Proč nekradeš?

Přece musí být někdo, kdo dohlíží, aby lidé nekradli a nezabíjeli se, vysvětlovala mi nezbytnost Boží Anwar, libanonská aramejka. A kdyby sis byla jistá, že se zrovna nedívá, kradla bys a zabíjelaNe, odpověděla bez váhání. Proč ne? Chvíli přemýšlela. To je pod lidskou důstojnost, řekla. Vidíš, nejsou spolehlivější věci, než dohled Boží? neodpustil jsem si.

Šel jsem do obchodu vrátit přebytečný materiál. Musíte si za to vybrat jiné zboží, překvapila mě dáma v informacích; ve stejném rakouském mi radí vzít raději víc a co nespotřebuji, vrátit. Něco jsem vybral. Ale to vám zbytek propadne, upozornila mě. Jo, o to jste mě okradli, řekl jsem. Jak jsme vás okradli, celá se naježila. Prodáváte, co jsem už zaplatil. Nesedí vám kasa. Chvíli přemýšlela, pak mi napsala dobropis. Výjimečně, neodpustila si. Výjimečně mě neokradli.

Soudce městského soudu v Praze odsoudil obžalovaného za to, že z bankomatu vybral víc, než měl na účtu. Že tím bance škoda nevznikla, protože jí zároveň vznikla pohledávka, že bude mít naopak zisk z úroku, který bude účtovat, byly příliš odtažité argumenty. Obžalovaný odešel s bankovkami, které mu nepatřily, neboli banku okradl a konec.

Podle jaké etiky se řídí společnost, která nerozpozná krádež?

Štěstí a Dobro

Ve starém Řecku byla etika naukou o tom, jak dosáhnout štěstí. Řekové ovšem eudaimonium nespojovali ani tak s loterií jako s areté, všestrannou fyzickou, duchovní, občanskou a morální dokonalostí. Od Homéra, Sokrata a Aristotela převzal ideál štěstí v dokonalosti i antický Řím. Vydržel mu až do doby, kdy štěstí vytěsnila křesťanská poslušnost a na staletí se propadl do barbarství.

Své antické duchovní dědictví znovuobjevovala křesťanská Evropa až s křižáckými taženími proti islámu, který ho uchoval a rozvíjel. Technika, matematika, zemědělství, přírodní vědy, lékařství, filosofie se docela dobře hodily, ale pro sebevědomého občana se žádné rozumné použití nenabízelo. Vděčnější se ukázala Zarathuštrova dualita dobrého boha Ahura Mazdy a zlého Arimana. Základním etickým principem se stal boj Dobra proti Zlu.

Zatímco se Zlem problémy nejsou, vrchnost nám na ně vždy včas ukáže, oříškem se ukázalo být Dobro. Samozřejmě ho pácháme my, ale v čem vlastně spočívá? Generace myslitelů si dobrým životem lámaly hlavu, alespoň dokud šlo o šíření křesťanské lásky hubením pohanů, muslimů, kacířů a čarodějnic. Když se však do sebe pustily křesťanské církve navzájem a každá si Dobro nárokovala pro sebe a Zlo pro tu druhou, sexappeal boje Dobra proti Zlu znatelně utrpěl.

Osvícenskou, na náboženství nezávislou definici toho, co je dobré, zformuloval Imanuel Kant. Jeho kategorický imperativ v jednodušší verzi zní: jednej vždy tak, aby maxima tvého jednání mohla být kdykoliv povýšena na obecný princip. Moje babička, která ho rozhodně nečetla, dospěla ke stejnému sama. Představ si, kdyby to dělal každý, peskovávala mě. Přes vágnost maxim a principů i vyloučení lásky a přátelství postulát obecnosti trvalou součástí etiky zůstal.

Průmyslová revoluce však potřebovala nějakou uchopitelnější a praktičtější orientaci. Nalezla ji v utilitarizmu: co největší prospěch pro co nejvíce zúčastněných. Hospodářský růst a stoupající životní úroveň, dobývání kolonií, otrokářství, úspěšná bankovní loupež či přednost mnoha automobilistů před jednou záchrankou zajišťují co nejvyšší prospěch pro co nejvíce zúčastněných a jsou tedy dobré. Alternativní definice se prospěchu, příliš blízkému profitu, vyhýbá: co nejvíce štěstí pro co nejvíce lidí.

V praxi však formoval moderní vidění světa a jeho etiku trh. Život je konkurenčním bojem druhů o přežití, výrobců o trhy, tříd o výrobní prostředky, národů o sebeurčení, států o životní prostor, ras o nadvládu. Jedinec je dán příslušností k celku a morální povinností je obětavě přispívat k jeho prospěchu. Etickou maximou je udatně bojovat za vítězství našich zabíjením cizích. Ve dvou válkách osvědčily desítky milionů nejvyšší morální kvality a obětovaly ku prospěchu svých celků život.

