Inteligent jako oběť latinského vzdělávání – 3

 

Kdo nenávidí svobodu? (9)

(Nejprve odpověď na otázku z diskuse k předchozímu dílu, zda by nebylo možné přeložit některou knihu od Jurije Muchina. Je to časově náročné a prozatím nemám tolik času a ke knize je nutno přistupovat poněkud jinak, než „jen“ ke článku. Možná časem, možná se podívám na články o této aféře u J. Muchina, ale nemohu prozatím nic slíbit.)

Práce mysli a latinský vzdělávací systém

Práce lidské mysli se skládá ze tří fází: Posouzení situace, rozhodnutí a jednání na základě tohoto rozhodnutí. Následná fáze je vždy založena na předchozí: pokud jste situaci správně nevyhodnotili, pak je pochybné, že budete schopni učinit správné rozhodnutí, a bez ní nebude akce buď dostatečně účinná, nebo bude dokonce chybná.

Škoda, ztráta a s ní i odpovědnost za výsledek špatného myšlení vyplývají z jednání. A pokud člověk sám pracuje rukama, nebo není schopen přesunout odpovědnost za špatné posouzení situace a špatné rozhodnutí na někoho jiného, to znamená, že sám najde řešení a sám vytvoří akci, pak rozvíjí schopnost jasně posoudit situaci a učinit přesné rozhodnutí. Bez toho ho čeká „smrt“: bude vyhozen ze své práce a nebude mu dovoleno zapojit se do této činnosti. Pro takovou osobu jsou vlastnosti mysli popsané Pavlovem nemyslitelné. Navíc nejen kvůli odpovědnosti za vlastní hloupost, ale s ohledem na neustálé trénování své mysli – neustálé zlepšování hodnocení situace a neustálé zlepšování při hledání nejvíce výhodných řešení.

(Což aĺe inteligence není prostě ze své podstaty schopná pochopit, protože řešení není často na základě autority nebo „nabiflovaných znalostí“! Odtud pocit převahy „inteligence“ nad ostatním světem, samozřejmě falešný – pozn. překl.)

Pojďme trochu odbočit. To je důvod, proč dříve (předtím, než inteligenti „obsadili“ Akademii pedagogických věd) pedagogika v mateřské škole vyžadovala povzbuzování dětí, aby si hrály s kostkami, na pískovišti, rozebíraly hračky a zase je dávaly dohromady, téměř dva roky „trápila“ děti ve škole krasopisem (kaligrafií) – to je prací s rukama. Je nemožné pracovat rukama bez práce mysli – a při práci s rukama dítě neustále vyhodnocovalo situaci a rozhodovalo se před vložením další kostky nebo krásným napsáním dalšího písmene, symbolu. Nikdo nechtěl z dětí získat písaře nebo umělce – krasopis byl použit k rozvoji a tréninku jejich mysli. Totéž bylo sledováno manuální prací, totéž bylo navozováno četnými obrazy v učebnicích (obrazové znázornění znalostí), totéž bylo navazováno jednoduchostí prezentace exaktních věd a množstvím úkolů s podmínkami každodenního života. (Tady je dobře vidět, že současné hračky až na výjimky přes všechnu reklamu nerozvíjejí schopnosti dětí. Dokonce i to Lego, pokud je to nějaká stavebnice zcela specifická, a to dnes je většina, pak se dá de facto sestavit pouze jediným způsobem a to dítěti nedá téměř nic v jeho rozvoji. Je mnohem lepší, když si dítě samo dokáže sestavit třeba auto, tramvaj, jeřáb pouze z obyčejných kostek, než ze specializovaných dílů. Rozvíjí se tak i fantazie. Ale musí to dělat po celé dětství. Zakazování a omezování vede k poklesu jeho schopností. Ale zase aby nedošlo k omylu, tento rozvoj na druhou stranu nic negarantuje, jen zvyšuje pravděpodobnost! Pozn. překl.)

