Retro: Čína – země, kde zítra znamená už včera

Na základě rozhodnutí Versailleské mírové konference po první sv. válce se německá privilegia v Číně přenesla na Japonce. Pekingští studenti ihned zahájili odboj proti Japoncům. Roku 1921 byla v Šanghaji založena Komunistická strana Číny. Její vůdce Mao Ce-tung studenty podpořil. Výsledkem nepokojů byla občanská válka, která  zuřila ve velké části Číny v letech 1919-1927. V „Nebeské říši“ zápasilo o moc víc generálů. Generál Čankajšek, který po smrti Sunjatsena převzal vedení národní strany Kuomintangu (KMT), ustavil vládu v Nankingu. Roku 1931 vytvořili komunisté v provincii Ťiang-si vládu jako protipól Čankajškovy moci. Japonci šikovně využili rozporů v Číně a téhož roku  obsadili Mandžusko a vytvořili stát Mandžukuo v čele s posledním císařem dynastie Čching Pchu Im. V roce 1934 začal Čankajšek velkou ofenzívu proti svým bývalým spojencům. Komunisté se Velkým pochodem do října 1935 stáhli do severní provincie Šen-si. V roce 1937 začala útokem Japonců na most Marka Pola jihozápadně od Pekingu čínsko-japonská válka. Kuomintang i komunisté sice bojovali spolu proti Japoncům, nedokázali se však domluvit na společném postupu. Japonská okupace byla velmi krutá. Číňané se však nevzdali a z pohraničních území vedli válku proti Japoncům. Podporu dostávali i z USA, které letecky dodávaným válečným materiálem podporovali vojsko.

Po japonské kapitulaci 2. září 1945 se v Číně opět rozpoutala občanská válka mezi Kuomintanem a komunisty. Čína byla sice vítěznou mocností 2. světové války, ale také byla finančně vyčerpaná. Mao Ce-tung měl velké sympatie, a to hlavně na venkově zaváděnou pozemkovou reformou v obsazených oblastech. Podařilo se jim vyhnat národní vládu Kuomintanu na Tchaj-wan a 1. října 1949 vyhlásil Mao Ce-tung na pekingském Náměstí Nebeského klidu slovy „Číňané povstali“ Čínskou lidovou republiku. Prvním předsedou vlády se stal Čou En-laj. V roce 1950 byly na základě zákona o pozemkové reformě zrušeny velkostatky a do r. 1957 se půda nanovo rozdělila. V září 1954 byla na prvním národním lidovém sjezdu v Pekingu přijata ústava Čínské lidové republiky. Mao, jehož spisy byly zveřejněny v milionových nákladech, se snažil aplikovat marxistickou teorii na čínské poměry. Roku 1958 byly vytvořeny lidové komuny, které kolektivně obhospodařovaly půdu, jako nová forma zemědělské výroby. Hned po vzniku nového státu v roce 1949 ČLR také formálně anektovala Východní Turkestán (dnešní autonomní oblast Sin-ťiang) a v roce 1950 i Tibet (oficiálně až roku 1951, dnešní Tibetská autonomní oblast), čímž dokončila opětovné sjednocení území připojením všech separatistických států vzniklých po vyhlášení republiky roku 1912.

Nová vláda okamžitě uzákonila pozemkovou reformu, znárodnila průmyslovou výrobu a započala s vyhlašováním kampaní za zvyšování gramotnosti, očkování nebo zvýšení kvality zemědělství. Aby splnila tyto úkoly, snažila se KS Číny obnovit pořádek a hospodářství, ukáznit pracovní síly. Tato politika měla tak značný úspěch, že na konci roku 1950 mnoho obyvatel měst považovalo komunistické vedení za potřebné reformátory.

