Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (3. díl)

Dekrety

Po dlouhé velké válce bylo jedním z podstatných požadavků rolnictva (jež početně silně převažovalo v ruském vojsku) přerozdělení statkářské půdy, tedy radikální pozemková reforma a zřejmá byla i tendence k postupnému vzniku třídy parcelových rolníků, soukromých farmářů. Toho využili hned po říjnu 1917 bolševici. Vynikajícím tahem z jejich strany byl dekret o půdě: Půda patří těm, kdo na ní pracují! Tento krok přivedl na stranu bolševiků davy rolníků a rozhodujícím způsobem pak rolnická podpora způsobila, že se původně městská bolševická povstání z konce roku 1917 udržela.


Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (2. díl)

Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)

Pokračování 3.

Překvapivý způsob regenerace třídní struktury

Nyní krátce o třídním pojetí dějin. Existence společenských tříd je faktem dnes a byla realitou i v Rusku před petrohradským říjnovým převratem v roce 1917. Jejich nejpříhodnější charakteristikou je klasická Leninova definice: „Třídy jsou velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určitém systému společenské výroby, svým poměrem k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce a tudíž i způsoby nabývání a velikostí onoho společenského bohatství, kterým disponují. Třídy jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna si může přisvojovat práci druhé, neboť zaujímá rozdílné místo v určité soustavě společenského hospodářství.“ (11) Mezi hlavními, profilujícími třídami (typicky mezi feudály a poddanými, mezi kapitalisty a námezdním dělnictvem, jejichž základní materiální zájmy jsou protichůdné, konkurenční) existuje průběžné zájmové soupeření, třídní boj, který v dlouhých obdobích může probíhat vcelku skrytě, ale dříve nebo později jako láva z útrob Země vyvře na povrch a bezprostředně se projeví v otevřených politických střetnutích, vynucených změnách společenských pravidel, předpisů a společenských poměrů, v povstáních, revolucích, občanských válkách a jiných otevřených zájmových konfrontacích.

V tomto smyslu je třeba třídy a jejich vztahy chápat, nikoli jako pouhou jednu z forem vertikální sociální stratifikace, jako pouhé vrstvy definované ekonomickou mocí, účastí v rozhodování, pociťovaným statusem, výší příjmů, dosaženým vzděláním, úrovní sociálního kapitálu (tj. rozsahem společenských styků), kulturními rozdíly apod. Toto pojetí, časté v západní sociologii posledních desetiletí a využívané při řadě praktických sociologických šetření, nevystihuje podstatu třídní teorie dějin ani podstatné souvislosti třídní společnosti a jejího pohybu. O třídách se sice v této souvislosti mluví, ale jde ve skutečnosti o vrstvy, o výzkumy sociální stratifikace, což je něco jiného.

Existence tříd a jejich vzájemného boje je ve společnosti čímsi podobným, jako jsou posuny zemských tektonických desk a horotvorné pohyby v geosféře Země, včetně občasných zemětřeseními a vulkanických událostí spojených s chrlením lávy, popela.a plynných exhalací. Málokdo bude zpochybňovat existenci těchto procesů v zemské kůře. Ovšem pokud jde o existenci a boj tříd, to je kolikrát s chutí a elánem zpochybňováno. Nicméně existence tříd a třídní boj jsou objektivně doložitelnou historickou realitou.

Ještě poznámka k výše už zmíněným materiálním zájmům. Jde o víceméně bezprostřední existenční zájmy každého individua, jen některé jsou ale společné širší řadě jedinců a tedy je možno rozeznat různé sociální skupiny se společnými materiálními zájmy jako společným jmenovatelem a tmelem těchto skupin. A některé z těch materiálních zájmů mají třídní charakter. Tyto společné třídní materiální zájmy vícero jedinců jsou natolik silné, podstatné a profilující, že stmelují třídu jako svébytnou sociální skupinu, ve které se vytváří nejen vědomí sounáležitosti jako i v jiných sociálních skupinách, ale i něco víc, tedy i chápání okolní reality, společné vytváření představ o ní a vzájemné spojenectví a solidarita, společné definované cíle skupinového snažení a vposledku společné praktické aktivity k jejich dosažení. .

Zajímavým příkladem hodně intenzívního materiálního třídního zájmu byl příslovečný hlad předrevolučních ruských rolníků po půdě. Přes zrušení nevolnictví z roku 1861 a Stolypinovy agrární reformy v prvém desetiletí 20. století v Rusku dále existoval na jedné straně soukromý (velko)statek a na něm závislá vrstva rolníků v nájmu u statkářů a na druhém pólu pak přežíval občinový systém periodického přerozdělování společně vlastněné půdy jednotlivým rolnickým hospodářstvím. V čele občin stály obecní rady, zvané „mir“.

