Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (15. díl)

Pamětní Deska K 30. Výročí Sametové Revoluce, Prachatice (01)Vztah k reálnému socialismu je dosud velmi živým tématem, podle kterého se mimo jiných diferencují aktuální politické i světonázorové orientace a přístupy.

Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)

Pokračování 15. – závěrečné

Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (14. díl)

Nejčastější dnešní české pohledy na reálný socialismus

Jak je vlastně reálný socialismus u nás chápán dnes? Jak jej hodnotí dílem stále žijící pamětníci jeho pozdní fáze, dílem již i ti, kteří s ním nemají svou bezprostřední osobní zkušenost? Vztah k reálnému socialismu je dosud velmi živým tématem, podle kterého se mimo jiných diferencují aktuální politické i světonázorové orientace a přístupy. Existuje jistě celá řada více či méně vyhraněných postojů k reálnému socialismu, ale i široká množina jejich různých kombinací a mezistupňů. Které jsou ty základní?

Především jsou tu dva zajímavé názorové póly. Na jednom kraji názorového spektra se nachází striktní antikomunismus, paušalizující a schematický, hluboce psychologicky, doktrinálně i volbou frazeologie, termínů, prostředků a forem zakotvený ještě v dobách studené války. Je součástí celkového širšího ideologického a propagandistického proudu, který je nyní v západní i střední Evropě a v severní Americe většinovou náplní politického a mediálního mainstreamu.

Označme si tento převažující proud jako euroatlantický (neo)liberalismus. Opírá se o hojnou a letitou politologickou a propagandistickou produkci západní provenience, zčásti kotvící ještě zřetelně v dobách studené války a tomuto období je také plně poplatný. Jde o projev obecnější tendence probojovávat s beznadějným opožděním minulé a předminulé bitvy, kontroverze a konfrontace. Koryfejové dneška, ti oficiální a konformisticky orientovaní s oblibou ostentativně a triumfalisticky znovu a znovu symbolicky vybojovávají minulé dějinné konfrontace a snaží se tím vyvíjet již poněkud z dějinného záhrobí jakýsi vliv na současné, aktuální děje a jejich prožívání. (138) Ale svět je již beznadějně někde jinde, řeší soudobá dilemata čelí soudobým výzvám a krizím, řeší akutální rozpory.

Vytváří se tu jaksi samozřejmě zdání, že „liberální demokracie“, tento fukuyamovský jedině myslitelný a již definitivní a konečný bod vývoje lidské společnosti a kultury je univerzálně platný a jedině použitelný. Je jedinou všeobecně přijatelnou a také jiným libovolně vnucovatelnou normou, závazným schématem.

Dnes ovšem lze konstatovat, že tento směr už není fakticky ani liberální, ani demokratický a už vůbec není ani konečným stupněm vývoje. Dnes jde daleko spíše nežli o uskutečnění demokracie a liberálních principů o globalistickou oligarchickou nadvládu nadnárodní korporátní sféry kombinovanou s nezbytným vnějškovým provozováním formálně demokratických politických procedur na národních a nižších politických úrovních. Liberálně-demokratický nátěr se zde velice hodí k jevové (vnějškové) negaci, tedy vědomé zastírání povahy a podstaty onoho globálního uspořádání.

Jedině liberální demokracie má být přijatelným řešením a spásou a vše odchylné je dílem ďáblovým a je hodno striktního odmítnutí. V prvé řadě veškeré pokusy socialistického či – nedej bůh – dokonce komunistického charakteru. Ale netolerují se ani krotké pokusy o „třetí cesty”! V obecné poloze jde o omezený, nicméně převládající západní tradiční ryze dobový (a také dobově limitovaný) ideologický narativ, v němž se odrážejí podstatné západní globalisticko-oligarchické zájmy, především zájem na udržení geopolitického statu quo a jeho rozvíjení a utvrzování v sílících nadstátních integračních strukturách a také v mnohostranných dohodách o volném obchodu. Je tu zřetelný otisk konkrétních podstatných dobových zájmů západní globalistické oligarchie, zejména vytrvalého, dlouhodobého zájmu na ovládnutí Ruska – jeho obrovského území a nesmírných zdrojů, jejichž rabování by umožnilo další cizopasnou expanzi euroamerického Západu a zajistilo by další ekonomický růst a přežití soudobému již zjevně úpadkovému západnímu kapitalismu na další desítky let. Rusko je ovšem dnes rovněž oligarchii, ale „svou“ vlastní oligarchií, svébytnou, zajímavě centralizovanou a energicky vzdorující, neposlušnou, a tedy konkurenční. A protože případná válka Západu proti Rusku s sebou nese značná rizika, sice ji snaživě připravují, ale zároveň si toužebně přejí majdan pod velením amerického velvyslanectví na Rudém náměstí. Ale bohužel, zatím to na něj vůbec nevypadá. Proto ty zlobné, nenávistné verbální a mediální útoky, proto ona letitá a soustavná „malá studená válka” Západu proti Rusku.

A pak je tu také významný zájem na oslabení a nejlépe zneškodnění nastupující ekonomické a politické supervelmoci, tedy Číny. Klíčový je zde naléhavý zájem na obraně postupně slábnoucí euroamerické nadvlády nad ostatním světem. Západní, euroatlantický svět je ve zřetelném, stále se prohlubujícím a sílícím celkovém úpadku. Což je vývojová tendence a rys, jež se za dobu trvání lidské druhové kultury mockrát opakovaly. Nejde o nic výjimečného. Tak to v dějinách chodí, že se zrodí progresivní ohnisko moci, podmaní si své někdy i hodně rozsáhlé okolí, postupně uzraje, přezraje a následuje postupný úpadek a posléze buď úplný zánik nebo následná stabilizace na hodně nízké regionální či lokální (zbytkové) úrovni. A často následuje i ovládnutí novým, nastupujícím ohniskem moci. Bývalá metropole se stává periférií.

Do tohoto kontextu organicky vrůstá a neodmyslitelně patří i převažující, v zásadě stále studenoválečnický antikomunismus, překrývající se a zkombinovaný do jisté míry se soudobou protiruskou a protičínskou propagandou. Reálný socialismus byl podle tohoto narativu jednoznačně a prvoplánově zločinným systémem. Je žádoucí a úplně postačuje ho paušálně odsuzovat a předsudečně kritizovat, není třeba jej opravdu do hloubky studovat a snažit se chápat jeho vnitřní vývojovou logiku. Stačí jej obvinit z milionů povražděných obětí. Pro běžného propagandou zpracovaného západního ovčánka s vypěstovanými konformistickými podmíněnými reflexy to úplně stačí. Vytváří se tu tak jednosměrná a jednostranná předsudečnost a blokuje se lidské poznání, nezávislé uvažování, kritické myšlení i víra ve smysluplnost poznání a usilování o odhalení pravdy. A samozřejmě se v tomto kontextu zamlčí, že řádově stejný rozsah vraždění, zotročování a všemožného násilí má za sebou i kapitalismus, byť kapitalistické masové vraždění bylo rozloženo do několika staletí, kdežto reálný socialismus to musel stihnout v rámci pouhých pár desetiletí. Takové kontexty se samozřejmě nezmiňují. (139) Při bližším zkoumání rychle zjistíme, že stejně tomu bylo i za feudalismu nebo v otrokářské společnosti.

