Povaha, zkušenost a výchova

Na internetových webech – a zejména v těch diskusních a politických – najdeme mnoho různých a často velmi protichůdných výroků, stanovisek a názorů. Názorů, plynoucích jak z filosofických měřítek a žebříčků hodnot jejich autorů, tak i z definic jejich pohledů na život a jeho smysl. Názorů, které mnozí jejich nositelé často obhajují s vehemencí velmi velikou, danou však víc citovým přesvědčením, než nějakými rozumnými důvody a životními zkušenostmi.

A tak, když se s takovým člověkem občas setkáme, můžeme si sice v duchu položit otázku, proč asi právě taková vyhraněnost v někom vůbec existuje, ale odpověď nikdy nenajdem. Nenajdeme ji, pokud si neuvědomíme, jak zřejmě už na samém počátku jeho minulosti ta názorová omezenost vznikla a jaké životní souvislosti asi ten počátek toho všeho vůbec měl.

Čím jsou vlastně dány naše společenské názory? Je to jenom v genech a v povaze, s níž se člověk narodí? Anebo je to dáno prostředím, v němž pak v mládí vyrůstal a byl tak vychován? Ovlivňuje ho nějak víc jeho vzdělání, anebo tam tu největší roli sehrály zejména jeho životní zkušenosti a prožitky? A proč vůbec … proč vůbec existují lidé, kteří by nikdy ani mouše neublížili a naproti tomu jiní jsou takřka už od kolébky potenciálně jednou nohou v polepšovně či v kriminále, protože výlučnou radost jim činí jen pohled na neštěstí druhých?

A proč existují také i sobečtí a násilničtí bezdomovci bez špetky sociálního cítění a naproti tomu milionáři, kteří si své bohatství sice uvědomují, ale nejraději lezou v mrazu po horách a tam celé hodiny o samotě meditují? Co vede některé lidi k tomu, aby bádali a vynalézali a jiné naopak k tomu, aby hodnoty ničili, nebo ty druhé kdykoliv klidně „obchodně“ okrádali a „přátelsky“ zrazovali a zároveň byli schopni prodat i vlastní babičku za vtipný bonmot, který jim pak publikum na nějakém fóru potleskem ocení?

Jak je možné, že někdo má sice silné sociální cítění, ale zároveň tak pánovitou povahu, že pro mnohé je občas jen těžko snesitelným patronem? Jak je možné, že v určitých chvílích se i ten největší lakomec s někým rád rozdělí o poslední krajíc chleba, jestliže jej miluje? V čem je skryta lidská zkaženost i ten její protipól, ta obyčejná a nijak na odiv nevystavovaná dobrota a trvalý životní postoj, nikdy nikomu neubližovat?

Je příčinou toho všechno jenom propaganda, či naopak ta naše česká povaha, výchova rodičů a pozdější zkušenosti, co naše sklony a vlastnosti už v mládí nějak ovlivnily? Anebo to bylo setkání s nějakou přirozenou autoritou, která nám snad dala poznání čehosi nového, mimořádného a doživotně překvapivého?

Můj osobní dojem je, že jádro věci je v jednom jediném. V pochopení základního životního rozhodovacího axiomu, v axiomu měřítka morálních hodnot: Buď dá člověk přednost smysluplnosti trvalé podpory obecné společenské spravedlnosti – anebo na vlastní čest, na poctivost a na obecnou spravedlnost bude rezignovat a začne doživotně a sobecky při všech příležitostech využívat druhé až ke hranici kriminálního křiváctví, vydírání a donucovacího násilí. Že zřejmě k tomu byl v minulosti přímo či nepřímo takto veden a vychován a že to měl proto i tak trochu v povaze, zdůrazňovat asi netřeba.

Nu a protože naši předkové neměli nadarmo přísloví, že na hrubý pytel patří hrubá záplata, tak se uplatní i stará lidská zkušenost, že někdy i ta spravedlost se musí vynutit pořádným a tlustým klackem, když už to po dobrém jinak nejde. A jelikož kulturní lidé mají k životu ve spravedlnosti a v pořádku již po staletí vymyšlen systém jménem STÁT, tak je dobré vědět, že i stát někdy musí býti násilím, které pro ty poctivé na těch nepoctivých tu spravedlnost svého práva vynutí.

Už je nám tedy jasné, proč někteří lidé tady ten stát vůbec nechtějí a velmi hlasitě na ostatních požadují, aby když už je a musí být, tak aby ten stát tady byl alespoň právně a mocensky co nejslabší? No, jak to vypadá, tak ono je to všechno vlastně docela jednoduché, což?

P.S. Ostatně, vždyť ani to vynucování práva státem nemusí být vždy až tak zrovna do detailu výchovně stejné, jako je tomu v té prastaré černé anekdotě, kdy maminka dobrácky třikrát říkala malé Evičce: „Evičko, nekopej tou nožičkou! Evičko, nekopej tou nožičkou! Evičko, nekopej tou nožičkou, nebo ti jí přibiju k židli stejně, jako tu druhou!“, že?