Postpravdivá éra

aneb „Je trojka větší než dvojka?“ podruhé

Před časem jsem zde publikoval svou úvahu s výše uvedenou otázkou jako titulkem, ale – samozřejmě :-) – bude třeba ještě mnoha opakování, pokud to má vůbec k něčemu vést. Když si totiž přečtu například článek pana Čulíka vyšlý na Britských listech pod názvem „Dobrou noc a hodně štěstí. Žijeme v postpravdivé éře“, vidím prakticky dokonale reprezentativní příklad zaslepenosti „mluvících hlav“, tedy hlasatelů pravd (a povšimněte si, že jsem to slovo nedal do uvozovek) všeho druhu. Článek pana Čulíka dokonce obsahuje i ono oblíbené vzývání nějakého jednoduchého matematického příměru: „Nemůžete uspořádat hlasování o tom, zda je víc 2 nebo 15, anebo zda existují sovy či klobouky.“, jehož jasností nám mají být zavřena ústa, a na jehož neférovost jsem upozorňoval v mém předchozím textu. Pan Čulík ve svém článku předvádí tentýž hluboký omyl, který je dnes vlastní pravděpodobně drtivé většině pravdami (uvozovky opět nejsou) a fakty se zaklínajících, ať jde o odborníky, o politiky, společenské postavičky a tak dále. Ten omyl spočívá v tom, že oni se domnívají, že jde jen o tu pravdu. Bohužel nejde, a myslím, že tady bude na místě co nejvyšší důraz:

NEJDE JEN O PRAVDU SAMU. ČÍM DÁL VÍCE JDE PŘEDEVŠÍM O TO, KDO NÁM TU PRAVDU SDĚLUJE!

Je to důvěra v tyto lidi, co se poměrně jasně vyčerpává. Zajímavé je, že pan Čulík píše: „A kdo by se přece v dnešní době obtěžoval tím, že by nekompromisně vyžadoval fakta a odmítal bláboly. Daleko uspokojivější je přece říci, že „společnost už má dost expertů“, nebo že „fakta jsou blbost“.“ Má to tudíž přímo před očima, ale nevidí to.

Zkusím příklad: Před pár dny jsem viděl statistiku OSN o uprchlících. Moje první myšlenka byla: „Mohu tomu věřit? Mohla by ta čísla být zfalšovaná?“ Rozhodl jsem se, že nejspíš ne. Je přeci jen složena z mnoha různých zdrojů, a stejně tak ji poměrně značné množství nezávislých míst vyhodnocovalo, takže to asi pravda bude. Ona by to samozřejmě i tak stále mohla být lež, protože sama rozsáhlost zjišťování, a tím pádem velké riziko provalení případného falšování, sice je argument silný, ale nikoli nepochybný. Evropa totiž podle té statistiky přijala pouhé jedno procento světových uprchlíků, což tuto zprávu řadí velmi příhodně do kategorie „my = ti zlí“, takže obava z multikulti zákulisí rozhodně není přehnaná. Víme, že statistiky určuje nejen to, co se v nich objevit může a co naopak nesmí, ale snadno i to, jak a pod jakou kolonkou se to objeví. Kdyby se tudíž za pár měsíců objevila zpráva, že další milion či dva jsou v nějaké jiné tabulce nebo vedeny pod jiným jménem, nebyl bych vůbec překvapen. Nicméně jak jsem řekl, rozhodl jsem se té zprávě uvěřit a přijal jsem to tedy jako fakt. Ovšem, jak jste sami jistě poznali, klíčové zde je, že JÁ SÁM ŽÁDNÁ FAKTA V RUCE NEMÁM! Jediné, co mohu, je přemýšlet komu, čemu a proč jsem ochoten uvěřit. Nemám o nic větší šanci si uprchlíky přepočítat, než má například Brit šanci si přepočítat libry jdoucí do – a vracející se z – Evropské unie. A je tomu tak u drtivé většiny věcí. Odborník, nebo člověk nekolísající ve své důvěře k němu nám předkládá pro něho jasná fakta, a jen nechápavě zírá, jak stále více z nás „hloupne“, protože nedokážeme pochopit ani tak jednoduchou věc, jako je sečtení pár čísel. Bohužel mu uniká, že ve skutečnosti od nás nechce posouzení faktů, a jejich ověření ještě méně, protože na to prostě většina z nás nemá – ať již schopnosti, možnosti či prostě čas. To, co takový člověk po nás chce doopravdy, je prostě mu UVĚŘIT.