Když už byli téměř všichni pohřbeni, bylo zřejmé, že tudy cesta nevede. Pozornost se odvrátila od celků k jedinci, jeho právům a k jeho důstojnosti. I ta se dovolává Kanta: člověk je vždy sám konečným účelem, nikdy není prostředkem k účelu. (Česká Wikipedie naproti tomu chápe lidskou důstojnost jen jako soubor pravidel.) Mezinárodními etickými normami se staly Všeobecná deklarace lidských práv a celý soubor dohod o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech jedinců.

Vlastní důstojnost a důstojnost přiznávaná druhým jsou ovšem spojité nádoby, ponižovat druhé znamená zároveň i vlastní důstojnost ztrácet. To platí zejména ve vztahu k nejrůznějším znevýhodněným menšinám, sexuálním, národnostním, zdravotním, rasovým, dokonce k ženské většině. Princip politické korektnosti se snaží nahradit výrazy a obraty, které by mohly důstojnost druhých zpochybňovat, neutrálními – občas autoritativně a s docela bizarními závěry. Respekt k druhým nekončí u lidí. Jsou formulována a rozšiřována i práva zvířat a odmítání považovat je za prostředek k účelu vede k šíření vegetariánství a veganství.

Důsledný obrat od celků k jedinci se v posledních desetiletích v zemích Západu prosadil v podobě neoliberalizmu, který vidí základní ctnost v bohatnutí. Člověk je homo economicus, rozhoduje se racionálně podle toho, co mu přináší největší prospěch. Bohatství je výsledkem píle, vzdělání a schopností, chudoba je výsledkem lenosti, ignorance a neschopnosti. Chudí si za to mohou sami. Narůstající majetková nerovnost je nejen logickým, ale i přirozeným, žádoucím a spravedlivým důsledkem. Bohatství bude nakonec prokapávat i k chudým, takže je v souladu s etikou utilitarismu. V mezinárodních vztazích nachází neoliberální etika bohatnutí svou paralelu v nekonservativní etice světového vůdcovství.

Emoce

Mezitím zaujala etika i vědu. V experimentu Ultimatum obdrží náhodně vybraná osoba finanční částku za podmínky, že další náhodně vybraná osoba souhlasí. Souhlas lze získat nabídkou podílu bez smlouvání. Homo economicus se spokojí s každou nenulovou nabídkou; i jedna koruna je pořád ještě víc než žádná. Živí lidé však nabídky pod 30-50% podílu překvapivě odmítají a to napříč demografickými a kulturními rozdíly. Američtí vědci pro toto fiasko základního neoliberálního axiomu nalezli vysvětlení v altruistickém trestání: lidé jsou ochotni obětovat vlastní zisk, jen aby vytrestali lakomce. (Upřednostňoval bych evropštější vysvětlení: nabízený poměr vyjadřuje i osobní ocenění, přistoupit na nízkou nabídku je ponižující. Ne trestání druhého, ale vlastní hrdost. Očekávaná je rovnocennost, i když lze nabízejícímu přiznat jistý bonus role.)

Nějaká obecná pravidla se však v morálních preferencích nalézt nepodařilo. Lidé jsou vrtošiví. Pomohou spíše před voňavou pekárnou než před železářstvím, častěji, když předtím náhodou nalezli minci. Výmluvný je experiment s tramvají: na dva dělníky v úzké uličce se svahem řítí neřízená tramvaj a nepochybně je zabije. V prvním scénáři existuje ještě vedlejší ulička, kde pracuje jen jeden dělník, a výhybka. Naprostá většina respondentů by výhybku přehodila a zachránila tak dva životy za cenu jednoho. Ve druhém scénáři stojí respondent na můstku přes uličku a vedle něho tlustý muž. Když ho shodí dolů, muž sice zemře, ale tramvaj se o něj zastaví. Naprostá většina respondentů ho odmítá shodit, ačkoli by tak stejně jako v prvním scénáři zachránila dva životy za cenu jednoho. (Odvolával bych se na Kanta: použít člověka jako prostředek k účelu je nám proti mysli.)

Zároveň však nelze říct, že by etické normy byly zcela libovolné. Čtyři tisíce let starý sumerský zákoník z Ur-Nammu, tři tisíce let starý Chammurapiho zákoník či dva a půl tisíce let staré Desatero zapovídají stejné skutky jako český trestní zákon z roku 2009 – vraždu, loupež, krádež, ublížení na zdraví, křivé nařčení. Byť nepsané, nalezneme je i u všech přírodních společenstvích. Někdo to vysvětluje všudypřítomnou prozřetelností Boží.

Dá se to ale vysvětlit také tak, že ochrana proti určitým jednáním je nezbytným předpokladem společenské soudržnosti. Ve výčtu skutků, které napříč dějinami a kulturami vyvolávají spontánně negativní emoce nespravedlnosti a které všechny lidské zákoníky, psané i nepsané, postihují, jeden společný princip rozpoznáme: je nepřípustné opatřovat si prospěch poškozením druhých.