Pro úplnost je nezbytné zmínit také názorový směr, který by bylo možno označit jako vzývání a apologetiku „sametu”. Jde o dnes již notně vyčpělé, ale oficiálně- mainstreamové propagování mezitím zprofanovaných pseudoideálů a dobových iluzí, jež jsou dojemně kombinovány s paušalizujícím odsudkem „doby komunistické totality” jako jednoznačně zločinné etapy moderních československých dějin, Jde o směr beznadějně zpozdilý, neschopný a ani se nesnažící adekvátně reagovat na současné problémy, jež vidí v podstatě stále ještě starou studenoválečnickou optikou Hrdinně dnes bojuje proti předvčerejšímu „komunistickému teroru a bezpráví”, triumfalisticky oslavuje včerejší vyčpělé ideály a dobové iluze a ignoruje řadu zjevných a hrubých docela nedávných, již polistopadových rošťáctví. Je ideově impotentní ve vztahu k dnešní společenské realitě, zamlčuje aktuální rozpory a výzvy, často velmi podstatné. Ale ani dnes není zcela od věci. Je totiž jedním z účinných zdrojů aktuálního mainstreamového pokryteckého a povrchního konformismu a s ním spojené zabedněnosti, tak žádoucí u řadových ovčanů. Samozřejmě, že přebírá a snaživě rozpracovává a šíří aktuální oficiální bruselský narativ včetně veskrze nadějných pokusů o omezování národních suverenit, zavádění cenzury ve veřejném mediálním prostoru a pěstování pokrytecké, prožluklé pseudokorektnosti. S autory Komunistického manifestu by se slušelo na počest tohoto směru zacitovat: „…zpola žalozpěv, zpola paskvil, zpola ohlas minulosti, zpola hrozba budoucnosti…” (140) No, tedy – sami uznejte – nic moc! Ale o povaze dnešních poměrů tento směr vypovídá víc, než by se na prvý pohled zdálo.

Na opačném pólu názorového spektra je nekritická, idealizující nostalgie po reálném socialismu, omlouvající, bagatelizující, popírající nebo zamlčující jeho široce násilnou, diktátorskou praxi zejména za klasické stalinistické fáze jeho vývoje. Ve skutečnosti jde většinou o nostalgii orientovanou jen na závěrečnou, již značně zliberalizovanou fázi jeho vývoje. Tu si pamětníci dnes mohou připomínat z vlastní životní zkušenosti. Někdy tato nostalgie čerpá hlavně z toho, že jde o vzpomínky generací tehdy prožívajících své vlastní mládí, takže mají přirozený sklon si proto tu dobu idealizovat. Zlé je dávno zapomenuto a vzpomíná se na prosluněnou krajinu mládí, velkých životních nadějí a malin nezralých.

Zvláštní součást tu tvoří zmenšující se skupina bývalých reálně socialistických (zvláště vyšších) politických, vnitráckých a armádních kádrů, nebo prostě těch, kdo po normalizačních čistkách z počátku 70. let, jež odstranily nežádoucí profesní a kariérní generační konkurenci, avansovali a následně absolvovali úspěšné politicky konformní profesní kariéry. Dnes jsou tito lidé už mimo, případně se nacházejí ve fázi závěrečného vyvrcholení svých profesních kariér. Za všechny příkladem vzpomeňme úspěšného kardiochirurga a estrádního psychiatra, kteří se bez zábran autoritativně vyjadřují k virologickým a epidemiologickým aktualitám.

Jde o poněkud specifické pamětnické skupiny s častým sklonem k nostalgii, ale i s kolikrát dobře propracovanou a vyargumentovanou odpovídající ideologickou (světonázorovou) orientací nebo s dobře promyšleným popíráním, zamlčováním a bagatelizací svého tehdejšího snaživého kariérismu a prožluklého konformismu.

Často se nostalgická orientace skupin bývalých koryfejů a jejich stoupenců inspiruje klasickou reálně socialistickou ideologii (ba dokonce zčásti i před-reálněsocialistickými představami a teoretickými úvahami klasiků marxismu), zahrnující ústřední představu cíle: Konečně dosažené svobodné, sociálně spravedlivé společnosti, kde si pracující lid vládne sám. Samozřejmě se většinou uznává, že tu a tam se v reálném socialismu vyskytovaly dílčí negativní jevy a pochybení, jež bylo ovšem možné a žádoucí bez rizika změny podstaty systému odstranit. (Ano soudruzi, my o tom víme a my to, soudruzi, také řešíme!) Po náležitém a důsledném odstranění dílčích chyb a vad na kráse už by to býval a musel být konečně socialismus jak se patří a se vším všudy, konečně zhmotněný, ztělesněný ideál! Jde samozřejmě o iluzi. Bohužel.

Nabízí se tu ostatně při dnešním posuzování reálného socialismu i kolikrát velmi působivý kritický a moralizující výrazný kontrast se soudobým, reálně existujícím zglobalizovaným oligarchickým kapitalismem, s mnoha jeho odpudivými vlastnostmi a s vnitřní prohnilostí upadajícího euroamerického Západu. Nostalgie po reálném socialismu kolikrát pramení prostě z objektivně ověřitelného faktu tehdejších nesporných existenčních jistot pro „normálního“ člověka, řadového občana, který se nikam nedere a nekveruluje a krade z erárního jen s mírou. Občana, který je ochoten se do značné míry vždy nějak přizpůsobit. Ano, opravdu tehdy nebyli bezdomovci, nebyli žebráci, nebyl masový bič existenčně likvidačních exekucí, byla jistota zaměstnání a reálná dosažitelnost základních životních potřeb, do jisté míry včetně dosažitelného a vcelku kvalitního bydlení. Tehdejší většinová společnost zejména v době normalizace s reálným socialismem neměla problém a byla živelně a jaksi se samozřejmostí konformistická. Bralo se za fakt, že reálný socialismus je tu natrvalo a dalo se mu přizpůsobit a šlo v něm celkem přijatelně žít. Tehdejší sociální a životní jistoty, kterých opravdu tehdy požíval obyčejný člověk, samozřejmé dnes ledakomu právem scházejí. Těžko se divit, zejména těm, kdo si poměry za pozdního reálného socialismu ještě dobře pamatují.

