsadí ji brutálním a barbarským způsobem, neuvěřitelně krutým postupem vyvraždí původní obyvatelstvo. Citát: „Nenechali naživu nikoho, kdo močí proti zdi.“ Nebo: „Nenechali naživu ani pacholíčka.“ Toto vraždění a postupné ovládnutí země popisuje kniha Jozue. Je to snad nejkrutější kniha, která kdy byla napsána a přitom patří mezi tzv. posvátné knihy Starého Zákona.

Podle předpisu, který zanechal Mojžíš o Schráně Úmluvy, je třeba vyrobit sedmiramenný svícen z třiceti kilogramů zlata a těžký sedmiramenný svícen dokonce z šedesáti kilogramů zlata! Svícen má sedm ramen, což má symbolizovat sedm očí Hospodinových, které prohledávají celou zemi. Další zajímavost: roční poplatek, daň na chrám, na jeho provoz, byla 4,2 gramu stříbra pro každého nad dvacet let a platil stejnou dávku chudý jak i bohatý, přece Bůh mezi bohatým a chudým nedělá rozdílu. Byl to sice malý peníz, ale Chrám vybral ročně celkem dvě tuny stříbra!

A ještě pár vět o Mojžíšovi vypsaných z Talmudu. (Jestli si Židé dělají srandu i z knihy Jozue, nevím, zatím jsem o tom nic nečetl. Ví-li to kdo, byl bych rád, kdyby mně dal vědět.)