Ale všechny znalosti lidstva jsou popsány slovy a tato slova mohou být zapamatována ve velkém množství a pak příležitostně opakována. K tomu není zapotřebí žádný rozum, vyžaduje to pouze paměť. A současná pedagogika jde právě touto cestou – nutí dítě zapamatovat si znalosti, aby je na zkoušce odemlel, a teď už jen dokonce prostě hádal správná slova na zkoušce – testu výběru z možností. Škola dělá hlupáky z dětí, které znají mnoho slov.

Připomeňme si Le Bonovo rozhořčení citované výše: „Hlavním nebezpečím tohoto vzdělávacího systému, plně spravedlivě nazývaného latinský systém, je to, že se opírá o základní psychologický klam, že memorování učebnic rozvíjí mysl.“

Nejen Le Bon poukázal na souvislost mezi úspěšným vzděláním a hloupostí, například v románu „Vzkříšení“ i L. Tolstoj upozornil na skutečnost, že obsazení veřejného úřadu s povinnou výší úrovně vzdělání nepřidává inteligenci:

„… náměstek prokurátora byl od přírody velmi hloupý, ale navíc měl tu smůlu, že dokončil gymnázium se zlatou medailí a na univerzitě získal cenu za svou práci o věcných břemenech podle římského práva, a proto byl nanejvýš sebevědomý, spokojený sám se sebou (čemuž napomáhal jeho úspěch u žen), a v důsledku toho byl nesmírně hloupý.“

Jiný překlad:

„Ale náměstek státního zástupce byl velice hloupý od přírody, a nadto měl smůlu, že maturoval na gymnáziu se zlatou medailí a na univerzitě byl vyznamenán za svou práci o služebnostech v římském právu, a proto byl zmíry sebevědomý, samolibý (k čemuž ještě přispíval úspěch, kterému se těšil u dam), a tudíž hloupý neskonale.“

Na otázku, jak je to možné, uvedu, že absolutní paměť měl absolutní idiot. Pracoval v Paříži v restauraci jako šatnář a nepoužíval čísla, protože si pamatoval, od koho vzal který kabát, a pamatoval si všechny kabáty a návštěvníky za třicet let své práce. Pro jinou práci, řekněme, mytí nádobí, už jej nebylo možné využít kvůli idiocii. Není pochyb o tom, že kdyby četl Marxe, byl by vynikajícím marxistou, a kdyby četl Sachse, zastínil by slávu Gajdara a Javlinského jako ekonoma (a dnes by zastínil i „Švába“ i kteréhokoliv provakcinistu, a to na druhou).

Dnes se tedy způsob učení změnil, ale jeho chybné principy byly již dříve – princip testování znalostí studenta ve zkoušce. Je pravda, že dříve ve zkoušce v exaktních vědách bylo nutné prokázat schopnost aplikovat znalosti k rozvoji nezávislosti při posuzování situace a rozhodování, ale i tehdy měly děti s dobrou pamětí výhodu – snadněji si pamatovaly i algoritmy pro řešení problémů a dokonce i v humanitních oborech byla vyžadována pouze paměť. (Nyní, opakuji, škola nedává ani tento minimální rozvoj mysli).

Situace s latinským vzdělávacím systémem dnes dosáhla bodu naprostého šílenství, ale chci na okamžik odbočit.

Text na obrázku – Pozdravení (uvítání, pozdrav, přivítání, oslovení)

Nic, co by se dalo závidět

Všiml jsem si, že (neo)liberální inteligence neustále rotující na televizních obrazovkách a dobře chápající a vidící rostoucí nenávist k sobě na druhé straně obrazovky, hledá pro to vysvětlení a našla je v primitivní myšlence: „Nenávidí nás ze závisti a závidí nám, protože jsme úspěšní!“ Proto stojí za to podívat se na to, zda existují důvody pro takovou závist z pozice normálního člověka, a to nikoli z pozice inteligenta, který nejen v intelektuálním, ale také v morálním aspektu poklesává na úroveň zvířete.

