Retro: Modlitba za Černobyl

8. 12. 2015

Image

Recenze knihy běloruské nositelky Nobelovy ceny za literaturu.


Světlana Aleksijevičová se narodila na Ukrajině v roce 1948. Její otec byl Bělorus, matka Ukrajinka. Po demobilizaci otce se přestěhovali do Běloruska, kde oba její rodiče pracovali jako venkovští učitelé. V roce 1972 absolvovala fakultu žurnalistiky a začala pracovat jako novinářka v běloruských regionálních novinách. V roce 1983 byla přijata do svazu spisovatelů SSSR. Po roce 2000 žila v Itálii, Francii, Německu. Od roku 2013 žije v Bělorusku. V roce 2015 získala Nobelovu cenu za literaturu. Je držitelkou několika dalších běloruských a evropských literárních cen.

V Bělorusku, Rusku i ostatních postsovětských zemích panují na její tvorbu protichůdné názory. Někteří kritici ji oceňují jako „brilantního mistra uměleckého dokumentu“, jiní její tvorbu charakterizují jako „spekulativní a neobjektivní žurnalistiku“. Světlana Aleksijevičová patří k ostrým kritikům běloruského autokrata Lukašenka i politiky ruského prezidenta Putina. V Bělorusku její knihy nepublikují a nezvou ji do mediálních debat.

České překlady:

  • 1986 – Válka nemá ženskou tvář, Progress
  • 2002 – Modlitba za Černobyl, Doplněk, ISBN 80-7239-082-1
  • 2015 – Doba z druhé ruky, Pistorius & Olšanská, ISBN 978-80-87855-16-4

Autorka publikovala Modlitbu za Černobyl (Černobylskaja molitva) v roce 1997 jako svoji pátou knihu. Je napsána „žánrem lidských hlasů“. O své umělecké metodě na obálce knihy napsala toto: „Tři roky jsem jezdila a vyptávala se pracovníků elektráren, vědců, bývalých stranických funkcionářů, lékařů, vojáků, přesídlenců a starousedlíků… Byli to lidé různých zaměstnání, osudů, generací a temperamentů. Věřící i ateisté. Rolníci a intelektuálové. Černobyl tvoří základní obsah jejich světa. Všechno uvnitř a kolem nich je jím otráveno, nejenom země a voda. Všechen jejich čas.“

Aleksijevičová se v knize nezabývá technickými podrobnostmi, příčinami katastrofy, ani hledáním viníků, ale pouze a jenom, bez jakéhokoli vlastního komentáře zveřejňuje do umělecké formy převedené výpovědi přímých účastníků. Byl Černobyl jenom další technologickou katastrofou, jakých bylo v historii už několik? Odpovědi přímých účastníků, přes všechnu jejich různorodost vypovídají, že nikoliv. Po Černobylu žijeme v jiném světě, v němž vědci a technici ztratili téměř veškerou svoji důvěryhodnost a v němž lidé přestali důvěřovat jaderným expertům a politikům hájícím zájmy korporátních lobbistů. Černobyl byl z tohoto pohledu začátkem konce éry bezbřehé technokracie.

V. B. Něstěrenko, bývalý ředitel Institutu jaderné energetiky AV, napsal: „Mám zprávy, že oni sami (šéfové) brali jód. Když je pracovníci našeho ústavu vyšetřili, všichni měli čistou štítnou žlázu. Bez jódu to bylo nemožné. Své děti také potichounku odvezli, od hříchu dál. Sami, když se chystali na služební cestu, měli respirátory, speciální obleky. Všechno, co ostatní neměli. A už dávno není tajemstvím, že u Minska se chovalo zvláštní stádo. Každá kráva s číslíčkem byla předělena osobně. Individuálně. Speciální půda, speciální pařeniště… Speciální kontrola… To je vůbec nejodpornější… (Po chvíli mlčení.) Z toho se ještě nikdo nezodpovídal… Institutu zabavili veškerou aparaturu pro kontrolu radiace. Zkonfiskovali ji. Bez vysvětlení. Dostával jsem výhrůžné telefonáty: Profesore, přestaň strašit lidi! Pošleme tě ke všem čertům. Chápeš to? Zapomněl jsi? Rychle jsi zapomněl!…Nátlak na spolupracovníky ústavu. Zastrašování.“

Modlitba pro Černobyl je ale také uměleckým dokumentem o nesmírné statečnosti, hluboké lásce a nezdolnosti „obyčejného ruského člověka“.

