Retro: Šílený svět – Kritický okamžik v životě pštrosa (III. díl)

Ano, je to ten okamžik, kdy je pštros nucen vystrčit hlavu z písku, protože mu dochází kyslík. Za tu chvíli, co se vyhýbá realitě ohrožení, se toho nad pískem moc nezmění. Američané však žijí s hlavou v písku po staletí, navíc s pocitem absolutního bezpečí, při vědomí, že externí ohrožení je prakticky nemožné. I to poslední, konfederační, motivované a financované z Británie domem Rothschildů, jsme jaksi politicky korektně interpretovali jako interní konflikt o charakter republiky, o svobodu a vysoké ideály Americké revoluce. 600 tisíc mrtvých vyžaduje opodstatnění politicky průchodnější než jen válku o kontrolu emise peněz a finanční suverenitu státu. Ti zlí nacionalisté na severu totiž Rothschildům zrušili 1. centrální banku, a tím jim zcizili měnu – US dolar, a navíc, natiskli si vlastní peníze – státovky, populárně zvané „greenbacky“, díky nimž tu občanskou válku mohli vůbec vyhrát. To bylo tehdy, a je i dnes, z pohledu banksterského Kartelu, nejhorším hříchem.

Za podobný hřích zaplatil cenu nejvyšší nejeden US prezident – Lincoln, Jackson i Kennedy. Bez jakékoli nadsázky byla naše občanská válka druhou etapou boje amerických osadníků o nezávislost na Britském Impériu, na Rothschildově finanční moci. Pštrosí únik od reality k populárním mýtům je nám tedy vlastní a na alternativní interpretace vlastních dějin i našeho chování jsme velmi hákliví. Zvláště proto, že dějiny Ameriky jsou dějinami boje o majetek, stále větší majetek, peníze, stále větší peníze, moc a stále větší moc, a to za jakoukoli cenu – třeba i genocidy 7 milionů indiánů.

Velké ideály měly svoje místo vždy jen ve Washingtonu, vzdělávacím systému a systémové propagandě. Ale komu by se nelíbila iluze světlonoše, misionáře svobody a demokracie, umožňující vést svět, vnucovat svoji kulturu a podmínky, svoji vůli a svoji prosperitu na úkor jiných, pod pláštíkem velkých ideálů Otců zakladatelů, jež se týkaly, po většinu časů, jen zanedbatelné části US populace! Mýty a iluze o sobě samých, a našich motivacích, jsou základy Amerického snu.

Všechny ty války, do kterých jsme vstupovali od počátku teritoriální expanze amerických kolonií, i ty, které jsme vyvolali od počátku 20. století, s vysokými ideály a principy Americké revoluce neměly moc společného. Stejně tak neměly nic společného se zájmy amerického lidu. I proto Systém neustálou mediální masáží oživuje ideu svatého exportu „amerických“ hodnot, které americkými, ve smyslu Ústavy, de-facto dávno nejsou. Ameriku proto čeká zdrcující pohled do nepokřiveného zrcadla a přehodnocení sama sebe.

…

“Amerika mé doby je laboratorním vzorkem, příkladem, co se po celou historii stává demokraciím. Perfektní demokracie, ta živoucí a životaschopná, ve které každý dospělý může volit, a jeho hlas je rovnocenný s ostatními, nedisponuje vnitřní zpětnou vazbou, která umožňuje sebekontrolu, automatickou opravu chybných kroků a rozhodnutí. Závisí výhradně na moudrosti a sebekontrole, schopnosti se dobrovolně vzdát některých nároků ze strany občanů. Problémem je, že tak, jak demokracie stárne, zvyšuje se podíl občanů, kteří se nijak omezovat nechtějí a kterým jsou zájmy společnosti jako celku cizí. Podstatou reálné demokracie je, že každý suverénní občan by měl vždy hlasovat ve veřejném zájmu, v zájmu bezpečnosti a prospěchu pro všechny. Ale v rozporu s tímto principem se často stává, že mnoho občanů volí svůj osobní či skupinový zájem tak, jak tento vnímá. A tak si většina společnosti nakonec demokracii vykládá jako nárok na „chléb a hry“ na cizí účet, na účet jiných, pro ně „cizích“ občanů. „Chléb a hry“ představují rakovinu demokracie, fatální onemocnění představující atomizaci společnosti na „my“ a nesčetné „oni“. Představuje konečnou fázi každé demokracie. Na jejím počátku funguje demokracie vždy dobře. Ale okamžik, kdy stát začne rozdávat svoje požehnání a bakšiše každému křiklounovi, ať je tvůrcem hodnot nebo parazitem, označuje začátek konce demokratického státu. A to proto, že v okamžiku, kdy plebs pochopí, že si může svým volebním hlasem vymoci „chléb a hry“, a osobní zájmy politické třídy nemají motivaci ani odvahu mu v tom zabránit, tak si to „něco za nic“ prosadí, a to do té míry, že stát nakonec ekonomicky vykrvácí a společensky rozdělený na znesvářené „special interests“ padne pod tlakem každého nájezdníka – barbaři ovládnou Řím.” – Robert A. Heinlein