Jenže uvěřit, a třebas i té nejpravdivější pravdě ze všech pravd, tak to je při vší úctě sakra jiná písnička, než takovou pravdu sám doopravdy znát. V takové odrhovačce mohou začít zaznívat i zcela jiné tóny, než jen ta „tvrdá fakta“, notabene když uvěření v tato fakta musí předcházet důvěra v toho, kdo je předkládá. Takové tóny – či ještě lépe podtóny – pak mohou být i nejbizarnější a zcestné, jako když moje Mamča hájila Tuneldědka tím, že je to fešák a sympaťák. Problém je, že i takovéto absurdní „kvality“ mají nevyhnutelně své místo v rozhodování komu věřit. Předesílám, že na případy programového naslouchání jen tomu, co mi vyhovuje, tu nebudu ani plýtvat místem, protože tohle nemá být obhajoba úmyslného či neúmyslného lhaní. Pokud se tu něco pokusím hájit, pak je to právo lidí se rozhodnout, komu – a tím pádem i čemu – budou věřit, a to včetně práva uvěřit nepravdě, protože dokonce ani to nepovažuji ani zdaleka za tak snadno odsouzeníhodné a špatné.

Když mi někdo bude říkat pravdu, ale já mu nebudu věřit, pak to automaticky neznamená, že odmítám uvěřit pravdě. V konečném důsledku, tedy až třeba něco podělám jen proto, že on měl pravdu a já mu nevěřil, to sice může vypadat jako jedno a totéž, ale není. Moje pozice na konci nebude stejná, jako na začátku. Na konci již budu vědět, co je pravda, zatímco na začátku jsem pravdu neznal. Měl jsem jen někoho, kdo mi něco sděloval, a já mu odmítl uvěřit. Na konci vím, že pravdu měl, a třeba mu příště již uvěřím ochotněji, protože u mne zabodoval v důvěryhodnosti. Pravda sama v tomto ale není to, co jsem odmítl nebo dokonce popřel. Je to stejné jako se lží. Lidé strašně rádi vykřikují o lhaní při kdečem, ovšem o skutečnou lež jde jen tehdy, když vím, že neříkám pravdu. Pokud prohlašuji nepravdy, ale sám jim také věřím, respektive nevím či nevěřím, že jde o nepravdy, pak nelze tvrdit, že lžu. Někdy se mluví o „vědomém lhaní“, ale ve skutečnosti ani jiné lhaní než vědomé neexistuje. Mohu mluvit z cesty, klamat sebe i ostatní, plácat nesmysly atd., ale nemohu lhát, pokud sám nevím, že neříkám pravdu. A totéž platí o této jejich „éře postpravdy“. Aby mne pan Čulík právem mohl obvinit, že nevěřím pravdě, pak bych musel tu pravdu sám znát, a přesto ji stále odmítat nebo ji popírat. Ovšem: Odmítat pravdu, a odmítat někomu uvěřit, že má pravdu, to zkrátka a dobře nejsou totožné věci.

Pravda tudíž není to, v čem je problém. Pravda existuje nezávisle na tom, čemu věříme, a někdy také vyjde najevo. Občas pak také dojde i na satisfakci pro ty, kteří nám ji od začátku říkali, a my jim nevěřili, ovšem operativním slovem stále zůstává „věřit“, nikoli „pravda“. Pokles ochoty věřit, a to obzvláště věřit zdola nahoru, tedy věřit autoritám i „autoritám“, věřit lidem, kteří něco doopravdy znají, stejně jako těm, kteří jsou prostě vidět a jejichž hlas je slyšet, tak tenhle pokles je zde jediným podstatným faktorem. A tento pokles má podle mne zcela jasnou příčinu, která je pravděpodobně „v tom podstatném to nejpodstatnější“ :-) Ta příčina bude někomu připadat legrační, ironická nebo dokonce paradoxní, ale ona je podle mne mnohem spíše zákonitá:

HLAVNÍ PŘÍČINOU TOHO, PROČ LIDÉ JSOU STÁLE MÉNĚ OCHOTNI VĚŘIT, JE STÁLE ÚSPĚŠNĚJŠÍ SNAHA ŘÍKAT JIM PRAVDU.

