Retro: Jak snadno vzít komunistům vítr z plachet

Celý takzvaný západní svět, kam dnes patříme i my, prodělává hluboký úpadek. Navíc ten se pořád urychluje a zatím nejsou žádné věcné důvody předpokládat, že je v jeho silách tento proces ještě zastavit a dokonce obrátit. Z nám nadřízené Evropské unie se mezitím vyvinula mašina na konečné(?) zničení Evropy. Tedy její několikasetleté tradice mocného kontinentu, nositele průmyslového, vědeckého, kulturního i sociálního pokroku. Dnes se propadá nenávratně do funkce loutky USA, byrokracie, stagnace a bezvýznamnosti. Co se v historii nepodařilo Maurům, Mongolům, Turkům či Hitlerovi, podaří se asi vlastním destrukčním silám řízeným tímto politickým monstrem.

V těchto evropských zmatcích se potácí také naše malá zchudlá, bezbranná a proto i bezvýznamná Česká republika, ještě nedávno základní součást dříve respektovaného patnáctimilionového Československa. Vyvíjí se od deseti k pěti, od popřevratového marasmu přes narůstající krizi až k předpokládanému smutnému konci. Přitom zhruba desetiletí stejně žila ze zděděné podstaty, tedy z výprodeje národního majetku zbylého po komunistech, a teď už jen na vrub budoucnosti, to je na dluh. A limity toho všeho jsou už za dveřmi, protože i my se stále rychleji propadáme do dluhové pasti jako notoricky známá řada jihoevropských států (nejen) v zóně „PIGS“. A to se nám shůry říká, že žijeme „v našich nejlepších časech“. No pozdravpánbu, co asi na takové – nutno říci docela otevřeně idiotské hodnocení – říká zhruba 500 tisíc nezaměstnaných, 10 až 20 tisíc bezdomovců, 3 miliony důchodců, 3 miliony už exekuovaných či dvě třetiny zaměstnanců jejichž pracovní příjmy se pohybují pod jejich průměrem, tedy takřka čtyř pětin lidí z osmi milionů našich dospělých občanů? Ti naopak vidí, že dobře už bylo a hrozí se toho, co je asi čeká.

Je pochopitelné, že v takových podmínkách a nejistotách masově narůstá apatie a teď už také vztek a dokonce vzdor. Důsledkem toho je i soustavně se zvyšující podíl volebních preferencí KSČM. To oficiální propaganda sice vidí jako pouhou hloupou nostalgii různých podivínů, plebsu a dokonce lůzy, ale současně pro jistotu také vytahuje a oprašuje hrozbu komunistického nebezpečí. Možnost ztráty našich tak těžce nabytých „svobod“ a návratu totality. Tady se takovým vývojem ohrožení politici za výhradní podpory domácích médií, pseudokultury i pseudovědy (ÚSTR) dokáží sjednotit a důrazně strašit hrůzami, které by nás v  případě posílení politického postavení komunistů čekaly.

Neví si totiž jinak rady, jak by ztracenou důvěru voličů znovu získaly. Ale ono by to bylo vcelku snadné. Lidé si totiž znovu uvědomují, co už bylo v naší zemi dříve dosaženo a fungovalo, nejen jaké měli nevýhody a nedostatky ale i to – nebo hlavně to – o co v obnoveném kapitalistickém režimu přišli. Takže by stačilo zaměřit se na obnovu těchto někdejších rozhodujících přístupů a výhod, které jsou jinak vcelku jednoznačné a pochopitelné. Zkusme si je proto na základě průkazných faktů připomenout.

