K úloze mýtů v dějinách  (5.díl)    

 

(p.kuzvart@email.cz)

K úloze mýtů v dějinách (4. díl)

Měli bychom ještě pojednat jistý jevový klam, který způsobuje sledování tématiky středověkého a raně novověkého umění, kde jsou náboženské, tedy v Evropě téměř výlučně křesťanské náměty, ale i křesťanská symbolika a tradování náboženských příběhů velmi časté a po dlouhou dobu naprosto převažující. V menšině jsou tu náměty z antická historie, antická náboženská témata a antické mýty a jejich pojednání. Uvažujeme tu  tvorbu literární, divadelní, ve výtvarném umění nebo hudbě. 

To vytváří představu plně a  zcela výlučně křesťanské kultury v Evropě, a to po dobu prakticky celého tisíce let. Ale tady je skryt onen jevový, optický klam, protože jde prakticky ve veškeré umělecké tvorbě těch dob pouze o oficiální slupku společnosti, jde o projevy literární a umělecké obsluhy poptávky z nejvyšších vrstev, tedy feudality, a zejména od římskokatolické církve, největšího objednatele a sponzora výtvarného umění, ale i dalších odvětví (hudba, literární a knižní tvorba, divadlo, architektura, umělecká řemesla). A společnost, to nejsou jen nejvyšší společenské vrstvy, třídy nebo stavy, ale ani profesionální církevní aparát. To vše je početně jen společenská minorita. 

Vše mělo v těch časech zřetelnou a výraznou kulturní setrvačnost. A to i v době, kdy už podstatné vývojové procesy probíhaly, a to někde úplně jinde: Výrazný ekonomický rozvoj italských měst (nejpozději od 13. století) založený zejména na textilních řemeslech a na obchodu i počínajícím finančnictví, poté náběhy k manufakturnímu podnikání a vedle toho velkorysý rozmach šlechtického velkostatku v zaostalejších částech Evropy (např. ve středoevropském rakouském soustátí), tedy zahájení šlechtického agrárního (velko)podnikání ve vlastní režii od sklonku 15. století. 

Původní náboženská regulace obchodních aktivit (zejména nepřípustnost půjčování na úrok) byla rychle zatlačována. Následná koloniální expanze a vznik světového koloniálního obchodu, to vše už byly ve své podstatě ryze sekulární aktivity, byť občas ještě (zejména v Itálii, ve Španělsku  a Portugalsku) přebírají oficiální náboženskou frazeologii a nátěr. Do koloniálního dělení světa se ještě jako arbitr plete papež. Rovněž misijní christianizační agenda se velice hodila k využití k účelům ryze sekulárním, k šíření koloniálního mocenského vlivu a k zakládání koloniálního monokulturního agrárního podnikání. To podstatné, co se dělo a proměňovalo, mělo postupem času stále zřetelněji sekulární povahu a sílil tu navíc plebejský prvek – zejména v západní Evropě se šíří pokročilé hospodářské aktivity příslušníků třetího stavu, tedy měšťanstva, řadícího se velmi rychle vedle podnikající aristokraty. 

Co ještě zbývá? Představa jakéhosi vyzařování duchovního a kulturního vlivu posvátných  textů a z nich vycházejících mýtů a představ do společnosti a  ovlivňování společenského vědomí i dobové morálky, světového názoru. Jistý vliv cestou kontinuálního a celoplošného provozu církevní územní duchovní správy tu určitě byl, ale výrazněji a dlouhodobě ovlivňoval duchovní kulturu především ve většinovém prostředí původně naprosto převažující agrární společnosti. Postupně tento vliv slábl tou měrou, jak se prohluboval a urychloval ekonomický, technický, vzdělanostní a obecně kulturní rozvoj. Pokrok evropské kultury šel v naprosté většině mimo nebo dokonce navzdory či proti náboženskému establishmentu, církevnímu zasahování a regulaci. Proti snahám církve o univerzální a úplnou kontrolu společenské duchovní sféry. 