Naše vrozené morální cítění je evolučním hi-tech produktem statisíců let života v loveckých a sběračských tlupách. Ač jsme přesvědčeni o opaku, nejsme o mnoho inteligentnější než řada jiných tvorů, k tomu jsme slabí a pomalí. Za své dominantní postavení vděčíme pouze jediné vlastnosti: mimořádné schopnosti kooperace. Od ní se odvíjí dělba práce, řeč, kumulace zkušeností a dovedností, kultura, civilizace. Posuzovat naše emoce z hlediska jejich funkce pro přežití tlupy nám o nás a našich problémech poví víc než mudrování, zda je člověk z podstaty dobrý anebo zlý.

Nejvyšší uspokojení pociťujeme, když je naše tvůrčí seberealizace odměňována uznáním ostatních. Důvěra, že mohu nabídnout něco, čeho si ostatní cení, je základem sociálního sebevědomí – či důstojnosti, abych připomněl Anwar a Kanta. Uspokojuje nás, když i druzí ke společnému soužití přispívají a oceňujeme je za to. A naopak, pokud si někdo opatřuje prospěch ke škodě ostatních, vyvolává to v nás spontánně rozhořčení nad nespravedlností. To je v kostce emocionální rámec našeho etického cítění. Jeho funkcí je udržet soudržnosti tlupy a zajistit její přežití a reprodukci. Ty, které to nedokázaly, potomstvo nezanechaly.

Vzorce osvědčené statisíci lety života v malých rodových skupinách se v principu osvědčují i ve velkých anonymních společenstvích. Společnost druhých nás těší, z osamělosti máme strach. Rádi si s ostatními vyměňujeme zážitky, zkušenosti, názory. Dovedeme se vžít do jejich pocitů a pohnutek, sdílíme jejich radosti a strasti. Uspokojuje nás, když nám vyjadřují uznání a frustruje nás, když se nám ho nedostává. Že společně dokážeme mnohem více než každý sám, považujeme za samozřejmé. Rozhořčí nás, když někdo druhému ubližuje. Nesnášíme, když někdo pro vlastní prospěch druhé poškozuje. Pociťujeme soucit, když někdo trpí. Těší nás dělat druhým radost a máme nutkání pomoci, když se někdo dostane do nesnází. Jsme odhodláni bránit naše i za cenu rizika a obětí.

Máme ale také naprogramovaný modus pro situace ohrožení naší tlupy. Když se do něho překlopíme, naše emoce ovládne bojová nenávist vůči nepříteli. Chce nám škodit, okrást a oloupit nás, podřídit, zotročit, vyhubit. Všechno co říká a dělá je jen útokem proti nám, na který musíme odpovědět ještě tvrdším protiútokem. To je jediná řeč, které rozumí, každé zaváhání by chápal jako naši slabost a za zády by se nám vysmíval. Je nepřípustné nacházet pro něho pochopení, porozumění, sympatie, soucit, protože by to jeho posilovalo a naši bojovou odhodlanost oslabovalo. Nepřítel není rovnocenný partner, ale škůdce postrádající znaky lidství, nelze s ním mít slitování. Je třeba mu naopak škodit, oloupit ho, podřídit, zotročit, zničit. Už jen ta představa nám přináší hluboké uspokojení.

Překlopení z kooperativního modu do bojového je rychlé, snadné a bezděčné, stačí k němu pocit újmy a ohrožení anebo vidina kořisti. Obojí je vděčným a hojně užívaným nástrojem manipulace; divide et impera, rozděluj a panuj. Dovolím si hypotézu, že naprostá většina našich bohatých nenávistí je vyvolávána záměrně a cíleně. Překlopení opačným směrem je pomalé, náročné a zpravidla vyžaduje zprostředkování. Podle dosavadního výsledku konfliktu probíhá rituály vzájemného usmiřování, vysvětlování a odpouštění anebo rituály doznání viny, omluv, odškodnění, obětních beránků. Povšimněme si, že usmíření založené na podrobení jedné strany od počátku obsahuje zárodek nového konfliktu.

Čtenář možná namítne, že ale lidské dějiny jsou dějinami nespravedlnosti, vykořisťování, válek a revolucí, že bojový modus je normální stav, zatímco fáze spolupráce a soužití jsou spíše výjimkou. To je ovšem klam zpravodajství – včetně dějepisu. Samozřejmě referuje především o konfliktech a převratných událostech. O poklidných obdobích mezi nimi, o více či méně spořádaném životě stranou válečných polí, o míru v nezúčastněné většině okolního světa toho moc zajímavého k referování není. Přes všechny války a revoluce, nesporný nárůst hodnot lidského života a lidské důstojnosti od středověku, ba od poslední světové války do současnosti je nutně výsledkem kooperativního a nikoliv konfliktního vývoje. Dokonce i extrémní konfliktní jednání jako válečná tažení jsou možná jen při nejužší kooperaci a koordinaci.

O zdrojích sociálních dysfunkcí nám dualita dobrého a zlého mnoho nepoví. Plodnější je vyjít ze základního stavu funkční rovnováhy a uvažovat, co ji může narušit. Domnívám se, že nejméně dva naše vrozené emocionální vzorce, které se osvědčily v přehledném prostředí malých tlup, jsou ve velkých anonymních společenstvích problematické. Třetí problém je imanentní dělbě práce, alespoň v její kapitalistické podobě.