…

Robert Heinlein už mezi námi není skoro 25 let. Svoje myšlenky formuloval dávno před svým skonem. Jeho vize státu krvácejícího tisíci drobnými řezy k smrti se odehrává před našima očima právě teď. Už Benjamin Franklin se obával, že naši republiku ve formě, v jaké byla stvořena, neuhájíme. Ta velká cesta k úspěchu Ameriky se opírala o moudrost, zdrženlivost, sebekázeň, morálku a nesobecké občanství tohoto národa. Naše forma republiky, způsob vlády nikdy nebyla bez chyb. Ale co, nebo kdo bez chyb je.

Kapitalismus, tržní hospodářství v duchu Adama Smithe, byl ekonomickou bází tvrdého konkurenčního boje všech proti všem, ale stojící na pevné bázi obecně přijímaných morálních principů. Vláda práva – padni komu padni – něco znamenala, systém trestal ty, co kradli, podváděli a překračovali meze stanovené zákony – obecně přijatá pravidla „hry“. Bankéři nepožívali zvláštní úcty a jejich život úžeru, tolerovaného parazita je po dlouhou dobu vyřazoval z amerických společenských elit. Byli tolerováni jako nutné zlo, ale nebyli uctíváni a oslavováni. Ameriku nevybudovaly čachry s penězi, ale tvůrčí práce, výzkumné a inovační schopnosti její reálné ekonomiky, podnikatelský elán. Bankéři se vždy snažili obejít systém, podvést klienty, zavádět různá nenažraná schémata k jejich maximálnímu obohacení na úkor jiných. Ale kdykoli v minulosti překročili únosnou míru, vždy se našel odvážný obránce republiky, který těm zlodějským zmijím vystavil stopku:

„Jste doupě zmijí a zlodějů. Jsem rozhodnut vás rozehnat, zničit, a při věčném Bohu, také vás zničím.“ Andrew Jackson, U.S. prezident a oběť atentátu

…

Bankéři získali větší moc až po občanské válce, a to zejména poté, co atentátník a britský agent Booth zabil s prezidentem Abrahamem Lincolnem i emisi státovek. Banky získaly opět monopol na tvorbu peněz a s tím i neadekvátní podíl na financování a zisku z nových investic do americké ekonomiky. Stát se tak stal závislým na soukromých bankách a jejich ochotě podporovat bouřlivý rozvoj industriálních i infrastrukturních projektů celonárodního významu.

V té samé době došlo k objevení velkých, kvalitních a snadno těžitelných zásob ropy v USA. Země se rozvíjela rychlým tempem a loupeživí baroni budovali svoje zázračné majetky na zádech zbídačelých chudých a v rozsahu daném privilegovaným přístupem k bankovním úvěrům, finančním zdrojům ze staré, dobré Evropy. Amerika začala svůj závratný růst na dluh, v područí banksterské mafie. Právě díky dluhům se bankovním oligarchům dařilo nejen majetkově pronikat do podnikatelského sektoru a ovlivňovat chod významných podniků a sektorů U.S. ekonomiky, ale některé si téměř zmonopolizovat. Klasickým případem je Rothschildova Standard Oil Company, která ve Spojených státech postupně ovládla těžbu ropy, průmysl zpracování ropy, následně chemický průmysl, farmaceutický průmysl atd..

