Retro: Tento provázaný, provázaný, provázaný svět (NUC6)

5. 3. 2013

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

Současný svět je provázán stovkami a stovkami viditelných i skrytých vazeb. Každý prvek světové dynamiky pomocí tohoto mechanizmu vazeb mění jak svoje nejbližší sousedy, tak i stovky jiných, na první pohled na něm naprosto nezávislých jevů na druhém konci světa.

To je náš dnešní svět, ve kterém kladivo objevivší se v rukách čínského dělníka kdesi v Sečuánsku přes desítky přepínačů náhle způsobí, že řecký penzista přestane dostávat penzi a německý měštěnín dostává dvojnásobný účet za ruský zemní plyn.

To je svět neviditelných vláken, která neustále svazují mezi sebou události minulosti, současnosti a budoucnosti.

Svět, ve kterém naše dnešní volba cesty neviditelně působí na události budoucí a mění naše hodnocení událostí minulých. Svět, ve kterém se nitky sbíhají dohromady. Kde historie Kuby ukazuje budoucnost Evropy a kde problémy USA demonstrují důležitost rozhodnutí, která jsou přijímána v současném Rusku.

<

Vlákna. V současné verzi – bez sovětsko-íránského konfliktu a bez světové termojaderné války.

Hlavní myšlenka tohoto klasického postapokalyptického filmu je řečena hned v jeho první minutě – vazby uvnitř společnosti jsou tím, co společnost činí řádově silnější ve srovnání s jednotlivým člověkem, ale zároveň také představují její nejzranitelnější místo. Protože vlákna nelze zpřetrhat – lze pouze krok za krokem rozmotat staré klubko a poté ze získané příze smotat nové.

Začneme z jednoduché otázky.

Proč americké firmy tolik stojí o licence na průzkum uhlovodíků v americkém  a, proč to nepřiznat, perspektivně i – v ruském sektoru Čukotského moře?

V současnosti využití, přesněji – průzkum Čukotského moře provádí  společnost “Sibněfť” (a to hlavně díky bývalému gubernátorovi, známému oligarchovi, jehož jméno začíná písmenem A). Ovšem vzhledem k jeho náhlému odjezdu do klimaticky příznivějšího Londýna, ohromné potenciální zásoby ropy a plynu, objevené společností “Sibněfť” v  Jižněčukotském a Severočukotském ložiscích se zatím projevily pouze v plynofikaci Anadyru – jiné využití pro plyn na Čukotce zatím není. Dokonce i ropu bude perspektivně nutné z Čukotky odvážet jinam – petrochemický závod za Polárním kruhem – to je přeci jenom příliš divoká záležitost.

Zájem USA o Čukotské moře se dá lehce vysvětlit – bez dalších nárůstů těžby ropy někde v Arktidě (Bofortovo moře, americký nebo ruský sektor Čukotského moře, či vlastní Čukotka – to nehraje roli) – slavný Transaljašský ropovod, tato “niť života”, která umožnila USA využívat supernaleziště Prudhoe Bay a zachránit tak svoji ekonomiku před krachem způsobeným arabským ropným embargem, může prostě a jednoduše zamrznout. Nevěříte? Seznamte se se situací.

<

Tato niť se jmenuje TAPS.

Ropovod byl původně projektován na přepravu vice než 2 miliónů barelů ropy denně, ovšem poslední dobou jím ropy proudí stále méně a méně.

V srpnu 2011 TAPS přepravoval 500 tisíc barelů denně. V srpnu 2012 – již pouhých 399 tisíc barelů denně – a uvnitř ropovodu, vzhledem k náročným klimatickým podmínkám Aljašky a taktéž proto, že ho efektivní kapitalisté svého času nezakopali pod zem, v něm začnou nevratné procesy ukládáni bitumenů, které aljašská ropa obsahuje, na stěny potrubí, a to po celé délce TAPS. A ta činí, vteřinku… 1288 km.

V případě, že by TAPS zítra zamrznul, měly by USA v současném stavu dosti sil na obnovení jeho provozu? Myslím, že “zelené” aktivisty tento problém netrápí, ti se budou klidně “dívat na televizi při svíčkách”.

