Retro: Dveře ve zdi – 28

6. 3. 2012

Dnes je ve vědomí mas (a zdaleka nejen ruských) zakotveno propagandistické klišé, podle kterého je „poprava carské rodiny“ naprosto nesporným faktem, něčím, o čem se nediskutuje. A při tom jediným nám známým „tvrdým“ faktem je, že v červenci 1918 rodina Mikuláše Alexandroviče Romanova, posledního ruského cara, který se v té době již změnil z monarchy na občana, zmizela.

Z těch dob uplynulo již téměř sto let a za tu dobu ta historka obrostla spoustou nepříliš chutných podrobností, z nichž většina byla vycucána z nepříliš čistého prstu. Zato tento, z vymyšlených podrobností snaživě utkaný závěs, umožňuje pečlivě skrýt naprosto přirozenou otázku – „kdo potřeboval Mikulášovu smrt?“.

Cui prodest?

Nemůže nebít do očí, že ze všech tehdejších „sil“ jedinými, kteří z toho měli přímý a bezprostřední prospěch, byli Němci. A to z toho prostého důvodu, že odstranění Mikuláše automaticky znamenalo i odstranění jakýchkoliv pochybností o legitimnosti lidí, kteří se podepsali pod smlouvou uzavřenou v Brestu-Litevském.

Drtivá většina z nás nechápe, že historie se píše až následně. Tím se liší od exaktních věd. Jestliže v matematice máme zadány jakési počáteční podmínky, z nichž můžeme vypočítat výsledek, pak v historii se věc má úplně obráceně, známe výsledek, ale nikdy neznáme počáteční podmínky, které se historikové, dle míry svých schopností, po uplynutí určitého času (většinou velmi dlouhého, až do tisíciletí), snaží zjistit z toho, co je jim již známo. A historie 1. světové války v tom není žádnou výjímkou. A když se dnes s moudrým výrazem hovoří o nevyhnutelnosti porážky Německa v První světové, děje se tak z důvodu naprosté absence představivosti, jež nedovoluje „historikům“ alespoň se pokusit představit si sebe v kůži účastníků tehdejších událostí. Jenomže v té době, dokonce i tehdy žijící historikové, předpokládali, že vítězem války bude Německo, a jestliže v Brestu-Litevském Rusko Německu cosi odstupovalo, pak to odstupovalo navždy. Poražený dával vítězi to, co vítěz chtěl, a proces „odstoupení“ byl provázen podpisem dokumentů „Smluv“,“Protokolů“.

V budoucnu se mohly podmínky všelijak změnit, a Německo, samozřejmě, nijak netoužilo po tom, aby kdokoliv mohl jakkoliv zpochybnit právo Trockého, Joffe nebo Karachana podepisovat mezinárodní smlouvy. A Mikulášova smrt pohřbívala spolu s ním i všechny pochybnosti.

Mimochodem, když Mikuláše, který se stal z pouhého Mikuláše Mikulášem Alexandrovičem, vezli (přemísťovali) z Tobolsku do Jekatěrinburgu, tak jak on sám, tak Alexandra Fjodorovna byli přesvědčeni, že je vezou do Moskvy, aby se pod Brest-Litevskou dohodou mohl objevit i Mikulášův podpis, bez kterého, jak se domnívali, smlouva nebude platná. A toto jejich přesvědčení nás nutí zapochybovat o tom, zdali skutečně došlo ke „vzdání se trůnu“, protože k čemu mohl být dobrý podpis člověka, který podle tehdejší a i dnes mimořádně životaschopné verze již celý rok nebyl carem. Ale Alexandra Fjodorovna byla přece přímo posedlá strachem, že se Mikuláše snaží od ní oddělit, aby na něj mohli vyvíjet nátlak, s cílem získat od něj ten nešťastný podpis Brest-Litevské smlouvy. Na bývalou carevnu lze mít všelijaký názor, možná byla hysterkou, ale nic nechápající blbkou rozhodně nebyla, a už to, že opustila děti, jenom aby mohla být Mikulášovi oporou, znamená, že se „vzdáním se trůnu“ není něco v pořádku.

Ale vraťme se k tomu, z čeho jsme začali. K otázce výhodnosti. Who profits?