Především období 40 komunistických(?) let bylo vysoce ekonomicky a sociálně úspěšné, měřeno tím, co bylo před ním i tím, co přišlo po něm. Obecným souhrnným kriteriem toho totiž může být jen růst celkového bohatství, což platí nejen pro jednotlivce ale i pro obce a státy. A právě v tomto období, to je mezi rokem 1948 a 1989, (fyzická) hodnota veškerého veřejného a osobního majetku (bez pozemků, kulturního dědictví, armádní výzbroje apod.) na území republiky byla rozmnožena skoro osminásobně. V rámci toho bylo zejména vybudováno Slovensko skoro z ničeho (jak známo bylo v té době nejrychleji rostoucí zemí v celé Evropě). To všechno výhradně z vlastní domácí práce bez účasti vnějšího kapitálu, takže tu nebyl žádný majetek v zahraničním vlastnictví. Bylo to možné jen proto, že tvorba zdrojů (národního důchodu) se zvýšila více než sedminásobně. Pokud se v roce1948 se svojí ekonomickou úrovní (HDP na obyvatele) Československo pohybovalo na 18 až 20. místě světového žebříčku, pak si toto postavení v podstatě zachovalo. Bylo totiž předstiženo jen nově zbohatlými ropnými státy a zeměmi tzv. asijských tygrů, do nichž si mezitím USA přemístily část svých produkčních kapacit.

To se po převratu zásadně změnilo. Pokud dále uvedeme údaje jen za Českou republiku, pak tento majetek by v dnešních „poinflačních“ cenách měl hodnotu asi 25 bil. korun. A pokud bychom zcela odůvodněně měli v případě jakž takž úspěšného ekonomického vývoje počítat s pokračujícím růstem jeho množství a hodnoty na území republiky za dalších kapitalistických 20 let aspoň na dvojnásobek, pak bychom už měli uvažovat nejméně o 50 bilionech. Ale podle údajů ČSÚ z roku 2008 tu máme dnes jen necelých 16 bilionů Kč. A z toho, jak známo, asi 80 % produkčního majetku (v bankách dokonce 90 %) je v zahraničním vlastnictví. To dokládá nesmírné zchudnutí a vlastně dokonalé ožebračení naší země. To není pouhý úpadek, to samo o sobě je výrazný ekonomický a sociální krach. Jak jinak to nazvat. Příčinou je skutečnost, že ekonomika v těchto letech nerostla (zemědělství zdaleka nedosahuje úroveň roku 1989 a průmyslová produkce sice kolísavě rostla, ale vcelku jen velice málo), a vzniklé zisky odchází „do světa“. Takové reálné výpadky růst služeb byrokracie, advokátů nebo exekutorů nenahradí. A k tomu samozřejmě zlodějská privatizace, která založila naši novou vládnoucí bohatou třídu a zahraniční kolonizaci.

Komunisté mysleli a jednali strategicky. Starali se o budoucnost. O pozitivní demografický vývoj, takže počet obyvatel Československa v daném období vzrostl o 3,300 tis. obyvatel (z toho v ČR o 1.471 tis.). Zajistili nejen spolehlivou potravinovou bezpečnost, která byla bohužel mezitím zcela promarněna, a zhruba na dalších 30 až 35 let i energetickou bezpečnost, která už také pomalu dožívá. Bylo vybudováno 2.330 tis. pracovních míst (v ČR 1.360 tis.). Stát i obyvatelstvo fungovali bez dluhů, naopak vytvořili značné úspory a také vnitřní rozpočtové finanční rezervy (v dnešních cenách by jejich hodnota odpovídala skoro 600 mld. Kč). Navíc tu bylo k dispozici 107 tun měnového zlata. To všechno je, jak znám,o pryč, a jen výše nově rychle rostoucího veřejného dluhu už reprezentuje více jak 40 % z hrubého domácího produktu. Žije se metodou ze dne na den.