Status

Naši potřebu uplatnění a uznání doprovází potřeba soutěžit o status coby znak trvalého respektu. Ve zvířecí smečce se typicky projevuje jako boje o vůdcovství, pořadí při žraní, právo páření. U lidí jsou projevy subtilnější, nicméně stejně všudypřítomné, počínaje přátelským pošťuchováním, hrou a sportem až po boje o autoritu, bohatství a moc.

Vlastní představy o tom, jak mě hodnotí a jaký status mi přiznávají ostatní, patří k emocionálně nejsilnějším motivačním faktorům. Sebeocenění se může pohybovat od přesvědčení o vlastní výjimečnosti a nadřazenosti až po pocity bezcennosti a zbytečnosti, nezřídka v oscilaci mezi nimi. Komplexní společenství ovšem nabízejí soutěživosti nepřeberné příležitosti. Špičkový lékař nemá potřebu umístit se na hitparádě, úspěšný manager neusiluje kopat v první lize, šikovný truhlář netouží publikovat ve vědeckém časopise. Sestra je chytřejší a já jsem silnější, zaznamenal s uspokojením můj sedmiletý synovec.

Statutární soutěž probíhá v rámci tlupy zpravidla v ritualizované podobě podle zavedených pravidel. K fungování a kohezi patří, jejím smyslem je stabilizace vztahů, výběr vůdců i přednostní reprodukce zdatných jedinců. Zároveň jsou však ambice podřízeny sociální kontrole. Rovnováha mezi osobním přínosem a oceněním je samozřejmá a i méně zdatní naleznou přiměřené uplatnění a uznání. Solidarita a jistota, že nebudu vyloučen, patří k předpokladům sociální koheze. Ke skutečné polarizaci dojde v přehledném prostředí a vzájemné závislosti zřídka, ani pak však nezbývá než deeskalovat a rovnováhu obnovit – anebo se rozdělit a tlupu reprodukovat. Některá společenství tak stabilně fungují tisíce a desetitisíce let.

Velká anonymní společenství proti vyhrocování bojů o status účinnou obranu nemají. Chybí osobní kontakt, pocit vzájemné závislosti, respektovaná neutrální autorita, sociální kontrola, rituály smiřování. Zároveň anonymní společenství statutární konflikty vyhrocují. Uplatnění a respekt jsou všechno jiné než samozřejmé. Jedinec musí vynaložit nemalé úsilí, aby vůbec měl v soutěži co nabídnout a přiměřený status obhájil. Zdaleka ne všichni uspějí a odepíraný status je jed, který společenství rozkládá zevnitř.

Na jedné straně vede k vynucování respektu silou či nahrazení mocí; k jejím formám započítejme vedle institucionální moci také majetek, popularitu, vliv, sílu, fyzické a sexuální násilí, rozhodování o životě a smrti. Projevem frustrace bývá odepírání uznání druhým, desavuace, intriky, mobbing. Pocit, že nemám čím pozitivním přispět, může být kompenzován negativním příspěvkem – pomluvami, udáním, poškozením; vlastní bezvýznamnost vyvolává panickou hrůzu. V řetězové reakci se tak mohou celá společenství odshora dolů proměnit ve velmi neutěšené, nepřátelské a labilní prostředí.

Obzvláštním nebezpečím jsou psychopaté, osoby s chorobnou potřebou výkonu moci nad druhými, schopné manipulací svého okolí dosáhnout nejvyšších statutárních pozic. Nadmíru ambiciózní jedinci a psychopaté nejsou ve vedoucích rolích výjimkou ale spíše pravidlem. Ultimativní metou je ovšem světovláda, jak ji mají ve svém programu například američtí neokonzervativci.

Na druhé straně ohrožují pocity frustrace, vyloučenosti, odcizení, vlastní bezcennosti, nepřátelství a nenávisti kohezi a loajalitu celého společenství. Není-li v majoritní společnosti pro některé místo, nemají ani důvod respektovat její pravidla. Ta ovšem jejich dodržování vyžaduje i od těch, které vylučuje, a jejich nepřizpůsobivost je jen dalším důvodem vyloučení. Spirála vyloučení, frustrace, delikvence a represe tvoří v nesolidárních společenstvích permanentní tektonickou linii. Vynutit si odepíraný respekt a získat nad druhými moc lze jen ve skupině a kontrolu nad vyloučenými komunitami tak zpravidla převezmou násilnické gangy.

Potřeba uznání a statusu není vlastní jen jedincům, ale i celým společenstvím, včetně přesvědčení o vlastní vyvolenosti a nadřazenosti či o ponížení a porobě. Stanou-li se indikátorem zvnějšku rozpoznatelné fyziologické znaky, jako obsah melaninu v pokožce, vznikají na jejich základě rozsáhlá společenství s rozdílným statusem, opisovaná jako rasy. Zatímco genetika existenci biologických ras definitivně vyvrátila, sociální dynamika vyloučení, frustrace, delikvence a represe vede k jejich nepřehlédnutelné kulturní konsolidaci. Deprivace celých společenství může mít až globální následky. Mussolini, japonská generalita i Hitler založili svůj vzestup na příslibu obnovení důstojnosti a mezinárodní prestiže svých pokořených národů. Také zločiny vyhnání Němců pramenily z pocitu pokoření v protektorátním období.

