Pud sebezáchovy v dobách bezvýchodních

Pud sebezáchovy je úzce spjat se sexualitou. Trochu šířeji chápanou – jako vyhledávání toho, co člověku prospívá.  Pud sebezáchovy zahrnuje navíc útěkový reflex, opět trochu šířeji chápaný, jako vyhýbání se tomu, co člověku škodí.

Proto byla za účelem ovládnutí a zničení lidstva sexualita odedávna potlačována, proto katolická církev boj proti sexualitě (heterosexualitě) ve druhé polovině devatenáctého století zintenzívnila a v současné době jej dovedla až k nepříčetnosti. Proto byla po náznaku uvolnění v šedesátých letech spuštěna asexuální kontrarevoluce, která do dnešní doby snížila množství heterosexuálního sexu na několik málo procent předchozího stavu.

Ani homosexuálové na tom nejsou až tak dobře, i když v USA byl v podstatě oficiálně prohlášen homosexuální styk za častější – a tedy normálnější – než heterosexuální. (Což může a nemusí být propaganda.) Sexuální volnost však byla dána pouze homosexuálům spolupracujícím s režimem. Nespolupracující začali být označováni falešnými testy za HIV pozitivní a vražděni údajnou léčbou.

Všechny dřívější velké konflikty byly spuštěny za situace, kdy sexualita – a tedy pud sebezáchovy – nebyly ani náznakem potlačeny do té míry, jako je tomu dnes. Navíc „se postupovalo“ systematicky – po ovládnutí zdrojů a možnosti ostatních životních potřeb, byla lidem vzata druhá nejdůležitější životní potřeba – sex, a pak kovidovým terorem podniknut útok na nejdůležitější životní potřebu – dýchání.

Už po potlačení sexuality – která byla podle světových statistik v naší okupované zemi potlačena nejvíc na světě, vyvstala otázka, jestli národ, který si nechá vzít sexualitu, může vůbec přežít. (Ale s existencí národů se v FU tak jako tak nepočítá.) Po spuštění útoku na dýchání pak začalo být jasné, že další krok už může být jenom útok přímo na život – systematická likvidace celé zemské populace, případně celé biosféry.

Skutečnost, že „se postupuje“ systematicky a způsobem, který nemůže vést k ničemu jinému než k úplnému zániku, je už dlouho jasná. Zřejmé je, že už předtím Evropa fungovala jako jakési slepé střevo Asie – od pravěku všechny živočišné druhy a skupiny lidí, které do Evropy přišly, časem zdegenerovaly a vymřely. Velikost Evropy byla asi pro uchování diverzity vždycky malá. Jasné není, jak zániku zabránit.

Časté tvrzení, že se vše děje náhodou, nebo že za vším stojí nějaké zdegenerované kruhy či spíše nuly, neobstojí při pohledu na onu systematičnost a dlouhodobost, se kterou se tak děje. Úvahy o tom, že se zánik zastaví před těmi, co mají na svém kontě patřičný počet nul, představy, že staří neřádi vytvoří nový řád, ani nemíním komentovat. Popisy rádoby nové společnosti považuji za nesmyslné, nepopisují nic životaschopného.

Pud sebezáchovy můžeme brát tak, jak jsem jej popsal, sexualitu a útěkový reflex můžeme brát jako aktivní a pasivní stránku pudu sebezáchovy, můžeme mluvit dvou pudech – sexuálním a útěkovém, můžeme je oba nazvat jinak. V dnešní době, kdy už není kam utéct a útěkový reflex tak ztrácí na důležitosti, by to už bylo nejspíš nadbytečné, bylo by to jen hraním si se slovy.

Jak obnovit pud sebezáchovy v dnešní době – po téměř úplném zániku sexuality? Navíc v době, kdy většina lidí byla napíchána jedy a sex s nimi představuje zdravotní nebezpečí pro ty, co odolali? Za situace, kdy má většina těmito jedy silně zablokovanou možnost obnovy vlastní DNA – a obnova DNA je hlavní a nejpůvodnější funkcí sexu – a tak je pro ně sex téměř zbytečný?

Evropa (ale nejen ta) rozhodně nepáchá sebevraždu, ale je vražděna. Jak se k tomu postavit, jak se zachovat, jak zachovat život na tomto území? …Zachování je asi omezeno tím, jak se může zachovat člověk bez pudu sebezáchovy.

23. května 2022  ▓

Jan Kristek