V. T. Panasevičová, žena likvidátora řekla: „Když jsme ho pochovávali, přikryla jsem mu obličej dvěma kapesníčky. Když ho chtěl někdo vidět, sňala jsem je… Jedna žena omdlela… Kdysi ho milovala, žárlila jsem na ni… Nech mě podívat se na něj naposledy… -Jen se podívej… Nevyprávěla jsem, že když zemřel, nikdo se k němu nechtěl přiblížit, všichni se báli. A příbuzní nesmějí nebožtíka mýt a oblékat. Je to náš slovanský zvyk. Z márnice přivezli dva sanitáře, poprosili o vodku. Přiznali se: Viděli jseme všechno: rozsekané, rozřezané, mrtvoly dětí po požáru… Ale něco takového vidíme poprvé… Nejstrašněji umírají Černobylci…“

Svědkové Černobylu v pojetí Aleksijevičové obviňují z havárie a všeho špatného, co se stalo po ní, dožívající sovětský společenský systém. „Sovětští hrdinové“ hovoří se smutkem a závistí o německých technicích, kteří dali přednost osobní bezpečnosti před sebeobětováním a dokázali se vzepřít bezcitné smrtící byrokracii. Po necelých 25 letech přišlo tsunami z 11. března 2011 a havárie ve Fukušimě. A všechny smrtící vzorce chování – utajování, lži, byrokracie, pohrdání lidskými životy – se opakovaly v jedné z nejrozvinutějších a nejkulturnějších zemí světa, demokratickém kapitalistickém Japonsku.

Modlitbu pro Černobyl jsem přečetl jedním dechem. Je to kniha, která by se měla stát povinným očkováním proti technokratickém myšlení, jež i po třech velkých jaderných haváriích v posledních třiceti letech stále ovládá český veřejný diskurz.

ALEKSIJEVIČOVÁ, Světlana Aleksandrovna. Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 2002, 229 s. Sociálně-ekologická edice. ISBN 80-7239-082-1.

Knihu vydalo nakladatelství Doplněk, můžete si ji koupit například zde
Webové stránky autorky: http://alexievich.info/
Ruský originál knihy: http://alexievich.info/knigi/ChernobylskayaMolitva.pdf


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

2.9 11 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
3 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
fajt
fajt
12. 12. 2022 6:04

comment image

Bety
Bety
12. 12. 2022 11:27

Technokratický svět. Co to je? Na jedné straně činí život snadnějším, na druhé možná nebezpečnějším. Záleží na tom, k čemu a jak se vědecké výdobytky použijí. A to už čistě záleží na lidech a na jejich odpovědnosti. Napadl mě střelný prach. Staletí ho v Číně používali na slavnostní veselé ohňostroje než jim byl tento vědecký poznatek ukraden a použit v „civilizovaném“ světě na efektivnější zabíjení, aby se jim pak jako bumerang vrátil v podobě anglických dělových člunů. Nebo takový mor. Staletí kosil lidi po milionech. Vědecký pokrok v biologii tomu učinil přítrž, ale zároveň otevřel vrátka vojenským biolaboratořím. Je jen… Číst vice »

PPK
PPK
12. 12. 2022 13:00

Rozumím obavám z nehod a katastrof, ale nedomnívám se, že cestou k prevenci je zákaz výzkumu a užití technologií a aplikací objevů a vynálezů, které existují. Vždyť tak, jako každým pracovním nástrojem lze něco užitečného vytvářet, tak téměř každým takovým nástrojem lze i něco ničit nebo něco živého zabíjet. Ostatně i pan doktor Koukolík kdysi moudře řekl, že kdybychom měli rovnocenně uvážit naprosto všechny potenciálně nebezpečné okolnosti toho, co děláme, nesejdeme ani se schodů. Co tedy s tím? Zřejmě tedy, mít v hlavě znalostní a zkušenostní rozum a v poctivém srdci cit.