„Lékaři pohřbívají své mrtvé společně,“ zní jedno z prastarých pravidel tohoto řemesla. Dnes nejslyšitelnější, byť zdaleka ne nejrozšířenější, bude „pohled černé duše“, tedy pohled člověka, který vždy, ve všem a ve všech vidí jen to nejhorší. Proto nejhlasitěji asi uslyšíte výkřiky o tom, jak spolu drží basu, jak se nepodrazí, jak vrána vráně oči nevyklove a podobně. Tohle pravidlo je ale ve skutečnosti velmi moudrým shrnutím toho, co je v medicíně podstatné, jak a čeho doktor může dosáhnout, a co je k užitku a co naopak ke škodě. V tomto pravidle je vyjádřeno staletími – zahrnujíc i bylinkářské a šamanské kořeny medicíny – ověřené poznání, že pro úspěch léčby má naprosto zásadní význam i důvěra pacienta k lékaři, a tím i k medicíně jako takové. Platí to dokonce i v dnešní medicíně, pod kterou si každý představí čistě exaktní proces chemického účinku spolknutého prášku, na který nemůže mít žádný vliv to, co si myslíte o lékaři, který vám ho podal. Bohužel ale i tady má důvěra k lékaři vliv na léčbu. Nemůže sice pozměnit přímo chemii léku, ale docela jistě může pozměnit vaší vlastní interní chemii, tedy i vaše přijímání léčby. Snadno se například může stát, v případě kdy lékaři nevěříte, že vaši nemoc odhadl správně a vybral správný lék, že pak vaše léčba a zotavení bude trvat mnohem déle než u někoho, kdo lékaři věří a jde domů s jasným očekáváním brzkého zlepšení. Důvěra v lékaře a v medicínu jako celek tedy měla pro lékaře odnepaměti jasný praktický dopad, a tím také udržení této důvěry pro ně získalo i větší váhu, než morální imperativ říkat pravdu, včetně pravdy o pochybeních svých či svých kolegů. A opakuji, že to byl přístup moudrý, který prospíval i pacientům, a nikoli jen kryl špatné doktory.

Jenže, doba se postupně změnila a mění se i dále, a toto pravidlo je udržitelné stále méně. Příčin je samozřejmě více, například třeba i ona zmíněná rostoucí exaktnost medicíny, díky níž lékaři stále více opravdu léčí, a naopak stále méně poskytují pouhou útěchu a naději. Ovšem hlavní změnou je tlak na právo pacientů a veřejnosti znát pravdu. Konkrétní pacient chce primárně znát pravdu o svém zdravotním stavu, stejně jako o povaze léčby, která na něho má být použita. Veřejnost pak chce především znát pravdu o fungování medicíny jako celku, o jejím zákulisí, vnitřních postupech a tak dále. Této pravdy se jak pacientovi, tak veřejnosti stále více dostává, následkem čehož máme mimo jiné odpor proti očkování, vzestup všemožných „alternativních“ terapií a další projevy oslabení důvěry v „oficiální“, exaktní, věděckou, na faktech a zevrubných výzkumech založenou medicínu. Odborníci „díky tomu“ mohou psát články či přímo knihy nabité fakty a důkazy, kterými takové hlouposti demaskují a vyvracejí, aby pak se znechucením sledovali, jak nejenže to nemá očekávaný efekt, ale naopak jsou za svá pravdivá zjištění ještě i žalováni kvůli ochraně dobrého jména.