Pro příklad eskalující polarizace ohrožující samotné základy společenství netřeba chodit daleko. Růst sociální nerovnosti v důsledku neoliberálních změn je provázen exponenciálním nárůstem nerovnosti, chudoby, frustrace a násilí. Bylo-li za celá sedmdesátá léta v USA zaznamenáno 18 případů střelby ve školách, v devadesátých to bylo již 67 a ve druhé dekádě nového století 218 případů. Paralelně probíhá hluboká rasová, ideologická a politická polarizace umocněná současným prezidentem. Přidá-li se omezení občanských svobod a bezprecedentní nezaměstnanost v důsledku koronové pandemie, stačí k výbuchu nepokojů jakákoliv jiskra. A přede dveřmi je hospodářská recese, volby a inaugurace v každém případě pro polovinu společnosti nepřijatelného prezidenta. Neumím si představit, co by mohlo další eskalaci odvrátit.

Identita

Druhým problematickým emocionálním vzorcem je dualita naši – cizí, samozřejmost kam patřím, za koho a proti komu jsem připraven bojovat. V životě tlupy takové úvahy nedávají smysl. Příslušnost je jednoznačná a všeobjímající – předkové, příbuzenství, jazyk, tradice, božstva, technologie, sídlo, území, to všechno jsme my. Každá další tlupa jsou oni.

Počínaje neolitickou revolucí dochází k materiální a sociální diferenciaci, ale sotva k identitárním dilematům. Jako jeden z prvních příkladů, kdy identita přestává být samozřejmostí a stává se volbou, lze uvést Arminia, velitele germánských oddílů římského vojska, který se rozhodl navrátit ke svému původu a jako vůdce germánských kmenů římské legie rozprášil. Ve středověku jsou lidé vystaveni násilné změně identity islamizací a christianizací. Mnozí se jí vyhnou konverzí k židovství, o staletí později jsou jejich potomci opět postaveni před volbu christianizace, emigrace anebo smrti. A zanedlouho jsou i křesťané postaveni před volbu katolické anebo protestantské identity.

S osvícenstvím se identity dále diferencují. K jazyku, zemi, náboženství, sociální vrstvě přibývají další, volitelné identitární znaky jako světonázor, přesvědčení, politická orientace. Tradiční členění páni – poddaní je doplněno o nové jako víra – věda, šlechta – občané, monarchie – republika, centrizmus – autonomie, otevřenost – tradice, kolektiv – individuum, pravice – levice. Bylo by možné chápat je třeba jako kontinuální spektrum mezi dvěma póly, jako odchylky od rovnovážné hodnoty anebo jako komplementární součásti celku. Bylo by možné rozmanitost vítat, nakonec jsou názory od toho, aby se lišily. Naše geny nám však vnucují tribální chápání: ti, se kterými se názorově shodujeme, jsou naši, ostatní jsou cizí. Společenství vymezené z vnějšku obvyklými atributy státu a národa se tak vnitřně dále rozčleňuje na tlupy, kmeny, sekty a strany vymezené názory, zájmy, politickou orientací.

Dobré vztahy tlupy s okolními jsou nezbytné. Bez výměny žen by geneticky degenerovala. Nepostradatelná je obchodní a kulturní výměna; solné stezky protínají Evropu desetitisíce let před počátky zemědělství. Každá tlupa disponuje specifickými vědomostmi a know-how, které se kontaktem šíří a kumulují ve vzniku kultur. Dobré vztahy jsou pojistkou, v obdobích hladu může být pomoc sousední tlupy poslední záchranou. Esenciální jsou spojenectví, ať již za účelem obrany anebo kořisti. Tlupa, která by nebyla schopna své vztahy s druhými kontrolovat, je dříve či později odsouzena k zániku.

To všechno má ve velkých anonymních společnostech velmi omezenou platnost. Emocionální prožitek tribální příslušnosti k našim sice sleduje prastaré vzorce, ale za nových okolností. Cizími není sousední tlupa, se kterou je radno dobře vycházet, ale ti, kdo zastávají opačné zájmy a názory a jsou tedy apriori nepřátelé, vůči kterým jsme v permanentním bojovém modu. Zpravidla se v souvislosti s identitami hovoří o národnostních, kterým jsou připisovány války první poloviny minulého století. Přitom bývá přehlížena například identita sociálně třídní, na jejímž základě se svět rozdělil ve druhé polovině století, či identita náboženská, která byla zdrojem dosud nejvražednějších konfliktů a nově opět nabývá na významu.