V roce 2000 jsem si zažertoval a uveřejnil dopis Berezovskému v časopise „Duel“, jako by od jistého obyvatele Anglie, Eduarda Popolja, narážel jsem tím na Eduarda Topolja, který tam opravdu žil, který se v té době skutečně obrátil na ruské oligarchy a naléhal na ně, aby Rusko drancovali umírněně a „nežidili“. Takovým příkladem jsem chtěl ukázat, jakou hodnotu má tento úspěch a zda existují důvody k radosti z něj. Dopis vypadal takto.

Borisi, mýlíš se!

Borisi! Neodpověděl jsi na mou první výzvu, a přesto se tě znovu zeptám: přemýšlel jsi o tom, proč žiješ a proč to všechno ty osobně potřebuješ? Neboj se, neudělám z tebe Pavlíka Korčagina (hrdina knihy Jak se kalila ocel).

Proč shrabuješ tolik peněz, k čemu je potřebuješ? Řekneš, že peníze jsou moc. Ano, jsou moc, ale ty, Borisi Abramoviči Berezovskij, proč vlastně potřebuješ moc? Moc je potřebná k tomu, abys ji mohl použít k realizaci svých idejí. Ale máš je? Byl jsi, stejně jako Lenin nebo Trockij, ozářen myšlenkou učinit pracující lidi celého světa šťastnými? Nebo jsi, stejně jako Stalin nebo Mao, fanatik myšlenky učinit pracující lidi ve svých zemích šťastnými? Nebo jsi vynalezl dynamit jako Nobel? Nebo spoustu domácích spotřebičů, jako Edison? Nebo máš nápad dát světu auto, jako Ford? Proč potřebuješ moc?

Koneckonců jsi již ukázal, že ji nejsi schopen využít ani z povinnosti. V této zemi jsi se zmocnil velkého majetku a je tvou povinností zachovávat efektivnost jeho využívání alespoň na úrovni doby SSSR. Ale koneckonců, ty, když jsi měl moc, jsi nebyl ničeho takového schopen – ty, který jsi dostal všechno v práceschopném stavu, jsi to všechno zničil. O tom, jaké idioty jste naverbovali do svých televizních společností, jsem již psal.

Ne, nezakazuji ti, aby ses někde chlubil svým vítězstvím, ale před sebou samým neskryješ, že jsi byl schopen „vyhrát“ volby pouze díky bastardovi Vešnjakovovi. Musel jsi boxovat s šestiletým chlapcem v ringu. Porazil tě. Ano, můžeš přimět své otroky v televizi křičet, že jsi vyhrál, a tupí kozlové jim uvěří. Ale ty sám znáš pravdu, nemůžeš to před sebou skrýt. Máš peníze i moc, ale nejsi schopen je k ničemu smysluplnému využít.

Znamená to, že jsi takový hlupák? Ne, protože jsi v SSSR nebyl hlupákem a jistě tě všichni tvoji četní přátelé považovali za chytrého a zajímavého. Stal ses hloupým, když jsi začal nestydatě a bezbožně krást. Ne, není mi líto těch, které jsi okradl. Šenderovič má pravdu – jsou to kozlové, umožnili ti to a dovolili ti, abys je oloupil, a nejsi vinen. Je snad chybou vši, že saje lidskou krev, bojí se insekcitidu a snaží se vytlačit další veš, jménem Gusinskij, z „hrmy“? Ne, to je její život. Vinen je ten, kdo je zavšiven.

Ty jsi hlupák proto, že jsi se stal vší. Ty, schopný, inteligentní, veselý, jsi se rozhodl vyměnit život člověka za život tupého dobyvatele peněz.

Proč!? Co ti ony daly?

Začal jsi lépe jíst? Neklam se. Bez ohledu na to, jak bys mlsal a mlaskal s potěšením v nejdražších restauracích, nejedl jsi tam nic chutnějšího, než pro tebe uvařila tvoje matka (Pokud je to normální matka, a ne líná Maria Arbatova).