Tomuto rakovinovému bujení, zabíjejícímu kartelizací postupně onu volnou konkurenci v tržním hospodářství, svobodný přístup na trh, cenotvorbu atp. a koncentrující moc ve státě do rukou pár lidí, se bez ohledu na velmi pravděpodobnou eliminaci-fyzickou likvidaci postavil ještě prezident Teddy Roosevelt, který si uvědomoval nebezpečí, jež přináší propojování elitních korporátních a bankovních zájmů pro stát, ekonomiku i politický systém odkázaný na sponzoring nejbohatších.

Poslední hřebík do rakve Republiky a Demokracie byl zatlučen v roce 1913 zavedením federální daně z příjmu, vytvořením privátní centrální banky nového Impéria – U.S. Federal Reserve a přímou volbou senátorů občany USA. Přijetí zákona o U.S. Federal Reserve (dále FED) je klasickým příkladem, kdy zástupci lidu dali přednost svým osobním a rodinným zájmům před zájmy národa a státu, a svojí masovou neúčastí na posledním předvánočním zasedání U.S. Kongresu umožnili malé skupince politiků kolem senátora Aldriche napojené na tehdejší giganty globálního finančního sektoru, aby prosadila zákon, který, de facto, zabil Ameriku. Zákon podepsal jeden z nejnemorálnějších prezidentů U.S. historie, Woodrow Wilson, který tohoto svého kroku mnohem později licoměrně litoval a označil ho za nevědomou zradu Ameriky, republiky a jejího lidu. Faktem je, že poprvé v historii USA zvítězila korupce, a od té doby již nepřestala vítězit a přitom rozkládat a nemilosrdně odstraňovat vše, co jí stálo v cestě k penězům a moci. Americkou politiku, vnitřní i zahraniční, od té doby netvoří zájmy amerického lidu, není zakotvena v morálních a politických principech republiky, v Ústavě, kterou nám dali otcové-zakladatelé, ale v supranárodních zájmech pánů peněz.

Porovnáme-li Ameriku z období před rokem 1913 s tou následující – stoletou vládou centrálních bankéřů USA a Kartelu, co zjistíme? Těch posledních 100 let přineslo historicky nejničivější a mnohdy zbytečné, uměle, finančními elitami vytvořené války, století hospodářské nestability, století znehodnocování měn a úspor obyvatel skoro celého světa, transformaci lidí z tvrdě pracujících, spořivých, produktivních občanů a pro svoji vlast oběti schopných vlastenců v nekolektivní, atomizovanou sbírku osobně i společensky neodpovědných jedinců sledujících výhradně osobní sobecké zájmy, společnost konzumentů na dluh, degradaci obsahu našeho „kotle, v kterém se vaří americký národ“ na šlichtu egoistických techno-narcisistů, kteří podlehli nabídce „chleba a her“ a vyměnili ji za osobní i občanské svobody, samostatnost a občanskou důstojnost.

Krátce poté, kdy tyto zákulisní mocenské kruhy prosadily podvodným způsobem vznik Fedu v roce 1913, umožnily svému lačnému pikolíkovi ve funkci prezidenta – Woodrowu Wilsonovi – aby zatáhl Ameriku do té samé imperiální války, které se, dle příslibu svým voličům, nikdy nechtěl účastnit. Také by se jí ani nemohl účastnit bez peněz od Fedu, který ihned po svém vzniku zahájil politiku levných peněz pro válečné úsilí USA. Fed pumpoval inflační peníze státu do ekonomiky i dávno poté, co 1. světová válka skončila.