Po dlouhé velké válce bylo jedním z podstatných požadavků rolnictva (jež početně silně převažovalo v ruském vojsku) přerozdělení statkářské půdy, tedy radikální pozemková reforma a zřejmá byla i tendence k postupnému vzniku třídy parcelových rolníků, soukromých farmářů. Toho využili hned po říjnu 1917 bolševici. Vynikajícím tahem z jejich strany byl dekret o půdě: Půda patří těm, kdo na ní pracují! Tento krok přivedl na stranu bolševiků davy rolníků a rozhodujícím způsobem pak rolnická podpora způsobila, že se původně městská bolševická povstání z konce roku 1917 udržela. Poté, za občanské války, rolnictvo výrazně přispělo k tomu, že bolševici postupně ovládli i venkovské oblasti a stabilizovali celkově svou moc v zemi. Na začátku byl velmi tedy pragmatický (rozhodně nikoli socialisticko-doktrinální) bolševický tah, který vyhověl jednomu ze základních požadavků rolnictva a lidových mas vůbec.

Dalším všeobecným požadavkem byla pochopitelná touha po skončení vleklé války, tedy touha po míru – proto další bolševický dekret řešil hned po převzetí moci v sídelním městě právě toto: Okamžitý mír bez anexí a kontribucí (nakonec to ale trvalo několik měsíců a Rusko zaplatilo uzavřený mír drastickými anexemi – ztrátou obrovského území na západě země). Bolševici pochopili profilující materiální zájem rolnictva a jeho uspokojením si získali rozhodujícího spojence pro vítězné tažení v občanské válce a základní podmínku k upevnění své moci – a pak za odměnu po letech NEPu parcelové rolnictvo drsně shora vnucenou kolektivizací zničili. Tak to holt v dějinách chodí. Na tomto příkladu vidíme sílu třídního zájmu a jeho význam ve společenských dějích.

Občasná aktuální odmítání třídní teorie a její dnešní politicko-korektní nestravitelnost souvisejí určitě s faktem, že tato třídní teorie byla zploštěna a vykostěna, zvulgarizována samotným reálným socialismem, který si z ní vytvořil součást své oficiální doktrinální, zdogmatizované ideologické a propagandistické výbavy. Stala se součástí falešného, ideologického vědomí vnucovaného společnosti a byla degradována na účelovou agitační terminologickou pomůcku. Pojmy jako„kapitalista“ nebo „buržoa“ se staly politickými nadávkami a odkazy na třídní teorii se oficiálně argumentovalo v ideologických polemikách, postrádajících jakýkoli základ v opravdovém zkoumání daných společenských poměrů, zato plných prvoplánové politické účelovosti. Společenská třída a třídní boj jsou ale ve skutečnosti primárně společenskovědními kategoriemi, nástroji pro zkoumání společnosti a dějinného pohybu, prostředky pro snahu poznat, pochopit a vysvětlit v co největším dosažitelném souladu se skutečností danou sociální realitu.

Co se tedy dělo v oblasti třídní struktury ruské společnosti v letech po říjnu 1917?

V oblasti oficiální ideologie reálného socialismu a jeho propagandy trvalo charakterizování sovětů jako nového a kvalitativně vyššího typu politické organizace a moci. Ideologie tu zradila své tvůrce a začala záhy fungovat jako dokonalé „falešné vědomí“ v marxovském smyslu, jako zmrzačené vnímání, jako iluze vědecké predikce zákonitého společenského vývoje spojená se svůdnou snahou dějinnému pohybu pomoci, když už přece dokonale víme, jak „musí“ dále probíhat. Výsledkem snahy o diktaturu proletariátu byla diktatura bolševické strany – údajného předvoje dělnictva – a nakonec (během 20. let) postupný vznik a stabilizace diktatury monopolní, hierarchické, centralisticky organizované stranicko-státní byrokracie, jež si direktivně, drsně a nevolnicky podřídila celou ostatní společnost – dělnictvo, parcelové rolnictvo (soukromí farmáři – dekret o půdě z konce roku 1917 předznamenal jeho masový vznik), vrstvu „NEPmanů“, prostě celou společnost.

Byrokracie se z pouhé dosavadní servisní vrstvy sloužící panující třídě při správě a zajištění jejího panství vyšvihla do pozice samotného ohniska moci, samotné panující třídy. Systém diktatury této „monopolní byrokracie“ znamenal proto i regeneraci třídní struktury v novém, překvapivém smyslu, ve variantě krajní všestranné centrální monopolizace. Její podstatou byla úplná stranicko-státní mocenská (mimoekonomická) kontrola reprodukčního procesu veškerého společenského kapitálu spojená s ovládáním, přisvojováním a rozdělováním vznikajícího celospolečenského nadvýrobku. Šlo o kontrolu zcela výlučnou, monopolní, prováděnou hierarchickým a centralizovaným systémem této monopolní byrokracie, tedy soustavou orgánů státu a komunistické (bolševické) strany. Během cca 10 let se vytvořilo něco úplně jiného, než revolucionáři předpokládali. A sami se stali, pokud přežili a nebyli posláni na Sibiř, i podstatnou součástí tohoto vývoje – a to bez ohledu na své případné přetrvávající revoluční, doktrinářské blouznění.

Trockistická opozice se snažila takovému trendu vzdorovat a byla poražena. Jejím vkladem do dějin politického myšlení bylo konstatování faktu „degenerace“ dělnického státu, přičemž pokračování revoluce podle nich mělo přinést žádoucí překonání (silami zevnitř systému samotného) a odstranění té degenerace a celkovou nápravu vývoje. Trockij a spol. nemohli vzhledem ke svému předchozímu aktivnímu revolučnímu angažmá připustit nějakou trvalejší regeneraci třídní struktury, protože to by museli uznat krach „své“ revoluce, které se aktivně účastnili a ve kterou věřili. I oni operovali svými teoretickými úvahami ve sféře falešného dobového levicového vědomí. Měli už ale přece jen našlápnuto k hlubšímu pochopení probíhajícího vývoje, ale zatím jen v náznaku.