Cítíš se bezpečněji než v SSSR? Nebuď směšný. Ano, v SSSR bys mohl být nazýván Židem, ale přesto jsi byl respektován a chráněn, a teď ani sám nevíš, kolik lidí je připraveno zaplatit přijatelnou částku tomu, kdo tě „sejme“ a Putin mezi nimi není poslední v řadě.

Získal jsi zajímavou práci? Nebuď směšný! No, co je zajímavého na práci uplácet úředníky a zaznamenávat národní majetek, který ti za ten úplatek převedli? Koneckonců, už nejsi schopen ani jednoduchých tvůrčích úkolů. A neříkej mi příběhy o liberalismu, trhu, civilizaci a dalších „univerzálních hodnotách“. Sám sobě si je neříkáš. Nevěříš na ně.

Máš více žen? Nenech se zmást, žen se objevilo více u tebou ukradených peněz. A dříve ženy milovaly Borise Berezovského jen tak – za to, že je to Boreňka Berezovskij.

Dám ti zdarma dobrou radu. Pošli sluhu na Ptačí trh a nech ho koupit ti štěně třeba anglického buldoka, nejlépe fenu. Vykrm si štěně sám a budeš mít jedinou živou duši na světě, která tě bude milovat jen tak. Ne pro peníze. Pro ostatní jsi, „prostě jen tak“, nezajímavý.

Váží si tě ve světě? Nebuď směšný! Ještě z dob SSSR žiji v zahraničí, a to i bez tvých vědeckých titulů. A pamatuji si respekt ke mně. Nyní ve světě, díky tobě, si ruských lidí neváží. Nerespektují ani tebe, tvoje peníze – ano, tebe – ne.

Tak proč potřebuješ tyto peníze? Až dodýcháš, nařídíš, aby ti je dali do rakve? Ale teď budeš dýchat s myšlenkou, že přátelé a příbuzní kolem tebe čekají, až natáhneš brka, aby konečně otevřeli tvou poslední vůli.

Nemluv o dětech. Je o tom hořko mluvit, ale první lidé, které jsi učinil nešťastnými, byly tvoje děti. Možná to byly normální děti, ale ty jsi z nich udělal děti zloděje, přičemž takového, na kterého se nezapomene. Nebudou mít žádné skutečné přátele, nikdy se nedozví, proč se kolem nich lidé „motají“ – protože milují je samotné nebo milují peníze, které jim ponecháváš? Nebudou si jisti, proč je jejich manželé milují. Mají jedinou otevřenou cestu – mezi narkomany.

Takže co jsi s těmito penězi získal ve srovnání s tím, co jsi měl předtím? Ano, můžeš hodně jíst a hodně šukat. Ale to je to, co má neomezeně i ta veš na nemocném s tyfem. A ty jsi právě taková veš. Pravda, tlustá, vykrmená, ale jen právě to a nic víc.

Víš, někdy se na vás oligarchy dívám a říkám si: Mohou se vám Rusové vzdát na milost či nemilost?

Pokud by u nás bylo opravdu židozednářské spiknutí, pokud by byl svět skutečně veden nějakým chytrým a rozumným Židem, pak ano. V opačném případě je svět jen plný vší, stejných jako jsi ty, i když dočasně i spojený s nějakým takovým klubem jako „Bedelberg“, a všechny tyto vši mají jeden jediný instinktivní cíl – peníze, mít moc, rozmnožit a udržet peníze. A všechny ty peníze a moc jsou nakonec jen pro to žvýkání a šukání. No, a jak se můžete vzdát do zajetí vším? Nemluvím o principech, ne o morálce, ale o technice tohoto podnikání.

Řekneš – ale vždyť Nevzorov, Dorenko, Leonťjev a mnoho dalších se mi vzdali. Avšak nevzdali se tobě, není možné se ti jako vši vzdát, prostě se sami stali zrovna takovou vší, jako jsi ty.