Roku 1958 se měl v rámci tzv. velkého skoku vybudovat průmysl a zvýšit výroba. Tato akce však neskončila úspěšně a odchod sovětských poradců v roce 1960 vedl ke zhoršení vztahů se SSSR, s nímž byla v roce 1950 uzavřena smlouva třicetiletá o přátelství. V letech 1958–1960 proběhl pokus o rychlou industrializaci. Rolníci byli nuceni pracovat v továrnách, což mělo za následek nedostatek potravin. Součástí Velkého skoku byla rovněž snaha osamostatnit čínské hospodářství ve výrobě oceli, kterou Čína musela dovážet ze SSSR.  Ocel se dokonce musela vyrábět v domácnostech a na vesnicích.

Mezititím stoupaly rozpory Čínou a SSSR. Vyostřovat se začaly již za Chruščovovy vlády, kdy Mao Ce-tung mimo jiné velmi nelibě nesl odsouzení Stalinova kultu osobnosti. V mezinárodní oblasti Čína odmítla podepsat smlouvu mezi SSSR, USA a Británií o zákazu jaderných zkoušek. Mao Ce-tung dokonce označil SSSR za nepřítele, protože zradil původní myšlenky marxismu–leninismu. Čína začala vypovídat některé dvoustranné smlouvy se SSSR a vypovídat sovětské „specialisty“ ze svého území. Vše následně vyvrcholilo několika ostrými pohraničními konflikty, které z vojenského hlediska skončily naprostým vítězstvím SSSR. Tato roztržka mezi dvěma bývalými spojenci však měla velmi závažné dopady na mezinárodní politiku a strategické rozložení sil v období studené války.

V červenci 1963 se vyhrotil ideologický konflikt se Sovětským svazem, kterému Čína vyčítala (hlavně pro jeho politiku mírové koexistence) sociální imperialismus a odstoupení od socialistických principů. V Číně se 16. října 1964 uskutečnil zkušební výbuch první atomové bomby, 17. června 1967 pak pokus s vodíkovou bombou.

V roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, jež byla postavena na myšlence nepřetržité revoluce a masové demokracie, a měla za cíl vymýtit kapitalismus uvnitř strany. Ve skutečnosti si Mao Ce Tung potřeboval upevnit svoje upadající postavení a zbavit se svých ideologických odpůrců a osobních nepřátel. Hnací silou Maovy revoluce se stala mládež, která vytvářela tzv. rudé gardy. Hlavními oběťmi kampaně se stali Liou Šao-čchi (který byl r. 1967 zbaven funkce prezidenta) a Teng Siao-pching, zahraniční diplomaté a veškeré autority vůbec. Kulturní revoluce skončila až smrtí Mao Ce-tunga.

Už ke konci Maova života docházelo k postupnému oteplování vztahů se Spojenými státy. Neoficiální rozhovory probíhaly za zprostředkování třetích zemí (Polsko, Pákistán) od konce 60. let, k oficiálnímu setkání na nejvyšší úrovni došlo v roce 1972, kdy ČLR navštívil prezident USA Richard Nixon. Byla naplánována úplná normalizace diplomatických vztahů, k níž nakonec skutečně došlo k 1. 1. 1979. Důsledkem tohoto narovnání čínsko-amerických vztahů bylo formální přerušení diplomatických vztahů s Čínskou republikou na Tchaj-wanu. USA přesto nepřestaly Čínskou republiku ekonomicky a zejména vojensky podporovat. V následujících letech proběhly mnohé ekonomické reformy, díky nimž se země přiblížila více Západu. Zřízeny byly například tzv. „Zvláštní ekonomické zóny“, kde bylo umožněno podnikání západním investorům.

Dne 9. září 1976 zemřel Mao Ce-tung. Na jeho místo předsedy ústředního výboru a předsedy politbyra nastoupil Chua Kuo-feng. Jeho nástupcem byl zvolen Teng Siao-pching.