Dějiny sehrály s původními revolucionáři docela povedenou taškařici. Vytvořily nové uspořádání místo a vedle dobového monopolního kapitalismu. V tomto soudobém kapitalismu klíčové ekonomické i mocenské pozice ovládal velkokapitál průmyslový a finanční, organizovaný v řadě prakticky monopolních korporátních struktur. Vedle nich existovalo i zbývající hospodářské prostředí ostatní ekonomiky, vyplňující prostor dosud nemonopolizovaný nebo k monopolizaci nevhodný. Existovalo decentralizované prostředí středního a drobného podnikání. Monopolizace tedy zafungovala jen částečně a selektivně, ponechávajíc na monopoly deformovaném trhu prostor i pro dosavadní klasické kapitalistické fungování záplavy středních a malých firem i samostatně podnikajících jednotlivců na trhu. Prakticky žádné odvětví podnikání nebylo monopolizováno na sto procent. Vedle bankovních kolosů existovaly i drobné záložny, kampeličky a regionální banky, vedle průmyslových gigantů se v daném odvětví uplatňovalo také tradiční drobnější podnikání. Vedle Baťových závodů přežívaly i jiné obuvnické firmy, družstva, menší opravny, drobní ševci, byť baťovácká velkovýroba obsadila výraznou část trhu, neovládla obuvnické odvětví beze zbytku. Tak tomu bylo v kapitalismu doby vzniku reálného socialismu.

Novým porevolučním uspořádáním v Rusku byl paradoxně centralistický monopolismus doveden k prakticky stoprocentnímu vítězství, nebo velice blízko k němu. Vznikla monopolní ekonomika dovedená do absurdního důsledku, do krajnosti, omezující a prakticky odstraňující trh a nahrazující jej politicko-byrokratickým dirigismem, velením ekonomice po vojensku. Celou ekonomiku si vyhradil a mimoekonomicky, mocensky ovládl jeden jediný monopol, jeden jakoby kolektivní kapitalista, který podřídil své mocensko-byrokratické kontrole – jak již uvedeno – celý (celospolečenský) reprodukční proces veškerého kapitálu. Lépe řečeno, tento mocenský monopol, tato nová diktatura měla silnou tendenci si celou ekonomiku po vojensku podřídit. Trvalo určitou dobu, než se to podařilo. Přechodné peripetie pragmaticky zavedené a po nějaký čas trpěné Nové ekonomické politiky (NEP), fungující ve dvacátých letech v SSSR, byly ke konci tohoto období rázně překonány a poté byl zlomen vaz i parcelovému rolníkovi, který byl pod velmi drsným tlakem fakticky vyvlastněn a zahnán do kolchozů a sovchozů, přičemž kolchozy, formálně sice existující jako družstva, dostaly rovněž direktivní vedení shora. Někde – v jiných zemích, v pozdějších satelitních státech – se ani později nepodařilo dospět ke stoprocentní monopolizaci, nicméně soukromé a osobní podnikání byly zatlačeny do mocenské bezvýznamnosti. Přežívalo až na výjimky (polské zemědělství) jako pragmaticky trpěné přívěsky na okraji centralizovaných národních ekonomik.

K mocenskému (tj. mimoekonomickému) ovládání celého reprodukčního procesu kapitálu a k dobývání a rozdělování celkového společenského nadvýrobku bylo zapotřebí řídícího aparátu a silného mocenského, politického centra. S tím souvisí i potlačování tržních vztahů. Navíc se zde dokonale sešla tato potřeba centralizace s tendencí k byrokratizaci a centralizaci soustavy sovětů, přežívajících z revolučních dob jako základní mocenská soustava nových pořádků (vedle stranických struktur fungovaly tyto sověty jako jejich státní převodový a výkonný nástroj), s tendencí a potřebou vytvoření jak mocenského státně-stranického aparátu, tak i nástrojů způsobilých průběžně centrálně ovládat a kontrolovat celou ekonomiku.

V tomto souběhu spočívají rodné poměry monopolní byrokracie. Vznikala v Rusku během 20. let dvacátého století jako zvláštní kolektivní, hierarchizovaná a centralizovaná politická a úřední struktura. Vztyčila se nad společností jako vrcholová část společenské pyramidy, ovládla celou společnost pod sebou a ustavila svou diktaturu. Mysleli si, že budují diktaturu proletariátu, ve skutečnosti budovali diktaturu monopolní byrokracie, jež nabyla podoby ryze třídní diktatury, ale ta třída byla hodně zvláštní, byl to vlastně jediný kolektivní, úřednicky organizovaný kapitalista, hierarchická, centralizovaná struktura kolektivně ovládající a ekonomicky vlastnící veškerý formálně všelidový produktivní majetek společnosti. Byla to třídně antagonistická diktatura monopolní byrokracie. Byrokracie, běžně jinak hrající roli servisní vrstvy nebo skupiny, se ve svých horních poschodích v porevolučním Rusku přetvořila ve svébytnou panující třídu. Už nesloužila zajištění a výkonu moci jiných tříd, stala se sama vládcem, ustavila své panství nad celou společností. Toto je podstatou reálného socialismu od jeho zrodu až do jeho zániku.