A jak se dívám na tvůj život, Borisi promiň, ale to není nic zajímavého pro Člověka. Ale vždyť ty, Borisi, jsi na první pohled nebyl hloupý…

Borisi, nemáš pravdu!

To se ale ty nikdy nedozvíš. Tvoji sekretáři ti o tomto článku neřeknou, a pokud ano, ty mne nepochopíš.

A když se zamyslíte nad těmito aspekty vlastnictví spousty ukradených peněz, co je třeba závidět? Ale zpět k tématu vzdělávání.

Výchova nezodpovědných

Všiml jsem si, že Le Bon správně poukázal na důsledky kultivace hlupáků neschopných samostatné činnosti ve škole, správně poukázal na to, že memorování učebnic nerozvíjí mysl (rozum), ale přesto nenaznačil podstatu tohoto ohlupování. A pointa je v tom, že škola, která nutí studenta, aby si zapamatoval znalosti, neučí ho aplikovat znalosti – neučí ho na základě získaných znalostí k posouzení situace a nezávislému rozhodnutí. Takový člověk může reprodukovat pouze to, co se naučil. Le Bon uvedl velmi přesný příklad výsledků takového učení. Co to znamená stát se agentem v kolonii? Znamená to jít tam, vidět to, co vás nenaučili, hodnotit toto nové prostředí každý den a činit rozhodnutí o něm, které vás obohatí. Budete obohaceni výsledky své mysli. Jdete vpřed! A už napínáte svou mysl, pamatujete si všechno, co jste se naučili, ale o tom, jak jednat nezávisle nejen v kolonii, ale vůbec, jste se ve škole nenaučili ani slovo a schopnost nezávisle aplikovat získané znalosti také nemáte ve své mysli žádnou nebo téměř žádnou. Jste bezmocní, ale chápete, že budete muset být osobně zodpovědní za výsledek svého myšlení a bojíte se udělat něco nezávislého. A jako učitel budete muset pouze opakovat to, co jste se naučili ve škole nebo na univerzitě – žádný problém! A ve státní správě budete muset dělat jen to, co říkají šéfové – žádný problém! Nenesete žádnou odpovědnost za výsledek svého myšlení a jste za to dokonce placeni. A herec – pouze opakuje zapamatovanou roli. To je ideální pro hlupáka.

(Podle mých vlastních pozorování a zkušeností – celý život pracuji ve výrobě – jsou takové pozice i v průmyslu ve výrobě, kdy se např. „vedoucí“ pracovníci, a to i majitelé, soustředí jen na to, aby ti „pod nimi“, dělali „sakra pořádně“, aby oni sami neměli žádné starosti „s těmi nad nimi“, zbavují se odpovědnosti za výsledek toho, co mají dělat oni sami. Jen se jim líbí rozkazovat, hanět, nadávat, ponižovat, trestat a tím si myslí, že konají svou povinnost. A samozřejmě se jim líbí plat a moc. Přitom nejsou vůbec schopni nezřídka zajistit ani základní podmínky pro práci. „Obyčejní“ pracovníci zase řeší své problémy poměrně často na úkor druhých „obyčejných“, pokud to jde a mají to „v krvi“, a klidně zničí připravené „vedle“ na další směnu nebo když se ten „vedle nekouká“, jen když oni sami teď „splní normu na 150 %“ [chápej, musím si vydělat, jinak si nekoupím, nezaplatím si … a vůbec je nenapadne, že výdaje mají i ti druzí …], nebo i dělají co nemají v pořadí, zase pro to plnění [ale tady aspoň někdy zasahuje „trestající ruka přímé lidské spravedlnosti“ – zkrátka dostanou přes hubu a to doslova a do písmene, párkrát jsem „nic neviděl“, když jsem si byl naprosto jist, že je to správné]. Klidně předají zařízení, stroj, či materiál poškozený, porouchaný i materiál v menším množství, ale přitom tvrdí, že za nich to bylo ještě v pořádku. A tak se dá pokračovat ještě dlouho, kromě jiného i o tom, „jak se leze do tmy mezi dvě skoro nezávislé půlky“ někomu [je to dost slušné?], jen aby byla možnost získat nějakou tu výhodu oproti ostatním, nebo přímo se dostat vejš … A to ani nemluvím o tom, jaký je rozdíl mezi těmi, co se snaží skutečně znát svou práci a dělat ji poctivě a mezi těmi nemyslícími tupě mačkající tlačítka … Takže i zde lze najít onen druh … a ne ve zrovna malém počtu na všech úrovních vzdělání. Pozn. překl.)