A mezi těmito názorovými póly je řada dalších často sdílených kombinovaných či přechodových postojů a názorových orientací. Zejména je rozšířené kolikrát dost omezené a bezmyšlenkovité, často hodně primitivní papouškování mainstreamové propagandy bez jakékoli hlubší kritické reflexe plodící zjednodušené ale pohodlné, schematické vnímání světa, které nemá problém se stálým opakováním banálních pseudomoudrostí, jako že „totáč“ byl prostě zločinný – a hotovo! Prostě to byla odporná, jednoznačného odsouzení hodná „komunistická totalita”. (141) Kolikrát si říkám, že bych chtěl mít tu moc a šiřitelům těchto povrchností bych s chutí naordinoval na dva – tři týdny opravdovou totalitu, svěží a brutální, třeba z doby Velkého teroru nebo u nás z přelomu 40. a 50. let minulého století. Názorně by se jim tak vyjevilo, jak odlišná byla praxe pozdního reálného socialismu od reality klasického stalinistického režimu z dob, kdy byl v nejlepším.

Pokud jde o aktuálně rozšířené označení „totalita” nebo lidověji „totáč”, je nutno zdůraznit, že jde o poněkud povrchní, byť pohodlné nálepkování. Hlavní slabinou je tu paušalizace, prostě celé období od roku 1917 do roku 1991 nebo u nás od únorového vítězství pracujícího lidu v roce 1948 do listopadových událostí roku 1989 se nijak nestrukturuje, jednotlivé vývojové etapy reálného socialismu se vůbec nerozlišují, není tu žádný prostor pro konstataci jejich vzájemných odlišností. Prostě je užita jedna paušální nálepka! Jde samozřejmě o nesmysl a co hůř, o plíživou nepravdu. Pozdní reálný socialismus, k němuž se v převážně dnešní ovčánek nějak vztahuje, byl již liberalizovaným a úpadkově slábnoucím, degenerujícím slabým odvarem nesouměřitelným se svým původním vzorem a zdrojem, se stalinistickým systémem, touto klasickou vývojovou fází reálného socialismu. Místo uvedených nálepek lze doporučit daleko spíše používání neutrálního pojmu „starý režim” (ancient régime) – tento pojem má svou historii: Byl užíván ve francouzském politickém prostředí jako označení předrevolučních pořádků a poté se dostal do širšího povědomí a jeho obsah se poněkud rozšířil a zobecnil na označování zřízení evropských absolutních monarchií 17. a 18. století. Nyní jej lze nepochybně užít ještě šířeji k označení jakýchkoli bývalých politických pořádků). Neuděláme chybu ani pokud užijeme termínů „předlistopadový režim” nebo „předlistopadové pořádky”. Jde o významově neutrální označení, nikoli o hodnotící nálepky – a o to by mělo jít.

Obdobně je to i s velmi zjednodušujícím a nepřesném užívání pojmů „komunismus” a „komunistický” ve vztahu k reálně socialistickému uspořádání společnosti. Již víme, že v dějinách lidské kultury jediná zjištěná, osvědčivší se opravdu komunistická společnost existovala v soustavě indiánských osad (redukcí) pod vedeném jezuitských misionářů na území dnešní Paraguaye v 17. a v prvých dvou třetinách 18. století. Reálný socialismus nebyl z hlediska svého uspořádání a fungování komunismem, dokonce to sám o sobě ani oficiálně netvrdil a neproklamoval. Byl daleko spíše do krajnosti dovedeným monopolistickým, plně zestátněným kapitalismem.

K tomu je třeba zejména pro ty, kteří reálný socialismus nezažili, zdůraznit toto: Každá doba v historii měla své odvrácené stránky. Skoro v každé páchala aktuální moc zločiny a vraždila, zotročovala. Ne jinak tomu bylo i v době reálného socialismu, Ovšem toto společenské uspořádání procházelo navzájem hodně odlišnými vývojovými etapami (ostatně jako všechna společenská uspořádání v dějinách) a konkrétně jeho pozdní a závěrečná fáze byla taková, že se v ní dalo bezproblémově žít a nedostatek některých svobod, zboží či služeb a nesvoboda idejí se daly celkem v pohodě vydržet. Kdo nevyčníval a nezlobil, kdo sledoval ideál spokojeného konzumního maloměšťáctví (a takových byla velká většina) měl pokoj a celkem spolehlivou životní perspektivu. Já jsem sledoval podzemní zdroje, dosažitelný zahraniční tisk a také zahraniční rozhlasové stanice a byl jsem v obraze. Zajímal jsem se. Věděl jsem, ale lidem okolo byly tyhle věci víceméně lhostejné. Pokukovali velmi mlsně a se závistí po západní konzumní společnosti, po tamním zboží, které tu nešlo koupit, Pošilhávali po působivém lesku tamních reklam i tamní popkultury. To ano, to oslovovalo velkou část tehdejší tuzemské společnosti. Ale konkurenční ideje, systémové vady reálného socialismu a to, že občas někoho zavřeli „za pravdu” (jak se tehdy mezi běžnými kriminálníky říkalo o politických vězních), to nezajímalo skoro nikoho. Většina se snažila přizpůsobit (a bezchybně se jí to i dařilo) a vyhýbala se jakýmkoli zbytečným problémům. Tak jako dneska, co si budeme nalhávat!

Ještě stále formálně a oficiálně propagovaný žádoucí (ale už dávno víceméně fiktivní) profil nového, socialistického člověka jako osvobozeného a hrdého, obětavého budovatele světlých zítřků měl v dobách normalizace svůj rozšířený, opravdu reálný a fungující, masově rozšířený protiklad v konzumně omezeném maloměšťáctví, jež zahrnovalo i ono mlsné a závistivé pokukování po ideálech západního konzumerismu.

Rusové mají velmi moudré a ryze pragmatické přísloví: „Žit chočetsa!” Dokonce i ti, kterým režim ukřivdil, které zbavil majetku, výsad, kterým zmařil profesní uplatnění a slibnou kariéru, které skřípl pro vzpurnost, nevystrkovali většinou vůbec hlavy a řada z nich měla tím větší snahu nevyčuhovat a mít kladné čárky za okázale manifestovanou konformitu. Tak to opravdu bylo, dobře si na to vzpomínám, protože mě to tehdy docela zajímalo a provokovalo Kdo tvrdí opak, vyloženě lže nebo se velmi hluboce mýlí.

