Retro: Prolhaná kultura lži

Co si máme myslet o lidech, kteří bezvýhradně uvěřili lži o sobě a o realitě, ve které žijí, a když tato lež dobře funguje, tak se rozčilují, že není pravdivá? Jistě nic jiného, než že jsou to obyčejní zaslepení nevědomci.

Správně bychom měli školní vzdělání, které tak nadšeně a agresivně poskytujeme druhým, sobě i svým dětem, považovat za výuku ve lži a ve lhaní. Mnoho občanů, kteří lpí na lži, nebo žijí ze lži, takové prohlášení jistě pobouří.

Tak například o předmětech na základní škole bychom měli mluvit jako o výuce lhaní v mateřském jazyce, počtech, dějepise, zeměpise, fyzice, chemii a jiných vědách (lžích). Pokud by si školáci byli vědomi, že se učí lžím, jistě by byli mnohem inteligentnějšími. Takto se z nich stávají velice snadno zneužívaní oklamaní nevědomci.

Nebo například, jak mnoho lidí se rozčiluje například nad tím, že se v médiích lže? Vždyť média jsou pouze sdělovacími prostředky, nemohou být pravdivá ani skutečná. Přenášejí pouze informace (lži) o jevech (lžích), které ve skutečnosti neexistují. I kdyby sebevíce pravdivěji referovala, vždy budou lhát.

Na druhé straně je nutno připustit, že ekonomika (okrádání) bez nevědomců nemůže nijak existovat. Ekonomický růst je přímo závislý na nevědomosti (neuvědomělosti) pracovních a kupních sil. Ostatně kulturní (obelhaní) lidé přece nejvíce nenávidí uvědomělost. Svět chce být klamán. Nejen to, dokonce i bůh chce být obelháván. A je-li bůh pravdou, nenávidí sebe. Když začnete někomu vymlouvat jeho nevědomost, tvrdě narazíte.

Nic tak dobře nefunguje jako lež. Proto jí každý nevědomec tolik věří. Pravda je však nedokazatelná. Vše, co lze dokázat, je pouze a jenom lží. Přesto je tento postup v naší tzv. vyspělé (prolhané) kultuře, jejíž sláva (nevědomosti) stoupá až ke hvězdám, považován za jedině správný. Což denně nastokrát či natisíckrát nedokazujeme sobě i druhým, že máme pravdu? Taková (prolhaná) společnost je odsouzená sama sebou ke svému zániku, který dokonce sama ani nepozná. Dávno zemřela. Mrtvý přece o sobě neví, že je mrtvý.

V naprosto pomýleném stavu nepoznáváme zánik. Život i smrt si pleteme s trápením a umíráním. Bolest nakonec bereme jako definitivní důkaz pravdy. Ostatně ve svých (prolhaných) křesťanských dějinách jsme jinak pravdu a lásku nešířili, než pomocí kříže (bolesti) a meče (násilí). Taková pravda (lež) jistě vítězí. Ale nad čím?

Nevědomci by měli být vděční těm, kteří je vyvádějí z míry. Měli by děkovat všem těm prolhaným kněžím, farizejům, zákoníkům, politikům, ekonomům, vědcům, technikům, umělcům, vzdělancům a jiným odborníkům (lhářům), že je klamou, obelhávají, okrádají, vykořisťují, mučí a ničí.

Pokud bychom tak nechtěli násilím od druhého, co nám brání v dobrovolném poznávání a poznání lži? (Pozor, nikoliv v poznání pravdy, neboť ta je nepoznatelná.)