Pozdní odpoledne marionetty Mariny

Právě jsem dočetl „Třicátou Marininu lásku“ od Vladimíra Sorokina (Pistorius & Olšanská, Příbram 2010). Dotyčný ji napsal ještě za reálného socialismu v první polovině 80. let, ale do roku 1995 vycházela jen mimo SSSR a Rusko.

Sorokinovy persifláže a technika jakýchsi koláží je zajímavá a provokativní vždy.

A platí to i o velmi rané „Třicáté Marinině lásce“ …

Závěr, kdy se hrdinka, učitelka hudby Marina Ivanovna Alexejevová (která stručně řečeno už vyzkoušela „všechno“ a nic jí život nenaplnilo) zamiluje do podnikového předsedy komunistické strany, vypadá od jisté chvíle „jenom“ jako parodie na nějaký budovatelský román obsahující přerod „neuvědomělé ženy“ kamarádící i (panbúsnámiazlýpryč) s disidenty v uvědomělou budovatelku komunismu.

Ale na tom všem je vůbec nejzajímavější postup a vývoj v této parodii.

Ze začátku té poslední „třicáté lásky“ to vypadá jako – v pluralitě všech pravd – určitá, přece jen něco zachycující, literární „pravda o životě“, kterou holt ze svého hlediska a úhlu pohledu napsal spisovatel věřící reálnému socialismu – i kdyby nešlo o Sorokina.

Jenže pak se na každé další stránce stává příběh nejenom míň a míň věrohodný (i kdyby šlo o výslovně komunistického autora a nikoli Sorokina samotného), ale nakonec až odpudivý, osoby se postupně mění v totální loutky a původní jakžtakž přirozená řeč se zcela utopí ve frázích, až je to směšné, až je to skutečně odpudivé, a nakonec v intenzitě pro pozdní reálný socialismus nepravděpodovné.

Jenže tím Vladimír Sorokin nekončí.

Kdepak…

Jde v tomto ohledu dál a dál.

Protože příběh – i ten čím dál víc odpudivý a podaný v čím dál intenzivnějších superfrázích – se už vytrácí úplně.

Protože z těch posledních stránek je už sebekomičtější příběh zcela vytlačen obrovskými plochami poskládanými právě jako skutečná koláž z článků vycházejících v tehdejších novinách a stranických časopisech z doby kolem roku 1983.

V reálném životě se u nás v ČSSR sice nemluvilo tak jako na konci toho textu, kde ještě existuje „příběh“ – a nejspíš už ani v SSSR ne. Ale přesně tak jako v knize (prakticky doslova) se u nás a v SSSR před Gorbym skutečně psalo, pokud jde o text, který čtenář nalezne v té zcela závěrečné koláži z článků…

A kniha končí tím, že proud novinových textů, který nahradil „příběh“, je najednou ustřižen.

-.-.-.-.-.-

Musím říci, že u této Sorokinovy knihy mě zaujala forma a technika snad i víc než téma a obsah.

I jeho pozdní dílo už budu vidět jinýma očima než před přečtením knihy o učitelce Marině, která nakonec své štěstí našla jako živá marionetta režimu…

V komentáři na obálce se podle mého soudu zcela oprávněně píše:

„ … autor je jedním z těch, kdo pohřbili epochu literaturu „stojící ve službách“ – (a) lhostejno zda lidu národa společenské prospěšnosti, pokroku, budování boje za lidská práva či návratu k Bohu. Jeho dílo však před čtenářem leží jako podivuhodný a inspirující artefakt.“

Není divu, že dílo nemohlo vyjít v SSSR ani za Gorbyho…

A stejně tak není divu, že i novodobí Putinovi svazáci toto dílo prokleli …

v Chrudimi dne 17. 5. 2015

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
7 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
peter.
19. 5. 2015 4:47

Nech mi autor odpustí,ale diskutovať o knihe ktorá pravdepodobne nebude mať mnoho čitateľov si vyžaduje,aby sa človek takto po ránu dobre naladil.
http://niesomdoma.eu/2015/05/3-najlepsie-hokejove-parodie/

Bety
Bety
19. 5. 2015 14:02

Zkusila jsem jednu jeho knihu číst, ale už po pár stránkách mi autor připadal jako naprostý trotl, nedávalo to žádný smysl, a z toho, že bych četla něco jenom proto, že to nějaký kritik /nejspíš z naší známé pražské kavárny/ vychválí jsem už dávno, dávno vyrostla.

abx
abx
19. 5. 2015 15:14

by ma zaujimalo, kde su ti umelci, spisovatelia, basnici, pesnickari, maliari, sochari, filmari ktori pred rokom 1989 nemohli publikovat – lebo zli komunisti.
25 rokov ubehlo ako voda a stale nic !!
dozijeme sa vobec toho, ze zacnu publikovat, zverejnovat svoje genialne diela? na Slovensku sme mali asi len jedneho zaujimaveho spisovatela – ktory dobre pisal ale komunisti nedovolili publikovat – aj ten sa dal do sluzieb modrej propagandy a svoj talent dokonale premarnil. co ine mu ostavalo, tot nedavno pozral lieky a odisiel na druhy svet, cest jeho pamiatke…

Béda
19. 5. 2015 16:44

Kde jsou? Ti, kteří něco uměli byli většinou buďto komunisté anebo antichartisté, po převratu pracují buďto v oboru reklamy a telemarketingu (klipy a spoty slušně nesou), politicky se znich stali opoždění antikomunisté a chartisté a ti co nic neuměli, neumí ani dnes. „Svědomí a kulturní elita národa“ (čest výjimkám co siuchovaly kritický přístup) se otočí vždycky správně po větru.

Béda
19. 5. 2015 16:48

Dnes většinou točí reklamy, telenovely anebo jednoduchou prvoplánovou antikomunistickou propagandu.

idiotronic
idiotronic
20. 5. 2015 2:09

abx napsal by ma zaujimalo, kde su ti umelci, spisovatelia, basnici, pesnickari, maliari, sochari, filmari ktori pred rokom 1989 nemohli publikovat – lebo zli komunisti. 25 rokov ubehlo ako voda a stale nic !! Asi hledáte na špatných místech. Knihy autorů Eda Kriseová, Eva Kantůrková, Jan Beneš, Ivan Klíma, Josef Škvorecký, Ladislav Mňačko, Milouš Jakeš, Michail Gorbačov, Zdeněk Mlynář jsou vyřazovány z knihoven, tentokrát však nikoli pro politickou nevhodnost, ale pro laxní reakci čtenářů. Evidence veřejných knihoven je počítačová a kniha, kterou si nikdo 20 let nepůjčil se prodá zájemci za 2 až 5 korun, podle místních zvyklostí. Není to… Číst vice »

Georgius z Raduně
Georgius z Raduně
20. 5. 2015 9:10

Děkuji Miroslavu Tejklovi za varovnou recenzi, jež pro mne v první řadě znamená: Vladimíra Sorokina nečíst! Už jen proto, že za příznivých okolností se zanedlouho stanu dvojnásobným čtyřicátníkem a ten si bude muset setsakramentsky vážit zbývajícího a nezadržitelně prchajícího času. I ten současný jeden a tři čtvrtě násobný čtyřicátník si totiž pamatuje, jak dopadl chudák Ladislav Mňačko na své pouti od „neohroženého bojovníka za lepší příští“ k málem až literárnímu „tvůrci“ špionážní pornografie. Nemám mu to však za zlé. Vždyť i na vlastní kůži jsem už poznal, že hlad je sviňa a kapitalista soucitný a mravný bývá snad jen omylem,… Číst vice »