Zvlášť dojemnou skupinou jsou dnes ti, kdo jsouce pamětníky, se tehdy ani špičkou nehtu neumazali nějakou kritickou, opoziční aktivitou, nějakým aktem odporu proti reálně socialistickému režimu a jím udržovaným pořádkům, nějakým projevem kritiky tehdejších zjevných nesvobod, neférovostí a nespravedlností – a dnes jsou z nich dodatečně kovaní antikomunisté, náležitě hluční ve své zásadovosti a rozhodnosti, náležitě důslední ve svém hodně opožděném radikalismu, ve své zpozdilé, dodatečné odvaze, když už se nemusejí opravdu, ale opravdu vůbec žádných represí bát. Kolikrát šíří hodně paušalizující a zjednodušující odsudky (viz výše) a hoví vlastním předsudkům a takto si opožděně kompenzují svou tehdejší konformitu. Svým zpozdilým halasem jako by dodatečně znovu oživovali a využívali dobový západní studenoválečnický narativ. A vlastně tak průběžně stvrzuje svou aktuální konformitu k politickému mainstreamu.

Nemusí ale jít jen o pamětníky a lidi činné v dobách studené války. I někteří dnešní mladí či středněgenerační využivají příležitosti bez rizik a někdy i s nezanedbatelným grantovým či kariérním ziskem a s ryzí vypočítavostí vplout do ideového mainstreamu a využívají třeba mediálně vděčných pokusů o opravdu již hodně zpozdilou kriminalizaci dosud žijících představitelů starého, reálně-socialistického režimu. Je to velmi laciné, jednostranné a hrubě selektivní, účelové a dnes již zcela zaručeně bezrizikové. Dají se tak ale v politickém mainstreamu získávat cenné bodíky. Slabinou těchto pokusů je, že bývá kolikrát trapné i jen přihlížet, protože kolikrát jde o hodně bezohlednou, veskrze vypočítavou nestoudnost. (142)

Tyto postoje lze právem označit za „padesátá léta naruby“. Takové to chtěné a nyní již oficiálně vítané a zcela nerizikové, vyčítalovsky primitivizované, vulgárně prvoplánové, často spíše jen reflexivní a dojmové půlvnímání a půlvědění. Samozřejmě se tak děje už z bezpečné pozice na té jedině správné aktuálně většinové straně, jež má moc a rozdává granty. Prostě se dějinami kolikrát kráčí tak, že se buď koná zácpa – nebo průjem. Nic mezi tím! V 50. letech bylo jednostranně akcentováno jedno (a bylo to zpropadeně falešné a zlé), proto dnes budeme propagovat to právě opačné (a zase špatně!). Že je pravda či jen šance na pravdě blízké poznání reality někde mezi tím, to nás přece nemůže zajímat! Pravda je nejen nezajímavá, ale kolikrát je i hodně nepohodlná, ba přímo nežádoucí! Koho zajímá pravda? Raději si dobrovolně naordinujeme sice smrádeček, ale teplíčko, prožluklý mýtus místo pravdy. To je lepší. Pravdu je proto třeba relativizovat a znevěrohodnit. Holt, každý má (nárok na) svou vlastní pravdu… Intelektuálněji laděné bytosti mohou čile čerpat z relativismu módní a veskrze úpadkové postmoderny západní provenience.

Specifickou skupinu tvoří ti, kdo byli za reálného socialismu nějak perzekvováni nebo jinak poškozeni, případně pokud takové osudy zakoušeli jejich předkové. Dlouholetí političtí vězni z 50. let, ale i z doby normalizace, původní vlastníci znárodněných majetků, někdejší fabrikanti, velkostatkáři a šlechta vracející se po desetiletích ústrků na rodový majetek, ale i obyčejní lidé, prokazatelně a často hrubě kádrově ve své profesní kariéře celoživotně postižení. Takoví nemají důvod reálný socialismus si idealizovat a už vůbec netrpí nostalgií po něm. Těžko se divit jejich antikomunistickým postojům. Tím spíše potěší takové zjevy, jako byl autor prvého pokusu o analýzu událostí kolem 17. listopadu 1989 publikovaného již na podzim 1990, pan Miroslav Dolejší, který strávil v 50. letech a poté i v době normalizace dohromady 18 a půl roku (!) v československých věznicích a pracovních táborech, přesto je jeho text věcný, psaný zjevně s upřímnou snahou dobrat se pravdy. (143) Ale nic na světě nebývá ve skutečnosti úplně jednoduché a jednorozměrné. Je totiž pravdou, že to byl Miroslav Dolejš, kdo vydal hrubě antisemitské „Protokoly sionských mudrců“ a byl za to již v polistopadové době i stíhán.

Určitě velmi zajímavou skupinou jsou dnes bývalí opozičníci z dob reálného socialismu, zejména chartisté (144) (členové Obrody jsou dnes už pryč, bohužel!) a aktivisté jiných podzemních opozičních struktur, tedy opravdoví aktivní odpůrci starého režimu v dobách jeho normalizačního a závěrečného období vývoje. Jejich dnešní vztah k reálnému socialismu bude určitě hodně zajímavý a asi i do jisté míry dnes již diverzifikovaný. Jedni ustrnuli pamětnicko-triumfalisticky někde na počátku 90. let v póze vítězů a morálních velikánů a věnují se dnes zejména pěstování kultu osobnosti Václava Havla, symbolu jejich vlastních ideálů, představ, zásluh, aspirací a posléze i selhávání, trapnosti a nevěrohodnosti. Druzí, zejména ti mladší, bývají rovněž naprosto konformní k aktuálnímu establishmentu, ale nevymezují se pamětnicky. Místo toho dělají utěšené osobní kariéry v polistopadových poměrech, právě ve službách onoho soudobého českého většinového politického establishmentu. (145) Ale i mezi zbylými chartisty jsou dnes i lidé schopní nadhledu a kritické reflexe předlistopadové doby, polistopadových poměrů a své vlastní aktivní role. Ti měli a mají šanci dobrat se objektivnějšího nazření své vlastní úlohy v nedávném dějinném dramatu, jakým byla poslední fáze vývoje a zánik reálného socialismu. (146) Rozhodně by tato skupina stála za podrobný sociologický výzkum! Ovšem muselo by to být brzy, rozhodně dřív, nežli celá tato skupina někdejších opozičníků postupně odejde na věčnost.