Bylo to podivné, velmi netypické dovedení tendence k monopolizaci ad absurdum, k popření trhu ve prospěch byrokratického dirigismu. Kapitalismus se za určitou mezí monopolizace změnil jakoby ve svůj opak. Samozřejmě, že pod vyššími představiteli stranicko-státní byrokracie (samotné panující třídy) vznikly nevyhnutelně servisní vrstvy administrující a násilně zajišťující daný společenský pořádek, tedy střední a nižší byrokracie, shora jmenovaná vedení podniků a kolchozů, ozbrojené složky, ideologická sféra. V jistém smyslu byla vlastně služebnou sférou celá porobená společnost. Kde je přesně dělítko mezi monopolní byrokracií a jejími servisními vrstvám, je otázkou k debatě, otázkou volby kritérií, jež mohou být stanovena různě. Nicméně celková povaha uspořádání je zřejmá.

Reálný socialismus tak vypadá jako politicky (mocensky, mimoekonomicky) ustavená „všeobecná monopolní obchodní společnost” či korporace, založená k řízení, ovládání a exploataci celého národního hospodářství z politického centra, je to jakási „generální obchodní společnost“ skládající se z hierarchické byrokratické struktury, jejíž horní patra jsou obsazena monopolní byrokracií, tedy příslušníky této specifické nové panující třídy. Pod ní pak jsou servisní a výkonná vrstva byrokracie, manažerů a silových struktur. A pak už je pod tím celá zbývající ovládaná, porobená a vykořisťovaná společnost, Družstva nebo kolchozy jsou ovládnuty shora nebo jsou přímo zřizovány na základě centrálních rozhodnutí a jejich vznik je vynucován drsným mocenským tlakem, jsou jednotně organizované, direktivně ovládané stejně jako ekonomické struktury státního sektoru. Družstevníci nebo kolchozníci byli tedy příslušníky porobené třídy stejně tak, jako zaměstnanci státního sektoru. Družstevní vlastnictví je stejnou lehce vyvratitelnou politicko-právní fikcí jako všelidové vlastnictví ve státním sektoru. Formální právní fikce tu existuje vedle reálně existujících vlastnických vztahů v ekonomickém smyslu. I družstevní sektor je tedy z ekonomického hlediska vlastněn, řízen a ovládán monopolní byrokracií.

Má tohle nějaké paralely v dějinách? Do jisté míry snad ano. Je to něco trochu podobného, jako hierarchické mocenské uspořádání aparátu římskokatolické církve ve středověku. Také ona byla pyramidální, hierarchickou, centralizovanou strukturou s jistými odlišnostmi ovládající celou ostatní soudobou společnost. Odlišnosti spočívaly v tom, že v kontextu celkového dobového uspořádání nešlo o jednoho kolektivního monopolního všeobecného feudála. Jsou tu rozdíly. Jednotlivé farnosti, biskupství a duchovní řády relativně samostatně spravovaly svůj církevní majetek, zde vládla jistá decentralizace. Centralistický byl naproti tomu duchovní a mocenský monopol církve ve společnosti. Ale církev byla jenom jedním z mnoha feudálů. Pokud ji pojmeme jako jeden subjekt, tak v předhusitských Čechách jí patřila asi třetina veškeré zemědělské půdy, šlo proto o obrovsky mocného feudála s velikým počtem poddaných.

Nicméně vedle církve a relativně nezávisle na ní fungovali světští feudálové včetně panovníka. A církevní majetek byl jednak využíván decentralizovaně, jak jsme si řekli, ale postupně se vyvinul i jeho zvláštní veřejnoprávní charakter: Církev jej měla právo užívat, nejednou se však stávalo, že jej v případě potřeby panovník zabavoval. Nešlo tedy o plné vlastnictví v klasickém právním smyslu. V reálném socialismu monopolní byrokracie formálně-právně nic nevlastnila, ale po právní stránce vykonávala vládu nejprve nad svěřeným majetkem dělnické třídy, poté celé společnosti, tedy nad všelidovým vlastnictvím, nad celým národním majetkem. Reálný výkon vlastnictví v ekonomickém smyslu se zakládal na právní fikci výkonu vlastnických práv pro někoho jiného.

Možná, že by lepším příkladem než středověká římskokatolická církev byly teokratické městské státy ve starém Sumeru a Akkadu, tedy ve starověké Mezopotámii. Tam by asi bylo možno dohledat pyramidální strukturu společnosti, jejíž vrcholová část je tvořena hierarchickou kněžskou vrstvou, centralizovanou kolem místního chrámu a kultu místního boha nebo bohů. Pod ní byly pak servisní vrstvy (správní a soudní aparát, ozbrojené složky), pak vrstva řadových příslušníků městského státu a nejníže pak vrstva bezprávných otroků. Všichni byli poddáni bohovi nebo bohům, uctívaným v chrámu na mohutném zikkuratu uprostřed města.

