Ráno 2. 1. 2035

 

Jako každé ráno jsem se probudil dobře vyspalý, klidný a docela s veselou myslí. Podíval jsem se na kalendář – 2. 1. 2035.

Vstal jsem, tím se zapnuly obrazovky, jak televize, tak i mého osobní mobilu, zvláštního druhu jen pro vyvolené. Automaticky se začala připravovat snídaně. Na obrazovce televize se objevila tvář mé milované polovičky, která se s úsměvem ptala, jestli jsem si vědom, co je dnes za den. Ano, věděl jsem to. Dnes si založíme pokračování našeho rodu, kdy nám v nemocnici za přísných opatření zkontrolují naše geny a odeberou patřičné vzorky našich organismů, sloučí je dohromady, a tím vznikne náš společný nový život. Prostě budeme mít potomstvo. Konečně!

Nahlas jsem vyslovil potěšení a víru v dobré výsledky, čemuž nasvědčovaly údaje pětiletých zdravotních testů, a domluvili jsme se na přesné době našeho setkání v Ústavu plánovaného ekologického života. Dal jsem si instantní přirozenou ochrannou snídani, složením ideální přímo proti všem nemožným i možným nemocem, hlavně proti virům. Navlékl jsem si oblek, který mne na veřejnosti chránil před nákazou od nezodpovědných jedinců, tedy těch idiotů, kteří se nechtěli ani dát očkovat, ani zavřít doma. Moje elektroauto Mask 372 A, což byl jeden z nejdražších modelů jen pro privilegované, se rozjelo na cestu a samo inteligentně jelo na osudové rodinné setkání, na které jsem se tak těšil. Po dvou letech opět tváří v tvář uvidím svou ženu!

Během cesty jsem procházel na počítači v autě podklady pro svou práci Hlavního regulátora zemědělské výroby v naší části světa. Ti parchanti, neočkovaní a neléčení a navíc ještě odporně chudí, si nikdy nedali říct a ani poradit a snažili se pořád něco pěstovat a chovat. Hlupáci! Copak jim nedojde, že naše drony jsou dnes dokonalé, prakticky pro ně neviditelné, a hlavně někteří potají odsouzení se nechali výměnou za dlouhé tresty přesvědčit ke spolupráci. Blbci. Dokonce se pokoušejí nejen zachraňovat papírové knihy, nebezpečné a plné bacilů, virů a bakterií, ale chtějí dokonce dělat nové!

Bezděky jsem zrakem zalétl k symbolu svého postavení – Pirátské vlajce, celé krásně černé až na pozlacenou lebku s hnátami zkříženými pod ní. Bůhvíproč jsem si pomyslel, jestli ta lebka a  hnáty jsou od nějakého z těch debilů, jako jsou ti venku na polích a v dolech, co se pachtí ve státních mundúrech pro soukromé věznice…

Do Ústavu jsem se dorazil v předstihu. Došel jsem na pokoj po blikající průvodní linii a sedl si do křesla. Zbývala mi ještě asi tak půlhodina času, takže jsem mohl ještě chvíli pracovat. Myslím na to, jak musíme lépe než dosud kontrolovat veškerou půdu, vodu a rostliny, možná, že nejlepší nakonec bude všechnu tu nebezpečnou prokletou půdu shrábnout a hodit do moře někde daleko od pobřeží. A vodu necháme všude naráz vydezinfikovat!

Potraviny už dávno nevyrábíme tak primitivně a hloupě ve špinavé a odporné nebezpečné zemi, na všechno nám stačí doly a chemické, pardon ekologické továrny. Ti hlupáci nechápou, že jedině tak je můžeme udržet naživu, jinak by už dávno pomřeli hladem! Místo díků však neustále reptají, snaží se bouřit a protestovat.

No dobrá, však naše vězení potřebují i nějakou pracovní sílu. Kdo by to řekl, že ekonomiku bude držet vězeňský systém. Co však máme dělat, když oni, ti pitomci, nechtějí pracovat, a místo toho se na svobodě jen flákají. Po zatčení a odsouzení musí konečně pracovat a snažit se udělat něco pořádného a užitečného pro naši společnost. Ve výkonu trestu jsou navíc automaticky očkováni a léčeni nejpokrokovějšími metodami boje proti všelijakým nákazám. Pokusně. Blbečkové. Kdyby to přijali dobrovolně, mohli by si jinak dělat ve svém volném čase dělat co chtějí. No, komu není rady ani pomoci, toho donutíme!

Signál mne upozorňuje, že procedura předávání genů začíná. Do pokoje vstupuje sestřička v protivirovém obleku, ptám se jí, kde je moje manželka. Říká mi, že podle nové směrnice budeme každý z nás předávat geny samostatně v novém přístroji zvaném AntiMutagen S(oros)B(ill)E(lita)37. Svlékl jsem se a jen moje ohromná prsa mi zavazí v přístupu do aparátu. Sestřička s úsměvem upravuje rozměry vstupu a já si lehám dovnitř. Po celou dobu odebírání vzorků jsem sám.

Cestou domů bojuji se zklamáním, manželka neměla čas a tak jsme spolu ani nemohli hned oslavit početí nového života. Moje žena totiž spěchala do OSN, kde měla projev na shromáždění za přirozený a harmonický rozvoj člověka. Jsem sice zklamaný, ale jsem na ni pyšný.

Doma jsem odhodil z nohou prokleté lodičky, podprsenku a kalhotky a díky uzavřenému systému domova jsem se konečně MOHLA naplno věnovat své práci. Ti idioti přese mne neprojdou! Jednou budeme opět žít normální život, bez všelijaké té venkovní chátry a lůzy. A hlavně zcela úplně bez chlapů!

Bylo ráno. 2. 1. 2021. Probudil jsem se celý zpocený. I má polovina postele byla celá zmáčená potem. Vedle klidně spala moje žena a do ložnice se hrnuly naše dvě děti s pusami mastnými od jitrnic. Spadl mi kámen ze srdce. Možná ještě máme čas.

5 7 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Petrpavel
Petrpavel
2. 1. 2021 18:53

Humor, ironie, ok. Vtipné, realistické, dobře se to čte. Evidentní je ale bohužel že tím skončí naše snahy o změnu. Skončily?!

PPK
PPK
Reply to  Petrpavel
2. 1. 2021 22:44

Klídek, nic neměňte. Ono to, co je v přírodě zbytečné, časem nakonec samo vyhnije. Jediné co zůstane, bude strach mocných z jiných podobně mocných. Z toho, že jsou sledováni technikou, které nerozumí a že když přestanou platit partaj a šlapat brázdu zásad své sociální třídy, tak že je sluhové Systému odstraní nějakou „nehodou“. Vzpomeňte na mrtvého slovenského generála. Byl sice na špičce místní pyramidy a přesto… No a ty eko úchylky, gender úchylky, Covid a pod.? Jen odvádění pozornosti plebsu od malérů důležitých. Ideologický bulvár elit na strašení neposlušných, no.