Je ovšem možno slýchat zaužívanou banalitu, že teprve křesťanství – věrno židovské mojžíšovské tradici – přineslo základní mravní imperativy, vtělené zejména do biblického desatera přikázání a do navazující mravoličné tradice a příslušné literatury. Je to zase neobhajitelné. Desatero obsahuje jednak základní věroučné postuláty výlučného monoteismu a vedle nich pak i pravidla a zásady obecného sociálního chování, jež samozřejmě znala už antická společnost a znaly a znají i jiné společnosti mimokřesťanské. Že se nemá zabíjet, krást, přivlastňovat si, co mi nepatří, to platilo a zároveň v jistém procentu případů bylo i porušováno před christianizací i po ní a platí to i v sekulární společnosti. Stejně tak byla a je v různých kulturách zřetelná tendence omezovat pohlavní promiskuitu a cizoložení, protože způsobují poruchy v sociálních vazbách a působí problémy. Zbývá křesťanská svatouškovská póza lásky k bližnímu, jež má důstojný zpochybňující protiklad v drsnosti útlaku a masovém násilí, jichž se křesťané v průběhu svých dějin opakovaně a často dopouštěli. Opět tedy spíše povrchní nátěr a předstírání, jež často obalují odlišnou životní praxi. Mimikry přikázání a proklamovaných ctností kolikrát přikrývají o to cyničtější hřešení proti nim a nenávist vůči jakékoli jinakosti, jakékoli odchylce od křesťanských pravidel.  

Ze všeho nejhorší je pak morální teologie, jež se vážně – a víceméně marně – snažila a někde snad dosud snaží zavádět striktní povinnou regulaci i těch nejintimnějších stránek lidského chování, dokonce i způsobů sexuálního styku. Až do nejmenších podrobností se snaží nadekretovat, jak má zbožný římský katolík žít. Je to pitoreskní: Klerikové v celibátu mají ostatním poroučet, co smí a co nesmí, až do absurdních detailů! Směs zpupnosti, mýtu o vševědění o povinném dobru, sebestředného univerzalismu,  arogance, intolerance a hlouposti… .   Přímý opak svobodomyslné tolerantnosti. (8) 

Zbývá už jen dohad o snad až mystickém působení (vyzařování) náboženského posvátna do společnosti a její kultury, ale to už je jen čirá a věcně nepodložená spekulace, kterou přenechme mystikům a jiným specialistům na transcendentno.  

Ještě jednu poznámku si kromě už uvedeného na závěr dovolím. Samotné základní ideje odvozené z evangelií vedou k dosti abstraktnímu pojetí podstaty křesťanského náboženství (bůh je tu všemocný, je mimo svět, je zkušeností a rozumem bezprostředně nepoznatelný a nezobrazitelný) a to způsobuje určitou strohost, zahájenou již Jošuovou pronikavou reformou tradičního judaismu a odmítnutím řady duchovních i hmotných židovských náboženských rekvizit. V dějinách Evropy se pak opakovaně tato jistá strohost spojená často s odporem k sekularismu vydávala za znaky prvotní, autentické a nedeformované víry. Silně to zaznívalo v různých obrodných a kacířských hnutích středověku a kritika bohatství, zprofanovanosti, světského panování římskokatolického středověkého církevního establishmentu měla věru na co navazovat a co přísně a zásadově znovu a znovu tepat. Vrchol těchto snah o „návrat k autentické prvotní zbožnosti“ nastal v původním pojetí husitství a posléze opět v německé a zejména ve švýcarské reformaci. 