Proto, aktivisté “Greenpeace” z plna hrdla vykřikující “Galaxie Aljaška v nebezpečí” a všemožně blokující práci “Shell” v americkém sektoru Čukotského moře, bezděčně lijí vodu na mlýn Ruska, které tím získává drahocenný čas k plánovitě-totalitárnímu osvojení ruské Čukotky včetně budoucího vybudování “Transprůlivového” ropovodu.

Greenpeacovec trhající vlákno “Shellu” v Čukotském moři tká současně niť od Čukotky na Aljašku.

Šílenství a oxymoron, řeknete?

Ne, pouze pravděpodobný svět budoucnosti, odpovím. Kdyby něco, tak Kazancev už něco takového popsal, přitom v daleko epičtější verzi.

Vždyť bez aljašské nafty ani USA už jaksi nejsou zcela USA. Padne Aljaška – a žádná Severní Dakota s jejími stovkami vrtů už nedokáže zastavit kolaps těžby tradiční ropy v USA. Zde jsou čísla, zde jsou fakta, zde jsou vlákna, kterými je k současné realitě přivázán stát jménem USA:

Stavěli jsme, stavěli – a nakonec jsme postavili druhý malinký hrb na těžbě ropy v USA.

A co byste chtěli? Průměrný vrt v Severní Dakotě dává 500 barelů v prvním roce těžby a 100 barelů – již za jeden dva roky. V Dakotě maká dnem i nocí více než 200 vrtných souprav, nedostává se tam nafty, není dostatek cest a trubek pro vrtné soupravy. Gůglete, mluví se o tom veřejně.

Jenom v průběhu července 2012 těžba z Bakkenu (Bakken formation) vzrostla o celých 1,4 %! To je fakt, který lze nalézt v kterémkoliv ze zdrojů. A v absolutních číslech? Těžba dosáhla 9 436 barelů denně. To je také fakt, jen se o něm tolik nemluví. Pokud by se někdo pokusil uvést tento fakt jako ilustraci růstu těžby v Saudské Arábii nebo v Rusku – budou se na něj dívat jako na idiota.  Co znamená 9 000 barelů na pozadí 10 000 000?

Ovšem pokles aljašské těžby o 100 000 barelů denně v minulém roce – to už něco znamená. To už říkal Napoleon. O velkých formacích. A Schlieffen, Guderian, ba i Douhet k tomu přidal pár myšlenek – o těžkém dělostřelectvu, tankových klínech a kobercovém bombardování.

Vlákna vybudovaná ještě Rockefellerem, Rotschildem a Nobelem svazují USA ruce i nohy. Naftový dinosaurus chce žít a chce ropu. Jenomže ropa se v poslední době rozhodla žít podle svých vlastních zákonů, naprosto nepochopitelných pro “zelené” fandy bílých polárních medvídků.

Nyní se podíváme na ještě jedno vlákno.

Když se Fidel obracel k národu a řekl: “Bude nutné ji zakonzervovat…”, plakal.

To je JE “Juragua” na Kubě. Zatím poslední, ale rád bych věřil, že ne historicky poslední, skok Kuby do jaderného pozítří.

V roce 1972 navštívil Fidel Castro SSSR a jeho návštěva byla věnována otázkám ekonomické spolupráce. Kromě jiného měl v plánu návštěvu Šatury a prohlídku nejnovější tepelné elektrárny na rašelinu, jenomže ministr energetiky a elektrifikace Petr Stěpanovič Neporožný mu nabídl exkurzi na rozestavěnou Novovoroněžskou JE, na které tehdy montovali bloky VVER-210. A tak Fidel Castro místo do Šatury jel do Novovoroněže. Všichni energetici Sovětského svazu se zatajeným dechem čekali, jak to dopadne a jaký dojem na Castra udělá první sovětská sériová jaderná elektrárna. Potřebný dojem elektrárna udělala, v důsledku čehož v roce 1974 podepsal Petr Stěpanovič Neporožný na Kubě smlouvu o výstavbě první jaderné elektrárny na Ostrově svobody.

Smlouva předpokládala výstavbu dvou bloků s reaktory VVER-440 o výkonu 440 MW. Jaderná elektrárna měla být postavena v jižní části provincie  Cienfuegos poblíž městečka Juragua.

