Právě jsem dočetl „Třicátou Marininu lásku“ od Vladimíra Sorokina (Pistorius & Olšanská, Příbram 2010). Dotyčný ji napsal ještě za reálného socialismu v první polovině 80. let, ale do roku 1995 vycházela jen mimo SSSR a Rusko.
Sorokinovy persifláže a technika jakýchsi koláží je zajímavá a provokativní vždy.
A platí to i o velmi rané „Třicáté Marinině lásce“ …
Závěr, kdy se hrdinka, učitelka hudby Marina Ivanovna Alexejevová (která stručně řečeno už vyzkoušela „všechno“ a nic jí život nenaplnilo) zamiluje do podnikového předsedy komunistické strany, vypadá od jisté chvíle „jenom“ jako parodie na nějaký budovatelský román obsahující přerod „neuvědomělé ženy“ kamarádící i (panbúsnámiazlýpryč) s disidenty v uvědomělou budovatelku komunismu.
Ale na tom všem je vůbec nejzajímavější postup a vývoj v této parodii.
Ze začátku té poslední „třicáté lásky“ to vypadá jako – v pluralitě všech pravd – určitá, přece jen něco zachycující, literární „pravda o životě“, kterou holt ze svého hlediska a úhlu pohledu napsal spisovatel věřící reálnému socialismu – i kdyby nešlo o Sorokina.
Jenže pak se na každé další stránce stává příběh nejenom míň a míň věrohodný (i kdyby šlo o výslovně komunistického autora a nikoli Sorokina samotného), ale nakonec až odpudivý, osoby se postupně mění v totální loutky a původní jakžtakž přirozená řeč se zcela utopí ve frázích, až je to směšné, až je to skutečně odpudivé, a nakonec v intenzitě pro pozdní reálný socialismus nepravděpodovné.
Jenže tím Vladimír Sorokin nekončí.
Kdepak…
Jde v tomto ohledu dál a dál.
Protože příběh – i ten čím dál víc odpudivý a podaný v čím dál intenzivnějších superfrázích – se už vytrácí úplně.
Protože z těch posledních stránek je už sebekomičtější příběh zcela vytlačen obrovskými plochami poskládanými právě jako skutečná koláž z článků vycházejících v tehdejších novinách a stranických časopisech z doby kolem roku 1983.
V reálném životě se u nás v ČSSR sice nemluvilo tak jako na konci toho textu, kde ještě existuje „příběh“ – a nejspíš už ani v SSSR ne. Ale přesně tak jako v knize (prakticky doslova) se u nás a v SSSR před Gorbym skutečně psalo, pokud jde o text, který čtenář nalezne v té zcela závěrečné koláži z článků…
A kniha končí tím, že proud novinových textů, který nahradil „příběh“, je najednou ustřižen.
-.-.-.-.-.-
Musím říci, že u této Sorokinovy knihy mě zaujala forma a technika snad i víc než téma a obsah.
I jeho pozdní dílo už budu vidět jinýma očima než před přečtením knihy o učitelce Marině, která nakonec své štěstí našla jako živá marionetta režimu…
V komentáři na obálce se podle mého soudu zcela oprávněně píše:
„ … autor je jedním z těch, kdo pohřbili epochu literaturu „stojící ve službách“ – (a) lhostejno zda lidu národa společenské prospěšnosti, pokroku, budování boje za lidská práva či návratu k Bohu. Jeho dílo však před čtenářem leží jako podivuhodný a inspirující artefakt.“
Není divu, že dílo nemohlo vyjít v SSSR ani za Gorbyho…
A stejně tak není divu, že i novodobí Putinovi svazáci toto dílo prokleli …
v Chrudimi dne 17. 5. 2015
7 comments on “Pozdní odpoledne marionetty Mariny”
Nech mi autor odpustí,ale diskutovať o knihe ktorá pravdepodobne nebude mať mnoho čitateľov si vyžaduje,aby sa človek takto po ránu dobre naladil.