Pro pluralitu a protikladnost identit se nalezl modus vivendi v parlamentní demokracii, která největším tlupám poskytuje arénu, pravidla a ritualizovanou soutěž. Nicméně vzájemně nepřátelské vymezení spolu s konkurenční podstatou hry s nulovým součtem jsou opakovaně zdrojem dysfunkcí. Prospěch tlupy se nekryje s prospěchem celého společenství, zájmem je získat co nejvíce pro naše a to lze jen na úkor druhých. Nejúčinnějším nástrojem jsou ovšem peníze a ty lze získat výměnou za služby. Politická korupce tak není ani tak projevem amorálnosti aktérů jako imanentní součástí systému; neúměrný vliv finančně silných seskupení i jedinců tak prvotní koncept demokracie obrací v její opak.

To jsou vzorce vztahů a jednání, které parlamentní demokracie vyzařuje i do civilního života. Překročí-li napětí mezi dominantními stranami kritickou mez, je do konfliktu zatažena celá společnost, žádná tlupa nemá možnost mu uniknout, odejít, usadit se jinde. Výsledkem bývá rozpad společenství anebo vítězství jedné tlupy a podrobení ostatních. Německá a československá zkušenost parlamentního přechodu od demokratického k autoritářskému řádu nalézá opakování v řadě zemí a vyústění v USA dosud nelze předvídat. Že ovládnutí společnosti mocí a silou není trvale udržitelný stav, netřeba připomínat.

Monopoly

K poslednímu si vypomohu svým starším příkladem s rohlíky: předpokládejme, že si je peču sám a kus mě vyjde na čtyři koruny. Pekař to umí lépe a kus ho vyjde na korunu. Když si tedy od něj rohlík za dvě koruny koupím, získal jsem zboží, za které bych jinak vydal čtyři, neboli jsem dvě koruny ušetřil. Také pekař vydělal korunu. Ve dny, kdy si rohlík koupím, máme s pekařem dohromady o tři koruny víc než ve dny, kdy si ho upeču sám.

Zdrojem našeho zisku je nárůst produktivity dělbou práce a je realizovaný směnou. Na těch třech korunách v součtu se nic nezmění ani kdyby mi ten rohlík prodal za korunu a sám nic nevydělal, anebo za čtyři a já nic neušetřil, dokonce ani když mu ten rohlík ukradnu anebo když mi on nevrátí na pětikorunu. Součet zůstává pořád stejný, rozdíl je jen v distribuci. Stejně jako chci já co nejvíce ušetřit, chce i pekař co nejvíce vydělat. Dá se to zevšeobecnit, že se snažíme investovat do směny a spolupráce co nejméně a získat z ní co nejvíce. Jak nám každý student ekonomie vysvětlí, konečnou cenu a tedy i distribuci zisku nám nakonec spravedlivě stanoví neviditelná ruka nabídky a poptávky.

Na okraji města vznikla plně automatizovaná velkopekárna. Za korunu, kterou stojí rohlík pekaře, upeče dva a po koruně je prodává. Tím stoupl náš společný zisk z nárůstu produktivity na tři a půl koruny za kus, z toho celé tři koruny pro mne, joj! Pekař zavřel, s ním i ostatní, všechen zisk teď plyne majitelům velkopekárny. Konkurence nehrozí, investovat ve městě do druhé takové nemá smysl. Cenu mohou časem klidně i zvednout a městské politiky přesvědčit, že malá pekařství nemají z hygienických důvodů povolovat.

Proces koncentrace majetku zná čtenář ze hry Monopoly. S každým kolem obdrží každý hráč finanční příspěvek a celkový HDP tak průběžně roste. Peníze se ale postupně soustřeďují u některých hráčů, ostatní jeden po druhém odpadají a hra končí, když se veškerý majetek přesunul k jedinému vítězi.

Hra Monopoly je modelem tržního kapitalismu. V roce 2016 již vlastnilo osm mužů stejný majetek jako celá chudší polovina lidstva dohromady a koncentrace pokračuje. Dokonce i hospodářská recese je příležitostí bohatnout; za koronové krize se majetek nejbohatších zvýšil o dalších 700 miliard dolarů a Jef Bezos, majitel impéria Amazon, se stal prvním bilionářem. Hra logicky směřuje k závěru, kdy celý svět, včetně osmi miliard otroků, bude patřit jedinému vítězi.

Rozdíly mezi modelem a reálným světem spočívají v tom, že pro zúčastněné to není hra, že k ní nezasedli dobrovolně, že jsou stále méně srozuměni s jejími pravidly a průběhem a že se nedohraje do konce. Otázkou není jestli, ale kdo, kdy, jak a čím ji zarazí, pravidla změní a majetky redistribuuje. Může se to stát postupně reformami anebo náhle revolucí.

To vědí i dosavadní vítězové a jejich zájmem je odsunout neodvratné na později. Rovnost z prvních kol se stává překážkou, koncentraci majetku jistě nelze zdůvodnit demokratickou volbou. Vítěze je nutno před narůstající nevolí ostatních ochránit a odvést ji jinam. Je třeba rozdělit je do nepřátelských tlup a poštvat proti sobě navzájem, vytvořit ohrožení zvenčí i zevnitř, probudit a nasměrovat nenávisti, zaměstnat dramatickými událostmi, omezit svobody, posílit kontrolu, usměrnit média, zamlžit fakta, diskreditovat kritiky a zamezit šíření nebezpečných myšlenek. Pro začátek.