Takové zkoumání dnes žijících chartistů by se ale mělo zaměřit nejen na jejich aktuální postoje a hodnocení, ale mělo by se možná i primárně zaměřit na poměry, jež v opozici proti reálnému socialismu panovaly. Na mysli mám často zmiňované dělení chartistů na privilegovanou skupinku, pověstnou svými příjmy v tuzexových bonech a bohémskými způsoby – a na ostatní, zejména mimopražské aktivisty (blíže k tomu viz výše v poznámce 144). Prostudování (světo)názorových proudů a politických orientací přítomných uvnitř opozice by mělo být samozřejmostí.

Dalším podstatným námětem, který ovšem vybočuje z předmětu tohoto pojednání, je historické zpracování československého (politického i ekonomického) exilu z let 1948-1989. Myslím tím samozřejmě poctivou dějepisnou badatelskou práci, nikoli psaní oslavných úvodníků nebo demagogických, deklasujících odsudků. Práce pro budoucí historiky tu bude opravdu dost. Tento text je pouhým předskokanem důkladné historické analýzy!

A k čemu nám to vlastně všechno bude? Tento pokus o popis a vylíčení dějů uvnitř reálného socialismu v průběhu téměř celého 20. století není a ani nemůže být úplný. Nicméně i ve své nedostatečnosti ukazuje na složitost, pestrost, mnohovrstevnost a určitou nejednoznačnost dějinného pohybu v rámci dané historické fáze vývoje druhové kultury moderního člověka. Mimo jiného usvědčuje veškeré zjednodušující doktrinální schematismy a dogmatismy z nesmyslnosti a lživosti, ať už se jedná o přístupy stalinistické, neostalinistické (z brežněvovské éry), antikoministické, politicko-pseudokorektní, konzervativní, neoliberální či liberálně-progresivistické. Vždy v těchto případech jde o nějak pokřivené, neúplné nebo rozostřené vidění a o výklady zatížené tendenčností a hrubými metodickými chybami.

Po naznačení aktuální plurality postojů k reálnému socialismu v soudobém českém prostředí nezbývá nežli si přát, aby jako předmět žádoucího budoucího studia a zkoumání byl tento společenský systém podroben poctivému a nestrannému bádání usilujícímu o poznání, pochopení a podrobné zdokumentování jeho příkladných, ale i těch hodně temných a odvrácených stránek i všech jeho navzájem dost odlišných vývojových fází. S kritickým nadhledem a důkladnou znalostí dějinných souvislostí a dobových kontextů. Tento můj text může být pouze úvodem, předmluvou, naznačením toho, co je nutno v budoucnu probádat, prověřit a akceptovat nebo jako nepodložené důvodně odmítnout. Pokud byste, vážený čtenáři, mohl k tomuto cíli jakkoli přispět, pak jste vítán – a potom jsem tohle celé nesepisoval nadarmo. (147)

Dá se samozřejmě očekávat otázka: K čemu nám je dnes dobré studovat reálný socialismus, jeho historii a snažit se pochopit jeho podstatu a logiku vývoje, když jde již o beznadějnou minulost?

Odpověď je nasnadě. Jeho podrobná znalost nám může velice pomoci v chápání a posuzování soudobých společenských uspořádání, ale i těch budoucích. Studiem s ním spojených iluzí a selhání se vyzbrojujeme proti budoucím iluzím, proti budoucím ideologiím sehrávajícím funkci onoho marxovského „falešného vědomí“, proti budoucímu pokroucenému vnímání soudobého společenského vývoje a proti budoucím praktickým selháním. Získáváme tak žádoucí kritický odstup od běžné dobové indoktrinace a manipulace a vypěstujeme si protilátky vůči manipulativní a dezinformační propagandě, proti vábení budoucích pravděpodobných autoritářských a totalitních návodů a řešení, kolikrát tak lákavých a jednoduchých. Vypěstujeme si protilátky i proti nebezpečným diktátorským režimů a proti na oko nevinně vyhlížejícím pokusům o jejich kradmé nastolování. Cvičíme si tu jak kritický nadhled, tak i jistou míru zdravého skepticismu, ale zejména respekt k usilování o odhalení pravdy, tedy respekt k usilování o co nejvěrnější přiblížení našeho poznávání k realitě samotné, tedy jak to skutečně bylo, jak to opravdu je a proč zrovna takto.

V tomto textu byly podány důkazy o tom, že reálný socialismus nebyl zase až tak odlišný od jiných společenských pořádků. Byl vlastně jen do krajnosti dovedenou, specificky se vyvinuvší variací dílem na prvotní akumulaci kapitálu a klasickou tovární strojovou industrializaci, dílem na monopolní kapitalismus dovedený ad absurdum. Nectnosti a kritická selhání reálného socialismu jsou geneticky hodně příbuzná tomu, co se dělo a předvádělo v rámci soudobého kapitalismu a dost možná i tomu, co nás v budoucnu čeká.

Studovat reálný socialismus, jeho proměny v průběhu dějin 20. století, a usilovat o dosažení pravdivého poznání o něm má tedy pro dnešek i budoucnost podstatný význam. Nejde o vybojovávání včerejších bitev, ale o cenný výcvik na zvládání těch budoucích. Dějiny reálného socialismu jsou veskrze poučnou historií pro toho, kdo je opravdu zná, a mohou být pramenem mnoha cenných poučení, zejména o tom, jakých posunů a změn mohou doznat původní záměry v procesu pokusu o jejich praktické uskutečnění. Dějiny zdaleka nevytvářejí pouze naše úmysly, jakkoli by byly vznešené. Daleko spíše jsme dějinami formováni a kolikrát i vláčeni tak, jak jsme si to nikdy nepředstavovali a jak jsme opravdu vůbec nechtěli.

Dějiny reálného socialismu se směstnaly do nedlouhého časového úseku od října 1917 do prosince 1991. Měří tedy jen tolik, co pouhý jeden lidský věk, Z hlediska mnohatisíciletých dějin druhové kultury moderního člověka jde jen o pár prchavých chvilek. Ale marná sláva, jsou integrální součástí světových dějin, zejména těch moderních, a to jednou provždy. A pro toho, kdo se s nimi blíže seznámí, jsou druhdy nadějným a posléze krutě dramatickým, strhujícím příběhem tak, jako ostatně celé lidské dějiny. Žádný romanopisec ani scenárista by to nedokázal takto vymyslet, vyspekulovat, zdramatizovat, zkombinovat a sepsat!