Takže jisté přibližné podobnosti s některými rysy reálného socialismu tu snad v průběhu dějin byly. V historii ani do budoucna nelze vyloučit různé varianty podobné pyramidálnímu hierarchickému společenskému uspořádání reálnému socialismu. Toto uspořádání tedy není zase až tak jedinečné. Vnímání současníků ovlivňoval zjevný hluboký kontrast mezi uspořádáním soudobého kapitalismu a strukturou rodícího se reálného socialismu. I když – v jistém smyslu – bylo obojí jen různými variacemi na stejné téma: Jak uspořádat moderní průmyslovou společnost.

Závěrem této části krátce shrňme výše uvedené: Podstatou reálného socialismu byla centrální kontrola a ovládání celého oběhu veškerého společenského kapitálu a vytvářeného nadvýrobku, tedy vytvoření jediného celospolečenského supermonopolu udržovaného mocensky, direktivním (mimoekonomickým) tlakem stranicko-státní hierarchicky a centrálně organizované monopolní byrokracie jakožto nové panující třídy zvláštního druhu. Je možno dodat,, že jde o svérázný černý humor dějin, když vzniklo něco úplně jiného, nežli chtěli sami přímí aktéři revolučních událostí, původně tak revolučně sebejistí ve svém údajném porozumění aktuální dějinné nevyhnutelnosti.

Předrevoluční marxistická teorie se po revoluci výrazně obsahově změnila a postupně se proměnila v ryzí ideologii, v ono marxovské „falešné vědomí“, zastřené a falešné, překroucené vnímání reálné skutečnosti a aktuálně probíhajících společenských změn. Měnila se ve vykostěnou oficiální ideologii nikoli dělnické třídy, ale vznikající monopolní byrokracie, jako svérázné nově vzniklé panující třídy. Docela zajímavé konce představ o diktatuře proletariátu jako cestě k osvobození společnosti, místo níž vznikla diktatura byrokracie, jež společnost naopak tvrdě porobila. Lidé míní, dějiny mění …

Dvojí osud marxismu

Marxismus, čili třídní pohled na dějiny spojený s ekonomickou analýzou kapitalismu druhé poloviny 19. století, se stal nevyhnutelně záhy po revoluci, tedy po ozbrojeném převratu v sídelním městě Ruské říše i v dalších městech koncem roku 1917, ideologií vítězů, tedy bolševické strany a jí vedených aktivistů. Jak se úkoly revoluce od tezí o diktatuře proletariátu pod tíhou reálného hospodářského stavu Ruska odkláněly k industrializaci izolované, zaostalé ekonomiky, tak se z marxismu stávala ryzí ideologie, falešné vědomí, klamavý pohled na realitu a nástroj pro zdůvodňování aktuálních praktických mocenských kroků vládnoucí diktatury. Marxismus se stal již hned po revoluci oficiální ideologií bolševické diktatury a její frazeologickou a doktrinální výzbrojí, aby se tento vývoj dokonal ve 30. letech dvacátého století, a to oficiální stalinskou kodifikací do formy souhrnné ideologie marxismu-leninismu, oficiální ideové výbavy nové třídní moci.

Nevadilo, že Lenin až do konce své aktivní činnosti zdůrazňoval nezbytnost revoluce ve vyspělých zemích evropského Západu. Poté, co tento vývoj nenastal, byla zvolena teorie výstavby socialismu v jedné zemi, a to pod Leninovým jménem a autoritou. Marxismus-leninismus byl politickou propagandou, zejména prostřednictvím vzdělávací soustavy vnucován jako jediná provždy platná a jedině správná soustava idejí, popisu světa i společnosti. Tím se dovršila jeho role falešného vědomí, neživotné dogmatiky, které společnost intuitivně nevěřila a tušila její falešnost. Tak jako často v dějinách, začal proces jejího překonání, kritiky a odvržení této ideologie kritikou zevnitř, prostě marxistickou herezí různého obsahu. Sem patří vznik trockismu (jako teoretického směru, nikoli jako účelové nadávky!) i jiných opozičních myšlenkových směrů kritických k dobovým oficiálním tezím marxismu-leninismu. (12)

To nebylo vůbec nahodilé a ani nemístné, protože marxismus byl vždy silný právě ve své kritické analýze sociální a ekonomické reality soudobé společnosti. Vzít jej jako nástroj kritické analýzy a místo na soudobý kapitalismus jej zaměřit na vzniklý reálný socialismus, to bylo jak představitelné, tak i proveditelné a navíc svým způsobem lákavé a intelektuálně provokující. Kritický a analytický potenciál marxistického rozboru kapitalismu se nikam nevypařil, jen byl dogmaticky zapouzdřen a umrtven v oficiální stalinské kodifikaci marxismu-leninismu, ale stále tu byl potenciálně přítomen. Je ironií dějin, že právě marxistická kritická analýza byla řadou autorů v průběhu existence reálného socialismu s různou důsledností využita ke kritice jeho samotného. Tak byl sám reálný socialismus usvědčován z třídní povahy coby dějinný experiment charakteristický vytvořením jakéhosi krajně centralizovaného státního kapitalismu s jedním jediným univerzálním monopolem, tyčícím se nad celou společností, tuto společnost mimoekonomicky ovládajícím a vnucujícím svou vůli k mimokapitalistické cestě vývoje celé takto znevolněné společnosti.