V zásadě škola všechny ohlupuje stejným způsobem (i když učitelé jsou samozřejmě různí), ale ti studenti, kteří se alespoň trochu (možná i navzdory škole) naučili myslet nezávisle – posoudit situaci a rozhodovat, rychle najdou místo pod sluncem ve všech oblastech lidské činnosti. A ti, kteří obdrželi jen zapamatované znalosti a ambice pedagoga, jsou nuceni hledat zvláštní místa „krmení“ – ta, ve kterých nejsou osobně zodpovědní za důsledky svého myšlení nemyšlení – místa novinářů, umělců, vědců, státních úředníků, učitelů atd. A nenacházeje pozice podle ambic ignorujíc riziko a tak se mohou stát nakonec „revolucionářem“ v naději, že po revoluci budou oceněni „dobrotivým lidem“, čímž takoví „revolucionáři“ myslí samozřejmě státní koryto (jako např. „věrní leninovci“, které tak „nehorázně“ neměl rád Stalin a žádný z jeho skutečných spolupracovníků – státníků SSSR, a vlastně i Lenin se nad nimi rozčiloval, že nechtějí studovat problémy, které před ně položil výkon nějaké té „krmící funkce“. Pozn. překl.).

Odbočím, proč jsem přiřadil vědce do pozic, které jsou „lákavé“ pro hlupáky? Faktem je, že pokud výsledek vaší duševní činnosti nikdo nepotřebuje, nebo je proti zájmům společnosti (zájmy „elit“ a lidí bývají tak často velmi rozdílné), pak za to není žádná odpovědnost. Představte si, že určitá osoba sedí někde stranou a poklepává prstem o prst. No, kdo to potřebuje? Kdo se ho bude snažit potrestat za to, že si nesprávně poklepal prstem o prst? A pokud stát (či prostřednictvím grantu i soukromníci – pozn. překl.) zaplatí dobře za toto klepání, tak proč neklepat, zvláště pokud jste byli nuceni zapamatovat si, jak správně zaklepat, abyste se stali doktorem věd a dostali se mezi řádné členy Akademie věd? Koneckonců, pokud se podíváte na historii fyziky nebo zejména genetiky z této strany, uvidíte, že se jedná o příběh zuřivého boje mezi:

  • Chytrými a rozumnými vědci, kteří trvají na tom, že vědec je povinen dát výsledek, který lidé potřebují (za jehož nepřítomnost budou lidé trestat a vědec bude nést odpovědnost);
  • hlupáky neschopnými myslet samostatně, kteří trvají na tom, že vědec je povinen dát výsledek údajně nezbytný jen pro vědu – nějaké instanci nebo instituci (nebo také „elitě“), mlčenlivé a neschopné potrestat hlupáka („elita“ takového hlupáka zaručeně odmění dobře – pozn. překl.).

Při dnešní organizaci vědy bude každý mentálně impotentní blázen snadno „naťukávat a smolit“ potřebné disertační práce a dostane se do Akademie, je mnoho takových příkladů (u nás přece před nedávnem u nás „ta“ nechvalně známá diplomka na téma dobrovolného nerození dětí …).