K O N E C

Poznámky a odkazy:

(138) Mezi vzorové úkazy tohoto proudu politické propagandy a typu mediální masáže ze studenoválečnického politickéhjo záhrobí dnes u nás patří z pochopitelných příčin bývalí dlouholetí redaktoři Svobodné Evropy (RFE), dosud aktivní Jefim Fištejn a Lída Rakušanová. Ale nejde o výhradní sféru zasloužilých starců a stařen. Kupříkladu nejméně o generaci mladší Alexandr Mitrofanov těmto ostříleným harcovníkům ideodiverze (roztomilý termín z frazeologické výbavy někdejší reálně socialistické propagandy!) velice zdatně konkuruje.

(139) Ovšem srovnávání konkrétních dějů ukazuje, že kapitalismus byl co do vraždění lidských bytostí úplně stejně zdatný chlapík jako reálný socialismus. Je sice pravdou, že třeba zotročování a dovoz Afričanů do Ameriky trvaly po několik dlouhých staletí, nicméně v jiných případech se reálný kapitalismus činil opravdu zdatně i v rámci o řád kratších období. Vzpomeňme alespoň dva takové názorné případy.

Prvý zdokumentoval záslužným způsobem španělský dominikán Bartolomé de las Casas ve své slavné „O zemí indijských pustošení a vylidňování zprávě nejstručnější” („Brevísima relación de la destrucción de las Indias”), což byla původně (1542) zpráva pro španělského krále Karla V., jež ale o deset let později vyšla tiskem a otřásla světem. Dokumentovala vedle plenění, pustošení, mučení a loupení, že za pouhé půlstoletí od prvého Kolumbova přistání u břehů Západní Indie bylo zde povražděno 15 milionů lidských bytostí. A to byl jen začátek: Pouhé zahájení prvotní akumulace kapitálu na samém úsvitu kapitalismu. Jenom skromná overtura! Dějiny se statečnému mnichovi odměnily uvedením do úřadu jihomexiského biskupa a pojmenováním správního střediska jižního Mexika po něm: San Cristóbal de las Casas. A pak také titulem „Defensor universal de los Indios” (Všeobecný – největší, nejvýznamnělší – ochránce indiánů). Titulem počertech nejen čestným!

Dalším příkladem budiž již výše zmíněné zhruba desetileté hospodaření Leopolda II. Belgického a jeho lidí v jaksi soukromopodnikatelsky provozované kolonii Kongo v Africe. Stalo se koncem 19. století, kdy byl již kapitalismus plně vyvinut a celé to podle odhadů stálo nějakých deset milionů životů. Přijatelná cena za surový kaučuk, tropické dřevo a zdejší rudy pro evropské trhy?

Pokud v případě kapitalismu a reálného socialismu skutečně, opravdu srovnáme srovnatelné, tak vrahounské byly oba systémy úplně stejně, nějaký ten miliónek mrtvých navrch tu nerozhoduje…

(140) Bedřich, Manifest komunistické strany, in: K.Marx, B. Engels, Vybrané spisy ve dvou svazcích, Institut Marxe-Engelse-Lenina při ÚV VKS(b), Svoboda, Praha 1950, str. 48

(141) Bylo by ale nespravedlivé, pokud bychom opomněli zmínit, že zejména v poslední době existuje záslužná snaha některých historiků a politických publicistů napravit takové trapné desinterpretace a propagandistické schematismy ve výkladu naší nedávné historie. Případnému zájemci o tuto problematiku lze v tomto směru doporučit veřejné vystupování historika a děkana Filosofické fakulty UK Michala Pullmanna z doby výročí procesu s Miladou Horákovou a spol. v létě 2020 (např. rozhovor: Kaiser, Daniel, „Jsem postmarxista, s transparentem Horákové to bylo nedorozumění, říká děkan FF UK Pullmann”, Echo24.cz 14. 7. 2020). Na dr. Pullmana navázal text Michaela Kroha „Ke sporu o nedávnou historii”, webový časopis Argument 6. 8. 2020, dále pak článek Jana Rychlíka „V dějinách žádná morálka není “, Salón deníku Právo z 24. 9. 2020 a také článek Víta Klepárníka „Ještě ke sporu o Pullmana: o dějinách mluvme bez obecných pojmů”, webový Deník Referendum, 1. 10. 2020. Dále lze k tématu doporučit i rozhovor se sociologem Petrem Hamplem ze dne 16. 7. 2020 zveřejněný na Parlamentních listech nebo dvoudílný text Ivo Švihlíka „Věk s nadějemi a věk po jejich rozplynutí (1. část)”, webový časopis Argument 25. 11. 2020 a druhá část tamtéž dne 26.11. 2020.

(142) Dokonalým, přímo učebnicovým příkladem – až radost pohledět – je „Platforma evropské paměti a svědomí”, údajně vzdělávací projekt EU. Projekt má propojovat instituce typu našeho ÚSTR (ten platformu sice spoluzakládal, ale v roce 2014 z ní odešel) převážně ze střední Evropy. Nejsem si úplně jist, nakolik se věnuje opravdu vzdělávání a badatelské spolupráci sesterských studijních a dokumentačních struktur, určitě však snaživě podává trestní oznámení na bývalé koryfeje reálného socialismu, vesměs starce nad hrobem, a to za skutky, jež se staly před 30 – 50 lety.

Není sporu, že svou odpovědnost třeba Milouš Jakeš, Lubomír Štrougal či Vratislav Vajnar za střelbu a i jiné zabíjení na hranicích se Západem (např. obzvlášť hnusné a drastické bylo využívání „samostatně útočících psů”, SÚP) mohli mít a nejspíš i měli. Ovšem jejich souzení a případné potrestání mělo proběhnout bez zbytečných odkladů, jakmile to bylo možné. Úplně tak, jako v Německu, kde byl souzen v roce 1993 za zabíjení na vnitroněmecké hranici Erich Honecker. Pro špatný zdravotní stav však nebyl odsouzen a dožil v exilu. Hnát před soud po tolika letech starce nad hrobem, nemocné a někdy už i neschopné chápat smysl případného soudního řízení, to hraničí s nekrofilně-cizopasnou politickou úchylkou. Stíhání jmenovaných bylo plně na místě ani nezahajovat a že bylo v září 2020 zastaveno, je jedině správné.

Na uvedených snahách je obzvlášť zavrženíhodná zcela zjevná účelová selektivnost. Kriminální činy, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny se dějí ve světě průběžně, a to včetně nyní tak oblíbeného zločinu rozpoutání nevyprovokované útočné války, za který se v listopadu 1946 v Norimberku odsuzovalo k smrti a věšelo. „Platformu evropské paměti a svědomí” samozřejmě nikdy ani nenapadlo, že by napřela úsilí tímto směrem. Bezpečně totiž setrvává ve studenoválečnickém chápání světa, inovovaném pouze o aktuální dobové priority EU a euroatlantických zájmových skupin.