Zdálo by se, že Němci. Všechno na ně ukazuje. Oni jediní z toho něco měli. Nikdo jiný. Věc má ale jeden malý háček, který všechen přínos pro Němce eliminuje.  Ano, Němci potřebovali Mikulášovu smrt, jenomže nepotřebovali prostě smrt, potřebovali smrt veřejnou. Výstavní smrt na očích celého světa. Němci potřebovali soud a gilotinu na Rudém náměstí. Potřebovali, aby svět neměl nejmenší pochybnosti o tom, že Mikuláš je mrtev. Všechny zámlky, všechny sklepy, všechny tajnosti byly v přímém rozporu s německými zájmy.

Bolševici?

Domníváme se („domníváme“), že měli také důvod k vraždě, a tato „domněnka“ je založena na pamětech Trockého a na rozhovoru, který prý měl se Sverdlovem, který mu (opět prý) řekl, že se po poradě tehdejší vedení rozhodlo zastřelit celou carskou rodinu, aby „nezůstal živý prapor“. Ovšem kdo že jsou ti záhadní „oni“, které bylo třeba zbavit praporu, to se neřešilo. Což je pochopitelné, protože žádné reálné síly usilující o restauraci monarchie ani tehdy, ani potom neexistovaly. Podstatné je ale něco jiného. Ani ne tak to, že „vzpomínky“ Trockého jsou ve skutečnosti sbírkou fantastických povídek spojených společným námětem, podstatné je to, že všichni, kdo čtou Trockým uváděný rozhovor se Sverdlovem, nevidí do očí bijící logický rozpor – jestliže si bolševici předsevzali neponechat komusi živý prapor, nutně potřebovali totéž co Němci, a konkrétně – dav lidu, náměstí a popravčí špalek. „Sklep“ znamená, že bolševici prapor neodstraňují, ale naopak vytvářejí. A vytvářeji o to úspěšněji, že se to odehrává v Rusku s jeho bohatou tradicí samozvanců, s jeho lžicareviči a lžicary, s jeho Petry, Pavly a Dimitriji.

Takže, dokonce jestliže se bolševici chtěli zbavit Mikuláše, neměli žádný důvod zbavovat se ho způsobem jim připisovaným, který se od té doby stal kanonickým.

Kdo nám to zbývá?

Angličané? Američané? Francouzi?

„Dohoda“?

První otázka která nás napadne: „K čemu by jim to bylo?“  Načež se nám chce tuto otázku zavrhnout a položit si následující. Pojďme však toto chtění potlačit a to první co nás napadlo nezavrhovat. Pojďme o tom popřemýšlet. Když to uděláme, objevíme, že zmizení Nikolaje by bylo pro ně skutečně výhodné. A když budeme přemýšlet dál, přijdeme k závěru, že i bolševikům by se hodilo, aby Nikolaj zmizel. Má to ale jeden háček, pro ně, tedy státy bojující s Německem, by bylo výhodné ani ne tak samotné „zmizení“, ale zmizení (přitom s podezřením na smrt) s následným objevením.

Zde opět nemůžeme nevzít do úvahy to, co nikdo do úvahy nebere, a konkrétně – v polovině roku 1918 všichni členové Dohody, vycházeli z toho, že Německo válku vyhrává a počítali s touto okolností ve svých plánech. Kdyby to Německo skutečně dotáhlo až k vítězství, pak by Mikulášovo objevení se po válce znamenalo neplatnost Brest-Litevské smlouvy. Němci by samozřejmě nic z toho, co jim podle této smlouvy připadlo, nevrátili, ovšem živý Mikuláš by se stal součástí světové hry s velmi vysokými sázkami, a vzdát se tak chutného sousta by si nikdo nedovolil. V té hře by Mikuláš nebyl trumfovým esem, byl by pouze jedním z trumfů, ovšem žádný, sám sebe si vážící stát nemrhá trumfy, a nikdo dokonce pouhou trumfovou šestku netrhá na kousky a neháže pod stůl.