Že se to projevovalo obrazoboreckými hnutími, je logické. Měly se odstranit postupně vzniknuvší nánosy “nálezků lidských” tak, aby zbylo pouze to boží, abstraktní a niterné. Dodatečné a neautentické navrstvení zástupných pověrečných rekvizit a falešných model mělo být odstraněno a zničeno ve prospěch skutečné, hluboce prožívané strohé, nicméně vroucí a autentické zbožnosti. (9)

Proti tomu ale velmi brzy – již někdy od prvých desetiletí po legálního fungování a posléze i svrchovaného  panství křesťanského kultu – průběžně působila masová výroba zástupných fetišů, zbožštělých soch, obrazů, podezřele se objevujících a široce obchodovaných údajných svatých ostatků a dotýkaných relikvií, jež sehrávaly roli hmatatelných zástupců abstraktního kultu, náhražek uctívání samotného nehmotného, abstraktního boha. Nakonec se to projevovalo jako odstranění abstraktní duchovnosti ve prospěch uctívání symbolických rekvizit, pohotově vyráběných a distribuovaných po křesťanstvu. (10)

Asi nejbohatší na tyto fetiše a zbožňované rekvizity byla barokní zbožnost, tato poslední reminiscence na původní středověkou kultovní praxi. Zde vrcholí co do počtu zástupné rekvizity a jejich masové uctívání, nespočet zázračných milostných mariánských obrazů a soch, poutí a poutních míst, vystavování koster sebraných (údajně) v římských katakombách na prosklených oltářích barokních chrámů, výstavba kaplí svatých schodů, loretánských kaplí jako údajných kopií domu, kde měla bydlet Miriam, Jošuova matka.  Barokní přebujelost v sobě měla něco úpadkového až morbidního, pověrečného, něčeho, co vyvolávalo právem kritiku a odmítavé reakce osvícenců a těch, kdo soužili po obnově autentické, niterné zbožnosti. 

A tak římské katolictví dnes – po tom všem, čím prošlo – daleko víc po staletých nánosech těchto rekvizit a pověrečných fetišů nežli monoteistický kult připomíná polyteistické náboženství s velkým počtem hierarchizovaných bohů, bůžků, patronů. Sám bůh je trojjediný, kolem něj andělé několika hodnostních stupňů, hned pod tím bohorodička, pak plejáda nejrůznějších, někdy spíše vyfantazírovaných světců a světic a pod tím ještě zástup blahoslavených  jako nižší sorta svatosti. Tento polyteistický panteon je charakterizován propracovanou dělbou kompetencí a patronátů, za něž svatí odpovídají. Jde tedy o panteon zřetelně odstupňované posvátnosti. V posledku vlastně velmi pohanský, stejně jako barokní uctívání posvátných pramenů, skal a jiných krajinných útvarů. Rovněž na barvitosti a divadelním vypointování katolického obřadnictví je hodně ryze pohanského, stejně jako na přebujelých mobiliářích katolických chrámů. Řecké katolictví a pravoslaví jsou na tom s hojností náběhů k ryzímu pohanskému uctívání rekvizit-model a k polyteismu hodně podobně. 

Jako by lidé nebyli schopni vystačit si s abstraktním duchovnem a stále sklouzávali k pověrečnému fetišismu, k zástupným, primitivnějším, v principu divošským, předkřesťanským způsobům zbožnění a uctívání konkrétních věcí, opatřených rekvizit. V pohanském dávnověku to byly rovněž zbožňované rekvizity: Prameny, stromy, skalní útvary či háje, posvátné stély, slunce jako dárce života, výjimečně třeba i meteority (Kaaba v Mekce je patrně meteoritického původu!). Je to asi daleko pohodlnější a intelektuálně i emocionálně méně náročné, primitivně konkrétní, hmatatelné, daleko snazší nežli promýšlení strohých idejí a uctívání zcela abstraktního boha, dokonce trojjediného, který má být mimo svět, je všemocný, rozumem nepoznatelný, tajemný a nezobrazitelný. 