Ekonomická a sociální politika byla zaměřena na růst kvality života běžných lidí-občanů, oněch 80 až 90 % populace. Přímá osobní spotřeba obyvatelstva (bez neplacených služeb zdravotnictví, školství, kultury apod.) a tedy materiální životní úroveň proto vzrostla skoro pětkrát. Lidem zajistili a poskytovali základní životní jistoty. Hned zpočátku byly zavedeny plošné sociální důchody, dětské přídavky, bezplatné kvalitní zdravotnictví, školství a sociální služby pro všechny občany bez rozdílu. Aniž by si do té doby všichni platili nějaké povinné pojištění. Na sklonku osmdesátých let bydlelo asi 60 % obyvatelstva v bytech postavených až po válce (resp. po roce 1950), přičemž navíc jsme měli desetitisíce volných trvale neobydlených bytů. Ročně se jen v ČR rodilo asi 130 tis. dětí. Nebyli u nás nezaměstnaní, lidé bez výplat, bezdomovci, squateři či žebráci, narkomani nebyli početní a byli v zásadě pod dohledem, kriminalita byla na úrovni jedné čtvrtiny až třetiny té současné (ročně asi 200 vražd, z toho v ČR asi 130). Mezi lidmi nebyly nepřiměřené sociální rozdíly.

Dnes je tomu ale právě naopak, cílem je aby se dobře žilo právě onomu zbytku tak zvaných lepších lidí, boháčům, potomkům bývalé šlechty, katolickým prelátům, politikům, tunelářům, korupčníkům, velkým zlodějům, zahraničním šéfům atd.atd. Právě ti se dnes pokládají za „elitu“. Především v jejich prospěch se formulují a přijímají zákony, zadávají velké veřejnoprávní zakázky a poskytují dotace, a dokonce především v jejich zájmu funguje i justice. Zbývající většina lidí je zaháněna soustavně do kouta, do bezpráví, do bídy, často až k sociálnímu zoufalství. Co lze ještě dodat k tomu, že v kapitalistické ČR dosud proběhlo snad už 3,8 mil. dříve nepoznaných exekucí. (Údajně u nás v polistopadové době nejméně 16 lidí ze sociálních důvodů volilo sebevraždu upálením). Takže toto vládnoucí a jim posluhující panstvo se nám svojí vysoce honorovanou „vedoucí úlohou“ odvděčuje jenom soustavnou devastací ekonomiky a společnosti vůbec. Ničením životů oněch obyčejných a pro ně nedůležitých většinových občanů.

Za komunistů se produkovalo zboží a služby na dobré evropské úrovni kvality a produktivity. Nutno ale konstatovat, že nezvládli především domácí a zahraniční obchodování (viz známé problémy s chudým sortimentem a poruchami v zásobování). Co však zvládli podstatně lépe než současní kapitalisté, bylo peněžnictví, respektive banky. Na první pohled to zní jako blábol, když dnes vidíme nové luxusní banky na každém rohu, které nám od rána do večera vnucují svoje vynikající služby. Bank jako mraků. Prý je to v zájmu konkurence, ale ony jsou v praxi hlavně jednotné   v tom, jak nás co nejvíce obalamutit a obrat. Za tím vším se pak ale skrývají vysoké náklady a pochybné vysoce rizikové obchody. Za což si nechávají platit okrádáním klientů, zejména vysokými poplatky za jejich „služby“ a podhodnocenými úroky z dlouhodobě inflací znehodnocovaných  vkladů. Obecně narůstá hrozba z přímé ztráty existujících úspor (viz případ Kypru). To je všechno, co z toho máme my všichni ostatní.

Je nesporné, že tomu tak dříve nebylo. V peněžnictví tehdy pracovalo výrazně méně pracovníků, nebyli nijak zvlášť zvýhodňování, a proto fungovalo efektivně a levně. Rentabilita těchto bývalých skromných bank byla ale ještě vyšší než těch dnešních nablýskaných. Přitom obsluhovaly stejný počet obyvatel a zhruba i stejný rozsah ekonomiky jako dnes. Za celou dobu se nestalo, že by výše úroků z terminovaných vkladů byly nižší než míra inflace, takže byly trvale zhodnocovány. Měly stoprocentní státní záruku a anonymitu, poplatky, pokud vůbec byly, tak nestály za řeč. Koruna byla podložena měnovým zlatem, hmotným majetkem a ekonomickým výkonem země (prací). Banky úvěrovaly hlavně fungující podniky, jejich provoz a investice, a to  souladu s vývojem výše souhrnné spořivosti a úspor. Centrální banka emisi peněz regulovala ve vztahu k vývoji tvorby zdrojů.