Nové vedení zatklo skupinu nazvanou „banda čtyř“, kolem Maovy vdovy Ťiang Čching, která si chtěla zabezpečit moc nečestným způsobem. Byla vyloučena ze strany, zatčena a v r. 1981 odsouzena k přísnému trestu.

Zahraniční politiku charakterizovalo opatrné sbližování se Sovětským svazem a pokračování v dobrých vztazích se západní Evropou. Domácí politika však nevedla k výraznějšímu zlepšení. Nespokojenost lidí rostla. Gorbačovova perestrojka vyvolala u prostých Číňanů nadšení a zároveň pobouření nad poměry ve vlastní zemi. V květnu 1989 zorganizovali studenti masový revoluční protest. Došlo po narůstající nespokojenosti k protestům studentů proti vládě KS Číny na Tchien-an-men – náměstí Nebeského klidu v metropoli Pekingu, ty však byly tvrdě potlačeny zásahem armády a uvrhly ČLR do přechodné izolace. V tomto případě je možno tvrdit o záměrné mystifikaci. Přímo na náměstí Nebeského klidu se toho moc nestalo. Ve skutečnosti k masakru došlo na předměstí Pekingu, kam přitáhlo asi 30 tisíc protestujících rolníků. Tyto demonstranty rozehnala brutálně armáda a odtud jsou i všechny televizní šoty o masakru.

XIV. sjezd KS Číny v říjnu 1992 potvrdil přechod k tržnímu hospodářství, ale nepřipustil politické reformy. Generálním tajemníkem strany byl opět zvolen Ťiang Ce-min. Následně bylo vedení strany a státu omlazeno a začalo opět navazovat kontakty se Sovětským svazem. 1. července 1997 byl k Čínské lidové republice připojen Hong Kong, dříve pod správou Velké Británie, pod podmínkou „jeden stát, dva systémy“. 20. prosince 1999 bylo pod stejnými podmínkami připojeno dříve portugalské Macao.

Čína od započetí reforem v roce 1978 přebudovala svou ekonomiku z centrálně plánované na ekonomiku založenou na tržních principech. Tržní reformy stále pokračují a Čína je i nadále považována za rozvojovou zemi, která však svým bezprecedentním růstem ekonomiky v předcházejících desetiletích se vyrovnala západu. Čína má nízkou nezaměstnanost – cca okolo 4%.

Čína začala budovat svůj průmysl s pomocí Spojených států. Slova „s pomocí“  je nutno brát s rezervou. V Číně jsou velmi nízké platy. To brzy poznali Američané a začali stěhovat svoje podniky do Číny. V samotných USA to vyvolalo vysokou nezaměstnanost. Pro některá města to byl konec. Na příklad takový Detroid měl vyspělý automobilový průmysl. Dnes je město vydrancované, počet jeho obyvatel kriticky poklesl a lidé co tam zůstali, nemají žádnou práci. Pro Čínu to ale znamenalo ohromný přínos – to nebyly jen  americké továrny, ale také americké know-how. Čína se rychle učila a přitom moc nebrala ohledy na patenty a další ochranné předpisy. Její průmysl prudce rostl a dnes je celý svět zaplaven čínskými výrobky. Svojí cenou jim nemůže nikdo konkurovat. Konkurovat Číně je možné jen vysokou technickou úrovní výrobků.

Čínská ekonomika se stala druhou největší na světě poté, co překonala v absolutních číslech nominálního HDP ekonomiku Japonska. Říká se, že zanedlouho bude světovou jedničkou. Přitom je to stále formálně komunistická země.

Zprávy a obrázky z Číny jsou fantastické. Když se na ně díváte, nepoznáte, zda jsou opravdu z Číny nebo z Ameriky. Města s mrakodrapy a dálnicemi, vysokorychlostní železnice a další vymoženosti, o nichž si můžeme jen nechat zdát. To je Čína dneška. Země budoucnosti. Jak jsme to říkali za komunistů?

Země, kde zítra znamená už včera.