Pokud v tom čtenář vidí spiklenecké teorie, nejspíše má sám pro vítěze připravená jiná realistická doporučení, jak další nerušené hromadění majetku před ostatními zabezpečit.

Facit

Po všech těch úvahách musím nakonec dát za pravdu Anwar: nejspolehlivější zárukou, aby lidé nekradli a nezabíjeli se, je lidská důstojnost. Matka evoluce nás k ní vybavila obsáhlým a ověřeným emocionálním aparátem. Její osnovou je vlastní seberealizace odměňovaná uznáním druhých. To dává základní pocit uspokojení, sebevědomí a smyslu, či – s odvoláním na původní význam etiky – štěstí. Disputace o kolektivním nebo individuálním (levicovém nebo pravicovém) tuto komplementárnost ignorují. Jedinec je součástí celku sestávajícího z jedinců. Nelze je od sebe oddělit a postavit proti sobě.

Prospěch dosažený poškozením druhých může naplňovat uspokojením z vlastní obratnosti, potěšením ze zisku, hrdostí na dosažené, ale prožitky sebejistoty, důstojnosti a smyslu definitivně vylučuje. Vzhledem k tomu, že je tím, co emocionálně vnímáme jako zločin (i když ne na všechny podoby je paragraf), je nutné taková jednání před ostatními skrývat a obávat se odhalení, výčitek a trestu, což je opakem sebejistoty. Znamená to, že ostatní využívám jako zdroj svého prospěchu, v Kantově dikci jako prostředek k účelu. Nepovažuji-li však člověka za konečný účel, nejsem jím ani já sám. Akceptuji, že i já jsem pro druhé pouze nedůstojným prostředkem k účelu. A základní pocit smyslu, založený na přínosu a ocenění, se v situaci, kdy pro ostatní představuji ztrátu, bez ohledu na okázalé demonstrace opaku nutně obrací v prožitek prázdnoty, bezcennosti a zbytečnosti.

Sotva kdo vnímá soutěž o status jako problém. Získat nad druhými v nějakém směru převahu vyvolává hormonální uspokojení srovnatelné s psychotropními drogami – včetně návykovosti. Hranice ublížení je neostrá, právní vymezení rudimentární, následky skryté, o to závažnější. Pokud si problém uvědomuji, mohu se nad vlastními pohnutkami pozastavit a uvážit, zda nemám potřebu druhé pro vlastní uspokojení ponižovat, zda je pro mne prožitek převahy opravdu tak cenný, zvolit způsob, který nepokořuje. Sebereflexe přitom velmi pomůže i v chápání pohnutek druhých, k porozumění i k ostražitosti proti mocenským choutkám.

Přes všechny dobře míněné apely se našeho tribálního rozlišování naši – cizí nezbavíme. Naštěstí, neboť je základním kamenem sociální soudržnosti. Problémem může být až charakter vztahů k cizím: přátelský anebo nepřátelský, kooperativní anebo konkurenční, rovnoprávný anebo hierarchický; ostatně jako vztahy mezi jednotlivci.

Kolektivní postoje jsou ovšem pouze statistické povahy, jakýmsi průměrem široké škály postojů našich, zpravidla mnohem rozmanitějších než zprůměrovaný rozdíl mezi našimi a cizími. Rozdíly mezi křesťanstvím, islámem a judaismem například jsou zanedbatelné ve srovnání s rozdíly uvnitř každého z nich.

Nejsme nezúčastněnými pozorovateli, každý z nás náš průměr posouváme jedním či druhým směrem. Změna není výsledkem náhlého kolektivního prozření, ale zcela pozvolného a nenápadného přesunu. Postupně dospěje stále víc jedinců k názoru, že ti. kdo píší a jedí levou rukou nebo milují osoby stejného pohlaví, nejsou nebezpeční devianti, ale přirozená a neškodná menšina. V nějaké fázi pak společnost jako celek upustí od převýchovy leváků a trestání homosexuálů, ačkoli mnozí zůstávají i nadále přesvědčeni o opaku.

Uvědomit si, že současná všeobecná polarizace nevyplývá z podstaty společenství, že sladké nenávisti, kterým se tak rádi oddáváme, slouží pouze dosavadním vítězům (kterým se podivuhodně vyhýbají), je pro poznání a budoucí vývoj rozhodující. Čekají nás v každém případě turbulentní časy. Můžeme se nechat zavléct do válek proti těm, kdo jsou na tom stejně jako my či hůře, anebo se s nimi spojit proti těm, kdo nás do nenávistí a válek manipulují.

Nejzávažnější úkol však čeká v novém promyšlení ekonomiky. Jedním problémem podle mého je, že pod pojem ekonomické činnosti zahrnujeme každou aktivitu směřující ke zvýšení majetku. Je to podobné, jako kdybychom pod péči o zdraví zahrnuli lékaře, zdravotníky, trenéry, vojáky a vrahy. Pokud vymezíme oblast ekonomiky jako systém vzájemně prospěšné směny, vyčleníme z ní celou řadu aktivit založených na poškození druhých.