A stačilo k tomu tak málo. Nebyla nutná žádná cizí geniální know-how. Postačilo peněžnictví koncentrovat do několika málo ekonomicky silných a naprosto spolehlivých domácích bank, a nepřipustit vstup zahraničních bankovních zlodějů. Místo kurately Mezinárodního měnového fondu byly podrobeny jen dohledu centrální Státní banky československé a ministerstva financí. Hlavně pak nepustit je do rizikových spekulací spojených s využíváním kapitálového trhu. Totiž právě v tom spočívalo ono tajemství úspěšnosti celého odvětví. Neboť ten totiž potřebují ke svému obohacování jen spekulanti a finanční žraloci, nikoliv však normální ekonomika. Pro ni má bohužel stejný význam a přínos, jako pro běžné lidi výherní automaty. Samozřejmě v národohospodářsky velkém až gigantickém měřítku. Nejen, že mu nepřináší žádný užitek, ale jen zakládá budoucí bubliny, krize a katastrofy. Důsledky toho všichni vidíme, máme jich dnes kolem sebe přímo v Evropě už plno.

Je to jistě nudné a otravné, co komunisté chtěli a požadovali – starat se o rodinu, obec, fabriku i stát. To by ale nemělo být ani dnes pro legraci. Je fakt, že nyní se to nemusí, že jsme od toho byli osvobozeni. Stačí přece se starat jen o sebe, a to zásadně bez jakéhokoliv ohledu na druhé. Zkrátka „zachraň se kdo můžeš, zbohatni jak můžeš“. Přitom se teď přímo či nepřímo komunistům vyčítá kde co. Vlastně i to, že lidi nepřipravili na nástup panujících současných vyčůránků, podvodníků, velkých zlodějů, korupčníků, tunelářů a vlastizrádců. Jen z tohoto důvodů občané stále ještě nedokáží uvěřit tomu marasmu, do něhož jsme se všichni dostali. Jen proto jsou pořád tak pasivní. Bylo však jejich zásluhou, že takové potenciální politické i ekonomické šíbry a škůdce všeho druhu – včetně těch ve vlastních řadách – dokázali po 40 let zadržovat a vytlačovat, zabránit jim, aby se nedostali hromadně k „lizu“. V rámci toho možná i některé účastníky III. odboje. Z této ilegality však tato garnitura špinavců, budoucích zbohatlíků a nových pánů po listopadu rychle vylezla a nahrnula se jako hejno žravých kobylek ke korytům,  penězům a moci, u níž se jako klíšťata drží dosud. Je to smečka, která se vynořila jako krysy z děr. A proměnila se na současné „elity“.

Jistě nejsou důvody tehdy vládnoucí komunisty nekritizovat a dokonce přeceňovat.. V každém případě však chtěli a dokázali situaci sami pořád zlepšovat. Nezaujaté hodnocení přece nemůže nevidět kardinální rozdíly v míře politického nátlaku a útlaku mezi obdobím nástupu k moci a jejího upevňování zhruba do poloviny padesátých let, tedy v „komunistickém“ dávnověku, a šedesátými, popřípadě osmdesátými léty. Jádrem své politiky učinili ekonomiku a sociální rozvoj a jak bylo ukázáno, byli v tom v podstatě velmi úspěšní. Alespoň ve srovnání s tím, co přišlo po nich. Bylo určitě správné a nutné v jeho rámci usilovat o zásadní politické a ekonomické změny systému. A že „komunismus“ byl přece jen reformovatelný, ukázal vývoj v Československu v r. 1968 a dokonce i v r. 1989. Ty první výrazné snahy musela dokonce zarazit vojska z východu, ty druhé pak tajné služby ze západu. V této době už šlo nejen o zásadní ekonomické reformy, orientované na zvýšení výkonnosti ekonomiky a životní úrovně. Na spadnutí byly i taková politická tabu, jakými byly zrušení vedoucí úlohy strany, monopolu marxismu-leninismu i diskriminačních výjezdních doložek.