Výhodný mohl být takový vývoj událostí i pro bolševiky, protože tak mohli získat prostředek nátlaku na vítěze, na Německo, nemluvě už o tom, že bolševici nebyli jednotní, jednotnými je udělal až Stalin, dvacet let po námi popisovaných událostech. Živý Mikuláš by se stal součástí ruské vnitropolitické hry. Živý měl nekonečně větší cenu, než mrtvý.

Ve skutečnosti ovšem válka dopadla tak, jak dopadla. A i Německo pořešili, pořešili ovšem až za rok, v polovině roku 1919. A protože Německo prohrálo, tak i bez Mikuláše odevzdalo všechno, co si od něj chtěli vzít. A teprve potom, rok po „ipatěvském sklepu“, se Mikuláš stal nepotřebným. A byvše nepotřebným, neobjevil se. Zůstal zmizelý. Jestli při tom zůstal živý? To nikdo neví.

Ale za to všichni znají všechny srdcervoucí podrobnosti jeho smrti. Jako by u toho byli. A nevědouc, zda je mrtev, proměnili ho, mrtvého, v prapor. Začaly bakchanálie. A pokračovaly. A pokračují. Se zpěvy a tanci. Carevič, kněžny a čokoládové bonboniéry s bonbóny bon bon. A „hlava v lihu“.

Lidé jsou vůbec skvělí, mají ale dva nedostatky. Mají krátkou paměť a nejsou zvědaví. Přitom stačí se trochu povrtat a není těžké se domyslet, odkud vzal generál Diterichs hlavy carské rodiny naložené do lihu a poslané Sverdlovovi.

Čím vším se na Versaillské konferenci vítězové nezabývali. Nejenom že dělili svět, ale našli si při tom čas na mnohé jiné věci, a těžko říci, co je bavilo víc. Bodů, které muselo Německo bezpodmínečně splnit, bylo mnoho a mezi nimi byl například tento – Německo nejen že muselo odejít z kolonií, ale muselo ještě vrátit Britskému Impériu hlavu sultána Mkwawy.

<

Protože vše je marnost nad marnost a vše již bylo, byl také v Africe takový bojovník za svobodu, jmenoval se Mkwawa, byl náčelníkem kmene Hehe, a statečně bojoval s německými kolonizátory, kteří po něm chtěli, aby přestal provozovat ten, pro veselé Hehe strašně výhodný, obchod s otroky. Ale on si tím kšeftem tichounce přivydělával a přivydělával, dokud náš pan partyzán nepadl do německé léčky a nezahynul bídnou smrtí. A Němci mu uřízli hlavu a z jakýchsi svých německých důvodů ji poslali do Německa.

A potom, za 1. světové války, tam kde se nyní nachází Tanzánie a kde tehdy byla Německá Východní Afrika, mstiví Hehe opět vyrazili na válečnou stezku, což se Němcům z pochopitelných důvodů nelíbilo. Co se nelíbilo Němcům, to se, samozřejmě, líbilo Angličanům a ti se rozhodli kmen, jež miloval svou svobodu a zbavoval svobody druhé, odměnit tím, že jim vrátí uříznutou hlavu náčelníka Mkwawy. Němci vytřeštili oči a pravili, že oni by milerádi, ale kde ji teď hledat? Angličané mají ovšem dobrou paměť, na hlavu nezapomněli. Vzpomněli si na ni po 2. světové válce a našli v Bremenském muzeu, Němci bůhví proč shromážděnou, „kolekci“ 2 000 lidských lebek. Pohrabali se v ní, proměřili lebky lebkometrem, určili jednu z nich za „hlavu sultána Mkwawy“ a udělali Hehe radost nalezenou relikvií.

No a právě tehdy, v letech 1919-1920 kdy neuspěchaně probíhala Versailské konference a celý svět se zájmem sledoval příběh ztracené hlavy, generál Diterichs uspěchaně tvořil své sado-masochistické dílo. Ten příběh byl tehdy „populární“. A vůbec to byla taková veselá doba, právě skončila Velká Válka, která měla znamenat konec všech válek, takže všichni se veselili. Byla to skvělá doba.

Dixieland, slaměný klobouk canotier, svobodné město Gdaňsk a Briand.

A hlava.

Přeložil Hamilbar, vzato odtud.

Převzato z ostrova Janiky