Tři otázky k Sametu (11. díl)

Skaut U Pamětních Desek Jana Palacha A Jana Zajíce Na Václavském Náměstí V Praze Dne 2011 11 17 Vzhledem k blížícímu se výročí sametové revoluce jsme se rozhodli položit si v redakci, v okruhu přispěvatelů a čtenářů E-republiky tři otázky.


Dnes odpovídá Zdeněk Vlk

1) Jak jste viděl události roku 1989 v tehdejší době?

Tehdy se většině z nás zdálo, že se konečně pohnuly ledy. I když jsem si i předtím myslel, že nic, tedy ani vnucená normalizace, nemůže trvat věčně, byl jsem osobně trochu překvapen. Nečekal jsem to tak náhlé a rychlé. Ihned po nástupu Gorbačova se sice začaly některé věci pozvolna měnit, byla tady ovšem i viditelná neochota řady našich politiků připustit si, že sedmdesátá léta už skončila a generaci politiků Brežněvovy éry vystřídala generace politiků mladších a dynamičtějších.

Jako příčinou tohoto, až téměř náhlého „výbuchu“ v celém východním bloku jsem spatřoval mimo jiné v jeho technologickém zaostávání; zatímco ještě v padesátých letech se, především technická úroveň, našich výrobků, ale i používaných technologií od té západní příliš nelišila a byli jsme v mnoha ohledech dokonce i před Rakouskem, v osmdesátých letech už bylo všechno jinak a pomalu jsme se dostávali na úroveň rozvojových, nebo alespoň málo rozvinutých zemí. Řada u nás používaných technologií navíc nebyla kompatibilní s technologiemi západními, což samo o sobě již způsobovalo problémy. Pregnantně to vyjádřil Ivo Jahelka v jedné ze svých písní: „…kulháme za světem.“

Uvědomovala si to nejen většina obyvatel zemí východního bloku, začali si to připouštět i nejvyšší političtí představitelé. V našich podmínkách to bylo o to silnější i proto, že mnozí z nás měli ještě v živé paměti nejen rok 1968, ale i tomuto roku předcházející relativně uvolněnou atmosféru šedesátých let.

Shodou okolností jsem byl v onen osudný den, tedy 17. listopadu, doma sám; zbytek rodiny odjel na návštěvu příbuzných. Snad z dlouhé chvíle, snad ve snaze, porušit obvyklý a zaběhnutý domácí řád, jsem si tehdy naladil Svobodnou Evropu. I když jsem nebyl přímým účastníkem těchto událostí, v duchu jsem je prožíval také. O to silněji i proto, že nejen na mně samotném, ale zejména na řadě mých blízkých, se podepsala jak normalizace, tak i padesátá léta a s ohledem na původ a příbuzenské vazby i období Stalinovy krutovlády v Sovětském svazu.

Setkával jsem ovšem i s názory skeptickými. Sám jsem však věřil, že další naše budoucnost bude už jenom lepší.

2) Jak tyto události a vše, co bylo jejich důsledkem, hodnotíte dnes?

Každá mince má dvě strany. V průběhu let jsem například vážně onemocněl těžkou srdeční chorobou a jsem přesvědčen, že tyto řádky mohu psát jen díky tomu, že od té doby se úroveň medicíny a technického vybavení lékařských zařízení podstatně zlepšila. Ovšem, a to si přiznejme, za jakou cenu? Dříve bývala nemocnice v každém větším městě, a jak to vypadá dnes…! Na malém městě odkud pocházím, byli tři zubní lékaři, dnes tam není ani jeden. I ve větších městech je problém sehnat zubaře, který přijímá nové klienty. Jinými slovy: Něco za něco. Rozhodně se to však netýká pouze zdravotnictví, ale doslova všeho. Školství, veřejné dopravy, ale i třeba bezpečnosti. Tento výčet není ani zdaleka úplný.

To ovšem nebylo předmětem výše uvedeného dotazu. Rychlost, s jakou k „převratu“ došlo, nám měla být už tehdy podezřelá. „Sametové“ zúčtování s normalizační minulostí svědčilo spíš o dohodnutém postupu. Dnes se již všeobecně přiznává, že ona „otevřená náruč“, s níž nás Západ tehdy přijal, měla i své pozadí: nutnost proniknout svým zbožím na východní trhy a tím předejít hrozící hospodářské krizi. Západ tehdy chytře využil, či spíš zneužil Gorbačovovy snahy, přiblížit se více, a hlavně rychle, vyspělejší části světa. Náš trh byl náhle zaplaven množstvím dříve téměř nedostupného zboží a většině z nás unikalo, že se mnohdy jedná o zboží druhořadé kvality, vyrobené ne renomovanými firmami, ale jejich filiálkami kdesi v Asii, zboží, které by si na západních trzích jen těžko hledalo cestu k zákazníkovi.