Vzestupný vývoj kultury od zhroucení antického světa v západní Evropě vedl postupně ke kompenzaci předchozího celkového poklesu a ke kultivaci původně barbarského a radikálně protipohanského křesťanského kultu a jeho praktikování. Na kulturní úroveň antického Říma se Evropa dostává zhruba až v době humanismu a  reformace. To ale vůbec neznamená, že vývoj i do budoucna musí být vždy jen vzestupem. Stejně tak vývoj od mýtů a pověr k racionalitě a vědeckému poznání může být klidně opět zvrácen v iracionalitu, pověry, odmítnutí věd a nástupu mystiky a nových kultů, dost možná opět s totalitními rysy a nároky. Dějinný optimismus z dob osvícenství a  vědecké i průmyslové revoluce 19. a 20. století se může snadno ukázat také jen jako další mýtus. 

Idea postupného, evolučního zdokonalování lidského ducha (cestou potlačení zvířecí instinktivní výbavy a záměrné akumulace zkušeností a poznatků, rozvojem na tom založené učenosti) neznamená samozřejmost a trvalost jakéhosi pokroku v čase. Není to žádná sociálně-kulturní evoluční konstanta. Bylo by příliš optimistické po osvícensku jednoduše předpokládat, že zdokonalování lidského ducha je jakousi samozřejmostí, že je trvalé a automatické a půjde do nekonečna. Známe v dějinách docela dlouhá období, kdy docházelo k vývoji spíše opačnému, kdy bylo dosavadní vědění ničeno, ztraceno, zapomenuto nebo opuštěno.  Doba zániku antického světa je tu působivým příkladem. 

Pokrok je samozřejmě vázán na existenci a podmínky rozvoje druhové kultury moderního člověka v nejširším smyslu, tedy na úspěšnosti tohoto lidského druhu v daných prostředích a s dosažitelnými zdroji. Do značné míry se v dějinách lidské kultury střídají období regrese s obdobími progrese. Ostatně vše na světě má svůj začátek, rozvoj,  úpadek a zánik. To se podle všeho týká i lidské kultury. Jak zveršoval velký český barokní básník a jezuita Bedřich Bridel:

Všecko někdy vezme konec,
smrt poslední chce mít tanec!

(pokračování příště)

 

Poznámky a odkazy:

 

(8)   Stále je bohužel aktuální katolické tažení proti umělému přerušení těhotenství, nyní (tj. na konci roku 2020 a počátkem roku následujícího) zrovna dosahující v Polsku absurdních poloh prakticky úplného zákonného zákazu. Je bez diskuse, že v moderním evropském kulturním prostředí má žena právo o svém životě svobodně rozhodovat. Toto právo je bezpochyby vyváženo nutnou mírou odpovědnosti za vlastní konání (to se ostatně netýká jen žen). Tím se totiž svoboda liší od zvůle. Přerušení těhotenství by mělo být vždy až posledním, nejzazším a krizovým řešením. 

Ovšem to, co nám předvádí ultrakontzervativní proudy v římskokatolické církvi spolu se svým světským politickým servisem, je opravdu problematické. A jde tu kolikrát i o životy. V minulých desetiletích byli v USA dokonce vražděni lékaři, kteří se takových zákroků účastnili. Opět prožluklý a zjevně zpozdilý náboženský nárok na univerzalitu, na vnucování vlastních principů a mouder prostě všem.

Nikdo přece nenutí duchovní, aby podstupovali takové zákroky. Ani jim nic takového nehrozí, když jde o muže, navíc žijící ve stále ještě  povinném  celibátu. Hrozit to může akorát jejich konkubínám, ale i je  mají zapovězeny. Nic takového až na nepatrné excesivní výjimky nehrozí ani jeptiškám žijícím rovněž v celibátu.  Nevím o tom, že by byla některá katolička k něčemu takovému nucena proti svému přesvědčení. Pokud jde na umělé přerušení, tedy dobrovolně, z vlastního rozhodnutí. Takže kde je problém? V tom, že se někteří katolíci stále ještě cítí povinnými vnucovat svou doktrínu všem, tedy i zcela mimo sféru vlastní církve. To je v moderní evropské kultuře něco nepřípustně zpátečnického a velmi zpupného. Je z toho cítit závan středověkého, dosud nekultivovaného, barbarského křesťanství. 