Problém totiž je, že NEMŮŽETE LIDEM ŘÍKAT PRAVDU A ČEKAT, ŽE JE TO NEOVLIVNÍ I V JINÉM SMĚRU, NEŽ JSTE SI PLÁNOVALI. Nemůžete lidi učit pochybovat a přitom si myslet, že o vás pochybovat nikdy nebudou. Nemůžete lidi učit být obezřetní a nedůvěřovat automaticky, bez dobrého důvodu, a zároveň si tak nějak hýčkat ideu, že vám budou důvěřovat vždy. Když lékař napíše článek, kde nám laikům odhalí například účelové zkreslování v podobě nevhodně volené kontrolní skupiny a podobně, tak nemůže čekat, že tím zároveň neuvozuje otázku: U čeho dalšího se toto ještě dělá? Pokud se dále zaměří na osoby a postupy v pozadí takové manipulace, veden snahou ukázat nám rozdíl mezi těmi dobrými a špatnými, přičemž odhalí třeba trik referencí, které prakticky všechny vedou do institutů a organizací tak či onak spojených s inkriminovanou osobou či skupinou, pak nám tím ale také jasně říká, že takové věci existují, že jsou zde metody a možnosti nás velmi účinně klamat, a tím kromě zamýšleného, tedy našeho vzdělání k obraně proti podobným praktikám, samozřejmě také uvádí na scénu otázku: Kdo další to ještě dělá?

A takhle se dá pokračovat dále a dále, a můžeme si to z medicíny rozšířit na prakticky všechno na světě. Jak můžete stále ještě zcela samozřejmě předpokládat, že poslušně, jak Pavlovovi psi uvěříme prostě jen proto, že nám něco tvrdí někdo s tituly před i za jménem dvakrát delšími než to jméno, když nám druhý den napíšete článek o houfech stejně otitulovaných, včetně nositelů nobelovek, kteří obviňují Greenpeace z blokování „zlaté rýže“, která ve skutečnosti ještě ani neexistuje a dlouho asi ani nebude, nebo o lžích okolo globálního oteplování? A sotva o kozí chlup situaci vylepšuje, že jiní odborníci nakonec lži odhalí, protože škoda se již stala. Kdyby totiž byla fakta a práce s nimi taková, jak vy chcete, abychom ji viděli, tedy především jaksi z „principu exaktnosti“ zahrnující i nepochybné tabu na právo udělat si na ni nějaký vlastní názor, pak by takovéto situace nikdy nemohly ani nastat. Ony ale nastávají. A omluvy typu „i vědci jsou jen lidi, takže mají morální vady“ nebo „vždy jde jen o selhání jednotlivců“ a podobně, tak ty vlastně jen potvrzují legitimitu toho, co tu píši, tedy že se obyčejný člověk jako já nemůže vyhnout otázce: Kterým jednotlivcům a proč věřit? A s ohledem na to, co jsem psal dříve, tedy na limity nás obyčejných lidí a holou nemožnost ověřovat si přímo všechna fakta, je – a do budoucna stále více bude – tato otázka nejspíše asi tou nejpodstatnější.

Je vážně něco tak divného, když lidem dennodenně odhalujete, jak nic není černobílé, jak ve všem jsou pro a proti, a jak mají vše sami zvážit a kriticky zkoumat, že to nakonec podle svých nejlepších znalostí a schopností také začnou dělat? Ovšem i u toho, co jim k věření předkládáte vy. Je dále něco tak divného, že poté, co nám na „těch špatných“ ukážete, jak se i fakta dají falšovat, si začneme uvědomovat, že my vlastně žádná fakta neznáme a musíme je prostě někomu z vás uvěřit? Vážně si myslíte, že jste v právu, když se frustrovaně rozkřikujete: „Na nesporná fakta ale nemůžete mít „názor“.“, a přitom ignorujete, že u žádných „nesporných fakt“, která nám naservírujete, nemáme kromě důvěry k vám žádný jiný důvod neptat se, zda z nich zítra náhodou nebudou fakta sporná? Co takhle abyste pro změnu vy přijali jeden nesporný fakt, a to že bez ohledu na vědění na straně odborníka, na straně laika se jedná o věření. A v tom případě není nic neplatného dělat si vlastní názor i na nesporná fakta. Na naší straně „přenosu“ to totiž vůbec žádná nesporná fakta být nemusí, protože pokud jsem to sám nepočítal, neslyšel, neviděl atd., pak musím uvěřit někomu, kdo to udělal, potažmo vybrat si, komu uvěřím, pokud se mne snaží o svých „nesporných faktech“ přesvědčit vícero osob. Jinak to ani není možné dělat, a o něco tak zásadního se tu snad nemusíme přít, ovšem ani tato nevyhnutelnost nijak neanuluje důležitost zohlednit již zmíněný FAKT, že: Pravdu sám znát, a věřit jako pravdě tomu, co mi říká někdo jiný, není jedno a totéž.