Za platformu vystupuje opakovaně a prakticky výhradně jen její výkonná ředitelka dr. Neela Winkelmannová-Heyrovská (nar. 1969). Vystudovala sice v 90. letech úspěšně v zahraničí molekulární biologii, ale pokud se mi podařilo zjistit, nikdy v oboru nepracovala. Od počátku své praktické dráhy byla aktivistkou různých nevládních organizací (NGOs), zprvu v oblasti environmentální, následně pak v ryze politické sféře. Krátce účinkovala ve Straně zelených (2003 – 2004) a poté jsem ji osobně poznal a spolupracoval s ní v době, kdy byla asistentkou senátora Martina Mejstříka (výrazného antikomunisty, v roce 1989 studentského vůdce). No a následně, když skončila u pana senátora, který již znovu svůj mandát v roce 2008 neobhájil, přešla do jí iniciované „Platformy evropské paměti a svědomí”, jež vznikala od roku 2008 a oficiálně byla založena v říjnu 2011. Jde jednoznačně o politickou nevládní organizaci přisátou na EU a další sporné zdroje finanční podpory. Dr. Heyrovská je vzorovým příkladem profesionální aktivistky veskrze politické neziskovky, jež je naprosto konformní k západnímu establishmentu (údaje převzaty z webu ÚSTR a z české Wikipedie).

(143) Dostupné je nyní na trhu vydání: Dolejší Miroslav, Analýza 17. listopadu 1989, Guidemedia 2014.

(144) Charta 77 i jiné opoziční struktury jsou nesmírně zajímavým námětem ke zkoumání seriózní historiografií, doufejme, že se jimi bude moci co možná nejdříve zabývat. Zatím je ale bohužel asi příliš brzy, protože jde o stále velice citlivá témata, o něž probíhá aktuální politický a propagandistický názorový a zájmový střet. A tento střet věcnému a nestrannému zkoumání zpravidla málo prospívá, někdy je úplně vylučuje. A tak se bohužel toto téma stane předmětem seriózního vědeckého zkoumání asi až v době, kdy už přímí aktéři vyhynou. To je určitě velká škoda. Alespoň by nyní měli být tedy někdejší aktéři a pamětníci politické opozice v reálném socialismu pečlivě a podrobně vytěženi cestu záznamů orální historie, aby se jejich svědectví do budoucna zachovala a mohla být jedním z podkladů budoucích bádání.

Nyní je možno pouze velmi zběžně podotknout, že výrazným rysem opozičních struktur, který bývá poněkud zakryt, byla názorová, politická i sociální diferenciace, přirozeně v tomto prostředí vzniknuvší a existující. K té poslední je nutno uvést, že byl veliký rozdíl mezi opozičníky, zejména chartisty, existujícími v centru dění pobývajícími převážně v Praze (a do jisté míry i v Brně) – ve srovnání s opozičníky žijícími mimo hlavní město a na okraji opozičních aktivit. V „centru” se zformovala již v 70. letech minulého století poněkud privilegovaná skupina opozičních aktivistů, jež požívala určitých faktických výsad a paradoxně i jisté ochrany. Výsadou a jistou zárukou bezpečí byl fakt, že zde fungovaly informační kanály do zahraničí. Cokoli se s některým prominentnějším opozičníkem stalo, bylo hned zveřejňováno v zahraničním vysílání a stalo se veřejně známým. Represivní moc s tím musela počítat a spolu s politickou decizní sférou byla nucena k jisté opatrnosti a obezřetnosti. Její kroky byly pod veřejným, ba i mezinárodním drobnohledem. Daleko hůř na tom byl typický chartista z venkova nebo z nějakého menšího města. Ten mohl být různě šikanován, zavírán, ba mohl i zmizet – a kolikrát po něm ani pes neštěkl. Nikdo mimo nejbližší sociální okruh se nic nedozvěděl. Také život a aktivity ve víceméně anonymizovaném velkoměstě byly snazší nežli opozičníkova existence na maloměstě nebo na vsi, kde byl takový člověk často obklopen mlčením, izolací, snadným špehováním i šikanováním a celkově výrazným kombinovaným sociálním tlakem ve směru izolace a ostrakizace. Byl daleko víc a drtivěji zranitelný.

A což teprve bujný světácký až rozmařilý životní styl výrazných postav opozice pohybujících se v „centru”, disponujících docela slušnými příjmy ze zahraničí, zejména v tehdejších tuzexových poukázkách. Existoval veliký příkop mezi takovými privilegovanými opozičníky a mezi řadovými signatáři Charty 77, zejména pokud byli mimopražští. Vůbec otázka distribuce a faktického využití zahraniční pomoci v rámci opozičních struktur, ale i její původ (Janouchova Nadace Charty 77 ve Švédsku i další zdroje) a také stanovené a dodržované či nedodržované podmínky jejího čerpání a využívání, to vše si v budoucnu zaslouží důkladného a nestranného prozkoumání.

(145) Pohleďme na typické někdejší „chartistické mládežníky” Marka Bendu (nar. 1968) a Alexandra Vondru (nar. 1961).

Pan poslanec Benda se nikdy nezabýval ničím jiným, nežli politikou. Pamatuji se, jak tohoto maturanta a studenta matematicko-fyzikální fakulty poprvé poslal jeho otec Václav Benda do Špalíčku, sídla OF. Poté se rozkoukával, učil a pak věnoval a až dosud věnuje partajní politice (zprvu KDS, poté až dosud ODS). V roce 1990 nedostudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. V roce 1992 nedokončil ani studium filosofie na Filosofické fakultě UK. Naopak v letech 2003-2005 úspěšně vystudoval plzeňskou právnickou fakultu. Vzhledem k důvodným pochybnostem o obsahu rigorózního řízení bylo toto řízení v jeho případě po provalení plzeňské právnické aféry následně znovu otevřeno. Ač v roce 2010 tvrdil, že je dokončí, dosud tak neučinil. Nebyl mu tedy přiznán a ani neužívá titulu JUDr. Lze konstatovat, že poctivě a důsledně po celá desetiletí provozuje pravicovou parlamentní politiku.

Pan Vondra vystudoval v roce 1984 geografii na Přírodovědecké fakultě UK. V oboru vlastně nikdy opravdu nepracoval. Byl pouze nějakou dobou správcem asijských sbírek Náprstkova muzea, poté se živil jako programátor. Po svém dočasném odchodu z profesionální politiky v roce 2012 vyučoval na soukromé škole CEVRO Institut, z.ú. Už před listopadem 1989 se v rámci opozičních aktivit v Chartě 77 věnoval problematice mezinárodních kontaktů. Jak jsem ho měl možnost pozorovat, byl to vždy chladně kalkulující pragmatik, velmi vhodný do establishmentové politiky. V poslední době se výrazně zastal expanzívní politiky státu Izrael na Západním břehu Jordánu. Je přesvědčeným a důsledným stoupencem amerických velmocenských zájmů. Mám vážné obavy, že české národní zájmy jej opravdu, ale opravdu nikdy nijak neoslovily.