Ty nezahrnují pouze deklarovaná trestná jednání, ale například i legislativní kroky směřující ke zvýhodnění jedněch na úkor druhých a ke koncentraci bohatství. Rozpoznat je v komplexnosti ekonomického a právního systému, k tomu zahalené populistickou dikcí opatřeníreforemúpravnápravsnížení danívyrovnáníharmonizací, není snadné. Lze se ale ptát na výslednou distribuci: změní se zdůvodněně, anebo se prostředky přerozdělí zdola nahoru, od nemajetnějších k majetnějším? Jako velmi nenápadný příklad bych uvedl kuriózní českou úpravu zodpovědnosti za chodníky před domem, přenesenou od majitelů na obec. Výsledkem je samozřejmě prospěch majitelů domů na úkor občanů, neboli transfer prostředků zdola nahoru (a sekundárně snížení kvality života, neboť pro obec je lacinější vyplatit tu a tam odškodné za úraz na náledí, než vydržovat potřebný aparát).

Genetický vývoj v horizontech statisíců a milionů let nahradil stále rychlejší kulturní vývoj v horizontech desetiletí a let. Očekávat, že se naše emocionální výbava evolučně přizpůsobí, je nereálné. Prožíváme stejně jako naši předkové před deseti tisíci let a jako naši potomci, budou-li jací, za deset tisíc let. Jediné, co lze přizpůsobit, jsou kulturní vzorce. Lze pouze průběžně rozvíjet techniky k včasné detekci hrozeb a mechanismy jejich předcházení. Tou nejzávažnější není ani globální oteplení ani globální pandemie, ale my sami. Žádná přírodní katastrofa, změna klimatu ani epidemie nezpůsobila tolik utrpení a mrtvých jako lidé. A další velká válka, která se pomalu stává myslitelnou, by mohla být na velice, převelice dlouhou dobu poslední.

Zdroj: Přemysl Janýr

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
5 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
zart
zart
4. 10. 2020 18:34

Člověk okrádá přírodu a blbě se diví, že člověk okrádá člověka. Dokud nebudeme před přírodou klečet na kolenou a prosit za odpuštění a prosit, jestli bychom si nemohli ukousnout trochu ovoce a zeleniny, jsme v plánu vyhlazení lidstva, který jsem si sami předurčili. Mezi zloději panují zákony, že menší zloděj nesmí okrádat většího, ale jenom menšího. Lháři si domluvili zákony, podle kterých se smí lhát, ale jen hluoupěším lhářům atd. Napřed si tu zlodějnu musíme srovnat v sobě a potom se můžeme rozčilovat nad tím, že nás jiní zloději okrádají…

Lena
Lena
5. 10. 2020 8:18

Ježíš, to je dlouhé a intelektuálně náročné. Pěkně to krade čas, síly a pozornost, těm kteří zrovna nekradou, zatímco ti, co kradou, na to kašlou, číst to nebudou, a budou krást, co možná více, než je okrádají druzí. Nevěřili byste, jaké vysoké morální zásady a nároky na druhé má takový zloděj. Ještě, že všechno všem sebere smrt, té vlastně krademe od narození život, potažmo všem ostatním tvorům, aniž bychom my lidé vůbec něčím prospívali životnímu prostředí, které okrádáme…
Možná by mělo být vyhlášeno druhé demokratické pravidlo: Neokrádejte zloděje! To první zná každý: Zloděj křičí, chyťte zloděje!

J. W.
J. W.
5. 10. 2020 19:06

Co to je za demokracii a za lidská a občanská práva, když nesmí lhát, krást, podvádět a vraždit všichni, ale jenom někteří?

leviathan
leviathan
Reply to  J. W.
6. 10. 2020 13:47

Dobrá ironie. Přitom ale skutečně stačí stavět na Deklaraci lidských práv z roku 1945 které zmiňují i lidskou důstojnost. Důstojný člověk je člověk mravný a jeho životní pouť se vyhýbá všem pokušením a tím i poruchám lidské psychiky.

leviathan
leviathan
6. 10. 2020 13:41

No, do konce jsem to dočíst nemohl. Panu Janýrovi nevyčítám jeho složité a mnohdy velmi nepřesné mentální pochody, každý máme nějaké. Jenže lidé, kteří nemají lidskou psychiku, moc lidmi nejsou. To ale neznamená nesmyslné přepnutí se do obranného (u autora spíše do útočného) módu. To znamená vědět, popř. zjistit a uvědomit si, že ten, kdo se jeví jako nepřítel, nemusí být vůbec nepřítel a pokud jím je, tak jej lze mírovým způsobem vést k náhradě nepřátelství vzájemně výhodnou spoluprací nebo alespoň vzájemnou tolerancí existence. Lidská psychíka je charakteristická vědomím a svědomím, jimiž se řídí podle ve vědomí obsažených mravních principů.… Číst vice »