Nemusíte mi to věřit :-) , ale podle mne je dokonale kontraproduktivní, když na nás začnete chrlit své pohrdání, vyjádřené pomocí přitroublých zjednodušujících příměrů, ve snaze podsouvat nám, že jsme vyšinutci popírající pravdu. MY PŘECE VÍME, ŽE PRAVDA EXISTUJE! Pokud jde o exaktní fakta, pak my samozřejmě víme, že nějaký počet uprchlíků či migrantů je ten správný, stejně jako víme, že někde existují nějaká přesná čísla, kolik liber jde z UK do EU a naopak. A dokonce i u již ani zdaleka ne tak exaktních věcí, kterými jsou třeba vysoce neexaktní interpretace oněch převelice exaktních faktů, kupříkladu výklady různých statistik a průzkumů zabývajících se společenskými jevy – no dobře, bez oklik: mluvím o interpretacích ála multikulti – tak dokonce i tam víme, že by se mělo dát dobrat nějaké nejpravděpodobnější odpovědi. BOHUŽEL PRO VÁS OVŠEM NEVÍME, ŽE SPRÁVNĚ JE TO, CO NÁM ŘÍKÁTE ZROVNA VY. A podle mne máme svrchované právo pochybovat.

Dovedu pochopit frustraci lidí, kteří se snaží v nejlepší víře – o jiných motivech mi nestojí ani za to psát – předat nám jimi leckdy složitě a pracně získanou pravdu. Chápu rozhořčený úžas člověka, který se celý život věnuje nějakému oboru, aby se v reakci na svůj fundovaný odborný názor dočkal od nějakého tupouna jako jsem já: „Hm, no já nevím. Nějak se mi to nezdá. Můžete my říct, proč si to myslíte?“ Už jen samotná drzost představy, kterou taková reakce implikuje, to jest že lze z laika několika pro něho pochopitelnými větami udělat rovnocenného partnera pro odbornou diskusi, tak to musí být něco, co může opravdu lámat charaktery. Proto také chápu, proč se dnes stále více (nejen) odborníků začíná vyjadřovat jako pan Čulík, tedy proč se v nejpluralitnější kultuře, jaké jsme zatím v historii dosáhli, začínají stále výrazněji ozývat netolerantní podtóny na místech, kde běžné nejsou, kde by být neměly a kde nevěstí nic dobrého. Je opravdu alarmující, kolik patentovaní toleranti mají dnes ve svých slovech a činech netolerantnosti, když pro jednu stranu nabádají k pochopení prvního posledního, zatímco pro lidi na druhé straně té jejich „barikády tolerance“ tohle najednou neplatí, není tady co chápat, prostě se otočí vypínačem, vztekle se začnou rozdávat nálepky, narýsují se hranice před těmi, se kterými nejenže „se nemluví“, ale u kterých je také nutno se postarat, aby ani mluvit nesměli, a je vymalováno. Duhově, samozřejmě, protože duha u tolerantů vyjadřuje, že každý sice může vedle sebe chtít kohokoli, ovšem rozhodně nesmí také vedle sebe někoho nechtít.