To, co se zdálo být ryze účelovou apologetickou a vykleštěnou, neškodnou ideologií reálného socialismu, bylo potenciálně použitelné k definitivnímu demaskování samotné podstaty reálného socialismu, tedy jeho dělení na antagonistické třídy – a tudíž nikoli na oficiálně deklarované dělnictvo, družstevní rolnictvo a vrstvu pracující inteligence, jak uváděla reálně-socialistická dogmatika “dovršení” výstavby socialismu. Teprve touto kritickou analýzou bylo možno udělat definitivní tečku za jedním konkrétním experimentem dějin, který skončil neúspěchem, aniž by tak ovšem došlo k pohřbení možných budoucích socializačních nebo samosprávných snah a experimentů. Antikomunisté by rozhodně neměli nad zánikem reálného socialismu jásat předčasně.

Mezitím jsme se totiž dostali s kapitalismem do současného stádia jeho globalistické hyperoligarchizace, což je společenské uspořádání diktatury jednoho procenta (ba někdy dokonce jen pár promile!) neoliberálně panujícího nad celou zbývající společností. V něčem to nikoli náhodou může připomínat i panství monopolní byrokracie, zejména dotažením ekonomické monopolizace ad absurdum, do globální roviny, ale také zde přece existují mocné servisní vrstvy a struktury zajišťujících a prakticky vykonávajících nadvládu onoho jednoho procenta nad světem. Do budoucna je to potenciálně velmi nestabilní uspořádání, jehož přežití bude nevyhnutelně záležet na rozsáhlém použití násilí i jeho hrozby, na sofistikované produkci falešného vědomí k oklamání celých národů, na výrobě dezinformací i dezinterpretací, na rozsáhlém utajování. To může snadno vést k otevřeně fašistickým diktaturám tak násilnickým a vražedným, spočívajícím na tak dokonalých metodách útlaku, ohlupování a manipulace včetně totálního celoplošného špiclování, že budeme možná jednou zejména na pozdní reálný socialismus 80. let dvacátého století s nostalgií a smutkem vzpomínat jako na idylické, fešácké staré časy. Uvidíme, nicméně dobré pochopení povahy a logiky vývoje reálného socialismu dvacátého století nám může v budoucnu dost pomoci při chápání a demaskování možných budoucích společenských pořádků.

(Pokračování)


Poznámky a odkazy:

(11) Nešpor, Zdeněk (ed.), Sociologická encyklopedie, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., autor hesla Eduard Urbánek Zdroj: https://encyklopedie.soc.cas.cz

(12) Zde je nezbytné zmínit alespoň nejdůležitější pokusy o marxistickou analýzu a kritiku reálného socialismu.

Skvělým příkladem je kniha Milovana Djilase (také psán počesku Džilas), „Nová třída“ (aktuálně dosažitelné české vydání: Djilas Milovan, Nová třída, Praha, Academia 2019),. kterou deník The New York Times zařadil mezi deset nejvlivnějších knih 20.století.

Autor byl po mnoho let ortodoxním funkcionářem jugoslávské komunistické strany, během druhé světové války úzce spolupracoval s Titem v boji proti nacistům a v roce 1948 se rozhodujícím způsobem podílel na rozchodu se stalinským SSSR a prosazení národní cesty ke komunismu.

V druhé polovině padesátých let se ale stal důsledným kritikem vlády jedné strany, která v jeho pohledu paralyzuje vývoj společnosti tím, že kritiku objektivních rozporů systému považuje za „subjektivní vinu“ kritiků, za zradu strany. Věřil, že „historie komunistům mnoho odpustí vzhledem k tomu, že k brutálním činům byli často nuceni okolnostmi a potřebou uhájit svou existenci, ale za to, že potlačili každou odlišnou myšlenku (…), jen aby posloužili svým zájmům, za to budou postaveni na pranýř“. Jeho kniha Nová třída vyšla roku 1957 v zahraničí, doma byl vězněn, ale od roku 1966 směl žít volně v Bělehradu, i když publikovat svá díla ve vlasti nemohl. Zemřel v roce 1995 jako rozhodný zastánce demokratického socialismu.

(…) Oligarchii, která realizovala kapitalistickou transformaci státu aplikací koloniálních metod na vlastní národ, nazval Milovan Djilas „nová třída“. Pastí, do níž se moc nové třídy dostává ve všech svých národních podobách, je nedostatek odvahy přetnout bludný kruh mezi legitimním cílem a nelegitimními prostředky. Industrializace zaostalé země je velký cíl, jehož naléhavost ospravedlňuje v nějaké míře i použití brutálních prostředků, platí ale obecně zásada, že jakmile se prostředky nutné k dosažení určitého cíle ukážou jako nelegitimizovatelné, pak se začne jevit jako nelegitimizovatelný i cíl, který je jinými než brutálními prostředky nedosažitelný.

Komunismus jako projekt emancipace od třídního panství předpokládá, že komunistická revoluce násilím zruší staré výrobní poměry, a tím „zruší i podmínky existence třídní společnosti“, tedy „i sebe samu jako panující třídu“ – osvobození proletariátu tak bude osvobozením celého lidstva. Djilas ukazuje, že proletářská revoluce sice vyvlastnila starou „panující třídu“, ale podmínky existence třídní společnosti nezrušila; nastolila panství nové třídy a socialismus zredukovala na apologii její moci.