Komentátor „Kamennyj“ («Каменный») dal k prvním částem této práce velmi vhodný citát od Ivana Soloneviče o citacích ve „vědě“ – o tom, jaký je smysl „vědy“ podle „profesionálního vědce“ a jaký je význam tohoto vědce samotného:

Ten chlap znal fakta o skutečném životě. Profesoři znali úmysly světové filozofie, dobré úmysly Platóna a Pythagora, Jana z Leidenu a Saconarolly, Hegela a Fichteho, Marxe a Engelse – to vše byl naprostý nesmysl. Všechny tyto nesmysly znali naši profesoři nazpaměť. Ale to, co ruský lid potřeboval, oni nevěděli předtím, neví to ani teď a nevidím žádné náznaky o tom, že by se to svou profesorskou metodou mohli někdy kdykoliv a jakkoliv naučit.

Ruské rolnictvo, pod vlivem určitých takových a takových podmínek, vyvinulo samo komunální formu využívání půdy a samosprávy. Nikdo z ruské profesury o ní nevěděl. Nebyly tam žádné citace. Pak přišel německý Gasthausen, který neměl zase ani za mák ponětí o Rusku a nerozuměl ani slovo rusky. Zanechal citáty. Podle těchto citátů ruská věda studovala ruskou komunitu. O výsledcích toho píšu jinde.

Ruský generál Suvorov velel jednotkám v 93 bitvách a vyhrál všech devadesát tři. Ale nezanechal žádné citace. Německý generál Clausewitz (1) nezískal žádné vítězství v boji, ale zato zanechal citace. Profesoři ruského generálního štábu všude cpali Clausewitze, ale o Suvorovovi nemohli nic říct: nebyly jim známé žádné jeho citáty…

Ale vraťme se k tématu inteligentů-vzdělanců.

Samozřejmě neexistuje žádná jasně vymezená hranice mezi lidmi, kteří mají schopnost myslet sami za sebe, a intelektuály, zejména pokud jde o sociální otázky. Koneckonců, proč Le Bon považuje tyto otázky za velmi obtížné? Protože sociální otázky zahrnují okruh absolutně všech druhů lidské činnosti. Ano, skutečně inteligentní člověk může pochopit jakýkoli problém, ale vyžaduje to čas, a pokud se zabývá především svou zvolenou oblastí činnosti, pak věnuje většinu svého hlavního času své hlavní práci, a proto raději důvěřuje politikům nebo odborníkům v této věci. Proto je třeba pečlivě přistupovat k úsudkům o sociálních otázkách lidí, dokonce i těch, kteří jsou schopni samostatně myslet, a zjistit, zda osobně posoudili situaci a neopakovali pouze odpapouškované závěry intelektuálů.

Pojďme si to zrekapitulovat.

Latinské (staročínské) vzdělávání, jako prostředek k ohlupování mladých lidí, není 100% účinné a v jednotlivých případech selhává. Proto v sociálních otázkách lze získat zdravý úsudek jak od osoby zastávající pozici inteligenta (novinář nebo vědec), tak od podnikatele. Ale v průměru v těchto otázkách budou nejhloupější úsudky získány právě od inteligentů kvůli jejich hlouposti získané v průběhu studia a od podnikatelů kvůli jejich zaměstnání (Já dodám, že to dokonce přímo závisí i na politických názorech takových lidí – pozn. překl.).

Ale hlavní závěr: Hlupák-vzdělanec se snaží za každou cenu obsadit koryto pozice, ve které neexistuje žádná odpovědnost (trest) za výsledky práce jeho mysli (nebo když může odpovědnost přehodit na někoho jiného). To je velmi důležité pochopit, abychom našli řešení otázky: Co dělat s blázny u moci a co vlastně dělat s tyranií hlouposti.