Původní plán celkem předpokládal výstavbu 12 reaktorů, čtyři měly být umístěny v Juragua, čtyři v provincii Piňar_del_Rio na západě ostrova a čtyři v provincii Holguín na východě. Tento program by Kubě umožnil nezávislost na dodávkách minerálních paliv ze zahraničí a učinil by z ní nepotopitelnou pevnost na měkkém jižním podbřišku USA.

Ve finále byl projekt redukován na výstavbu dvou reaktorů VVER-440 v Juragua – na financování úplné energetické nezávislosti Kuby nebyl prostě dostatek zdrojů – ani v SSSR, a už vůbec ne na Kubě. Ale dokonce i v této variantě by, v případě výstavby alespoň prvního energobloku elektrárny, Kuba pokryla 15% své spotřeby elektrické energie.

V průběhu výstavby elektrárny bylo řešeno ohromné množství specifických technických problémů. Tak například beton, který čerpali do základové desky reaktorové budovy, musel vyplnit všechny krasové póry a dutiny místní horniny. V průběhu dvou let betonáže bylo do základové desky uloženo několik desítek tisíc tun betonu, byla postavena reaktorová budova, která byla schopna vydržet jakýkoliv teroristický útok, zemětřesení o síle 9 stupňů, tsunami, tornádo, pád letadla, a všechny ostatní tropické živly a lidské činy. Jmenovitá teplota chladící vody elektrárny byla 28 stupňů, teplota vody v Karibském moři, jak se ukázalo, nikdy neklesalo pod 30 stupňů, což ovlivňovalo účinnost elektrárny a další projektové hodnoty.

Ale nakonec nestihli ani ten jediný reaktor. Stavba započatá v roce 1983 se od roku 1986 potýkala s těžkostmi. Ty měly objektivní příčiny, ale byla i naprosto nepochopitelná rozhodnutí. Například bylo rozhodnutím “shora” nařízeno nahradit již hotový sovětský automatizační a řídící systém systémem společností Siemens. Přitom ani MAAE ani Kuba nic takového bezpodmínečně nevyžadovaly. Ve výsledku Siemens nedodržel rozpočet ani termíny a nakonec byla z 90 procent hotová jaderná elektrárna v roce 1992 zakonzervována.

Po krachu SSSR se Kuba ocitla u rozbitého koryta. Tahle věc se jmenuje camello a nahrazuje nefunkční autobusy.<

Ostrov svobody se tak nestal “nepotopitelnou pevností” a byl nucen hledat svoji jedinečnou, komplikovanou a neobyčejně těžkou, leč tolik potřebnou cestu k důstojnému zítřku. Zatím bez atomové energie, ale stále se opíraje o socialismus, o “sílu pospolitosti”.

Jedna přetržená niť byla závažná, radikálně změnila dnešní Kubu, ale Kuba dokázala přežít a uchovat si mnohé z výdobytků svého jedinečného socialistického projektu.

Podrobně je tento alternativní kubánský projekt popsán v tomto filmu. Na stránce je též odkaz na ruské titulky. Je to dokumentaristika, to, co už se stalo, ne mythologie “Punishera” nebo “Stalkera”.

Je třeba říci, že kubánská koncepce “společného přežití a společného rozvoje” je pro mě podstatně přitažlivější, než trapní ruští “přežívači” s jejich mantrou “bouchačka, konzervy, bunkr”.

Jeden ze zachránců Kuby – obyčejné jízdní kolo.

Protože kubánská koncepce “síly společenství” – je koncepce celistvá, neprotiřečivá, prověřená časem, neuzavírající cestu pomalého, ale jistého rozvoje země, společnosti i každého občana.

Je možné se donekonečna vysmívat kubánským jízdním kolům (k překonání palivové krize Kuba zorganizovala masovou výrobu jízdních kol a dokonce několik stovek tisíc kol nakoupila v Číně pro rychlejší řešení dopravního problému) a být nadšen ruským chlapákem Sterligovem, který brutálně cválá na prostorách svých 37 hektarů na koni, ovšem matematika – je na straně skromných Kubánců a jejich velocipédů:

Kupte Sterligovi moped. Je ekonomičtější než kobyla.