Dříve než ukončíme tuto kapitolu, je třeba uvést na pravou míru, proč je založení Fedu klíčovým momentem v historii USA i světa. Pro prosazování zájmů globálních elit je základní metodou vydírání pomocí hospodářské a vojenské moci Impéria globálních elit. Tuto roli „velkého klacku“ hrála od doby založení Rothschildovy Východoindické společnosti Velká Británie. Po staletí bezkonkurenční námořní velmoc ve službě londýnské City začala v etapě budování národních států a růstu imperiálních ambicí Francie, Německa, Nizozemí a Ruska ztrácet kapacitu plnit úlohu velkého klacku.

Bylo evidentní, že elity musí hledat nového koníka, demograficky, ekonomicky i společensky schopného tuto úlohu hrát. Příliš mnoho kohoutů na globálním smetišti komplikovalo iluminátský plán unipolárního, totálně centralizovaného světa coby další etapy k Novému světovému pořádku, projektu definovanému poprvé generálem Albertem Pikem již v 80. letech 19. století. V podmínkách objektivní nemožnosti unifikovat Evropu byly globálními elitami za novou strojovnu a velký klacek zvoleny USA. Po cca půlstoletí významných investic starých bankovních rodin do USA a ovládnutí významných strategických odvětví v USA zbývalo k plnému ovládnutí USA a přenesení strojovny Impéria z Evropy do Ameriky jen jediné – ovládnutí US dolaru, tedy měnové politiky USA.

…

„Dejte mi právo tisknout peníze, a je mi jedno, kdo zrovna vládne.“ – Amschel Mayer Rothschild

…

V prosinci 1913 se tento poslední úkol povedl. Nic nestálo v cestě k financování 1. Pikovy světové války. Centralizace moci Impéria vyžadovala zničení, či významné oslabení a zadlužení jakékoli konkurence novému světovému hegemonovi. Na rozdíl od oficiální historie vítězů nebyla 1. světová válka bitkou o nové koloniální rozdělení světa – ale o vzájemné likvidaci ambicí všech potencionálních mocenských konkurentů USA. O tom byla již i předcházející Rusko-japonská válka. Klasické rothschildovské „Rozděl a panuj“ (tak často omylem připisované Britům), kdy bez euro-atlantické pomoci a financování by Japonsko nikdy nebylo schopno být Rusku rovnocenným soupeřem, natož aby ho pokořilo.

Dá se bez problémů dokázat, že z pohledu globálních elit splnila 1. světová válka svůj účel. Atlantické státy Velká Británie a Francie byly zdecimovány nejen válečnými škodami a ztrátami, ale hlavně finančně. Vstup tradičně izolacionistických USA do války byl vynucen nejen totálním vyčerpáním Spojenců, ale zejména geopoliticky – USA vstoupily na geopolitické jeviště jako nezpochybnitelný nový hegemon. Od té doby se tvořily „oficiální“ dějiny již jen ve Washingtonu a New Yorku.

Vznik Fedu znamená počátek globalizace ve smyslu otevřené, prakticky neomezené vlády tiskařů peněz nad světem s plnou mezinárodní imunitou umožňující i kriminální či nelegální činnost členů proti osobám, firmám, cílovým národům a národním státům, mezinárodním institucím, které se Kartelu postaví při obraně svých zájmů či práv. Tato vláda umožňuje svým privilegovaným členům nejen stanovovat a podle potřeby měnit vlády, ale i realizovat obchody či operace v přímém rozporu se zájmy, politikou a zákony států, ve kterých operují. Viz oficiální blokáda SSSR ze strany USA a zásadní podíl amerických společností a bank na industrializaci bolševického Ruska, rozvoji těžby ropy, elektrifikaci a vybudování automobilového a chemického průmyslu ve 20. a 30. letech 20. století, financování Hitlerovy cesty k moci ukončené až v roce 1941 přijetím Zákona o zákazu obchodování s nepřítelem, pronacistická činnost banky bank – Bank for International Settlements, později zbrojařský skandál Irangate, dodávky bojových chemických zbraní Iráku apod..

Vznikem Fedu dostala nadnárodní a nadstátní finanční oligarchie – kartel vlastníků centrálních bank mohutný nástroj globální finanční represe. Proběhla mocenská centralizace, proti které byla finanční moc britského impéria popelkou. Finanční oligarchie začala mluvit jedním hlasem a stala se vysoce koordinovanou silou, bází na cestě k Novému světovému pořádku. Politika se změnila v posunování pimprlat na forbíně ze zákulisí.