• Z Egypta jich prý vyšlo 600 tisíc, což se mi zdá naprosto nepravděpodobné.
• Mojžíš koktá a nikdy ze sebe nedovede před faraónem vypravit delší větu než: „Propusť můj lid“ („Nech odejít můj lid“).
• Bůh dává Desatero a mnozí ho nechtějí přijmout. Tu Bůh ulomí kus hory a podrží nad zástupem. Před takovou hrozbou zachmuří lidé čela a řeknou: „Dobře, přijímáme, respektujeme Tvou vůli.“
• Mezi dětmi Izraele byl muž, který ukázal očima na Mojžíše řka: „Pohleďte na ten zátylek, pohleďte na to břicho a nohy, to, čím se živí, vzal Židům, co pije, vzal Židům, všechno co má, patří Židům.“
• Každý manžel ho podezíral, že udržuje zakázané styky s jeho manželkou.
• Mojžíšovi synovci pronikli opilí do svatyně.
• Někteří Mojžíše považovali za blázna, a proto musel po čtyřiceti letech vlády každý večer říkat, kde jsou a kolik dnů uplynulo od Sinaje.
• Když komentoval Zákon, přerušovali jej slovy: „Cože, ty nám chceš něco vykládat, ty koktavče.“
• Když vyšel ze stanu dříve než obvykle, ptali se, proč tak brzy? Když vyšel později, říkali, proč tak pozdě? Když vyšel ze stanu, aniž ho někdo spatřil, říkali, proč se schovává?
• Tři dny po přechodu Rudého moře se ptali, co budeme pít? O měsíc později s nostalgií vzpomínají na Egypt. Mojžíš vyprosí manu, a oni nejsou spokojeni. Mojžíš si posteskl: „Ó Hospodine, ještě jeden incident a ukamenují mne.“
• Mojžíš si přál vidět Boha. Bůh svolil, ovšem Mojžíš viděl jen Boží záda, jak Bůh kolem něho procházel.
• Mojžíšova tvář vyzařovala odlesk Boží slávy, proto si musel před lidem zahalovat tvář, lidé by jeho pohled nesnesli.
• Z čela mu vycházely paprsky – proto rohy u Michelangelovy sochy Mojžíše. Nebo „zářící kůže obličeje“.
• Když Bůh rozhodl, že dá Izraeli Zákon, andělé se postavili proti, ale Mojžíš se na ně osopil: „Kdo ho teda bude dodržovat? Vy? Pouze lidé mohou naplnit Zákon a žít podle něj.“
• Zlaté tele? To je tvoje chyba Hospodine. Tak dlouho musel žít Izrael mezi modloslužebníky, až se nakazil. Buď jim vše odpustíš, nebo vymaž moje jméno ze své knihy.
• Hospodin říká: „Tvůj lid zhřešil.“ Mojžíš odpovídá: „Jestliže lid dodržuje Zákon, je to Tvůj lid. Jakmile ale zhřeší, hned má být můj?“
• Pane světa, nezlob se, je to zbytečné. I kdybys zničil nebe a zemi, tvůj lid přežije, protože jsi to slíbil, proč by ses tedy zbytečně rozčiloval?
• Byl to Árón, kdo uhodil Nil svou holí. Mojžíš nechtěl působit utrpení řece, která mu zachránila život.
• Mojžíš nechtěl zemřít. Oděl se v pytlovinu, posypal se popelem, složil tisíc pět set veršů a narýsoval kolem sebe kruh, řka: „Nehnu se odtud, dokud příkaz smrti nebude odvolán.“ Jeho slova otřásla světem až do základů. Bůh mu řekl: „Trváš na tom, abys patřil do světa živých, budiž, ale Izrael zahyne, buď jeden nebo druhý, ty, nebo Izrael.“ Tehdy Mojžíš zvolal: „Ať zemře Mojžíš.“ O jeho mrtvé tělo zápasil archanděl Michael s ďáblem. Tělo je odneseno anděly do nebe.
• Mojžíšova hůl pocházela z Ráje. Adam ji dostal od Stvořitele jako dar, aby ho utěšila v jeho zármutku. Hůl měla zázračnou moc, mimo jiné taky zmírňovala únavu. Noe s ní vyměřoval koráb, měl ji i Abrahám. Jetro ji zasadil, hůl zapustila kořeny, ale nerostla a nikdo neměl síly ji vytáhnout, až Mojžíšovi se to podařilo. Od Mojžíše ji vzal Bůh zpět do nebes.
• Bůh nabídl Tóru národům a národy se ptaly: „Co je v Tóře?“ Bůh odpovídá: „Nesmí se zabíjet.“ Národy odpovídají: „To my nechceme, co bychom si počali, kdybychom nesměli dobývat cizí země? A co je v ní ještě?“ Bůh: „Lidé nesmějí krást.“ Národy: „Kdo to kdy slyšel, aby člověk jen poctivě pracoval?“ divily se národy. „Nechceme Tóru! Co ještě přikazuje Tóra?“ Bůh: „Lidé nesmějí lhát.“ Národy: „Cože? Kdo mluví pravdu, má spoustu nesnází. Lepší je lhát a podvádět.“ Národy Tóru nepřijaly.
• Jak Mojžíš dostával Tóru: Mojžíš šel na horu Sinaj. Šel a šel a viděl před sebou neustále zářící Tóru a ani si nevšiml, že už nejde po zemi, ale kráčí pořád vzhůru, až se ocitl před nebeskou bránou, kterou strážili andělé. Bylo jich 12 tisíc a vedl je anděl jménem Kemuel. Z mečů jim šlehal oheň a řekli Mojžíšovi: „Vrať se na zem, pozemšťane.“ Bůh ale andělům přikázal, ať ho pustí dál. Přišel ke druhé bráně nebeské, kterou střežil anděl Hadarniel, který byl o šest tisíc stop vyšší než Mojžíš. Napnul luk a chtěl Mojžíše sestřelit. Bůh zase přikázal, ať ho pustí dál. Při třetí nebeské bráně stál anděl Sandalfon, který převyšoval všechny ostatní anděly a jeho dech rozháněl hvězdy na nebi jako bubliny. „Pusť ho,“ rozkázal Bůh. Mojžíš přišel k Ohnivé řece, přes kterou vedla pouze jediná lávka a ta byla tenčí než vlas, tenčí než paprsek světla. Mojžíš ji šťastně přešel. U Božího Trůnu Zářícího dostal Tóru. Andělé začali vyčítat Bohu, proč mu ji dává, proč ji nenechá v nebi? Bůh řekl Mojžíšovi: „Obhaj se sám.“ A Mojžíš říká andělům: „Nechci Tóru jen pro sebe. Všechny národy Tóru odmítly, jenom Židé ne. K čemu vám bude Tóra v nebi? Vždyť jste pořád v blízkosti Boha, kdežto lidé jsou dál, proto ji potřebují víc! Je tam psáno: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh a nebudeš mít jiného Boha kromě mě a vy, andělé, copak vy žijete mezi pohany, kteří se klaní modlám? Dále je tam: Nepracuj v sobotu, važ si otce a matky, copak vy, andělé, pracujete v nebi? Máte otce a matky?“ Andělé uznali, že Mojžíš má pravdu a na křídlech ho snesli na horu Sinaj. Dál už šel sám a přinesl svému lidu dvě kamenné desky, na kterých bylo vytesáno Desatero. Když ale uviděl svůj lid tančit kolem zlatého telete, rozzlobil se a kamenné desky s Desaterem hodil na zem a ty se samozřejmě rozbily. Nechal se později přesvědčit a přinesl je ještě jednou.
• Strom života v Ráji měl tolik listí, že pokrývalo celý Ráj. Strom vydával pět set tisíc různých vůní.
• Na jednom konci světa stojí hora. Na vrcholku vyvěrá pramen vody. Na opačném konci světa stojí také hora, která skrývá v sobě srdce světa. Srdce nemůže žít bez pramene a naopak. Písně pramene a písně srdce jsou utkány z vláken světla a tato vlákna pronikají až do sedmého nebe a rozprostírají se jako síť. Den co den přichází anděl a z těchto vláken uplete další den, předá jej srdci světa a srdce jej předá prameni. Boží anděl však musí být každý den nově stvořený. Jeho hlava, tělo, ruce a křídla vznikají z dobrých činů lidí, ale zlé skutky anděla ničí. Pokud bude na zemi někdy více lidí, kteří zabíjejí, okrádají a klamou, anděl nebude moci být stvořen a nikdo nebude moci plést z vláken světla nový den. Srdce pak nepředá den prameni, pramen vyschne a srdce přestane bít. Byl by to konec světa.

Foto: Imaginární portrét Mojžíšovy manželky II (autor Jan Kadubec)

Závěrečná poznámka: Bůh jest rozumová, logická konstrukce čehosi absolutně dokonalého. Nic lepšího už člověk nemůže vymyslet, neboť by v tom případě vytvořil něco dokonalejšího než je Bůh. Bůh jest absolutno a vytvořit dokonalejší, lepší, kvalitnější absolutno, to je přece nonsens! Každý svůj čin musíme interpretovat vzhledem k Bohu (absolutnu), teprve potom můžeme uvidět jaký smysl má naše konání, či naopak, můžeme zjistit, jaký je to nesmysl. Jinak řečeno: Jestli naše konání má či nemá smysl, to můžeme zjistit jedině a pouze vzhledem k Bohu. Je nutné poměřovat se vzhledem k Bohu. Jakmile zrušíme Boha, nemáme se s kým a čím poměřovat a nutně z toho vyplyne nesmyslnost všeho, včetně života samého. A jestli říkáme Bůh, Jahve, Alláh, bod omega, Budha, Lao-c, tao nebo vědecký světový názor, jest úplně jedno. Pozor! Nezapomenout okořenit špetkou humoru a ironie! (Což bylo učiněno! Neboť neexistuje větší sranda než Bůh, doplnil Karel Hoff.)