 

(9) Touto cestou šel nikoli náhodou při svém vzniku i islám. Tím se odlišil od dosavadních, starých arabských kultů. Prorok Mohammed jako obrazoborec měl z jíž předtím uctívaného kamene Kaaby v Mekce zurážet různé sošky bůžků a jiné devocionálie, aby obrodil,  čistil, autentizoval víru v Alláha. Sám kámen ovšem v ilámu i nadále zůstal ústřední posvátnou materiální rekvizitou.

 

(10)  Problematická je tu zejména existence a hodnověrnost svatých ostatků, relikvií. V podstatě jde o to, že základní novozákonní, evangelijní příběh se udál kolem roku 30 našeho letopočtu.  Veškeré jeho hmotné rekvizity a okolnosti v této době existovaly. Následovalo však víc jak dvě a půl století, kdy o ně nebyl a ani nemohl být žádný kultovní ani sběratelský zájem. Křesťanství se vyvíjelo z  heretické judaistické nauky úzké odpadlické židovské sekty v univerzálně šiřitelné náboženství (již posléze i do mimožidovského prostředí, bez splnění jinak nutných judaistických podmínek – zejména provedení obřízky), jež se stalo z již zmíněných příčin předmětem drsných vln represí ze strany římského státu. I v prostředí pronásledované církve sice kvetla důležitá literární činnost – raná patristika, pracující na formulaci křesťanské dogmatiky, ale  nebyl čas, příležitost ani nálada sbírat hmotné památky, rekvizity spojené s evangelijním příběhem. Prostě daný náboženský kult ještě k této pověreční agendě (víra v moc svatých ostatků) nedospěl. Podstatné bylo udržet za cenu mnoha lidských obětí pohromadě podzemní církevní strukturu tak, a aby přečkala všechna drsná a vražedná pronásledování.  

Ostatně užívání a vnímání symbolů bylo v prvotní církvi naprosto odlišné od pozdějšího kultu. Prvotní křesťané vůbec nepoužívali jako symbolu své víry znamení kříže. Kříž pro ně byl hrůzným symbolem kruté smrti odsouzence podle římské praxe. Užívali úplně jiné symboly, zejména symbol ryby. Uctívání kříže a jeho využití jako symbolu křesťanství se šíří o hodně později, až od vlády císaře Konstantina Velikého (celým jménem Flavia Valeria Aurelia Constantina, 285 – 337 n.l., křesťanství legalizoval a protežoval, ale přijal je sám až těsně před smrtí), tedy od počátku 4. století, v době legality křesťanského kultu a následné nadvlády křesťanů nad společností. To bylo ovšem celá  2 – 3 staletí po rozhodných novozákonních událostech a po následném vzniku prvotní křesťanské církve.

Stejně tomu bylo i s uctíváním a sbíráním svatých ostatků. Mezi reálnými událostmi a zahájením vykopávek v Jeruzalémě z příkazu císaře Konstantina a údajného pátrání jeho matky císařovny Heleny po památkách a pozůstatcích z Ješuových dob uplynula tři staletí, po které tyto památky nikdo neuctíval, nesbíral ani neochraňoval, neudržoval a neskladoval. Nebyl důvod. 

Císařovna Helena (celým jménem Flavia Iulia Helena Augusta, 225 – 330 n.l., později zvaná svatá Helena, pokřtěna byla v roce 312 n.l.)  měla podle legendy najít někdy roku 325  nebo 226 n.l. na úbočí vrchu Golgota u Jeruzaléma v jeskyni tři příčné trámy z křížů, tři hřeby a dokonce dřevěnou vápnem natřenou tabulku s trojjazyčným nápisem “Ježíš Nazatretský, král židovský”. Prý v hebrejštině, řečtině a latině, což je nepřímý důkaz, že jde o falsum. Chyběla totiž aramejština, kterou Jošua a jeho okolí opravdu běžně mluvili. Hebrejština byla běžně neužívaným, spíše bohoslužebným jazykem.  