http://niesomdoma.eu/2015/05/3-najlepsie-hokejove-parodie/
Zkusila jsem jednu jeho knihu číst, ale už po pár stránkách mi autor připadal jako naprostý trotl, nedávalo to žádný smysl, a z toho, že bych četla něco jenom proto, že to nějaký kritik /nejspíš z naší známé pražské kavárny/ vychválí jsem už dávno, dávno vyrostla.
by ma zaujimalo, kde su ti umelci, spisovatelia, basnici, pesnickari, maliari, sochari, filmari ktori pred rokom 1989 nemohli publikovat – lebo zli komunisti.
25 rokov ubehlo ako voda a stale nic !!
dozijeme sa vobec toho, ze zacnu publikovat, zverejnovat svoje genialne diela? na Slovensku sme mali asi len jedneho zaujimaveho spisovatela – ktory dobre pisal ale komunisti nedovolili publikovat – aj ten sa dal do sluzieb modrej propagandy a svoj talent dokonale premarnil. co ine mu ostavalo, tot nedavno pozral lieky a odisiel na druhy svet, cest jeho pamiatke…
Kde jsou? Ti, kteří něco uměli byli většinou buďto komunisté anebo antichartisté, po převratu pracují buďto v oboru reklamy a telemarketingu (klipy a spoty slušně nesou), politicky se znich stali opoždění antikomunisté a chartisté a ti co nic neuměli, neumí ani dnes. „Svědomí a kulturní elita národa“ (čest výjimkám co siuchovaly kritický přístup) se otočí vždycky správně po větru.
Dnes většinou točí reklamy, telenovely anebo jednoduchou prvoplánovou antikomunistickou propagandu.
Asi hledáte na špatných místech. Knihy autorů Eda Kriseová, Eva Kantůrková, Jan Beneš, Ivan Klíma, Josef Škvorecký, Ladislav Mňačko, Milouš Jakeš, Michail Gorbačov, Zdeněk Mlynář jsou vyřazovány z knihoven, tentokrát však nikoli pro politickou nevhodnost, ale pro laxní reakci čtenářů. Evidence veřejných knihoven je počítačová a kniha, kterou si nikdo 20 let nepůjčil se prodá zájemci za 2 až 5 korun, podle místních zvyklostí. Není to jen v kvalitě autorů. Když vás někdo na dvacet let (normalizace) odstaví, společnost, která navíc přestává číst vůbec, na vás zapomene.
Něco jiného je, když v regálu knihkupectví http://www.levneknihy.cz leží souvislá řada
vysoce atraktivních memoárů Václava Klause po 9 korunách za kus, zakončená monografií na téma Gustáv Husák, technolog moci za prodejní cenu ,převyšující
součet cen všech zmíněných memoárů. Ale ta fotka prošla i na OM a nedávno byla překonána nulovou prodejní cenou (jak to je s DPH, to nevím).
Děkuji Miroslavu Tejklovi za varovnou recenzi, jež pro mne v první řadě znamená: Vladimíra Sorokina nečíst!
Už jen proto, že za příznivých okolností se zanedlouho stanu dvojnásobným čtyřicátníkem a ten si bude muset setsakramentsky vážit zbývajícího a nezadržitelně prchajícího času. I ten současný jeden a tři čtvrtě násobný čtyřicátník si totiž pamatuje, jak dopadl chudák Ladislav Mňačko na své pouti od „neohroženého bojovníka za lepší příští“ k málem až literárnímu „tvůrci“ špionážní pornografie. Nemám mu to však za zlé. Vždyť i na vlastní kůži jsem už poznal, že hlad je sviňa a kapitalista soucitný a mravný bývá snad jen omylem, který jsem doposud nezažil.
Takže číst si pohádky, zapsané velikou českou spisovatelkou s typicky českým příjmením Němcová, je z mnoha důvodů určitě užitečnější.