Tohle je směr, který opustím, protože to jednak není bezpečné, a navíc již stejně budou nářky nad tím, jak je tenhle text dlouhý. Není možné se tomu ale cele vyhnout, protože jednak z tématu přímo vychází, a druhak je otázka důvěry – a hlavně nedůvěry – k multikulti hodnotám i autoritám když už ne přímo největší, pak jistě jednou z největších otázek našeho tématu, jak dokazují například události okolo Brexitu. Nicméně si sami přeberte, zda je pro kultivaci klidného dialogu přínosem například maření cizích demonstrací, či jak se s deklarovanými vysoce morálními cíli takového blokování snáší bezostyšné pokrytectví, se kterým se jasná snaha vyvolat konfrontaci vydává za pokojné sezení. Přeberte si, zda je jen nevinným přehlédnutím do očí bijícího černobílého vidění u hesel typu „Nejsem rasista, ale… Buď jsi, anebo nejsi!“ Rozhodněte si sami, zda úvahy jako „No jo, Hatefree, ale budou je mít taky rádi?“ jsou jen nevinnou naivitou, nebo se za tím skrývá zcela vážné plánování, jak nás dokopat k tomu, abychom se povinně všichni milovali? Co se mne týče, tak tady nejde o to, že bych nevěděl o nikom, u koho by pro nás všechny bylo nejlepší, kdyby držel ústa. Vůbec mi nejde o to, aby si každý mohl říci za každých okolností cokoli, kdekoli a komukoli. To je hovadina skoro nehodná diskuse. Ovšem jde mi velmi vážně o to, že s možností omezení svobodného projevu se má zacházet jako s tou snad vůbec nejnebezpečnější a nechoulostivější věcí, která může v demokratickém a právním státě nastat. Je třeba si neustále být vědom toho, že právo říci: „Tomuhle já nevěřím.“ je podstatou spravedlivé a fungující společnosti daleko víc, než třeba jestli si mohu vzít koho chci, zda mohu podnikat, s čím chci, a stanovit si ceny, jak chci, a všechny další svobody. Žádná ze svobod není nedotknutelná. To je opět pitomost. Ovšem svoboda vlastního názoru by měla být ta nejméně dotknutelná ze všech, protože je základem pro jakoukoli jinou svobodu. Pouze možnost mít vlastní názor umožňuje mít vlastní také cokoli jiného v této rovině, tedy například žít vlastní neprefabrikovaný život včetně vlastních hloupých chyb. A zdá se mi, že tohle vědomí začíná upadat. Dnes je to možná ještě pouze proti neokolaborantům, nenávistníkům nebo prostě jen „hlupákům“, zkrátka zdánlivě snadno prodejné coby „pro dobrou věc“. Já s tím sice i tak nesouhlasím, ale i kdybych souhlasil, pak stejně musím parafrázovat: „Když začali nakládat jako s obyčejnými rasisty s těmi, kteří se pouze báli sousedit s muslimy, neprotestoval jsem, protože vedle mne žádný muslim nebydlel.“ Víme, jak to skončilo tenkrát, a jak to může skončit i dnes.

Zpět k hlavnímu tématu. Otázkou tedy podle mne nakonec nejenže vůbec není to, zda žijeme v éře ignorující pravdu, protože v jádru zde není spor o pravdu jako takovou, ale o to, co komu jako pravdu věřit, ale navíc zde je dost možná zásadnější otázka, a to zda náhodou nežijeme na počátku éry ústupu od plurality. A já se obávám, že ano. Pan Čulík píše: „Stýská se mi po jednoduché éře Edwarda Murrowa v padesátých letech, kdy stačilo objevit, zdokumentovat a brilantním způsobem prezentovat fakta.“ Myslíte, že on je jediný, komu se stýská po éře pečlivě kontrolované „důvěryhodnosti“ hrstky vyvolených? Protože to je to, o čem zde mluví. Nehraje roli, že si k tomu vybral příklad zdánlivě opačný, tedy svržení jednoho takového nedůvěryhodného a provinilého mocného. Ono tady totiž primárně vůbec nejde o dobro či zlo, o pravdu či lež, a tím pádem – světe div se – ani o ta fakta, ale jen a jen o to, že tehdy bylo mnohem snazší ovlivnit a ovládnout, co si myslí a čemu věří většina lidí. Byla to éra podle hesla: Když to otiskly noviny – případně později: Když to bylo v televizi, – tak to prostě musí být pravda. Kolik si myslíte, že je dnes těch, kteří by bez zaváhání asistovali na znovuvytvoření něčeho takového? Kolik je takových, kteří by na nás zase nadšeně navlékli tohle retro? A udělali by to rádi a ochotně, protože by to – jak jinak? – dělali pro dobrou věc. Vždyť s volbou čemu uvěřit je spojeno riziko uvěřit mylně, a před takovým rizikem nás ty dobré duše přece musí ochránit.

