Proti komu nebo spíše pro co demonstrovat?

V poslední době se nám „roztrhl pytel“ s různými demonstracemi, a to nejen ve světě, nýbrž i u nás. U nás je to jistě demokratický výdobytek z posledního období, jehož pomocí je možné vyjádřit i svůj nesouhlas s nějakým děním.

Před rokem 1989 se nedemonstrovalo, jen manifestovalo. Vždy na podporu něčeho. Nechci nyní detailněji připomínat, co vše se tehdy manifestačně podporovalo. Zmíním proto jen boj za mír, který jsme tehdy ale považovali za formalitu, boj proti agresi USA vůči některým latinsko-americkým či jiným zemím, který jsme považovali za něco, co je daleko a co se nás až tolik netýká atd.

Tak, jak ale běžel čas, ukázalo se, že jsme na tuto problematiku nahlíželi mylně či neoprávněně odtažitě. Přišla globalizace, svět se náhle zmenšil a vše začalo souviset se vším. Vše se nás začalo více dotýkat. Situace se změnila. A to nejen ve světě, ale též z hlediska našeho počínání. Namísto manifestování demonstrujeme. Často (z cizího návodu) leč chybně, k naší vlastní škodě . Zkusme se podívat zblízka na to, proč. Především je třeba uvědomit si, že dnes se demonstruje buď za něco (za propuštění dětí paní Michalákové ve Švédsku, za zvýšení mezd apod.) nebo proti někomu.

V tom prvním případě tedy za účelem podpory, resp. prosazení nějakého konkrétního zájmu určité skupiny našich spoluobčanů. Tedy za účelem dosažení nějaké změny či nápravy pro určitou skupinu našich spoluobčanů.

Zejména v tom druhém případě se z tohoto typu demonstrací stala oblíbená disciplína. Jde při ní o záležitosti obvykle většího než drobného či regionálního nebo sektorového významu. Demonstruje se při nich proti někomu. Ne kvůli něčemu a již vůbec ne za něco. Nálepkuje se při nich, ukazuje se viník či nepřítel, vesměs bez důkazů, pokud za ně nebudeme považovat pouze “zaručené“ zprávy mainstreamu či účelovou snahu některých opozičních politiků o diskreditaci jim nepohodlných osob.

Podle toho pozornější pozorovatel odliší demonstrace tuzemské (viz první skupina) od demonstrací „importovaných“, které probíhají i jinde ve světě, a to zpravidla podle stejné příručky. Nakonec proč ne, když jsou i tak úspěšné? Proč manuál přepisovat, když to lidé „spolknou i s navijákem“ i tak? Často mají tyto demonstrace odstartovat tzv. barevné revoluce či minimálně pro ně připravit živnou půdu. Jejich cílem není zlepšit situaci občanů, jejich cílem je pouze někoho odstranit z politiky, aby na jeho místo mohly být umístěny předem připravené a v zahraničí schválené figury a následně změnit režim v zemi. A jaký budou mít tyto figury program? No budou přece poslouchat instrukce těch, kteří jim ze zahraničí k místu pomohli. To přece stačí.

Je již signifikantní, že v těchto případech se proto demonstruje proti někomu, za jeho odstoupení příp. odvolání. Za víc ti demonstranti při nejlepší vůli ani demonstrovat nemohou, protože víc nevědí, více není jejich úkolem a bohužel ani jejich záležitostí. Jsou prostě zneužiti pouze jako nástroj k dosažení cílů jiných. Zpravidla těch, kteří celou věc organizují a financují zpoza opony. Tedy nikoliv za zlepšení podmínek života pro občany.