To přece pro kapitalismus a imperialismus vůbec neplatí. Na vlastní kůži denodenně cítíme, jak se situace nezadržitelně pořád horší a horší. Jsme stejně jako jiné země okolo nás bez perspektiv, nejsou žádná světla na konci tunelu. Vnucují se sice také jakési reformy, ale ty jsou zcela jiného typu. Jde jen o pouhé další škrty  životní úrovně většiny a urychlování přesunu prostředků od chudých k bohatým. Hospodářská a sociální práva a svobody lidí, na něž byl dříve kladen hlavní důraz, jsou odbourávány jedno za druhým. Místo toho došlo k nástupu politického, ekonomického, sociálního a kulturního primitivismu. Za to se nám prý dostalo nových politických práv, které jsou v praxi ale spíše cestou k prosazování panujícího banksterismu. Gauner se totiž určitě nestane svatým, když se mu uvolní pole jeho působnosti, ale spíše ještě horším gangsterem. Takže proti těm starým (justičním?) zločinům, křivdám a nedostatkům stojí nyní nové (asociální) zločiny, křivdy a nedostatky, což lidé-voliči dobře vnímají.. Dokonce ani to politické zneužívání justice nám není dnes cizí, jak ukazují třeba případy (nejen) nálepkových a tykadlových vězňů (co to je proti takovým závažným deliktům jakými bylo třeba dříve trestané dokonce honorované paktování se sudetoněmeckým Landsmanschaftem?). Pochybovat o některých zjevených pravdách je dnes také trestné. Je proto otázka, co podstatného jsme my – většina populace – vlastně proti někdejší totalitě pro sebe získali?

Ukázalo se, že staronové panstvo není jako oni, ale je ještě mnohem horší. Už ale není doba na rýpání se (hlavně) v minulosti. Naopak je stále naléhavější srovnávat a kriticky hodnotit především aktuální situaci, tedy co přinesl dobrého a hlavně špatného polistopadový kapitalistický režim. Všelijaké ÚSTRky a propaganda se samozřejmě snaží záměrně odvracet obracet pozornost lidí do minulosti, abychom pro staré stromy neviděli dnešní les. Není to pěkný pohled. Nemůžeme přece jen tak přijmout zdůvodnění, podle něhož dříve sice za všechno špatné mohl režim, ale nyní si za všechno zlé může každý sám.

Ostrakizace komunistů je už jenom kamuflováním vad na kráse současnosti. Nelze je proto zjednodušeně hodnotit jen podle toho, jak se líbili či nelíbili (lepším lidem?), ale také podle toho, co udělali dobrého pro rozhodující část naší populace. Co by lidi chtěli mít i dnes. Pro starý i nový režim a jejich nositele musí přece platit stejně náročná kritéria, bez metody „dvojího metru“. Takže už dávno třeba je nejen odsuzovat za jejich špatnosti, ale také oceňovat. Za to, že dokázali nepostradatelná hospodářská a sociální práva a svobody (předpoklady dobré kvality života) v zemi dlouhodobě skutečně prosadit a zachovávat. Právě proto v očích zklamané veřejnosti mezitím dochází k jakési skryté rehabilitaci (mo­rální, ekonomické, politické) komunistů a „komunismu“ a k růstu jejich preferencí.

Pokud proto hledáme nějaký dokonalejší společenský systém, pak v rámci toho především musíme požadovat obecné uplatnění výše uváděných politicko-ekonomických principů, které jsou nezastupitelné. Nemají ideologický nátěr a proto by je měl (chtít) povinně prosadit a zabezpečovat každý spravedlivější režim. Takže pokud naši dnešní vládnoucí a politici chtějí vzít skutečně komunistům vítr z plachet, je to snadné. Stačí v podstatě jediné, totiž aby také usilovali o jejich praktické uplatnění v našich životech. Ale pokud jsme realisté, pak musíme také vědět, že na tom, co si sami myslíme, co chceme nebo dokonce koho volíme, vlastně moc nezáleží. Protože česká politika (ekonomika, propaganda) se už dávno nedělá u nás…