Protikladem k tomu pak byly opuštěné a rozpadající se továrny v oblastech, které předtím patřily v rámci naší republiky k nejrozvinutějším, a lidé, mnohdy kvalifikovaní, jen obtížně si shánějící odpovídající zaměstnání…

Jak padesátá, tak i sedmdesátá léta začala poměrně razantním nástupem (padesátá pochopitelně mnohem razantnějším a mnohdy i krutým), postupem doby však docházelo k jakémusi uvolňování. To, co se stalo po roce 1990, toho bylo pravým opakem. Výkřiky „nejsme jako oni,“ mohly znít sice sympaticky, na druhé straně ale bylo jen velmi naivní se domnívat, že ti, kteří léta předtím tuto zemi z titulu svých funkcí a konexí spíš vysávali, než budovali a své funkce zneužívali jen k osobnímu prospěchu, se najednou změní. Není projevem pomstychtivosti pozastavit se nad tím, že tito lidé nebyli potrestáni, a to ani formálně, například přeřazením na méně významnou funkci. Naopak lidé, kteří se ničím neprovinili a po léta poctivě pracovali, se často stávali pro novou společnost nepotřebnými a byli nuceni, někdy i s velkými obtížemi, hledat si své uplatnění.

Nekritický obdiv k Sovětskému svazu, který provázel naší společnost od konce čtyřicátých let, který se ovšem již počátkem šedesátých let, (tedy ještě před rokem 1968) víceméně vytratil a po celé období normalizace byl pak již jen uměle (a nepříliš přesvědčivě) udržován, vystřídal stejně nekritický obdiv ke všemu západnímu, a to i k nejrůznějším (a nejnemožnějším) excesům a na rozdíl od minulého období se nejen nezmenšuje, ale naopak se stále víc stupňuje. Každého, kdo ještě pamatuje padesátá léta, včetně tehdejší kulturní propagandy (v šedesátých letech se tato propaganda pomalu stávala předmětem kritiky a ani o normalizaci se nevrátila, alespoň ne v takové míře) musí nutně zneklidnit všechno, co se dnes v této oblasti děje. Pravda, stále je tu ještě deklarovaná svoboda tisku a projevu, ale již se čím dále silněji ozývají signály, že tomu tak nemusí do budoucna být. Lidé s jinými názory jsou zatím jen dehonestováni. Zatím…!

3) Co byste přál České republice a Čechům do dalších 30 let?

Naše, tedy evropská, civilizace je vybudována na žido-křesťanských základech. I když bylo evropské křesťanství v 11. století (de iure, de facto o několik století dříve) rozděleno na východní a západní, rozdíly mezi oběma směry jsou ve skutečnosti pouze kosmetické. Civilizační hodnoty takto vzniklé zde trvají tedy více jak tisíc let a nezměnilo je ani čtyřicet let vlády komunistů ve východní Evropě, ani v zemích bývalého Sovětského svazu, která trvala o třicet let déle. O to víc mne znepokojují současné trendy, propagované právě západní Evropou, k níž se tak hrdě hlásíme, které se pod záminkou svobody a demokracie snaží myšlení celé naší společnosti naprosto zásadním a pro normálně uvažující lidi nepochopitelným způsobem ovlivnit a ve své podstatě tyto hodnoty pošlapávat.

Přeji si tedy, aby se Evropa, do níž, ať si o tom myslíme cokoli, patříme, rychle vzpamatovala a vrátila ke svým původním hodnotám dříve, než bude skutečně pozdě. Aby si znovu začala vážit rodiny a smysluplné lidské práce a nikoli jenom uspokojování pochybných potřeb, které se ve své konečné fázi stejně mohou týkat pouze úzké skupiny obyvatel.

Další díly ankety:

https://e-republika.cz/article4214-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-7-dil
https://e-republika.cz/article4215-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-8-dil
https://e-republika.cz/article4217-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-9-dil
https://e-republika.cz/article4222-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-10-dil
https://e-republika.cz/article4224-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-12-dil

Zveme všechny čtenáře k účasti na této minianketě. Příspěvky prosím zasílejte na adresu letko@volny.cz


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články (1)

Převzato z e-republika.cz

Přejít do diskuze k článku