Do poloviny 1. Pikovy velké války existoval jednoduchý svět národních států, ve kterém bankéři válčícího státu projevovali loajalitu státu, ve kterém působili, včetně jeho vládců a lidu. Tento úzus respektovaný po staletí i Rothschildy byl v roce 1916 porušen grandiózní zradou Německa v provedení německé banksterské oligarchie pod vedením rodiny Warburgů z rozhodnutí Kartelu, vyděšeného ochotou francouzských a částečně i britských elit kapitulovat ve válce jen po dvou letech bojů. Němci v té době stáli pár desítek kilometrů od Paříže. Uprostřed války se sešli zástupci nejmocnějších bank válčících států a obrátili vývoj války – na válku v Německu náhle nebyly peníze a na druhé straně oceánu jsme dostali příkaz ke vstupu do války. Od té doby do světové politiky vstoupil faktor zrady, podvodu, neloajality národního kapitálu ke státu, neviditelný, ale hrozný vnitřní nepřítel, schopný penězi mobilizovat legie ochotných k prosazení vlastních obchodních i politických zájmů.

Centralizace globální moci peněz ve Fed přinesla přímé, nezprostředkované, nepolitické, korporátní zasahování do dějin světa i novým fenoménem – exportem dolarových revolucí – počínaje internacionalistickým experimentem VŘSR, balkanizací a geopolitickou marginalizací Evropy i jiných částí světa, nacionálně-socialistickým experimentem v Německu, konče plejádou barevných revolucí. Předcházející éra „britského impéria“ se vyznačovala stejným principem „Rozděl a panuj“ a metody vládnutí pomocí „cukru a biče“, ale ztratila schopnost mít nabitou bambitku u hlavy všude, po celém světě. Americký model nabídl egomaniakální, novosvětskou inovaci – nejdřív střílí a pak se ptá. „Americké“ Impérium po řadě experimentů ke stanovení optimálního provozního systému světovlády přineslo svět bez diskuse, tolerance a jednání, svět jediné pravdy a jediné cesty k Novému světovému pořádku, svět, který neuznává jiné kultury, jiné způsoby života, jiné žebříčky hodnot, který má vlastní duální morálku – jednu pro sebe a druhou pro ty ostatní, žádné svědomí ani odpovědnost k planetě a jejím obyvatelům.

1. světová byla geopoliticky soubojem koncepce euro-atlantické civilizace a koncepce Kontinentální Evropy, ve které, zásluhou Spojených států a spojených sil banksterského Kartelu profitujících na válce ve všech válčících státech, drtivě prohrály mocnosti, stojící již od Vídeňského kongresu v opozici k atlantickému Novému světovému pořádku. Z pohledu válčících národních států a jejich občanů válku nevyhrál nikdo, kromě USA a Kartelu nikdo nic nezískal, a válka sama skončila na totální vyčerpání vlastních ekonomických i lidských zdrojů válčících stran.

Zastavme tedy svoje vyprávění těsně před koncem této 1. Pikovy války. Ještě než padly poslední výstřely této války, byly na stole elit plány na tu druhou. Pro fenomenální finanční i geopolitickou výsledovku té první. Evropě začal vládnout dluh a cizí peníze. Zlatem krytý US dolar a jeho páni.

…

„Problémem našeho světa je, že blbci jsou si jistí svojí „pravdou“ a ti inteligentní jsou tak přeplněni pochybnostmi a obavami, že jsou neschopni akce.“ – Bertrand Russell

“Můžeme ignorovat realitu, ale nemůžeme ignorovat důsledky ignorování reality.” Ayn Rand

„Nevěřte historikům – to, čemu říkají dějiny civilizace, jsou povětšinou historky z normálního blázince.“ -Jacob van Blom

„Mnoha věcem nerozumíme nikoliv proto, že máme nesprávné poznatky nebo náš rozum je mdlý, ale proto, že zkoumané věci nezapadají do rámce našich vědomostních konceptů.“ – Kozma Prutkov