Konec cyklu Inteligent jako oběť latinského vzdělání

(cyklus Kdo nenávidí svobodu pokračuje)


(1) Carl Philipp Gottlieb von Clausewitz byl pruský generál a významný (Když nikdy nic nevyhrál?) válečný stratég (?) a teoretik. Jeho hlavním dílem je kniha O válce (? – opravdová autorita – pozn. překl.), kterou vydala po jeho smrti jeho manželka Marie von Brühl. Hledal přiléhavý výraz pro vojenskou teorii, zavrhoval termín „vojenská věda“, přednost dával výrazu „vojenské umění“. (z Wikipedie)

(Chápou na wikipedii, co to napsali, či opsali?)

Zdroj: Muchin Jurij Ignaťjevič

Překlad Bedřich Vinopalník

5 11 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
5 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Bety
Bety
2. 2. 2022 11:31

Fakt dobré!!! Předchozí díly jsem nečetla, ale přečtu si je. Za sebe bych k tomu řekla: Kdo má děti ví, že že jejich nejčastější otázka je PROČ. Pro rodiče je to dost vyčerpávající, takže s úlevou přivítají, když toto břímě přesunou na školu s přesvědčením, že tam jejich děti dostanou kvalifikované odpovědi. Jakákoli pracovní činnost děti také velmi zajímá a rády se na ní podílejí. V té souvislosti mi to nedá nepřipomenout Stalinův plán zkracovat pracovní dobu na šest, případně pět hodin denně s cílem získat více času na sebevzdělávání a péči o děti. A mám vztek při pomyšlení, kde… Číst vice »

orinoko
orinoko
Reply to  Bety
2. 2. 2022 12:04

Včera jsem někde zachytil: Já neučím předmět, já učím děti. Takový jazykový oriešik, že.
A jaký je obsah toho, co ty děti učí? Třeba, že péro může mít i gauč a kosočtverec je zemlbába?

Gatta
Gatta
2. 2. 2022 15:15

Článek trochu dlouhý ale dobrý. Klasická ruská psychologická škola. K tomuto i minulým člànkům pàr nesouvislých myšlenek a spojitostí. Vždy se snažím hledat spojitosti a podobnosti. Tedy – kdo má „peníze a moc“ nepotřebuje mozek a myšlení – prostě koupí, nebo poručí. A to je začátek jeho konce. Ovšem totéž potká i novou progresivní a myslící elitu po získání neomezené moci … … V článku je dost podobností v názorech na vzdělávací systém, jako kriticky uvádí v podnikatelských knihách duo Donald Trump – Robert Kyosaki. Z nich je jedna provokativní … a nikdy nezodpovězená otázka: „Proč nás ve školách neučíte… Číst vice »

zart
zart
3. 2. 2022 6:39

Ach ta slovanská mnohomluvnost (slovan – od „slova„). Souhlasím, že je to moc dlouhé a vyžaduje to právě to, co autor kritizuje, velkou paměť, čili umírání mysli a vědomí, aby to člověk vydržel přečíst, přičemž po chvíli zapomíná, co bylo předtím. Jinak dobře zpracované. Jen bych poukázal na hned v počátku článku zmíněné spojení duševních schopností s rukama (a pochopitleně se slovy či pojmy), což je základním znakem neřešitelnosti problémů žití. Abstraktní mysl a denní vědomí (10%) se tím odpoutává od těla či podvědomí (90%), které podprahové ovládá rozum, myšlení a vnímání takto kastrovaného člověka. Řešení je jednoduché: Uvědomovat si… Číst vice »

J. W.
J. W.
3. 2. 2022 10:47

Je to dosti prosté. Při vytváření stáda musíme stádo odlišit od jiných vlastníků. Činíme pobožností, mravy (jiný kraj, jiný mrav), jiným jazykem tím i jiným způsobem myšlení a posléze, abychom si vlastní velkochov pojistili, také gramotností. Máme pak dnes tři, případně čtyři, hlavní velkochovná stáda používající latinku, azbuku, znakové a arabské písmo. A bučíme stejně jako hovězí a vepřová hovada, mečíme jako ovce atd….pouze naše zvuky jsou artikulované a nelze se jimi vzájemně domluvit.