Považuji se za skeptika, nikoli za nějakého fanatického konspirativce, ale i přesto se nemohu ubránit obavě, že právě teď jde o věc nesmírné důležitosti. Ještě před pár dny, když jsem viděl madam Jourovou a pana Chovance blábolit o ruské propagandě, tak jsem se smál. Považoval jsem za nejlepší fór, když oni snad vážně věří, že já ke znechucení potřebuji ještě něco víc než to, co dennodenně vidím a slyším od nich a jejich kolegů. Oni snad doopravdy věří, že si vedou skvěle, a jen nějaký ošklivý proruský pomlouvač jim to kazí. No není to sranda? I předcházející náznaky vůle politiků k omezování „šíření konspiračních teorií“ a podobně jsem bral jako přirozený atribut moci, který je trvale přítomný a pouze kolísá co do intenzity, takže občas zazní hlasitěji, ovšem dokud je zde široce založená volnost veřejnosti dostupných názorů, bude taková snaha vždy marná. Pak jsem ale četl onen článek páně Čulíka jako reprezentanta nezávislého internetového média, který ovšem v daném textu na nezávislost a pluralitu v podstatě rezignuje, když píše něco, co lze shrnout jako: „Vraťte se doby, kdy „malý“ člověk neměl na vybranou a musel těm „velkým“ všechno baštit!“, a situace se mi začala jevit zase o nějaký ten stupeň horší.

Již můj předchozí článek dokládá, že to samo o sobě pro mne není nic nového a všímám si tohoto trendu již delší dobu. Ono asi ani není možné si nevšimnout těch výlevů pohoršení nad „odmítáním faktů“ etc. Ovšem pokud i ti, jejichž esenciální podstatou přímo pluralita je, to jest nezávislá média, začnou v obhajobě nutnosti plurality názorů polevovat, a obzvláště pokud to začnou dělat takto nechutným způsobem, tedy jakýmsi voláním po nějaké nové éře model, před kterými bychom se měli my ostatní krčit a čekat, co nám milostivě nadělí, a pokud to navíc dělají jen proto, že sami nedokáží skousnout lidi, které se jim nedaří přesvědčit – a snažil jsem se tu ukázat, jak malou roli v tom ve finále může hrát přímo pravda – pak se hráz proti vzestupu manipulace ze strany mocných začíná bortit přímo na patě. A to je zlé. Na rozdíl od běžného „okusování“ koruny hráze, které tam navrchu mocní provozují prakticky neustále, zeslabení dole může způsobit opravdu velké zlo. Možná větší, než si dotyční vůbec uvědomují, či alespoň než si chtějí připustit. Opět se zamyslete sami, jak vážná se situace jeví vám.