(…) Djilasovu knihu můžeme shrnout v následujících čtyřech bodech: Zaprvé ve všech komunistických režimech revoluční strana stvořila znárodněním výrobních prostředků, potlačením nezávislého veřejného mínění a monopolem státní moci novou třídu a postupně se sama stala nástrojem obrany jejích mocenských privilegií: socialismus se zredukoval na apologii moci nové třídy.

Zadruhé kolektivní vlastnictví je právní fikce, která maskuje faktické „dispoziční právo“ komunistické nomenklatury. (…) Statky ve veřejném vlastnictví jsou de facto vlastnictvím nové třídy, která rozhoduje o jejich využití a rozděluje prebendy, výhody plynoucí z výhradního dispozičního práva nad nimi. V komunistickém systému je politická moc zárukou největších privilegií, „bezskrupulózní jednici“ jsou v něm proto silně motivováni k boji o moc v atmosféře servility, strachu a závisti.

Zatřetí ekonomiku řízenou novou třídou charakterizuje „plýtvání obludných rozměrů“, především ztráty na lidském kapitálu jsou nevyčíslitelné (například „kolektivizace zemědělství byla zničující válkou proti rolníkům“). I když plánovaná ekonomika je „nejméně produktivní ekonomikou v dějinách lidských společností“, příslušníci nové třídy se jí nemohou vzdát, protože by ztratili svá privilegia. Podmínkou reprodukce komunistické moci je dogmatismus: „Bdělí ochránci společnosti před nepřátelskými názory a úchylkami od správné linie“ potlačí a zmrazí „všechny duchovní podněty v národě“, protože nová třída může přežít, jen když nepřipustí „svobodnou veřejnou diskusi“, která by odhalila třídní podstatu jejího dispozičního práva nad znárodněnými statky.

Začtvrté, v závěru své knihy Djilas předvídá proces ekonomické globalizace, tendenci ke sjednocení světa považuje za nevyhnutelnou. Novou třídu ale strach o její totální moc nutí k izolaci, jejímž důsledkem je zaostávání: „Komunistická forma tzv. socialistického vlastnictví je hlavní překážkou sjednocení světa (…), vláda nové třídy vytváří izolovaný politicko-hospodářský systém.“

(Použity výňatky z textu: Bělohradský Václav, Moc v beztřídní společnosti. Uplynulo šedesát let od vydání Nové třídy Milovana Djilase, Právo, SALON ze dne 9.8. 2017)

Dalším skvělým příkladem je “Otevřený dopis straně”, sepsaný a uveřejněný v roce 1964 svými autory, Jackem Kuroněm a Karolem Modzelewskim. Dopis byl adresován Polské sjednocené dělnické straně. Následují ukázky z této jejich brilantní analýzy, za kterou byli odsouzeni, ale která se stala inspirací pro mnohé levicové kritiky reálného socialismu, a to nejen v Polsku.

“Podle oficiální doktríny žijeme v socialistické zemi. Tato teze je založena na ztotožňování státního vlastnictví výrobních prostředků s vlastnictvím společenským. Aktem znárodnění přešel průmysl, doprava a banky do společenského vlastnictví a výrobní vztahy založené na společenském vlastnictví jsou ex definitione socialistické.

Toto uvažování je zdánlivě marxistické. Ve skutečnosti zde byl do marxistické teorie vpraven prvek, který je jí zcela cizí, tj. formální a právní chápání vlastnictví. Pojem státního vlastnictví může skrývat různé třídní obsahy v závislosti na třídní povaze státu. Státní sektor hospodářství současných kapitalistických států nemá nic společného se společenským vlastnictvím. Je tomu tak nejen proto, že mimo něj existují soukromé kapitalistické společnosti, ale i proto, že dělník státní kapitalistické továrny je úplně zbaven vlastnictví, protože nemá ve státě reálný vliv, a tedy ani kontrolu nad svou prací a jejím produktem. Dějiny znají příklady třídních a antagonistických společností, ve kterých převládalo státní vlastnictví výrobních prostředků (tzv. asijský výrobní způsob).

Státní vlastnictví výrobních prostředků je pouhou formou vlastnictví. Patří těm společenským skupinám, kterým patří stát. V systému znárodněného hospodářství může mít na celkovou podobu ekonomických rozhodnutí (a tedy na disponování výrobními prostředky, na rozdělení a využití produktu) vliv jen ten, kdo se podílí na rozhodnutí státní moci nebo má možnost je ovlivňovat. Politická moc je spojena s mocí nad výrobním procesem a rozdělováním.

Komu patří moc v našem státě? Patří jedné, monopolistické straně — PSDS (Polská sjednocená dělnická strana – pozn. redakce). Všechna podstatná rozhodnutí vznikají nejdříve ve straně a pak teprve v oficiálních orgánech státní moci. Žádné důležité rozhodnutí nemůže být učiněno a realizováno bez schválení stranických orgánů. Nazývá se to vedoucí úloha strany, a protože se monopolistická strana považuje za zástupce dělnické třídy, má její moc zaručovat moc dělnické třídy.