A jaké jsou časté důsledky takových demonstrací, jsou-li úspěšné? Pro tyto případy platí známá poučka, že pokud člověk něco chce měnit, měl by předem vědět, čím lepším to nahradí. V opačném případě vzniká chaos. To se plně ukázalo na „majdanu“ v Kyjevu, kde též zmanipulovaní občané demonstrovali proti vlastnímu prezidentovi jako dopředu označeném cíli. Údajně z důvodu korupce, faktický cíl skutečných organizátorů byl však jiný. Dnes se občané Ukrajiny nestačí ve své většině divit, jaké následky jejich tehdejší jednání způsobilo. Korupce narostla, k moci se dostali oligarchové a fašisté. Ukrajina je dnes rozdělenou, vyrabovanou, zadluženou a zničenou zemí, z níž se stěhují její občané po stotisících do zahraničí.

U nás se rýsují snahy o akce podobného typu.

Nejsme se snad schopni poučit z chyb cizích? Vyšlo by nás to přece laciněji.

Stále hodně našich spoluobčanů (a tito demonstranti nebudou výjimkou, jinak by chodili na zcela jiné demonstrace) přitom nezná a naprosto nechápe ani takové základní věci, že:

• v dnešní době žádná vláda a stát nestojí ve vzduchoprázdnu;
• existuje něco, jako je nadnárodní řízení;
• existují subjekty nadnárodního řízení, pak pod nimi objekty nadnárodního řízení, pak existují různí přisluhovači na úrovni představitelů různých vlád a jejich služebníci ještě pod nimi.

Tito demonstranti ani netuší, v jaké pozici se sami nalézají. Snad je uklidní informace, že ještě pod těmi služebníky. V případě takto organizovaných demonstrací totiž představují pouze jednorázově použitelné „užitečné idioty“. S cílem dodat takové demonstraci pořádné grády a rozproudit celou akci obvykle směřující k pokusu o státní převrat se krom toho v poslední době stalo zvykem do jejich účastníků střílet ostrými. A to jak do demonstrantů, tak i do zasahujících policistů. A nejde jen o země Blízkého východu, stačí připomenout „majdan“ v Kyjevu před několika roky, zatímco ve Francii se střílí zatím „jen“ plastovými střelami, a to do demonstrantů. Odstartování „barevné revoluce“ v sousedním Slovensku se nakonec též neobešlo bez lidských obětí.

Pokud někdo vyhledává adrenalin či potřebuje se vyřvat, je to jistě snazší na takové demonstraci (zvláště chce-li dotyčný navíc spatřit, jak se na takové akci zviditelňuje za honorář nějaká hérečka či hvězdička pop-music), než se snažit přijít celé věci na kloub, zjistit si fakta, začít o nich přemýšlet a dávat si je do příčinných souvislostí. Je jistě snazší nechat si označit domnělého viníka vlastní frustrace a z ní pramenící agrese a na něj řvát, urážet ho a žádat jeho odstoupení. Z podobných důvodů chodí někteří lidé na fotbal, dokonce se tam i perou. Dříve se jim říkalo chuligáni, dnes se moderně nazývají rowdies. Kýžené řešení to ale nepřináší. Tito lidé totiž nechápou tu skutečnost, že pouhou výměnou osob nelze vyřešit systémové problémy. Lze je však zhoršit (viz Ukrajina, ale i Slovensko).

Pokud však má někdo skutečně zájem na tom, aby u nás došlo k odstraňování různých problémů, které většinu z nás tíží, aby došlo ke zlepšení kvality a úrovně našeho života, měl by nejprve dojít k poznání, že:

• to, že něčemu či někomu nerozumí, automaticky neznamená, že příslušný představitel státní moci pracuje nutně špatně či že má špatné záměry. Navíc k posouzení toho nemá běžný občan ani dost informací a vesměs ani znalostí;
• případná výměna některých politiků sama o sobě nic nevyřeší, je třeba změnit stávající systém;
• tento systém vyplývá z neoliberální politiky u nás dosud uplatňované, z naší účasti v EU (kde je nám předurčena role nesamostatné kolonie, kde jsme krmelcem Evropy a kdy nám EU vytvořila tzv. dotacemi silně korupční prostředí) a z provázanosti některých našich politiků a podnikatelů v rámci tohoto prostředí;
• potřebná systémová změna, která bude současně reflektovat i přicházející změny v okolním světě, si vyžádá i kvalitativně odlišné politiky na většině míst naší politické scény. Stávající politici proto neuvolní svá místa dobrovolně ani pro takové změny nebudou v parlamentu hlasovat;
• má-li dojít k systémové změně, je k tomu tedy nejprve zapotřebí vytvořit potřebné prostředí, tj. změny v zákonodárných sborech, které budou rozhodovat, resp. odsouhlasovat potřebné změny (v opačném případě se dostaneme do podobné situace, v níž se nyní nachází Velká Británie, kdy brexit je blokován v britském parlamentu, v němž „staré struktury“ brání novým změnám).

Vytvoření potřebného prostředí si vyžádá celostátní volby, ať již v řádném termínu či mimořádné. K těm ale musí být pádný důvod. A je otázkou, zda ho demonstranti připravovaní na 17. listopad tohoto roku mají, či nikoliv. Popravdě řečeno, zatím tomu nic nenasvědčuje, o čemž svědčí urážky premiéra a prezidenta namísto věcných argumentů a návrhů na zlepšení.

To jen potvrzuje, že jde jen o zneužití části našich občanů na prosazení cizích cílů na úkor českých národních zájmů, tedy i zájmů většiny z těch potenciálních demonstrantů. Skutečných témat je přitom více než dost, na ukázku jich zmíním alespoň 6 nejzávažnějších:

1. Prosazování konkrétních kroků k obraně naší země proti islamizaci, proti vpouštění nelegálních migrantů do ČR, k zásadnímu odmítnutí přidělování migrantů do ČR ze strany EU.
2. Odmítnutí snah o zrušení či prolamování dekretů prezidenta Beneše, o opětovný zábor našeho pohraničí, a o likvidaci ČR odevzdáním zbytku naší suverenity do Bruselu.
3. Zahájení kroků k našemu odchodu z EU jako prostředku k možnému zahájení našeho návratu mezi středně rozvinuté průmyslové země, kde jsme figurovali od r. 1918 až do r. 2017, kdy jsme byli přeřazení americkou investiční bankou J.P. Morgan mezi rozvojové země.
4. Omezení odlivu zisků cizím firmám do zahraničí při nedostatku peněz pro sociální sféru, investice, modernizaci ekonomiky a další rezorty v naší zemi.
5. Boj proti instalaci 5G sítí v ČR.
6. Zamezení ratifikace Istanbulské úmluvy umožňující legalizaci krádeže našich dětí státem. (Když šlo o děti pí Michalákové ve Švédsku, tak lidé u nás na jejich podporu oprávněně demonstrovali. Je ale s podivem, že když jde o naše vlastní děti, tak nereagujeme a zabýváme se raději zcela nesmyslnými protesty směřujícími k rozvratu našeho státu).

Při takto náročném programu by měli být demonstranti na pražské Letné (a nejen tam) dokonce častěji a být vůbec aktivně účastni při řešení těchto otázek, jež se nás všech bezprostředně týkají, daleko aktivnější než dosud.

Pokud jsou skutečně nespokojeni s dosavadním vývojem a stavem našeho státu (a je hodně co zlepšovat), je třeba přiložit ruku k dílu. Ne však k jeho rozvracení, nýbrž ke zjednání nápravy a následně i k provedení systémové změny odrážející vývoj v okolním světě, který nám je často zamlčován.

Do toho, kolikrát za rok navštíví náš prezident Čínu či jiný stát, by se naopak občané plést neměli, pokud se ovšem nebudou dožadovat toho, aby tam náš prezident létal častěji, jak to dělají západní politici jako je Merkelová či Macron.

Jde o to, že euro-atlantická zóna stále více zaostává za zónou euro-asijskou a my s ní. A další peciválství se nám v blízké budoucnosti silně vymstí. Nám všem, ač to mnozí z nás zatím ještě nejsou schopni pochopit.