Je zřejmým nesmyslem, že by po exekuci Jošuy a dvou lotrů někdo ukrýval břevna z jejich křížů a další předměty mající k exekuci vztah do nedaleké jeskyně. Římské okupační vojsko posádkou v Judeji mohlo užít křížů i hřebů k dalším exekucím a pak je docela určitě zlikvidovalo jako nepotřebné. A mohly by věci složené v jeskyni vydržet nedotčené po tři staletí? Nesmysl! Místo nebylo lidmi opuštěno a nedaleko bylo velkoměsto Jeruzalém. 

Teprve po třech staletích se začalo pátrat po relikviích a jako zázrakem se také začaly objevovat. Nyní ještě chybí prohnat vzorky údajného dřeva z kříže a z tabulky a také železné hřeby uhlíkovou datovací metodou, aby se najisto uzavřelo, že jde o falsa, nejspíš z počátku 4. století nebo i z dob pozdějších.  A právě k takovému zkoumání dozajista nebude ze strany křesťanských církví ochota. 

Jak to mohlo se vznikem svatých ostatků probíhat? Zde je modelový případ: Již z raného středověku se zachoval popis působení Konstantina a Metoděje v 9. století n. l. při cestě k Chazarům na Krymu (bylo to ještě před jejich výpravou do Panonie a na Moravu). Na Krymu se zjevně dopustili docela obyčejného švindlu, když potajmu připravili při pobřeží starou římskou kotvu s připoutanými pozůstatky člověka. Následně to s velkou pompou objevili, vyzvedli a prohlásili za ostatky jednoho z prvních římských biskupů, Klimenta. Ten byl skutečně někde tady ve vyhnanství a měl být sprovozen ze světa tím, že ho připoutali ke kotvě a poté hodili do moře. Po osmi staletích se náhle kotva s pozůstatky měla najít. Samozřejmě, že to vůbec nebylo možné, byl to zjevný podvod. V teplém moři se mrtvé tělo muselo velmi rychle rozložit a římské kotvy bývaly dřevěné, pouze železem okované, takže by se i kotva za ta staletí téměř jistě zdestruovala. I kov by zkorodoval. Nicméně pověrečný fetiš předurčený k uctívání byl na světě a oba misionáři pak s sebou tyto ostatky vzali do střední Evropy, kde jim pomáhaly v christianizačním úsilí. Proto bylo v nejranější fázi christianizace Českých zemí tolik zakládaných kostelů zasvěceno právě Klimentovi. Konkrétně například kostely na přemyslovském hradišti Levý Hradec u Prahy nebo na hradišti ve Staré Boleslavi. 

Ilustrace: Jan Kadubec

K úloze mýtů v dějinách (6. díl)

3.7 3 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Gatta
Gatta
15. 2. 2021 23:01

U nás se s tím prakticky nesetkáte, ale třeba v Itálii, zvláště v chudších oblastech můzete narazit na nehonosné renesanční kostely s pro nàs velmi nezvyklou výzdobou. Většinou namalované fresky zobrazují běžný život prostých lidí, včetně jejich domácích a divokých zvířat + nějakého toho duchovního pastýře. Tyto fresky kvalitou zdalrka nedosahují úrovně Vatikánu, ale jsou vyjádřením skutečného zbožného přesvědčení lidí té doby. Teď si nevzpomenu, ale bylo to někde v Umbrii- venkovní čelní stěna kostela vyzdobena dvěma zvířecími hlavami asi 6 obdelníkovými vlysy na nichz zvírata spolu, nebo s lidmi bujují. Např jak lev zàpasí s hadem … To kràsné… Číst vice »