Retro: Malý pražský apartheid

21. 4. 2015

Vytáhla mne včera žena na procházku do pražských Vysočan, že prý jak tam postavili ty nové domy místo továren, že je to tam teď pěkné, lavičky, hřiště pro děti a tak. A tak jsme šli a sluníčko svítilo a tím také to hezké skončilo. Tolik plotů, zamčených branek a cedulí „Soukromý pozemek, nepovolaným vstup zakázán“ na jednom místě jsem snad ještě neviděl. Jestli si myslíte, že prostě půjdete ulicí a někam dojdete, tak v nových ještě lepších Vysočanech daleko nedojdete, protože narazíte na plot. Nemáš klíče? Nemáš nárok! Tady je to jen pro zvané. Připadal jsem jako černoch v bělošské čtvrti, jako Žid při procházce spořádaným árijským městem.

Co na tom, že jsem Pražák jak poleno, tady mezi těma náplavama jsem byl najedou občan druhé kategorie, ten bez klíče. A to jsem, prosím pěkně, nechtěl nikomu koukat do kuchyně, nechtěl jsem nikomu lézt do obýváku, chtěl jsem jen jít po ulici, jenže tady už soukromé metastázovalo do veřejného. Ještě bych pochopil plot kolem předzahrádky (byť mi přijde divné a z pohledu urbanismu absurdní, že jsou jen pro ty z přízemí), kolem rodinných domků bývá také, ale tady je ještě předzahrádka kolem předzahrádky, samozřejmě zamčená. Vrcholem všeho ovšem bylo zamčené dětské hřiště vedle veřejné komunikace. A zkuste malému dítěti vysvětlit, že si nesmí jít hrát na hřiště, protože někdo, kdo sice nemá důvod, ale má tu moc, se rozhodl mu v tom zabránit, že někdo s klíčem rozhodl, že ono není dost dobré na to, aby si hrálo na písku s jeho dětmi. Vědomí, že už zase je třeba něco takového dětem vůbec vysvětlovat, je frustrující. A na druhou stranu, co vyroste z dětí žijících od mala v „ghettu“ mezi ploty a zámky, naučené dělit lidi na ty, kteří smějí a kteří nesmějí, a zvyklé na to, že ony jsou ti, kteří smějí? Už dávno nežijeme spolu, dokonce už nežijeme ani vedle sebe – my už žijeme proti sobě.

Převzato z blogu Tribun