Takže asi nejpodstatnější na závěr tedy je poukázat na to, že se pan Čulík, stejně jako zástupy dalších stejně postižených, musí konečně probrat a začít přemýšlet nad hledáním možností nejlepšího fungování v nové „éře trvale zkoumané důvěryhodnosti“, nebo třeba „éře po opíjení rohlíkem“, „éře post-AAA“, tedy „éře po automatických apriorních autoritách“ :-) – když už jsme v té „éře vymýšlení přiléhavých názvů“ :-D Pokud ale nemají napáchat více škody než užitku, tak to musí udělat bez vyhrocování situace, bez pěstování despektu k právu na vlastní názor obyčejných lidí (a to včetně těch scestných, ovšem opakuji že i s následky), a bez nahrávání k omezování práva na vytváření a prosazování takovýchto názorů. Takovéto omezování svobody názoru totiž nelze doopravdy kontrolovat, a zejména ne zdola, od obyčejných občanů včetně menšinových nezávislých médií. Ba co víc, nejenže jakoukoli cenzuru nelze uchránit před zneužitím právě vládnoucí mocí, a tudíž nakonec může dopadnout tvrdě na nás i na ně, ale takové zneužití je navíc tak vysoce pravděpodobné, že jde prakticky o jistotu, a tím pádem riziko dalece převyšuje případný, vysoce hypotetický prospěch.

Řešení dnešního problému s důvěrou ke sdělovanému samozřejmě v rukávu nemám. Byla by to odpověď za milión babek, a notabene to nebude ani nic jednoduše formulovatelného. Jsem si ovšem jist, že takové řešení nevzejde z nářků nad tím, čemu všemu že to lidé nevěří, včetně pravd nejpravdivějších. Naopak takové řešení podle mne bude muset zahrnout, pochopit a přijmout prostý fakt, že někteří lidé panu či paní X prostě nebudou ochotni věřit ani to, že venku lije jako z konve, a to dokonce ani tehdy, kdy sami se z okna podívat nemohou a riskují tudíž pořádné zmoknutí. Nebo jednodušeji a s použitím osvědčeného rčení: Když někdo prohlásí, že vám nevěří ani nos mezi očima, tak to neznamená, že přestal věřit na existenci nosů. Doufám, že tohle jsem snad dostatečně vysvětlil, a že tedy snad mohu dotyčným napovědět, aby hledání řešení zahájili například opuštěním svého bludu o postpravdivé éře. On totiž pravý opak je zde pravdou :-)

Dohromady totiž ani všechny pitomosti, které jsou dnes a denně lidmi akceptovány, nestačí na popření faktu, že lidé se o pravdu aktivně a živě zajímají. Samozřejmě, děláme to neuměle a pouze podle svých schopností, takže to přináší také spousty bloudění a leckdy nepochopitelných absurdit, ale to jsou jen průvodní jevy zvolna narůstající snahy a větších možností pravdu hledat a zkoumat. Úměrně tomu ale pochopitelně také klesá ochota pravdu prostě někomu sezobnout z ruky. Je vcelku srozumitelné roztrpčení těch, kteří si dali tu práci, pravdu pro nás dávno nalezli, dokonce nám ji servírují na stříbrném podnose, a my přitom stále bloudíme okolo a hledáme dál. Není také nic překvapivého, že dotyční stále silněji bojují s nutkáním tím podnosem nás vzít po hlavě. Je ale velmi důležité, aby tomu nutkání nepodléhali, protože zdůrazňuji znovu: Pokud by onen hledaný nový způsob nakládání s důvěryhodností byl ve skutečnosti zase jen převlečený ten starý, a byl tedy založený na zvyšování něčí moci nám pravdu prostě vnutit, včetně krácení našeho práva a omezování našich prostředků k zpochybnění takové pravdy, pak by to byla pro pluralitu názorů nejen velmi nebezpečná hra, ale téměř jistá prohra. Ono totiž sice není dobře, aby například pan profesor s dlouholetou praxí zjistil, že jeho fundovaná zpráva je pro plebs méně věrohodná než bláboly z internetových diskusí, ovšem mnohem horší by bylo jít cestou, kde by lidé ani neměli mít možnost takto na netu blábolit. Mít prostor se svobodně projevit, ovšem za cenu prostoru pro každého, tedy i pro naprosté idioty, má podle mne stále větší váhu, než takový prostor nemít, byť by to bylo výměnou za více prostoru pro opravdové velikány a jejich nejskvělejší pravdy. A opakuji svou obavu ze situace, kdy začínají mít problém tohle akceptovat i pamětníci éry „nediskutovatelných pravd“ na obou stranách Železné opony.