Celkem zajímavé a charakteristické politické i osobnostní profily (životopisné údaje převzaty z české Wikipedie, stránek vedených na jména uvedených osob).

(146) Jde zejména o Lenku Procházkovou a Johna Boka. Zmínit je možno také Jiřího Wolfa, bývalého politického vězně a opozičního aktivistu, po listopadu 1989 poněkud kontroverzního radikálního kritika Václava Havla a poměrů uvnitř Charty 77 v předlistopadové době.

(147) Budu, vážený čtenáři, velmi vděčný za jakoukoli věcnou reakci, recenzi, kritiku, polemiku, připomínku nebo podložený, poctivě vyargumentovaný nesouhlas. Naproti tomu ujišťuji, že mě vůbec nezajímají arogantní paušalizující a primitivní odsudky ani spílání různých primitivů. A nebudu se takovými výhřezy vůbec zabývat a už vůbec na ně reagovat. Bohužel, jsou takové výlevy různých outsiderů, dogmatiků a nemocných individuí velmi časté, zejména jsou-li činěny anonymně na webu. Bývají tím omezenější, arogantnější a sprostší, čím hlouběji vězí v intelektuální zabedněnosti, intoleranci a polovzdělanosti svých tvůrců. Čím tvrdohlavěji se míjí s podstatou věcí, tím víc křičí, nadávají, urážejí a všemožně – někdy až pitoreskně – cholericky sprosťačí. Nejsem psycholog ani psychiatr, aby mě takové pseudointelektuální výhřezy a slovní průjmy mohly profesně zaujmout.

Proto velice žádám o nezbytnou dávku noblesy, a to i v případě příkrých odsudků a také v případě anonymní komunikace, které se při splnění uvedených nezbytných podmínek nikterak nevyhýbám.

Pojďme společně hledat pravdu o reálném socialismu, ale následně i pravdivou výpověď o dnešku, o soudobé realitě, jež z reálně-socialistických poměrů před třiceti lety organicky vyrostla. To vidím jako nejbližší následující úkol.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

4.3 3 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
7 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
PPK
PPK
13. 1. 2021 16:19

Ani po přečtení celého seriálu „RS“ nemám důvod cokoliv měnit na diskusním příspěvku, který jsem napsal už u části (3. díl). Důvod? Co do míry pravdivosti popisu reality (o pravdivosti historie už vůbec nemluvě), totiž tento „RS“ ve srovnání kvality s jinými seriály zde na OM – např. Vyzobáno z webů, Ruské oči anebo i ten Hořký Samet – naprosto a jednoznačně – vůbec neunese. Ostatně, kolega Dolmen to tehdy charakterizoval výstižně a já s ním souhlasím. Není to nic víc, než autorův neoliberální NÁZOROVÝ kompilát.

PPK
PPK
Reply to  Stan
16. 1. 2021 0:20

Tak ještě jednou, pane autore: (Cituji Vás), že „… mezi kapitalisty a námezdním dělnictvem, jejichž základní materiální zájmy jsou protichůdné, KONKURENČNÍ …“ (konec citátu). Nezbývá mi proto, než takový váš nelogický VÝKLAD údajných myšlenek Marxe odmítnout. Pokud však v Marxových spisech najdete výrok, že mezi kapitalisty a námezdním dělnictvem je zájem či vztah konkurenční, pak se vám omluvím. Do té doby ne, protože imho ignorujete základní fakt: Kdo vlastní výrobní prostředky a čím je tedy dán vzájemný poměr mezi kapitalisty a námezdním dělnictvem. 

Botičky od Diora
Botičky od Diora
15. 1. 2021 12:50

Opět malinko přeháním a jsem si vědom, že pokud by se k moci dostaly síly, které by měly na mysli především blaho lidu této země, bude opět většina přizvukovat. Jsem přesvědčen, že drtivá většina. Tak to ale u nás chodí. Současný režim je třeba nějak zvrátit. Mám obavu, že volbami to nepůjde. A ani sametově… Zaprvé – ten, kdo ovládá média, ovládá rozhodující díl společnosti. Zadruhé – jsem zděšen z neskutečného falšování voleb v USA. Netušil jsem, nemohl nebo nechtěl věřit rozsahu, drzosti a obludnosti tohoto falšování. Je tak zcela zřejmé, že se u nás děje a nadále i bude… Číst vice »

fajt
fajt
Reply to  Botičky od Diora
16. 1. 2021 7:20

historie zná i na tohle odpověď, je jim prach, pustina a nicota – prostě ani technologie ( což je v tuto chvíli nový prvek ) nezachrání pseodospolečnost, která feťácky potratila lidství a mentální rozvoj nahradila zvrhlým emočním ukájením těch nejhorších pudů – opětovně navrhuju, aby se vrátili dinosauři, a tentokráte by je neměl nikdo v životním postavení omezovat. ..)

Honza999
Honza999
16. 1. 2021 19:17

Milý autore, chápání a posuzování minulých, soudobých a i budoucích společenských uspořádání je velmi jednoduché a jejich vysvětlení se vejde do jediné věty…

Vždy, za všech okolností ve všech dobách se k moci a majetku proderou sociopatičtí zločinci bez zábran a svědomí.

Tato věta odpoví na jakoukoli historicko-politikou otázku bez výjimky.

prozaik
prozaik
17. 1. 2021 10:03

Autor má v lecčem pravdu, přesto se mu v této sérii článků podařilo, kouzlem nechtěného, tak zkombinovat plytkost i rozvláčnost, že asi od pátého dílu už zbytek ani nečtu. Mnohem záslužnější, potřebnější, by bylo zpracovat téma příčin pádu socialismu. Jaký byl, to si miliony lidí celkem pamatují. S jeho nešvary i pozitivy. Ale jaké byly skutečné příčiny jeho zániku, to ví pár desítek lidí z tajných služeb několika států. Kecy o svobodě, banánech nebo omezeném cestování jsou tak dobré pro nanynky z neziskovek. Skutečné příčiny byly jiné. Souvisí s vrozenými a nezměnitelnými zákonitostmi lidské povahy, nepředatelnosti generační zkušenosti, s rezignací… Číst vice »