Je možné si dlouho utahovat z kubánských vynálezů v oblasti energetiky, ale je těžké přít se s fakty – v situaci totální blokády Ostrova od jakýchkoliv významných dodávek minerálních paliv, Kubánci dokázali dokonce v nuzných podmínkách s dostupnými jim zdroji energie vybudovat společnost schopnou rozvoje.

Kubánci nepropadli kanibalismu a nezažili zvířeckost “ruských let devadesátých”.

Dnes se mezi Kubánci nachází 11 % všech latinskoamerických vědců, Kuba je stále na světové špičce v mnohých oblastech vědění (včetně takových jako je genetika, biologie a medicína), na Kubě je stále bezplatné vzdělání (včetně vysokoškolského) a bezplatné zdravotnictví.

Země, jak se říká, žije “skromně, ale čistě”.

Jídlo nevyhazují, ale hladem netrpí. Elektřinou šetří, ale stačí na všechny základní potřeby Kubánců. Děti se učí, ženy rodí, muži pracují. Nitě stále váží Kubánce dohromady a slova “Patria o Muerte” nejsou prázdným zvukem.

Mnozí lidé pracující na Kubě stále doufají, že Kuba bude s námi v jaderném pozítří. Prostě – protože by to bylo spravedlivé. Prostě – protože vlákna, jednou natažená, nikdy nelze úplně zpřetrhat – ona zůstávají a táhnou za sebou lidi a země přes staletí a přes oceány.

Jenomže Kuba zatím stiskla zuby a naplno šlape do pedálů svého malinkého bicyklu – a světový hegemon, pohodlně usazený kousek na sever od Kuby, zatím nikam nezmizel, zatímco nové Rusko nespěchá otevřeně se vrátit k plánům udělat z Kuby nepřístupnou karibskou pevnost. Zatím nespěchá.

Ale vlákna, vedoucí do nové Reality, se stále zřetelněji splétají v pevné lano, které spojuje do jednoho celku všechny ty, kteří nevidí ve světě Budoucnosti totální válku všech proti všem. Svět těch, kteří jsou ochotni žít “skromně, čistě a za své”.

Nevěříte?

Bláznovství a oxymoron, říkáte?

Ne, jenom pravděpodobný svět budoucnosti, odpovídám.

Pohlédněte napřed sem. A potom sem. A pokud by vás zajímal kompletní seznam “delegací, které hlasovaly proti rezoluci o Sýrii”, v oficiálním ruském sdělení OSN, uvedeném ve druhém odkazu, stydlivě zamlčeném – tak já ho mám. Tady je:

“The draft resolution on The Situation in Syria (document A/66/L.57) was adopted by a recorded vote of 133 in favour to 12 against, with 31 abstentions, as follows:<

AGAINST!: Belarus, Bolivia, China, Cuba, Democratic People’s Republic of Korea, Iran, Myanmar, Nicaragua, Russian Federation, Syria, Venezuela, Zimbabwe.

Abstain: Algeria, Angola, Antigua and Barbuda, Armenia, Burundi, Ecuador, Eritrea, Fiji, Ghana, Guyana, India, Kazakhstan, Kyrgyzstan, Lao People’s Democratic Republic, Lebanon, Lesotho, Madagascar, Mali, Namibia, Nepal, Pakistan, Saint Lucia, Saint Vincent and the Grenadines, Samoa, Sierra Leone, Solomon Islands, Sri Lanka, Suriname, Uganda, United Republic of Tanzania, Viet Nam.

Absent: Cambodia, Congo, Democratic Republic of the Congo, Dominica, Equatorial Guinea, Ethiopia, Gambia, Kiribati, Malawi, Philippines, South Sudan, Swaziland, Tajikistan, Turkmenistan, Tuvalu, Uzbekistan, Yemen.”

Tito lidé – ti, kterým není jedno, že se jim před očima frajeři rozhodli zmlátit toho nejslabšího, nebo toho s brýlemi na nose, pihami na obličeji, a vůbec připletl se pod nohy.

A ještě se moc stydím za Ukrajinu.

3. srpna 2012 šlo prostě nepřijít na zasedání – nebo se alespoň skromně zdržet – tak jako to udělala Arménie a Kazachstán.

Vždyť vlákna se potom táhnou – přes století a přes oceány.

Převzato z ostrova Janiky