15. 6. 2012
Včera jsem obdržel příspěvek jednoho svého čtenáře, který reagoval na novou kauzu „Parkánová gate“: „… cena C 295 M ex works je 19 mil. Euro za kus. Česká republika platila tři kusy (ať nežeru, 60 mil. Euro by to stálo) za 132 mil. Euro. Předražení o více než 100 %. Čtvrtý letoun v ceně 19 mil. Euro byl „vyměněn“ Za Alky (původně měly jít do Bolívie, ale američtí přátelé řekli, že jen bez motorů…), a tak za ty Alky pro Španělsko Armáda České republiky zaplatila 2,5 miliardy Kč Aeru Vodochody (Penta). Čili 3,5 mld. Kč + 2,5 mld. Kč za 4 letouny, jejichž jedinou aktivitou byl převoz koní Przewalskeho do Mongolska. Za tu cenu by bylo 14 transportních C 295 M.“
Nejsem vojenským leteckým expertem, a tudíž tento závažný čtenářův postřeh ponechám bez komentáře.
Pamatuji si však na jednoho zahraničního analytika žijícího v Praze, který mi již před dvěma lety řekl, že v tomto konkrétním obchodě vytvořila ČR světový rekord v armádních zakázkách, a sice ve výši provize prostředníkovi kontraktu (v tomto případě pochopitelně Hávův Omnipol). S úžasem konstatoval, že něco podobného není možné ani v rovníkové Africe či v jižní Americe.
Tento příklad plýtvaní veřejnými zdroji jsme mimo jiné uvedli v Občanské žalobě signatářů Výzvy NEO 2011 na podzim minulého roku. Tehdy bez odezvy.
Kalouskovo tvrzení, že se jeho stranická kolegyně Parkánová opírala o experty ze svého ministerstva, je úsměvné. Vláda rozhoduje o nákupu v řádu miliard Kč bez výběrového řízení a nikdo se ani nezeptá, jak jste tu cifru určili? Jenom připomínám, že jedna miliarda je tisíc mil. Kč! Trochu to připomíná trefování čísel v superekologické zakázce či v církevních restitucích. Podobné modely lze však najít i při nákupu nových tramvají pro Prahu, letadel pro ČSA a vlastně u téměř všech větších armádních zakázek, ale i u mnoha a mnoha dalších účelových rozhodnutí.
Kalouskova obhajoba je jednoduchá. Žádný zákon nás nenutil dělat nezávislé cenové analýzy, tudíž jsme je nedělali. O velkých tendrech či nákupech rozhodoval vždy kolektivní orgán (klasický kolektivní alibismus). Přeloženo do srozumitelné mluvy: „Co není zakázáno, je povoleno“. Přičemž platí, že zákony si určují samotní aktéři a jejich spoluhráči. Dokonalé, prý téměř nepostižitelné, i když nemravné. A pro ČR zničující.
Seneca kdysi řekl i to, že to, co ti nezakazuje zákon, to ti zakazuje stud. Jen bych dodal, že čeho je moc, toho je příliš. Platí to i pro absolutní moc mocných, kteří slovo stud nemají ve svém slovníku.