Jestliže ale nechceme hodnotit systém podle toho, co si myslí a jak o sobě mluví jeho vůdcové, musíme se podívat na to, jaké má dělnická třída možnosti vlivu na rozhodnutí státní moci.

Mimo stranu nemá žádné. Vládnoucí strana je totiž monopolistická. Dělnická třída nemá možnost se organizovat v jiných stranách, a tím ani možnost formulovat a propagovat jiné programy a bojovat za realizaci jiných variant rozdělení národního důchodu a jiných politických koncepcí, než jsou programy a koncepce PSDS. Monopol vládnoucí strany na organizování dělníků je střežen celým státním aparátem násilí a donucení: správní orgány, politická policie, prokuratura, soudy a také politické organizace řízené stranou, které v zárodku demaskují pokusy o narušení vedoucí úlohy PSDS.

(…) V našem státě je stranická elita současně i elitou moci. Ona vytváří všechna rozhodnutí státní moci a na vysoké úrovni stranické a státní hierarchie existuje zpravidla kumulace funkcí. Při vykonávání moci ve státě disponuje tato hierarchie souborem zestátněných výrobních prostředků, rozhoduje o objemu akumulace a spotřeby, o investicích, o podílu různých společenských skupin na spotřebě a národním důchodu, tedy o rozdělení a využití celého společenského produktu. Rozhodnutí elity jsou samostatná a nezávislá na jakékoliv kontrole dělnické třídy a ostatních společenských tříd a vrstev. Ani řadoví straníci nemohou tato rozhodnutí ovlivnit. Volby do Sejmu a národních výborů se stávají fikcí za podmínek existence jedné, shora určené volební listiny a při neexistenci skutečných programových rozdílů mezi PSDS a satelitními stranami. Tuto stranicko-státní mocenskou elitu, nezávislou na kontrole společnosti a samostatně rozhodující o souhrnu centrálních hospodářských a politických rozhodnutí s celostátním významem, nazveme centrální politickou byrokracii.

(…)Jestliže jsou řadoví členové strany při případných pokusech uplatnit vliv na rozhodnutí byrokracie dezorientováni, jsou současně organizováni, aby na základě stranické disciplíny vykonávali její příkazy. Kdo se vzepře, je vyloučen, a mimo stranu neexistuje právo se organizovat, a tedy politicky pracovat. Tímto způsobem se strana, která na vrcholu své hierarchie není ničím jiným než organizovanou byrokracií, stává na nižších úrovních nástrojem dezorientace pokusů dělnické třídy o odpor a o vykonávání vlivu na moc. Současně organizuje dělnickou třídu a jiné společenské skupiny tak, aby plnily příkazy byrokracie. Stejnou funkci plní ostatní společenské organizace řízené stranou, včetně odborů. Tato tradiční organizace dělnické ekonomické sebeobrany, řízená jedinou organizovanou politickou silou, tj. stranou, se stala příslušným orgánem byrokracie, neboli politické a hospodářské státní moci. Dělnická třída je zbavena organizace, programu a prostředků sebeobrany.

(Výňatky převzaty z textu “Z Otevřeného dopisu straně, Socialistická solidarita, 3.2. 2015, staženo z: https://solidarita.socsol.cz/2015/teorie/z-otevreneho-dopisu-strane)“


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 750 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
3 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
sifrin
29. 7. 2020 12:59

To, co je zde uvedeno, to je obvyklý a nesmyslný guláš v podání liberálů. Ono to muselo být „kapánek“ jinak, tady je totiž spousta vyložených nesmyslů a nespojitostí. Po řadě let prohrabování jsem si udělal úplně jiný obrázek, který situaci vysvětluje podstatně lépe. Viz kniha Bůh synergie a http://pospolne.cz.

PPK
PPK
29. 7. 2020 18:02

Několik poznámek k samotnému úvodu článku, protože dál to číst, už považuji jen za ztrátu času. Proč? Protože tam není záměr popsat prokazatelnou realitu, ale naopak se z té reality oportunisticky vylhat. Proč si to myslím? Autor totiž píše (cituji): „Mezi hlavními, profilujícími třídami (typicky mezi feudály a poddanými, mezi kapitalisty a námezdním dělnictvem, jejichž základní materiální zájmy jsou protichůdné, konkurenční) existuje průběžné zájmové soupeření, třídní boj,…“ atd. … bla bla bla … K čemu je to dobré, to autorsky lživé překrucování vztahů a pojmů politického názvosloví? Vždyť hlavní společenské třídy jsou třídami jasně protichůdných SOCIÁLNÍCH VZTAHŮ a nikoliv jen… Číst vice »

Dolmen
Dolmen
29. 7. 2020 18:27

Čas strávený čtením článků tohoto seriálu jpovažuji za čas naprosto promrhaný. Dle mého skromného názoru se nejedná o nic jiného než o neoliberální kompilát splácaný z plácanin různých liberálních žvanilů. Má jediný cíl – intoxikaci mysli lidí nepřemýšlivých a lidí nezralých, bez zkušeností, čili hlavně mladých. Není zde nic přínosného, nic objevného, nic poctivě promyšleného. Pouze ohraný modlící mlýnek neoliberálů.